28.2.2021, neděle, poslední den před "uzávěrkou", nasedám, zcela netradičně, sám do auta a uháním vstříc Hrubému Jeseníku. Klidné ráno s provozem limitně blížícím se nule mi učarovalo, takhle pěkně bez nervů jsem si už dlouho nezařídil. O půl deváté jsem se vykulil z auta na téměř zaplněném parkovišti Na Skřítku, zaplatil poměrně ochotně 50Kč a vyrazil do stopy.
Očekával jsem už tak typické ledové plotny a jehličí, jak je tu zvykem během "jarního" období. Ale nebylo to zase tak zlé, resp. jsem byl překvapen, jak slušné to bylo.
Stejně slušný byl můj výkon, kdy jsem, turista, předjížděl jednoho turistu za druhým. Ne že bych byl tak dobrej, jako spíše "střelenej", zatímco ostatní stoupali z rozcestí Nad Skřítkem ve směru rozcestí Pod Ztracenými kameny s běžkami v rukách, já jakože bruslil. Ale ne že by tomu napomáhal o něco ledovější povrch než na urolbovaných tratí, vylézající balvany a kořeny krásných buků.
Korunu tomu všemu nasadilo mé ztřeštěné rozhodnutí opustit Jesenickou magistrálu a pokračovat po spádnici a neupravované stopě rovnou na hřeben tj. přes Ztracené kameny. Úzká a od pěších rozšlapaná cesta opravdu jakkoliv neprospívala mé marné snaze o bruslení...
Pod Ztracenými kameny jsem dokonce rezignoval a sundal běžky, můj život je mi milý. Překvapivě jsem koukal překvapený, že jsem zde nikdy nebyl. Úchvatné výhledy! Ale na dojáky nebylo moc času, takže výš a dál...
Na Pecném zmizel klasický les a já zvesela nahodil prkénka na nohy a svobodně bruslil po pláních těšíc se na zjevení Pradědy, jednoho z cílů cesty. Potěcha, že po 4km s převýšením necelých 500m konečně lyžuji netrvala dlouho. Nevím, zda se mi osudnými stal Pecný nebo až Jelení hřbet, zkrátka jsem píchl holi nešikovně do hluboké pěší stopy a včas nestihl povolit tlak paže. Krátké hlasité lupnutí oznámilo skon krásné 100% karbonové hole... Co teď? Budu se vracet do auta pro náhradní hole? No když už jsem skoro na hoře, tak to na ten Praděd nějak doklepu... A víte co, asi to nebyl úplně rozumný nápad. Tolik přetěžování jedné a střídavě druhé půlky trupu jsem nezažil. Bolest byla však vykoupena luxusním počasím, které jsem snad v zimě v Hrubém Jeseníku ještě nezažil a stejně tak luxusními výhledy do okolí. O štěstí mohu však mluvit ve spojení s madly a rukavičkami Leki. Obecně je pomlouvám kudy chodím, poněvadž mi rukavička příliš nesedí, považuji ji za poněkud neergonomickou a o rukavicích Leki se systémem Trigger Shark raději pomlčím úplně. Ale tentokrát je mohu vynášet do nebes, možnost si na rukavičku připnou jakoukoliv holi mě ušetřila návštěvu chiropraktika. Pokud by to neznělo dost jasně, klasické rukavičky jsou na běžecké holi přidělány poměrně pevně (rozhodně v kontextu předělávání po minutě) a zejména jsou diverzifikované pro levou a pravou ruku. Tahle nectnost je zcela eliminována zmíněným systém Trigger Shark. Děkuji!
Výplaz na Praděd stál za to, ironicky i bez ironie.
Se sluncem šlo zažít mnoho zábavy.
