Vysvětlovačky:
- Baterky jasně odkazují na první město, které jsme navštívili - Slaný, pamětníci dob komunismu jistě pamatují, BTW fabrika, zdá se, funguje dodnes.
- Cimrman, trhané a Jára jasně odkazují na Cimrmanovu divadelní hru Švestka, kde se vše točí okolo trhání a ne náhodou má jedna z hlavních postav co do činění s Milešovkou, na kterou jsme ne náhodou v sobotu lezli.
- Žebro a Karel táž osoba jsou, většinu sobotních ferrat, které jsme vyzkoušeli na svoji kůži, postavil slavný horolezec Karel "žebro" Bělina, to proto mluvím o jeho stopách.
- No konečně na českých a německých ferratách asi není třeba nic moc vysvětlovat, žádný jinotaj, natož pak oslí můstek.
Tak hurá, jdeme na to. V sobotu ráno netypicky startujeme z Vysočiny a to až okolo půl osmé... V jedenáct zastavujeme v nepříliš pohledném městě Slaný. Jako první mě upoutala obrovská budova Bateria Slaný, původně komunistické výrobny baterek (neřešme, že se tu vyráběly už za Rakousko-Uherska :-)). V tu chvíli jsem se zaradoval, nějak jsem tuto souvislost neočekával a nepochopitelně (kecám, šlo o poznání) mi udělala radost. Pak došlo na rychlý nákup ve všude oblíbeném Lidlu a vzhůru na Slánskou horu, která se svými 330mnm připomíná horu jen vzdáleně. Ale na druhou stranu to tu mají zařízené geniálně, kopec je de facto uprostřed města a nabízí vcelku slušné výhledy na něj a okolí.
No a co VF? Následuje seznam cest, za kterými stojí Karel Bělina a Tomáš Richter.
- Richtrovka, B/C
- Cesta přátelství, B/C
- Spirála, C
- Enšpígl, C/D
- Masochyst, D/E
- Slánská promenáda, D/E
Z nichž poslední tři byly dostavěny letos, tj. v roce 2017. No od počátku jsme byli zvědaví, zda jde o Karlovinu jako v Děčíně a zda si hrábneme na dno svých sil. No a taky že jo. Začal jsem Slánskou promenádou a ne, nebylo to lehké, po ránu byla ještě zima, já nezahřátý v krátkém rukávu... Lano bylo ke skále přichycené hodně řídce, což mi znemožňovalo využít ho více k zaháknutí nohou v převisech, takže jsem se slušně zapotil. Pak jsem dal jeden ze dvou lanových mostů tam, zpět a nakonec dolezl i zbytek.
Druhou cestu jsme si dali spolu s Janičkou, Richtrovku. Zajímavé, že až v tuto chvíli se pod skalami objevili další lidé, partička tří holek. No věřte mi nebo ne, ale i cesta B/C byla poměrně náročná, ne nezvládnutelná, ani ne extrémně podstřelená, ale několik zajímavých míst ji činilo prostě lehce náročnější, třeba jako přesun ze skály na obrovský neskutečně kluzký balvan při cestě do komína v luxusním závěru cesty. A zase neberte to dogmaticky, někdo se 190cm by se mě nejspíše zeptal, cože jako myslím, že si ničeho nevšiml, ale věřte mi, že se 160cm si to můžete pěkně užít. No a ten komínový závěr, to byla věc. Lezl jsem ho na sílu a klidně bych obtížnost střelil na C a výš. Kde byla chyba? Nelezl jsem to po skále a ještě bylo třeba lézt to zrcadlově. Vědět to, tak nám komín přinesl tak polovinu starostí. Ale krása...
Pak jsem zase sám vyšplhal druhou cestu D/E, Masochyst a rozhodně nebyla nějak zvlášť masochystická. Přišla mi kratší než Slánská promenáda a tím pádem i lehčí. Vzhledem k tomu, že se mi to nechtělo obcházet horem, tak jsem si zkrátil cestu někde okolo.
