Mistr a Markétka, ale bez Markétky zato na koncertě aneb Záviš v Brně

Těžko přetěžko říct odkud a jak začít. Tak snad možná od Adama nebo možná rovnou od Kokota? Nevím! Jednoduše jsem toho názoru, že zkusit se má všechno (tedy skoro všechno, ale to tady nebudeme rozebírat, zkrátka to neberte nikterak dogmaticky :-))

Už ani nevím jak jsem přišel na to, že vůbec existuje Záviš aneb Kokot starý aneb Starý kokot aneb Kníže pornofolku aneb Záva aneb Milan Smrčka aneb ... Pokud pořád nevíte o kom je řeč, tak v případě tom, že jste slabší povahy, zkuste navštívit českou Wikipedii a v případě onom (jakože jste fakt řízci nebo řezečky (to bych rád věděl, jakže se takové šílené slovo přechyluje :-))) rovnou skočte na YouTube, pak vám bude vše zcela zřejmé nebo aspoň malinko jasnější, to je zase odvislé od délky vašeho vedení... :-) Každopádně nemohu zapírat, že se mi několik Závišových songů líbí a třeba by jich bylo i více, nicméně nejsem řádným a žádným fanouškem natož expertem na jeho tvorbu, třeba už jen proto jsem zdaleka neslyšel všechno. Tak či onak jsem se již dlouho chystal na jeho koncert (jsou to už vážně roky), ale ještě jsem se na něj nedostal (možná se tu jen otiskuje skutečnost, jak moc jsme si na ten koncert přál jít :-)) No ale nesuďme večera před ránem. Tentokráte se mi do cesty postavili kamarádi, kolegové - Pavel s Jirkou a pak Čert (to velké "Č" je zcela záměrné, opravdu nemyslím pohádkovou bytost :-)). No a když už vyrazila taková ekipa, nemohl jsem couvnout. Ani nevím, co jsem od koncertu očekával a asi těžko říct... Že bych se zvlášť těšil? Potřeboval jsem doma nutně zašít do pátku několik věcí a další hromadu ušít od nuly, tj. měl jsem pocit, že meškám! Ale ani nemohu říct, že bych se netěšil, zkrátka jsem byl asi zvědavý...

Z práce jsem si to na kole prvně namířil domů (... do Podolí, do lékárny, tedy spíše k šicímu stroji ...) a pak jsem buržouzně vyrazil na koncert autem... Ponechme s klidem můj neklid, kdy jsem neměl kde zaparkovat a na mobilu se skvěla Pavlova zpráva "kde jsi, Záviš je už tady"... Přeci jenom však málokdy chodím pozdě a i tentokráte jsem nakonec dorazil včas. Koncert se konal v hudebním a diskuzním klubu Živo u Palečka. Tam jsem byl poprvé v životě a netušil jsem, co mě čeká a i kdybych to tušil, tak se na věci nic nemění :-) Malý sál (rozuměj sklep), pár židlí, pár stolečků... U baru jsem potkal Pavla a spol., který mi poradil ať si běžím zasednou místo, nechci-li stát po dobu celého koncertu. Urychleně jsem našel jedno z posledních zbývajících míst (strategicky vzadu u východu :-)), ale to už se mě jal slovenský brat vyhazovat, že okolo drží snad šest míst kamarádům, kteří mají lístky... "Hmmm, to já taky," opáčil jsem a v klidu jsem se usadil :-) No ano, lístky, proč jsem si ho vůbec kupoval, když ho nikdo nikde nekontroloval? Kdo ví? Já nevím :-) Každopádně jsem seděl a borec už ani nedutl, takže jsem ani nepotřeboval užít slovní výhrůžky :-) V tomto okamžiku přemýšlím, co je více neslušné, když přijde jeden člověk a nenechá nikoho sednou, protože drží všechna místa v sále, tedy sklepě, kamarádům, kteří přijdou dlouho po začátku koncertu, nebo má oprsklost při ignoraci jeho svévolné rezervace. Hoď mobilem kdož jsi bez viny! Jedeme dál.

