Sabelell: 2014

sobota 27. prosince 2014

Únava, potvora podbízivá

Sobota, nebo který že to byl den, patřila opět běžkování a kdo by to byl řekl, že sněhu nebylo o nic více než předešlého dne. Plán byl jednoduchý - dát si malé kolečko - NMNM - Hotel Ski - Cihelna - Vlachovice - Sklené - Tři Studně - Medlov - Kadůvek - Kadov - Nad Kuklíkem - Kuklík - Studnice - Pohledec - NMNM.

Na cestu jsem se vydal znovu s rozedněním. Ač teploměr upozorňoval na teploty padlé pod -6°C, nebylo třeba se bát, vítr totiž zahálel, takže pocitově bylo mnohem tepleji než předešlého dne.

Ještě při stoupání k Cihelně od Hotelu Ski jsem si užíval lehké mlhy a bláznivě jsem se domníval, že bych si na kopcích mohl užít povedené inverze. Ale mé tempo nebylo konkurenceschopné a tak nenažrané mraky zahalily do svých závojů i nebe nade mnou a vůbec, pokazily tak iluzi přívětivého počasí.

Vlachovice a Sklené mi dosvědčí, že nejsem jediný blázen na Vysočině, mi podobní po sobě zanechali nemálo stop :-)

V Kadově jsem se nezastavil, nedal jsem si Kadovánek, a i přesto jsem se luxusně rozsekal. Při jednom sjezdu se mi nečekaně rozjela prkénka (rozuměj, dřevěné potvory letěly snad 20km/h :-)) tedy do okamžiku, než jsem oběma zaparkoval v krtinci, který jsem neviděl. Diracův impuls mám rád skoro všude, jen ne na běžkách... Skokové zpomalení z dvaceti na nulu jsem neustál ač jsem do poslední chvíle bojoval, fyzikální zákony mě zkrátka zdolaly a já šel po hubě přímo k zemi... Na poslední chvíli jsem aspoň dostal špičky lyží do strany a nezabodl jsem si je do břicha :-)

Po polovině stoupání z Kuklíku na Studnice jsem netypicky sundal běžky, zprvu kvůli makadamovému povrchu a pak kvůli podmáčeným vrcholovým partiím . Když jsem opouštěl les, tak se mi před očima zjevily nejen Studnice, ale i spoře oděné usměvavé mladé běžkyně, které zde absolvovaly týdenní soustředění. No a tohle vím jen protože děvčata byla pronásledována smečkou borců, mezi nimiž byl i Jánin brácha. Ten mě, po zjištění odkud že valísovětskám, nazval bláznem :-) Není nadto, když vás takto označí někdo, kdo běží oděn v letních botách a maximálně tak podzimním oblečení v 20cm navátého sněhu... :-) Aby toho nebylo málo, sotva zmizeli běžci, potkal jsem skupinku důchodců, kteří se mě se zájmem hned ptali, zda není poněkud málo sněhu na běžky :-) Naučeným pohybem jsem vykopl svá prkénka a poznamenal jsem, že mě to netrápí, poněvadž sedlám sovětské kameňačky... Toho se okamžitě chytl jeden z důchodců a oznámil mi, že jsou to vzácné kousky, které se prý mění za Kneissly :-) Hmmm, možná jsem z nich neměl nadělat třísky, že? Ale vzápětí se přiznal, že sám zlomil minimálně troje :-)

Po dojezdu mě znovu přepadla únava a žravá... Což nepovažuji za nejšťastnější, vzhledem k tomu, že v noci jedu do Švýcarska a čeká mě minimálně 500km za volantem...

Nakonec nečekaně mapa, 26,5km s 600m stoupání... Juchůůů!

pátek 26. prosince 2014

Vyjmenovaná slova po "S" aneb nové perspektivy běžkování na Vysočině

Sytý Sabelell surově sjížděl sovětské stupačky sychravou sněžnou slepotou. Suchou skývu, syčící slepýše, sýkorky, sysly, sýčky, statné stromy stěží stíhal sledovat...