Třetí výživná, a pro mě nejtěžší, cesta hodnocená jako C/D nese název Enšpígl. Proč mi přišla těžší než předchozí zmiňované D/E? De facto se od nich odlišovala dvěma atributy, za prvé měla umělé chyty/stupy (to ji posunulo na stupnici obtížnosti o stupínek níž) a za druhé se vyznačovala hodně prověšeným lanem. No a vezmeme-li v potaz, že na předchozích těžkých cestách se jakš takš dalo zapřít nohama o skálu, nepřinesly mi roxory ve skále žádný benefit. Za to negativum tu jedno bylo, volné lano. Díky své nadváze nepřekvapivě preferuji co nejtěsnější kontakt se skálou a to volné lano dovolilo v převislých úsecích mému hmotnému tělu posunout se od skály natolik, že ruce vcelku úpěly... No moc pěkný, cestu jsem opět nešel přes nudný závěr po bahně, ale slezl jsem přes Spirálu v protisměru.
To už na skálu nalezla Janička a dali jsme Spirálu (C) ve správném směru. Ta nám udělal radost, nedisponovala toliko umělými stupy, takže to bylo přeci jenom trochu o lezení po skále a vůbec byla fajn těžká. Závěrečný komín jsme okoukali od holek, takže jsem věděli o otočce a zdolali ho celkem dobře. Tedy když nebudu počítat nakopnuté koleno o skálu, které mě omezuje v jakémkoliv pohybu ještě několikátý den po události...
Na závěr jsem si střelili Cestu přátelství (B/C), která díky pár chybějícím železům ve skále přinesla několik napínavých momentů. BTW když jsem se otočil a viděl partu zmiňovaných holek, jak si pod ferratou dali kuřáckou pauzu, tak jsem to nechápal natolik, až mi to přišlo k smíchu... Nu což...
Co ke Slanému říct závěrem? Skvělé ferratové hřiště pro místní (i Prahu). Litovat můžeme jen toho, že něco tak povedeného nemáme v okolí Brna.
Ze města Slaný jsem si to namířili na Ústí a zcela náhodou se nám do cesty připletla královna Českého středohoří, Milešovka. Bylo to asi po třetí, co jsem jel okolo a tentokrát jsem ji již nemohl nezdolat. Co si budeme povídat, za mým bláznivým nápadem (z pohledu toho, že jsem s nakopnutým kolenem hrozně pajdal, Janička na kopci již byla a to dokonce na kole a jen tak mimochodem jsme vyrazili na druhý konec republiky kvůli ferratám a ne kvůli Milešovce či Cimrmanům) stálo právě Divadlo Járy Cimrmana a jimi objevená hra Švestka. No asi tušíte, že jsem se chtěl vydat po stopách jednoho z nejslavnějších českých horolezců Sváti Pulce zvaného "bivak", který zdolal Milešovku sedmkrát. Tady se nemohu nezastavit u Janiččiny poznámky, kdy že se jako vydám na Severní pól :-) Dostala mě holka jedna mazaná, nicméně neprotestovala a vyrazila se mnou.
No možná bych se také mohl zmínit o tom, co tomu předcházelo. Nejprve jsem vyhledal nejkratší cestu na památný vrchol, tak abychom se příliš nezdrželi a že jich tam vede (asi pět značených turistických a další neznačené, které se všechny v průběhu času někde setkají). Já zvolil tu z Bílky, jen mi nikdo neřekl, že tam naleznu parkoviště, kde po mě budou chtít 50Kč a na to já jsem pes... Takže jsme autem ujeli raději ani nevím kolik kilometrů a nechali ho u rozcestí Černčice - rozcestí pod Milešovkou. No a nebyla to špatná cesta, ze 490mnm jsme stoupali do 837mnm, hned na začátku našeho putování vylezlo konečně slunce zpoza mraků a tak jsem mohli do syta užít nádherného barevného podzimu. Parádička milá a výživná. Na vrcholu jsem se pak posadili na kamenný teras s nádherným byť částečně zamlženým výhledem široko do krajiny a pustili se do hodování. Nejlépe jídlo chutná v přítomnosti milé osoby a ještě po tělesné námaze. Hodování spojené s odpočinkem a opalováním bylo skvostné, jak moc se mi nechtělo dolů... Tak nashle Sváťo a Járo!