Z posluchače sociologem! Z role posluchače, do které jsem se ani nestihl dostat, jsem se ostentativně pasoval do role pozorovatele lidí, kteří dorazili na koncert. Že převažovalo mužské osazenstvo asi nikoho nepřekvapí (pakli-že ano, tak jsem se zmýlil, ale to nevadí, kdo se nemýlí :-)). Mezi 50-100 posluchači sedícími (vážně jsem je nezvládl spočítat, ale desítky to byly jistě) seděly tři ženy. Jedna z nich byla zralá žena (asi tak okolo 50), podle tělesných znaků (mám na mysli nos) doprovázela syna, druhá (asi tak 30) gothička/punkerka (pasovala skvěle do chlapské společnosti) a poslední (asi tak 20) sympatická a pěkná Lenka (pro rýpaly, mně neznámá Lenka, copak můžu za to, že jsem slyšel jak ji ostatní oslovují "Lenko"? :-)) no a ta sem moc neseděla, byť seděla, no zdá se, že přišla s bandou chlapů jako zkrášlující doprovod :-) No a co ti pánové, myslím, že byste našli zajímavý vzorek od studentstva (okolo 20let) až po důchodce (okolo 60let). Překvapivě valná většina nevypadala jako typičtí přívrženci jakéhokoliv hnutí (nejlépe nějakého extrémistického, že). Na pohled vesměs normální lidi... No ano, našlo se tam pár zvláštních zjevů typu hlav bez vlasů (ne nemyslím sebe :-)), pár štamgastů (skupina šedesátníků s ukázkovým pivním břichem, zdá se že šlo o skalní fanoušky, sám Záviš jednoho oslovoval "Stáňo", ne zase nemyslím sebe :-)) a nakonec i pár ITáků, že ano :-)

Možná bych mohl utrousit nějakou tu poznámku o samotném koncertu, jakože o hudbě, zpěvu a tak vůbec... Jenže tomu nerozumím, takže má slova berte přesně tak jak píšu, jako nerelevantní osobní, zcela neobjektivní a tedy naprosto subjektivní názor mě sama :-) Všímáte si toho egocentrismu a subjektocentrismu a dalších ismů, které jsem ve své sebestřednosti sám nepostřehl? :-) No já ne, ale to neva, ne? Takže jaká? Na první pohled na mě připlouživší Záviš působil jako lehce troskoidní stín, který se do této role nejspíše propil. Ale první pohled může klamat, jestli pil a pije netuším, kdo ví? Jisté však jest, že po chvíli začal působit vcelku mile, jako takový milý hospodský stařík. Vše dokreslovala vytahaná košile, kterou by člověk čekal v kdejaké zapadlé putyce... Hudebně a zpěvem mě však zaujal, jestli umí zpívat, to vám zřejmě bez přemýšlení řeknou ti, co slyší (rozuměj, mají hudební sluch), mě osobně přijde jeho hlas zajímavý, rozpoznatelný a to je fajn (i kdyby neuměl zpívat :-)). Hudba = kytara a "folkový rytmus" mi osobně také sedí. Takže to vypadá dobře, ne? Jo, jenže zbývají ty texty, ve kterých vidím tu největší slabinu. V prvé řadě jde přirozeně o sprostá slova, jenže to k "pornofolku" nějak tak neoddělitelně patří, takže za to těžko kritizovat. Do čeho se však opřít mohu, jsou verše, kterým často sice nelze upřít nápad a hravost, nicméně působí na mě předvídatelným, jednoduchým a laciným dojmem. Tj. oceňujete-li básnickou sofistikovanost, asi daleko nedojdete, respektive půjdete hodně daleko a hned :-) Když už se zmiňuji o verších, nelze také opomenout, že nám Záviš zarecitoval něco ze své tvorby. Nějak jsem nesdílel nadšení ostatních účastníků koncertu, kteří toto kvitovali, propukali v huronský smích a vůbec se to všem, zdá se z ohlasu, nadmíru líbilo. Nepopírám, že bych se sám nezasmál, jen nevím, jestli to spíše nebylo z důvodu WTF? jak někdo může vymyslet tak ulítlou prasárnu... No zkrátka jako celek dobrý, "stylový", jen přemýšlím, zda by tento člověk neměl na víc, zda ten "pornofolk" není škatulka, kterou si sám vyrobil, aby v ní mohl být premiantem, aby nemusel soupeřit se zavedenými folkaři... Jednoduše se typicky vynořilo mnoho otázek, jejichž odpovědi by mě nemálo zajímaly...