Za další poněkud nešťastné rozhodnutí lze považovat nápad s jednou holí zaskočit na Švýcárnu. Původní plán nacpat se proslavenými borůvkovými knedlíky s mákem jsem zavrhl, jakožto odměnu za zlámání drahé běžecké hole a značné ošizení lyžařského zážitku. Na stranu druhou, budeme-li měřit zážitky optikou jejich síly, tak na tohle dlouho nezapomenu, ale to sem nepatří, aspoň ne v tuto chvíli. Takže zatímco jsem si z Pradědu dolů na Švýcárnu vesele kličkoval mezi přívaly lidí a u toho ukusoval suchý chléb (původně nouzový žvanec pro případ krize), tak od Švýcárny zpět ve směru na Ovčárnu to bylo mnohem nepříjemnější. Za prvé jsem nechtěně potkával (rozuměj předjížděl) mnoho lidí přijíždějících z Červenohorského sedla, a hlavně jsem byl poprvé toho dne předjet i já. :-(
Na Ovčárně mi nebylo do smíchu o moc více, ono vyšplhat se po té sjezdovce, kterou jsem jel před nějakou hodinou v opačném směru nebylo bez hole úplně tak easy. Nic na tom nemění skutečnost, že se bavíme o modré (C - turistická).
Aspoň že jsem měl možnost natočit si rolbu vyvážející sjezdaře na laně, když už vleky musely stát.
Hřeben po cestě zpět, přestože je převážně orientován s kopce dolů nemohu pro tentokráte příliš ocenit, nohy se mi podlamovaly a až přítomná blízkost lavinových svahů mě nijak zvlášť neutěšovala. Ještě znatelnější prekérkou se stal sjezd od Jelení studánky na Alfrédku. Na mysli mám iniciální část proslaveným úvalem, sebevražedný úsek i v okamžiku, kdy tam nejedete v mokrém těžkém sněhu v poledním slunci, tak jako já...
Následný traverz Jelenky mi dopřál trochu prostoru pro odpočinek před finálním sešupem nad Alfrédkou, kde jsem se zbytečně (síly zkrátka už dávno žádné nebyly) rozsekal. Krom sil mi chyběly už více než hodinu tekutiny. Za velice hloupé rozhodnutí můžu považovat odhodlání nezastavit se u žádného z desítek otevřených výdejních okének, jen kvůli tomu, abych se nepotkal s covidem.
A jestliže zdravý rozum a stupeň dehydrace velel pokračovat co nejkratší cestou zpět k autu, tak moje touha volala po poznání, jakože bych z Mravenčího sedla ještě mohl zvládnout objet po magistrále Ostružnou, pro mě neznámou část trati. Přestože kolečko leží v 1100m, zdaleka neplatí, že by slunce nemělo koule na to udělat ze sněhu vodu a z lyžování peklo.
No a jestliže jsem po této klukovině doufal, že na Skřítek dojedu během dvou kilometrů a to tak, že bez píchání s kopce, tak ne. Dostal jsem za vyučenou, nejkratší cesta do cíle znamenala zdolat 8km z nichž první 4km vedou do kopce! Au! Skvělej nápad, místo toho, aby člověk plynule utratil 250 výškových metrů, tak tady si naopak dalších 30 přidá, aby se zase dostal na rozcestí Pod Ztracenými kameny, ano to je to místo kam všichni nosili běžky v rukách, BTW v opačném směru činili stejně tak. Na to jsem neměl ani sílu natož morál, takže jsem se po spádnici vydal s běžkami na nohách. Pravda na dvou místech jsem je shodil, poněvadž tam stihl vytát sníh. Ale i přes tyto kaňky šlo o topení se v řece adrenalinu. Jo běžky se nalokaly ještě o trochu více, a tak není divu že staré závoďačky Fischer RCS přišly o pár kusů bočnice, což na tom hrozném ledu nepřekvapilo a už vůbec nepotěšilo. Na druhou stranu mě možná v danou chvíli trápilo více, že při tom posledním stoupáním mě předjeli dva soupažáci. :-)
Výsledek? Totální vyčerpání už po 50km s řádově pouhými 1000m převýšení, ale také nezapomenutelný slunečný den s luxusními zimními výhledy.