Do Ústí a i do Mírkova to nebylo naštěstí moc daleko. Tam ležel další náš cíl, v té době jsem mysleli i poslední sobotní... Via ferrata Poustevna. Na malé kolmé lidskou rukou opracované skále natáhl Karel dvě cesty se jmény Honzíkova cesta (A/B) a Poustevna (C). Zvláštností jest, že na místě skály stával kostel, který komunisté kdysi vyhodili do povětří... No a neméně zajímavé pro vás může být, že další cesty jsou rozpracované, třeba i ty lanové mosty. BTW jeden, ten delší jsem si chtěl vyzkoušet, zkrátka ocelové lano natažené asi 20m k jednomu z mohutných stromů, jenže co tomu čert nechtěl, jistící lano není ocel, ale horolezecká statika a to poměrně volná. Sotva jsem udělal jeden dva kroky, obě lana se rozhoupala, jedno horizontálně a druhé pro změnu vertikálně. No co čekáte, já ve vzduchu maloval Lissajousovy křivky :-) Už jsem to chtěl vzdát, poněvadž jsem tušil, že pád je neodvratný, ale pak jsem si spočítal, že když se z těch tří metrů zřítím, natáhne se ferraťák, propne se statika, a já skončím možná 20cm nad zemí, tak jsem si řekl, že nebudu před Janičkou ukazovat jaký jsem strašpytel a vykročil jsem dál. Krve ani těstovin by se ve mně nedořezal, lana poskakovala, já měl srdce v kalhotách... No a aby toho nebylo málo, když jsem byl zhruba uprostřed, tak u silnice zastavilo auto a z něho vyskočil vitální stařík. Hned mi to bylo jasné, sám autor, velký horolezec místních pískovců, Karel "žebro" Bělina. Už z dálky na nás volal: "Ahoj" a vzápětí mi hned vysekl poklonu, že to lezu a že on sám před týdnem z lanového mostu spadl, zůstal viset ve ferraťáku a nemohl se dostat nahoru, takže se po ocelovém laně "doplazil" až ke skále, kde se již zachránil. No a nebylo to jediné, co jsme se dověděli. Také nám povyprávěl o historii Poustevny, její bleskové postavení, jeho žádosti u starosty o stůl, lavici a odpadkový koš. Vtipné jak vůbec neřešil její legalizaci... A také jsme viděli, jak ve svém věku bez jištění vyběhl svoji ferratu, checknul vrcholovou knihu, poradil nám dalšího jeho úžasnou stavbu a zase zmizel. Dobrosrdečný a vitální chlápek, kterému patří velký dík za jeho neúnavnou práci!
No a už zase na cestě, přestože setmění bylo na dosah ruky, my se rozhodli zkusit stihnout Lužickou spojku, kterou nám doporučil sám Karel. Auto jsme odstavili na odbočce K Vaňovské skále a po žluté turistické vyrazili pěšky přes nevelkou louku. Po cestě jsem mohl slintat nad paraglidovou startovačkou po levé ruce. Ale na velké obdivy nebylo příliš času, zvlášť když ten rychle mizel, jak jsme obdivně zírali na Labe a Ústí nad Labem z terasy.
Nádherná podívaná! Ale rychle na sestup, což je celkem vtipné řešení, neboť tu nejméně oblíbenou část jakéhokoliv lezení si odbudete na začátku a vám zbude jen smetana v podobě samotného zdolání zajištěné cesty. Bohužel zde byl sestup doslova krutý, hliněný svah nad Labem byl tak příkrý, že bych po něm jel sám od sebe a tu to bylo vylepšeno hromadou kluzkého listí. Punc nebezpečí a podivnosti tomu nasadila mrtvola divočáka povalující se ve svahu, chudák vypadal, jako by spadl ze skály...