Hromadu drobných koncertních etud nijak zvlášť nezmiňuji, byť by to za to možná stálo, třeba jako popřestávkový příchod dvou "normálních" slečen, kterým Záviš ochotně zahrál "Dvě papenky"... Rozhodně nešlo o fanynky, takže koulely očima, ale nakonec to ustály :-) Také nebylo od věci občas sledovat reakce těchto dam na některé texty :-) Asi jim nechyběla dostatečná porce smyslu pro humor, ustály (tedy useděly) to až do konce koncertu... Dále bych mohl rozebírat Jiříka, skalního fanouška, Barona - vydavatele, Pavlovo pozvání "mistra" na rum a "mistrovo" odmítnutí rumu a zároveň neodmítnutí piva... Zkrátka toho bylo poměrně dost :-)

Nakonec bez explicitně vyčleněného a vyřčeného závěru s hodnocením zanechám poznámku o cestě domů. S poledními tóny poslední Závišovi písňe jsem vyběhl ze sklepa pro auto, naskočil, nastartoval a letěl k domovu. Občas se mi poštěstí jezdit nočním Brnem na kole a tak tuším, že tehdy řádí po městě dopravní policisté, kteří odchytávají většinu nočních jezdců, mě na kole tedy prozatím vždy ignorovali. Přiznám se, že o pokec s policisty jsem neměl zvlášť velký zájem :-) Když jsem před sebou uviděl dvě hlídky, které zrovna někoho kontrolovaly, zaradoval jsem se, že třeba na mě nedojde :-) Zmýlená neplatí, hodně rychle si mě dojeli, kurník, zajímalo by mě jakou rychlostí si po městě jezdí (byť pod majáky), tipuji, že to muselo být přes 90km/h...). Takže jsem kontrole neušel :-) Mohlo mi to být celkem ukradené, všechno jsem měl v pořádku (o prošlé lékárně, kterou jsem vyměnil tento týden za novou se raději zmiňovat nebudu), ale to zbytečné zdržení... Nejvíce mě pobavil dotaz, zda jedu z práce, v 22:30? :-) S klidem jsem odpověděl, že nikoliv, že jedu z koncertu, koncertu Záviše :-) Pak to vypadalo, jako bych se chtěl ospravedlnit před policisty slovy, že jsem "ho chtěl jednou slyšet" :-) Na to se mi dostalo odpovědi, že je to naprosto v pořádku, nicméně pak přišel obligátní dotaz na alkohol, jiné omamné látky a bonbón. Nevím zda se ptali na to, zda mám v puse bonbón, nebo zda na něj měli chuť, ale to se už asi ani nikdy nedovím :-)

Víkendová trocha pohybu

Krátký přelomový let na Vysočinu znamenal kromě hromady dobrého jídla i hromadu výživného pohybu. Tím přelomem rozumějte pouze to, že jsem na ní strávil přelom soboty a neděle, nic více nic méně (žádné zlomeniny) :-) A řeknu vám, že to nebylo vůbec jednoduché...