Zanechme však vyjmenovaných a jiných nevhodných slov... Zvečera druhého svátku vánočního se nebesa slitovala a zaplakala. Kapky v podobě sněhových vloček se začaly zvolna snášet na moji milovanou Vysočinu. Ráno moudřejší večera, ráno bělejší večera... Spolu s rozedněním jsem už stál na svých starosvětských sovětských prkýnkách. To že na zemi ležela jen tenoučká sněhová přikrývka průměrné tloušťky tří centimetrů mě nemohlo vyvést z míry. A co že to pro naprostou většinu lyžařské populace nebylo zdaleka k běžkování? Z NMNM jsem vyrazil směrem na vodojem nad Maršovicemi provázen temnými mraky a silným větrem, který mi čechral pěšinku :-) Ač teplota ležela jen pouhý stupínek pod hranicí mrazu tak pocitově bylo mnohem hůř, muziku zkrátka tvrdil zmiňovaný vítr. Ale tak to mám nejraději, člověk může zapomenout na to, že by nad sílou přírody mohl zvítězit, maximálně tak může uchovat svůj život... Tak krutě přirozeně nebylo, ale procházka růžovým sadem s azurem nad hlavou to rozhodně nebyla... Z vodojemu jsem si to namířil dále po žluté na Studnice. Ze Studnic klasicky na Rokytno a dál na Sykovec a Tři Studně. Do té doby jsem se tu a tam na běžkách vážně i sklouzl, byť šlo většinu času maximálně tak o šoupání nohou na sněhu. U Tří Studní jsem však narazil na větší les, podmáčený les. Poprvé jsem ochutnal střevíčků na podpatcích, aspoň tak jsem vnímal více než deseticentimetrovou vrstvu nalepeného a neodlepitelného sněhu. Pro informaci, mé sovětské běžky jsou dřevěné s dřevěnou skluznicí a ta není ošetřena borovicovým dehtem, který je takovou nezbytnou hygienou tohoto typu běžek. Do dnes jsem netušil, co dokáže voda a mokrý sníh s takto neošetřenými běžkami - běžkování na chůdách? No problemo? Ač klidná povaha, tak nezapírám, že po kilometru chůze na vysutých běžkách jsem měl chuť dřevo navrátit lesu formou rozštípáním těchto zázraků :-) Ale znáte mě, bojuji do poslední kapky krve, tohle by byla nechutná prohra... Co nejrychleji jsem se snažil dostat na louku, kde se dalo jet mnohem pohodlněji. Možná bych neměl opomenout zmínit, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem se namísto vyhýbání krtincům dal na vyhledávání krtinců :-) Zmrzlé kopečky hlíny fungovaly jako ucházející brusná pasta, která se starala o odstraňování na dřevo namrzajícího mokrého sněhu. Podmáčené louky mě donutily změnit zažité běžkařské postupy a tak jsem dorazil nad Fryšavu z dosud neochutnaných pozic, což mi umožnilo vidět oblíbený Fryšavský ledovec, Fryšavské hájenky a další z úplně jiné perspektivy. Ano, to je přesně to, co jsem si oblíbil na backcountry stylu běžkování a zvlášť s dřevokameňačkami :-) lyžemi, které vytahuji jen na jinovatce a v okamžiku, kdy Vysočinu nezdobí rozumná sněhová pokrývka (pro strojovou úpravu). Není mi zvlášť líto totálky takových běžek a často se pouštím přímo za nosem, případně tam, kde vidím lesknoucí se jinovatku a nebo kamkoliv podle chuti a objevuji tak pro mě neznámý svět a to je vždy krásné, je to přeci poznání a to já miluji... Ale zpět do Fryšavy, ze které jsem zamířil přes Fryšavský ledovec zpět na Tři Studně. Ty jsem opouštěl opět již klasickou stopou ve směru Skleného, kde jsem se zase nechal unést a chvíli akrobaticky lemoval příkop u silnice. Tu kol projíždělo auto, řidič na mě troubí a usměvav na mě mává. Z úsměvem, který mi už dávno nakreslily běžky, mu máváním pozdravení vracím. Je nepodstatné, zda-li si říkal blbec nebo borec. Není krásné vykouzlit komukoliv na tváři úsměv :-) O pár chvil později jsem si už užíval milého pohledu do krajiny z vrcholku Sklenských luk. Po jeho opuštění jsem si to namířil na Vlachovice. Fata morgána? Často cizí běžkaře neoslovuji, ale teď jsem prostě musel, potřeboval jsem zjistit, zda to není halucinace. Dva padesátnící a tak sedmdesátiletá paní si to společně hrnuli na běžkách proti mně. A to jsem měl chuť napsat, jak jsem se podivil, že jsem během celého dopoledne nikoho na běžkách nepotkal :-) Chyba lávky, den se nechválí před večerem... Nebyl jsem jediným bláznem :-) Ale zcela upřímně, mluvíme o kraji, kde se lidé rodí s běžkami na nohách a byť by se mé běžkočinny zdály sebebláznivější, tak je tu stále nemalá pravděpodobnost, že v tom nejsem sám :-) Sotva jsem nechal běžkaře za zády, objevil se na dostřel pár sportovců, které běžel s běžkařskými holemi a psíkem, no možná psem, no možná taky potomkem Baskervilla :-) Nebylo mi do smíchu, když si rozhodl dát běžkařské stehýnko na česneku ke svačině :-) Holemi jsem poměrně komicky šermoval okolo a doufal, že uposlechne dvojhlasého pokynu páníčků ať nepronásleduje kočičky, pardon, dámičky :-) Noha zachráněna! Foťák odmítá poslušnost, zatímco řeším čokla, je tu krásné počasí, obloha se protrhává, slunce zdraví, vítr klidní hormony... Chtěl bych vám přinést důkaz, ale paměťovka je plná. Nakonec přeci jenom něco vymažu, abych svému rodnému kraji nekřivdil a ukázal také jeho přívětivější tvář :-) Svoji tvář vám ukazovat nebudu, asi by působila rozporuplně, běžkami nastřelený úsměv a zároveň krutost, to soudě aspoň podle toho, co z mých lyží zbylo :-)

