Vystřelený z praku

Neděle, 1.7.2012, místo spánku sedám na kolo a vyrážím k moři Vysočiny (Velké Dářko). Stejně jako včera bylo luxusních 33°C, vysoká bio zátěž - opět dokonalé počasí na bláznivý švih. Proč bláznivý? Jednoduše proto, že chvíli po vyjetí jsem se začal cítit, jako by mě vystřelili z praku. Řekl jsem si totiž, že bych si měl trochu pročistit hlavu, ale přeci nebudu čekat na sníh a běžky. :-) A tak jsem zavzpomínal, jak relaxují ostatní, čím si čistí mysl - jednou je to kolo, podruhé chůze, jindy zase běh. Na kole se mi to však ještě nepodařilo, ale proč to nezkusit. Jenže ono nic, nohy tupě šlapou a hlavou se bez přestání prohání myšlenky... Co s tím? Snažím se jet rychleji, ale pořád je to stejné... Za chvíli jedu podlahu a i přes bolest, kterou mi tělo signalizuje, že takto vážně dál fungovat nebude, stále mám myšlenek v hlavě více než dost. Jsem v půli trati, tedy v cíli, u moře :-) jel jsem po turistickém značení, průměrná rychlost 25km/h, no potěš ..., kolik že jsem šlapal na Meridě? :-) Chvíli se opaluji a pak upaluji, ještě chvíli po terénem, pak už po asfaltu... Před NMNM mi začíná být lehce nedobře, ale nepolevuji, až za kruháčem se na to vykašlu, průměrná rychlost povyskočila téměř na 28km/h, ujeto 44km... Slušnej hukot, ale co naplat, k pročištění hlavy jsem se neprobojoval, možná, kdyby se mi udělalo hodně nedobře :-) možná potom... na JIPce? Ale na JIPku kašlu, radši počkám na ty běžky :-) Na konci švihu jsem si udělal pohodičku na náměstí, dokonce jsem si ji chtěl vylepšit v cukrárně, ale to by nesměla být už hodinu a půl zavřená... No co, posezení na lavičce také nebylo špatné, jen kolo, lavička, bidon s vodou, kostel, náměstí a já. Nikdo nikde, kde vlastně všichni jsou? Není tu nikdo, protože je cukrárna dávno již zavřená? Nebo je cukrárna zavřená právě proto, že tu nikdo není. Jsem snad v mrtvém městě? Asi ne, doufám že ne...