• Prvním výživným pohybem byla sama cesta na Vysočinu, byť jsme k ní využil auto, stála hromadu sil a soustředění.
• Sobotní odpoledne patřilo indiánskému běhu, no ano, Janča ze mě asi nadšená být nemohla, ale co si budeme povídat, mé tělo neoddiskutovatelně neakceptovalo skutečnost, že po něm požaduji šesnáctikilometrový přespolní běh. Proto jsem často přecházel z běhu do chůze, ač bych samozřejmě rád běžel celou trasu. Asi to bylo poprvé, co jsem se snažil porvat se s holemi při běhu, bohužel jsem si vzal příliš dlouhé běžkařské. I tak ten pocit vyčerpání, kdy běžíte s holemi do většího kopce, byl nezapomenutelný :-) Naši trasu si můžete prohlédnou na mapě.
• Aby toho v sobotu nebylo málo, dal jsem si ještě někdy po osmé hodině večerní trochu běžkování. Tentokráte to nebyl ani můj nápad, ve skutečnosti to byla reakce na Jánino podivení se nad skutečností, že jsem přijel do NMNM aniž bych uvažoval o tom, jak a kdy se dostanu na běžky :-) Jenže já se zcela výjimečně rozhodl akceptovat zákaz vstupu na závodní tratě :-) Nakonec jsem ho tedy, jak tušíte, porušil, ale jen protože jsem neníčil trať (ještě nebyla projeta rolbou) a nikoho neohrožovaĺ (jezdil jsem na trati zcela osamoceně) :-) Dal jsem si nočních osm kilometrů na super prknýnkách Sporten Sprint Skate :-) I přes oblibu nočního běžkování bez světla s sebou obvykle čelovku vozím, pro tentokráte tomu tak nebylo... Kupodivu jsem přežil, ale první seznamovací jízda, nebýt světel ze sjezdovky, mohla být o život :-) Asi je zbytečné zmiňovat, že závodní trasa není ani trochu jednoduchá a že krom krpálů velkých jak bejk disponuje arzenálem ne zcela přívětivých sjezdů s polevou v podobě zmrzlého technického sněhu :-)
• Nedělní ráno jsem vyplnil hodinovým kurzem lyžování. Ne tedy, že bych někoho školil, já jsem byl naopak školen. Přestože padla moje účast v pořádných horách, neopustil jsem předcházející rozhodnutí naučit se lyžovat. Takže jsem si pod vedením dvou soukromých trenérů dal několik Harusáků... Ale co si budeme povídat, je čas vyrazit na větší kopce :-)
• Dopoledne po sjezdu patřilo běžkám, bohužel ne těm mým a už vůbec ne na Vysočině... Jak někteří tušíte, mluvím o televizním přenosu z Marcialongy 2015. Jenže nakonec to byla celkem nuda, navíc nuda za nedlouho vytlačená dalšími sportovními přenosy...
• Po poledni jsem vyrazil opět k Hotelu Ski, kde skončily závody mistrovství republiky v běhu na lyžích a dalo se očekávat, že nás amatéry na tratích budou nějakou chvíli velkoryse tolerovat. A také, že jo. Během hodiny jsem se pořádně odvařil na asi 3,5km okruhu. To, že jsem si oproti předchozímu dni vzal závodní skaty, raději ani nezmiňovat. Musel bych se pak pochlubit zcela školáckou chybou, kdy jsem si s sebou vzal vak s běžkami, aniž bych překontroloval, že jsme po létě sundal "ochranný" parafín... No nesundal! Zato on mě málem sundal několikrát, zhruba pokaždé, když jsem vletěl z ledu nebo z rozbruslené soli z technického sněhu na sníh čerstvý přírodní. Doteď se divím, že závodní trať po sto metrech nezdobí otisk mých čelistí :-)
• Že odpolední jízda zpět do Brna bude adrenalinová, tak o tom nebylo pochyb od okamžiku, kdy jsem v neděli ráno sedl do auta a vydal se na sjezdovky po namrzající vozovce... Nicméně všechno dobře dopadlo, žiji a ostatní také :-)
• Večer pro naprostou změnu patřil bruslení, spolu s Lenkou, Katkou a Jirkou jsme vyrazili na bruslení za Lužánkami. Dvouhodinový blok jsme si náramně užili aniž bychom přišli k úhoně :-)
• No a aby toho sportu nebylo málo, potrápil jsem své svaly téhož dne ještě jedenkráte, to když jsem pomáhal Jirkovi přestěhovat novou sedačku do pátého nebo šestého patra. Nebýt toho, že nebylo sedačku za co chytit, že se nemohla vejít na schodiště, pod strop a ani do bytu, tak by to bylo celkem jednoduché :-) Jo na sedačce bylo však nejvtipnější to, že jsme si hrozně překvapeně myslel, že Jirka potřebuje pomoci s paraglidingovou sedačkou... (asi jsem přemýšlel zda se jedná o nějaký double tandem nebo tak něco :-))

Motáme se v kuchyni - tvarohová koláčobábovka s ovocem, vol. 2

Suroviny:

• 250g nízkotučného tvarohu
• 1 polévkové lžíce polohrubé mouky
• 1 polévková lžíce medu
• 1 polévková lžíce másla (tuku na pečení)
• 1 banán
• ananasový kompot
• broskvový kompot
• 1/2 kypřícího prášku do pečiva
• 1 čajová lžíce skořice
• na špičku nože kyseliny citronové
• 1 čajová lžíce vanilkového cukru
• na špičku nože badyánu

Postup výroby:

• do mísy nasypeme polohrubou mouku, cukr, kypřící prášek do pečiva, kyselinu citronovou, vanilkový cukr, badyán
• suroviny v míse důkladně promícháme
• do mísy přidáme tvaroh, med, máslo (tuk na pečení), kousky ananasu z kompotu, na kolečka nakrájený banán
• suroviny v míse důkladně promícháme
• tukem vytřenou bábovkovou formu vysypeme krupicí
• těsto vlijeme do bábovkové formy
• broskve nakrájíme na tenké plátky a naklademe na povrch těsta
• ovoce posypeme skořicí
• formu vložíme do předehřáté trouby (200°C) a pečeme na 160°C přibližně 45min

  

Motáme se v kuchyni - tvarohová koláčobábovka s ovocem

Suroviny:

• 250g nízkotučného tvarohu
• 2 polévkové lžíce polohrubé mouky
• 1 polévková lžíce medu
• 1 polévková lžíce třtinového cukru
• 1 polévková lžíce másla (tuku na pečení)
• 1 banán
• 2 hrušky
• 1/2 kypřícího prášku do pečiva
• 1 čajová lžíce skořice
• na špičku nože kyseliny citronové
• na špičku nože citronové kúry
• 1 čajová lžíce vanilkového cukru
• několik kapek mandlového aroma

Postup výroby:

• do mísy nasypeme polohrubou mouku, cukr, kypřící prášek do pečiva, citronovou kúru, kyselinu citronovou, vanilkový cukr
• suroviny v míse důkladně promícháme
• do mísy přidáme tvaroh, med, máslo (tuk na pečení), mandlové aroma
• suroviny v míse důkladně promícháme
• tukem vytřenou bábovkovou formu vysypeme krupicí
• těsto vlijeme do bábovkové formy
• banán a hrušky nakrájíme na tenké plátky a naklademe na povrch těsta
• ovoce posypeme skořicí
• formu vložíme do předehřáté trouby (200°C) a pečeme na 160°C přibližně 45min

Muší váhy v Praze, chutně a draze

Páteční popracovní odpoledne odstartovalo pražský degustační víkend. V hlavní roli Lenička a já, no dobře, restaurace kam jsme zavítali nehrály zrovna vedlejší role, bez nich by to zkrátka nešlo. Odvážným štěstí přeje a připraveným dvakrát tak. To platí i o cestě do Prahy, předsevzetí, že provoz neohrozí rozmary počasí a ani libovolný libový frajer, se vyplnilo. Cesta utekla pohodově a nezvykle rychle, já vám snad ani nestihl usnout a to je co říct! Více než hodinovou rezervu jsme tak mohli utratit nákupem něčeho k snědku. Nápad odložit auto na parkovišti Hlavního vlakového nádraží se ukázal být poměrně rozumným, co si budeme povídat, pěšky je to centrem Prahy nejsnazší a pro tentokráte i nejpříjemnější, typicky přelidněné prostory zely prázdnotou a my si tak mohli užívat kouzla starobylého města.

Prvním, a tedy i pátečním, cílem byla francouzská degustační lanýžová restaurace La Truffe. Na tomto místě je třeba zmínit, že naše návštěva této na české poměry nezvyklé restaurace proběhla v rámci Grand Restaurant Festivalu, podobně tak tomu bylo i v případě dalších restaurací, o nichž se dále zmíním. Jak praví propagační materiály festivalu, kuchaři jednotlivých restaurací připravují pokrmy v kategoriích, které vycházejí z "dvacatera" Nejezte blbě! Na výběr bylo možné zvolit jeden až tři degustační chody následujícího zaměření:

• GASTRONAUT - objevujme nové chutě (originální specialita šéfkuchaře; něco, co jste ještě nejedli; "vesmírná" rarita)
• INSPIRACE - ochutnejme tradiční recepty (z kuchařek našich babiček - ať už původní metodou či moderně; regionální speciality)
• TERROIR - buďme v rovnováze s přírodou (lokální a sezónní suroviny; od farmářů; z produktů s příběhem; odkaz na naše kořeny)