Obligátní mapa na konec, ručním vyměřením jsem se ošidil asi o půl kilometru oproti GPSce. Celkový účet byl vystaven na 25km s přibližně 500m stoupání a stejnou náloží klesání. Na první backcountry freeride sézony to není špatný :-)

středa 24. prosince 2014

Nečistá duše po pravici kluše

...no ve skutečnosti se po pravici jen šourala a to stále dokola. Ano v tuto chvíli mám na mysli především duši cyklistickou, což bohužel nevylučuje defekt mé vlastní, že? Nicméně začínat od prostředku není nejšťastnější, takže se zkusím s klidem vrátit na začátek, začátek defektu duše, duše v kole...

Štědrý den, azuro jak malované, sníh nikde, ledový vítr všude - typické Vánoce na Vysočině, podobně jako v několika předešlých letech. K tomu si připočítejte Láďovu štědrodenní cyklistickou výzvu, Jirkovu lačnost po sportu, Kubovu ochotu se přidat, Aldovu nechuť cokoliv podniknout před obědem, Jančinu a Magdinu vytíženost... Co vám vyjde na pravé straně rovnice? Pánská jízda, jo, asi to zní mnohem lépe než chlapská čtyřka... Moje dámičkovství do toho netahejme, aby nevznikla nějaká falešná představa :-)