Skutečnost, že jsme se ve všech restauracích rozhodli pro všechny chody (ne že by to v některých restauracích šlo udělat jinak) byla více než rozumná, poněvadž jeden degustační chod snad nemůže stačit nikomu…

Ale zpět k La Truffe, která vás okouzlí příjemným prostředím, atmosférou a stejně tak i francouzským číšníkem, který tam padl jak ulitý… Naše menu vypadalo takto:

• GASTRONAUT - Kozí sýr à La Truffe s černými lanýži, tomatové concassé a grenadinové jelly
• INSPIRACE - Duo z mečouna servírované na řasách Salicorne, šafránová omáčka a kaviár z hranáče
• TERROIR - Pečená telecí líčka na červeném víně, pastinákové pyré, růžičková kapusta a čerstvé lanýže

Po nepříliš vydatné večeři :-) jsme si to namířili noční Prahou do čajovny U Džoudyho. Tour de masala mě nepřešla ani mimo Brno, takže můj osobní žebříček utěšeně roste :-) Mimochodem jde o příjemnou čajovnu se znalým a velice příjemných personálem. Za půl litru povedené masaly zaplatíte 95Kč, což není zlé.

Okolo desáté jsme dali sbohem prázdným šálkům po masale a vydali se na pouť k opuštěnému autu. Jízda noční Prahou byla opět příjemná, skoro nikdo nikde a tak jsem nás mohl v klidu ztrácet, naštěstí se mi to stalo jen dvakrát a zanedlouho jsem se vrátil na správnou cestu, která nás během pár desítek minut zavedla k bráchovi, který nám s jeho ženou poskytli víkendové útočiště u sebe doma.

Sobotní ráno jsem strávili v činorodém duchu (rozuměj, že jsme ho celé prospali :-)) Po příjemné snídani jsme s upřeným pohledem na uplakané počasí zavrhli bruslení na otevřených kluzištích a následně i na zimních stadionech, poněvadž ne vždy půjčovali brusle (což jsem zrovna já potřeboval) a hlavně časový rámec vyčleněný pro veřejnost se nám nemile kryl s plánovaným obědem. Díky tomu zvítězil krytý plavecký bazén v Radlicích. Sice neoplýval novotou a ani hi-tech vybavením, zato však překvapil několika příjemnými zjištěními:

• 90min. vstupné za 120Kč (+30min. na převlékání)
• Whirlpool v ceně
• sauna v ceně
• přívětivě nízká obsazenost bazénu, také v ceně :-)

Uvolnění jsme vyplavali z bazénu a pokračovali obhlídkou Kočkafé, netradiční kavárny určené nejen milovníkům koček. Před její návštěvou jsem nijak zvlášť nepřemýšlel nad tím, jak bude vypadat, přesto mě překvapil nevelký počet koček, rozhodně se nemotaly všude okolo pod nohami... Ale i tak dokázaly napáchat dost škod, rozbitá sklenice pocházející z našeho stolu, slízaná šlehačka a nová káva nekáva má slova potvrzují :-)

Po dvou hodinách příjemného pohybu a krátké návštěvy Kočkafé, který nás neméně příjemně unavil jsem se vydali naporcovat krávu, pardon, nalézt restauraci U bílé krávy. Vkusně zařízená restaurace ve stylu francouzské venkovské hospůdky nabízí především steaky z vybraných částí plemene Charolais, se skrývá nedaleko Václavského nádraží, takže to hledání nebylo zas tak náročné :-) A cože si pro náš přichystali?

• Na povzbuzení chuti k jídlu jsme připravili pálenku z naší vlastní pěstitelské pálenice Jílové Radlík. Předkrm doprovodí lehký Sauvignon Blanc. K hlavnímu chodu podáváme Merlot, obě vína jsou francouzská z oblasti Languedoc
• GASTRONAUT - Mořský ježek s kaviárovou pěnou, mousse foie gras, šneci v krémové polévce s bylinkami
• INSPIRACE - Jehněčí roláda s kaštanovou nádivkou, celerovo-petrželovým pyré a rozmarýnovou demi-glace
• TERROIR - Variace steaků z uzrálého hovězího Charolais, bramborové grenaille s artyčoky, šalotkou demi-glace

Steakový závěr nás málem odeslal do říše snů a tak jsme místo dalšího programu zvolili odpočinek u bráchy. Naštěstí jsme se ještě téhož večera probudili a společně se vydali na procházku skrze Stodůlky.

Nedělní ráno jsme si zkopírovali z předešlého dne. Pohodový víkendový rytmus se mi vyloženě zamlouval. Dopoledne jsme však pro tentokráte zasvětili kultuře namísto sportu. Čekala na nás totiž slavná Slovanská epopej, kterou jsem ještě neměl tu čest vidět. Na tento okamžik jsem se dlouho těšil a skutečnost ještě značně předčila všechna má očekávání. Monumentálnost je snad ten správný přívlastek náležející do detailu zpracovaným plátnům obřích rozměrů. Nicméně můj popis jen stěží může postihnout pocity, které vás zaplaví při pohledu na toto úchvatné dílo. Nezbývá, než vám vřele doporučit návštěvu Veletržního paláce.

Slovanská epopej v náhledech


Několik vybraných detailů Slovanské epopeje


Přes kulturní nasycení se pomalu začal ozývat můj žaludek, že by stejně tak rád ukojil své touhy... Naštěstí se přiblížil čas návštěvy třetí restaurace - Valoria Castle & Garden Praha, která se nachází na úpatí Pražského hradu a nepochybně vás okouzlí romantickými výhledy na matičku stověžatou.

• GASTRONAUT - Čokoládovo-lanýžový dort s brusinkovou espumou
• INSPIRACE - Konfitovaná telecí líčka na koprovém velouté s karlovarským knedlíkem
• TERROIR - Jehněčí kotletky sous-vide s fregolou sarda s restovanými hřiby a liškami
• Domácí paštika z husích jatýrek s portským vínem a hroznové chutney
• Grilovaná tygří kreveta na lanýžovém rizotu s krevetovým bisque

Po příjemné pětichodové degustaci nás zlákala procházka v podhradí a dál k Petřínské rozhledně. Od ní jsme seběhli na Smíchov, kde nás přešel smích. Všechny vytipové čajovny, které jsme hodlali navštívit, nám ukazovaly svoji odvrácenou tvář, byly zavřené.


Až na druhém břehu Vltavy nás čekalo setkání, setkání s otevřenou čajovnou, kdo by to byl řekl, že se jmenovala Čajovna Setkání. Je tedy pravdou, že krom samotné čajovny a jedné zaměstnankyně, která nám i prozradila, že je vcelku běžné, že to v neděli do čajoven nikoho netáhne, proto jich je také většina zavřená, jsme se s nikým nesetkali, čajovnu jsme tak měli celou pro sebe :-) Prostředí bylo více než zajímavé a to nemluvě o překvapení v podobě ceny masaly, 1,2l konvice stála 120Kč, prostě luxus :-)

Z čajovny jsme si to zakrátko namířili zpět k bráchovi, kde jsme se rozloučili a vyrazili k domovu. Cesta byla opět na pohodu, jak jinak také, že? Přeci jsem si to tak naplánoval :-)

A jaké to bylo jako celek? Dokonalé. Ale co si budeme povídat, nemohou za to ani pokrmy ani Praha, ale zejména Lenička...  Pohodový a příjemný víkend naplněný trochou sportu, kultury, odpočinku i jídla... Na konto Grand Restaurant Festivalu se vyjádřím jen obšírně, přeci jenom nestojím v pozici gastronomického arbitra požívajícího poct lidí z oboru :-) Musím říct, že všechny degustační chody pro mě byly přínosné a užil jsem si je a to především kvůli poznání - těch surovin, způsobů úpravy a dalšího, které jsem doposud nevyzkoušel bylo opravdu hodně. Zároveň však nemohu nedodat, že to automaticky neznamená, že bych tato jídla ihned zařadil mezi to nejlepší (rozuměj, to co mi v životě nejvíce chutnalo) co znám :-) Za rok tedy opět na viděnou...