Sraz v deset, hned po té pauza, dámička už nemohla, respektive nemohl její oř, respektive potřeboval trochu zvýšit tlak v duších ucházející... Dobrá výmluva pro první odpočinek, ne? Sotva naše letka vyrazila, tak způsobila hřbitovní šok mamince (no doufám, že jsme ji nevyděsili k smrti, ale zrovna jsme míjeli hřbitovní zeď :-)) věnující se telefonování namísto svému dítku okolo pobíhajícímu... Všichni jsme brzdili mnohem více, než bylo třeba, dítěti nic nehrozilo, zato mamince nejspíše infarkt, no jo, mobily vás mohou přivést do hrobu... A pak už to šlo ráz na ráz, novoměstské singly ve vražedném tempu. Memento mori! Teplota se převalovala jen lehce nad hranicí mrazu, ale pocitově bylo znatelně chladněji, za což mohl silný nárazovitý vítr mrazivé příchuti. O tempo se starala smečka, kterou jsem měl stále v zádech a nesejde na tom, zda mi na zmiňovaná záda dýchal excelentní vrchař, ligař nebo univerzál. Na začátek jsme se zahřáli protisměrných výjezdem po modré k buku, Láďova poznámka o tom, že je trať uzavřená, však nebyla reflektována těmi, kteří si to namířili ve správném směru... Ještěže jsme cyklisty potkávali ve schůdných místech a že nebyli tak rychlí jako my, jinak by to bylo o život. U buku jsem si ne nečekaně zashyboval a po pořízení obligátní skupinovky s nechutí zjistil, že moje dofouklá duše disponuje zjevným defektem - proříznutý plášť dovolil duši vyhřeznouti z pláště ven a jen silou vůle se bublina nerozdírala o zadní stavbu. Vzhledem k očekávanému déletrvajícímu výstupu až nad Vlachovice jsem to neřešil, ale vidina vybuchšivšího zadního kola ve sjezdu mě nenaplňovala zrovna optimismem. A tak jsem po vyšplhání do nejvyššího bodu našeho výletu zavelel k dalšímu odpočinku. Půjčil jsem si montpáky, kuchnul zadní kolo a vylézající duši jsem vypodložil kusem lehce špinavé a zároveň stále trochu bělostné bavlněné tkaniny. Kuba s Jirkou si mezitím dali duální singletrackový nádavek. Kdyby se někdo divil, tak se nedivte, kolo jsem spravil tak, abych se bez obav mohl pustit střemhlav dolů :-) Tomu však předcházela ještě jedna hnojovka, ehm ehm, skupinovka, tedy skupinovka v hnoji... Louka nad Vlachovicemi jím byla nemálo poseta, najít místo pro odložení foťáku pro samospoušťovku nebylo samokolosebou. No a pak přišel vytoužený volný pád. Juchůůů, to bylo letových zážitků... Tak dobře jsem se už dlouho nepovozil. Tedy když pominu předešlý den, kdy jsem si dal malou noční hudbu nebo spíše malou večerní projížďku na stejných tratích. Kdo je vyzkoušel v prosinci po 16h mi jistě dá za pravdu, že je to slušná dávka adrenalinu, trať sice zhruba vidíte, ale věřte mi, že terénní nerovnosti rozpoznáte s největší pravděpodobností jako já až v letové fázi :-) Ale zpět ke štědrému dni... Po příletu ke Ski hotelu přišel pár dalších skupinovek v stadionových pozůstatcích sněhu. A nebyla by štědrodenní vyjížďka úspěšná nebyl by-li zdolán Harusův kopec prostřednictvím terénního testu zdatnosti. Pro naše bránice byl prospěšný i sjezd po sjezdovce, jak jinak taky, že? Ale teď už zpátky do tepla, k cukroví a pod stromeček :-)

Šťastné a veselé na kole i bez kola!

sobota 20. prosince 2014

Komentovaná procházka - slavné brněnské kavárny aneb jak jsem si spletl Sněžku se zlatým řezem

Úvodem

V sobotu 20. prosince jsme se spolu s Leničkou, Káťou a Pájou v 10h přidali ke skupině účastnící se komentované procházky "Slavné brněnské kavárny", kterou tradičně vedla Eliška (co já však vím o tradici, byla to moje první účast v tomto oblíbeném cyklu..., vlastně vůbec nevím zda je cyklus komentovaných procházek obecně oblíbený, ale já si ho rozhodně již napoprvé oblíbil :-)) Výchozím místem bylo ustanoveno Malinovské náměstí, přímo před budovou Mahenova divadla. Plán naší procházky si můžete prohlédnout i na mapě.

Nezastavení - aneb o historii kavárnictví Brně vůbec

První kavárna vznikla v Brně roku 1702 pod vedením Turka Achmeta. V roce 1717 jste mohli napočítat kavárny tři a v roce 1719 šest. Okolo roku 1850 šlo v Brně navštívit již devatenáct kaváren a v roce 1900 dokonce sedmatřicet. V tomto období zároveň dochází k posunu zaměření kaváren, nevznikají pouze ty pro hosty z vyšší společnosti nýbrž i ty pro širší veřejnost. Největšího rozmachu a věhlasu dosahují brněnské kavárny mezi světovými válkami.

Zastavení mimořádné - Mahenovo divadlo

V Roce 1882 byla dokončena stavba dnešního Mahenova divadla. Budova s prvky neorenesance, neobaroka a neoklasicismu byla vystavěna podle návrhu ateliéru Fellner a Helmer. Nezajímavou není skutečnost, že se divadlo stalo prvním divadlem na kontinentu osvětleném elektrickými žárovkami. Pro tehdy neelektrifikované Brno to znamenalo nutnost postavení elektrárny, která napájela toto osvětlení. Za jejím projektem nestál mimochodem nikdo menší než sám Thomas Alva Edison.

Zastavení první - Hannakova kavárna v Paláci Morava

Z nároží od zmiňovaného divadla je dobrý výhled na Palác Morava, který podle návrhu Ernesta Wiesnera nechala na místě bývalého varieté přiléhajícího k Doretovu dvoru postavit Hermine Stiassny, manželka slavného textilního továrníka Alfreda Stiassného. Rozestavěnou budovu obchodního a nájemního domu však prodala Moravské zemské životní pojišťovně, která o necelou dekádu později nechala přestavět i budovu samotného Doretova dvoru, opět podle návrhu již zmiňovaného Ernesta Wiesnera, to je ta budova, kterou máme před svými zraky a na které můžeme spatřit nápis "Dům oborových služeb". Sama kavárna se nacházela v prvním patře na opačné straně budovy, tj. na křižovatce ulic Divadelní a Benešova. Rozlehlá kavárna byla ve 30. letech rozšířena půlkruhovou terasou s vějířovitou markýzou, dnes bohužel už neexistující. Podnik zde provozoval známý kavárník Leopold Hannak, který sem nejprve rozšířil a následně i přenesl svoji živnost z Masarykovi ulice.

Obrázky kavárny:

Zastavení druhé - kavárna Opera

Roh Kobližné a Divadelní ulice od roku 1930 zdobilo dílo Jindřicha Kumpošta, kavárna Opera. Po Savoyi šlo o další funkcionalistickou přestavbu tohoto architekta. Nahradit na tomto místě stojící kavárnu Café Stadt-Theater kavárníka Augustina Jägeranapadlo napadlo jeho manželku Annu Jägerová, tedy až po smrti zmíněného manžela. O skon Kumpoštova výtvoru se postaral až porevoluční vývoj, zejména 90. léta 20. století, kdy se tu prohnala vlna nájemníků/vlastníků, kteří porůznu upravovali stávající prostory tak, až nezbylo jediné viditelné stopy po této architektonické památce.

Obrázky kavárny:

Zastavení třetí - Pavillon/Zemanova kavárna

Kavárna s velice pohnutou a zajímavou historií leží v blízkosti Jánačkova divadla v parku Koliště. Dnes v budově nesoucí název Pavillon Restaurant naleznete vynikající restauraci, ve které na přípravě jídel pracuje původní kuchařský tým restaurace U Kastelána, tedy bez šéfkuchaře Michala Götha, který vede kuchyni Hotelu Miura v Čeladné. Před rokem 2012, kdy restaurace prošla kontroverzní rekonstrukcí velkého rozsahu, byla známá jako Zemanova kavárna. Zde je již nezbytně nutné zmínit, že nejde o původní funkcionalistickou stavbu dle návrhu Bohuslava Fuchse, nýbrž o poměrně zdařilou repliku postavenou o něco dále (rozuměj zeměpisně) v devadesátých letech minulého století. Ta původní patřící kavárníkovi Josefu Zemanovi, byla dokončena v roce 1926 a nesla název kavárna Pavillon. Postavena byla na místě původně dřevěného pavilonu zvaného Café Schopp. Fuchsovu stavbu lze považovat za první funkcionalistickou stavbu nejen v Brně, ale i v celém tehdejším Československu. Tuto slavnou budovu však stihlo prokletí komunistického znárodnění, přeměny ve školku a konečně v roce 1964 demolice kvůli výstavbě zmiňovaného Jánačkova divadla.

Obrázky kavárny:

Zastavení čtvrté - Café Esplanade

Na rohu ulic Rooseveltova a Jezuitská stával rohový dům, ve kterém kdysi sídlila kavárna Habsburg a od roku 1927 nejúžasnější brněnská kavárna - Café Esplanade. Kavárník Alois Strompf pověřil jejím návrhem, již zmiňovaného, Ernesta Wiesnera. Ten předvedl to nejlepší ze své interiérové tvorby. Kavárna sloužila jako místo setkávání brněnské intelektuální a umělecké elity, sám Ernest Wiesner ji navštěvoval. Bohužel kavárna také proslula jakožto místo brutálního antisemitistického útoku českých fašistů, který nepřežil dne 15.8.1939 židovský návštěvník Pavel Drexler. V roce 1944 byl při náletech celý blok rozbombardovaný a nakonec na začátku šedesátých let musel ustoupit stavbě Jánačkova divadla.

Obrázky kavárny:

Zastavení páté - Restaurace Bohéma

V suterénu několikráte zmiňovaného Jánačkova divadla lze nalézt Restauraci Bohéma, které předchozí provozovatel ve spolupráci se Zdeňkem Pohlreichem udělali skvělou reklamu. Nicméně i negativní reklama je reklama a s novým provozovatelem se, doufejme, blýská na lepší časy...

Obrázky restaurace:

Zastavení šesté - kavárna Morgal v Místodržitelském paláci

Původně augustiánský klášter ze 14. století prošel v 18. století barokní přestavbou pod dirigentskou hůlkou brněnského architekta Mořice Grimma. Po třináct let jsme v této budově mohli zavítat do Kavárny Podobrazy, která se tak řadila k nejdéle nepřetržitě fungujícím kavárnám v Brně. Od roku 2014 ji však nahradil cafe bar Morgal, který byl otevřen pod nově objevenou a restaurovanou freskou.

Obrázky kavárny:

Zastavení sedmé - Palác Convalaria

V místě setkání ulic Česká a Veselá byla v roce 1937 započata stavba nájemního a obchodního domu podle architektonického návrhu brněnského rodáka Oskara Pořísky. Budova byla vystavěna na místě bývalé městské brány a za svůj název vděčí parfumerii, kterou jste v přízemí mohli nalézt až do konce 20. století. Pro nás je však mnohem zajímavější první patro, kde až do 70. let 20. století fungovala známá brněnská kavárna Aloise Dorotíka. V roce 1939, kdy bylo mladému Dorotíkovi teprve 22 let si pronajal první patro paláce Convalaria a to nechal přestavět na přepychovou kavárnu (dle návrhu Karla Růžičky). Využil k tomu zapůjčeného kapitálu od své ženy Květoslavy (pocházela ze starého cukrářského a kavárnického rodu) a vůbec celé rodiny. Sám se vyučil v Náměšti nad Oslavou u Antonína Komínka, absolventa slavné brněnské cukrářské školy Emanuela Tomana. Kavárna se stala především místem setkávání studentstva a brněnských intelektuálů, podle přiložených pramenů můžete zjistit, že studenti chodili "k Dorosymu" nebo "do Dorclu" :-) Dorotíkova kavárna existovala poměrně dlouho, její provoz omezila až druhá světová válka a pak poúnorové události, kdy se stala součástí podniku Restaurace a jídelny Brno I, svoji činnost ukončila v sedmdesátých letech. V roce 2008 proběhla velká rekonstrukce celého objektu včetně prvního patra, ve kterém dnes sídlí MAFRA.

Obrázky kavárny:

Zastavení osmé - Hotel Avion

Známý hotel se nachází na neméně známé ulici, České. Na úzké, původně středověké parcele o rozměrech 8x34m se nacházel nízkopodlažní hostinec patřící restauraterovi Miroslavu Kosteleckému. Ten se v roce 1926 rozhodl přestavět tuto budovu podle návrhu Bohusalava Fuchse. Vznikl tak nevšední hotel, což se projevovalo zejména v interiéru, který byl inspirován návrhy Le Corbusiera. V prvním a druhém patře byla zbudována kavárna, který byla na fasádě vyznačena horizontálním dvoupatrovým arkýřem. Pod ním se nachází logo hotelu Avion od Emanuela Hrbka. Přestože se budova v 60. letech 20. století stala památkově chráněnou, neochránilo jí to od devastace a chřadnutí. Situace, kdy je hotel neudržovaný a na prodej tomu jistě nepřispívá ani v dnešních dnech.

Obrázky kavárny:

Zastavení deváté - Obchodní dům Brouk a Babka

Na České ulici naleznete další výraznou stavbu, která ve skutečnosti nemá nic společného s kavárnami, ale rozhodně stojí za pozornost. Firma Jaroslava Brouka a Josefa Babky existovala až do znárodnění v podstatě celou první polovinu 20. století. Stavby této obchodní firmy vznikaly po celé zemi a často je pojilo funkcionalistické tvarosloví. Stejně tak můžeme obdivovat pokrokové technické i sociální aspekty se stavbou a jejím vybavením spojené. Stavba vznikla v roce 1934 podle návrhu Miloslava Kopřivy. Dnes v jejích prostorech nalezneme firmu Baťa.

Obrázky budovy:

Zastavení desáté - Stopkova Plzeňská Pivnice

Další nekavárenské zastavení se odehrává přímo přes ulici naproti obchodnímu domu Brouk a Babka. Stojí zde těžko přehlédnutelná budova Stopkovy pivnice. Historicky je doloženo, že pivo se tu čepovalo již od druhé poloviny 19. století. O zápis do brněnských análů se však nepostarala Jonákova nálevna, ale až Stopkova plzeňská pivnice. Ta svůj název nese podle hostinského Jaroslava Stopky, který původní nálevnu převzal v roce 1910. Od té doby si ji oblíbilo studentstvo, intelektuálové a měšťané a tak se stala nedílnou a neopomenutelnou součástí brněnského pohostinství. V roce 1919 nechal Stopka malířem Ladislavem Novákem vyzdobit průčelí do České ulice sgrafity. Po krátkém, dvouletém, uzavření a následné náročné třinácti měsíční rekonstrukci se veřejnosti znovu představila v roce 2011.

Obrázky pivnice:

Zastavení jedenácté - Savoy

Naše putování končí na Jakubském náměstí, před budovou zrekonstruované kavárny Savoy. Ta vznikla v prostorách bývalého Thonethofu v roce 1929, kde do té doby fungovala stará německá kavárna. O přestavbu se postaral architekt Jindřich Kumpošt, který jistě čerpal ze svého studijního pobytu ve Francii (v roce 1927 společně s moravskými hostinskými a kavárníky navštívili nejmodernější francouzské podniky). Vznikla tak ojedinělá kavárna srovnatelná s evropskou špičkou v dané oblasti. Podnik převyšoval jiné i svým technickým vybavením, které si v mnoha ohledech nezadalo s proslulou vilou Tugendhat. Bohužel po druhé světové válce dostala kavárna několik smrtelných ran od nového státního zřízení, téměř padesátiletá vláda prodejny s textilem, Výběr, se na ní nepěkně podepsala. V roce 2008 sice přišla náročná rekonstrukce, která přes obnovu základních funkcí prostoru a obnovu původní dispozice rozhodně neznamenala návrat původních architektonických a technických kvalit.

Obrázky kavárny:

Nezastavení - aneb další Brněnské kavárny o nichž se stojí za to zmínit

Kavárna Era (puristicko-funkcionalistická kavárna od Jozefa Kranze byla kdysi (a opět i dnes) k nalezení v Černých Polích na Zemědělské)
Cukrárna Kolbaba (s pozoruhodným interiérem od Jan Víška)
Kavárna Biber (něco málo z historie)
Kavárna v Německém domu (historie Německého domu)
Národní kavárna v hotelu Slavia (bakalářská práce o kavárně ve Slavii)
Brichtova kavárna (něco málo o historii)
Kavárna Bellevue (něco málo o historii)
Tomanova kavárna (něco málo o historii)

Ostatní zajímavé zdroje:

Závěrem

Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si vycházku skvěle užil, zvlášť když jsem o tom psal už v úvodu že :-), takže mi zbývá splatit už jen jediný dluh a tím je vysvětlení titulku. Když jsem na mapě zakreslil naši vycházku, nemohl jsem si nevšimnou celkové délky, která činila 1,619km. Nevím co mě to popadlo, že jsem si zcela bláhově a mylně myslel, že naše nejvyšší hora, Sněžka, měří 1618m... Posunul jsem tedy jeden bod vytyčené trasy a začal se radovat, jak v titulku zápisku budu psát o zdolání naší nejvyšší :-) Záhy jsem však byl vyveden z omylu (ještěže máme ty internety :-)) Stejně tak rychle jsem však přišel na neméně magickou interpretaci ušlé vzdálenosti v kilometrech, ano jedná se o zlatý řez...

neděle 14. prosince 2014

Víkendové treky a první lyžování v sezóně

Poslední víkend se nesl ve znamení pohybu, Juchůůů! Podařilo se mi opět dostat na malou pěší vycházku po Vysočině, tentokráte zcela netypicky s mámou. V podstatě jsme obešli Paseckou skálu a podívali se nad Studnice. Ne nezajímavou byla skutečnost, že v okolí skály leželo poměrně hodně sněhu, tedy aspoň ve srovnáním s širokým dalekým okolím, které postrádalo téměř jakékoliv stopy sněhu - běžkařsky smutný prosinec. Naši trasu si můžete prohlédnout na mapě. 5,5km se 170m stoupání a stejně tak klesání.

Poslední roky si pomalu a neradostně zvykám na sněhovou nedostatečnost mé milované Vysočiny a na úmornou snahu místních organizátorů sportovních událostí (často celosvětového významu) vyrobit dostatečné množství sněhu technického. Letošní zimu je to skoro nemožný úkol, dní s teplotami, které by umožňovaly chod sněhových děl bylo pomálu... Přesto jsem neodolal pokušení se na dřevěná prkénka aspoň na chvíli postavit. Nakonec to skončilo několika výjezdy, ať už mluvím o sjezdovce či běžeckém stadionu, po kterém jsem kroužil do zblbnutí - co jiného by vás také mohlo asi tak potkat na kolečku dlouhém odhadem tak 300m :-)

Konec víkendu jsem prožil opět už v Brně, ale ani tam mi neušla možnost zapojit své svaly. Plánovaný výlet s Lenkou do Žebětína, kde nás čekal badminton s Pájou a Oldou, byl další milou turistickou akcí. Vzhledem k tomu, že jsem tu a tam vymyslel zkratku - rozuměj cestu delší zato však horší a vzhledem k tomu, že jsem se na místo srazu dopravil po svých, padlo příjemných 19km s půl kilometrovým převýšením viz mapa. Možná by stálo za to zmínit, jak moc mi nešel badminton, až jsem byl sám překvapený :-) Asi bych na tom měl pracovat...