No a samotná cesta (C) to bylo zase maso, cesta džunglí... Vskutku výživné lezení z velké části po skále bez nadbytečných železných stupů komplikovalo několik zvláštností. Jako třeba nemálo skály pokryté kapradinou a jinou zelení, která se tu a tam drolila do našich očí, tu a tam se zcela urvalo její podloží... Neméně náročný faktor spatřuji v řídkém kotvení lana, které dělalo via ferratu v našich očích poměrně nebezpečnou. K tomu si připočítejte poměrně zjevný vertikální charakter a mnoho zerodovaných částí skály hrozící zřícením... Spolu s naší celodenní únavou celkem letální faktor. Na posledních pár metrech navíc začalo lehce mrholit a hlavně se o slovo přihlásila noc. Bylo to vážně těsné. Každopádně nevnímejte negativní dikci mých slov, ferrata je rozhodně zajímavá, na české poměry i dlouhá, takže si konečně užijete i trochu toho lezení...
Na louce jsme popadli mobil a rychle se dali do vyhledávání ubytování, uvěřili jsme hodnocení na Booking.com a zvolili Ubytování Stará přímo v Ústí nad Labem. No, nebylo to špatné, ale za ty prachy to nestálo, takové samodomo (jakože hromadu věcí nejspíše dělali svépomocí a bylo to vidět). Upřít se nedá čistota a velikost pokoje(ů), které byly nadprůměrné. Takže pohodička, teplý bylinkový čaj, milá večeře, ráno snídaně a celkem použitelný výhled na město.
Z Ústí jsme vyjížděli snad okolo čtvrt na deset, prostě žádný spěch. Konec konců, modely mluvily o srážkách trvajících zhruba do devíti, takže nebylo třeba tlačit na pilu. No a kam že jsme si to namířili. Někam k Rosenthal-Bielatal, de facto německou stranu CHKO Labských pískovců. Náš příjezd byl bohužel předznamenán dvěma nepříjemnostmi, nevěděli jsme, že cílové parkoviště zdobí automat (je placené) a zároveň jsme v kapse neměli jediné Euro. Riskovat botičku či odtažení auta jsme vážně nechtěli, takže padlo rozhodnutí vracet se po cestě tak dlouho zpět, dokud nenajdeme místo, kde bychom mohli celkem legálně a bezplatně zaparkovat. A tak se také stalo, parkoviště možná náležející k Restaurant Zur Schweizermühle bylo tou správnou volbou. Je pravdou, že z půl kilometrového nástupu na ferratu se stal 1,5km nástup, ale což. Údolí říčky Biela lemují z obou stran pískovcové skály, mezi kterými se po různu kroutí turistické trasy, tj. nebyla nouze o krásu všude vůkol. Z původního plánu vyběhnout po zajištěné cestě se rázem vyklubal nový plán, projít se ve zdejší kouzelné podzimní přírodě. Nakonec to obnášelo více než 7km, které stály za to. Les byl prosycen vlhkostí z dešťů trvajících celou noc, a hlavně voněl, nádherně voněl... ne náhodou se vůně znatelně lišila ve smrkovém a modřínovém porostu. No a pak přišla první ferrata na Sachsenstein. Bohužel "průvodce" zapomněl zmínit, že žebříkovou ferratou je myšlena cesta bez jistícího lana, takže prostě kovový žebřík, který vám umožní zdolat skálu. Při takovém pohledu na svět v naší milé zemi máme tolik ferrat, že škoda mluvit. Ale zpět k věci. Výstup na skálu rozhodně stál za to. Žebříky byly příkré a chvílemi vedly uprostřed skály, takže jsem byl nucen odložit batoh a nechat ho viset daleko za mnou, ono jsem měl dokonce problémy prolézt díky šířce svých ramen. Výhled shora sice nebyl nikterak spektakulární, ale jako milý bych ho označil. Navíc bez lidí. Vzhledem ke skutečnosti, že se placená parkoviště okolo 10h, kdy jsme dojeli, už značně plnila, jsem byl překvapen, kam že všichni ti lidi zmizeli...
Po sestupu došlo na neplánovanou sousední ferratu, Johanniswacht. De facto podobný charakter jako pískovcový soused, kterého jsme právě zdolali. Dokonce tomu dávají známku "A" :-) Žebříky na Johanniswacht byly mnohem přirozenější a jednodušší, žádné srdce v kalhotách a odměnou za menší úsilí byly nádherné výhledy do údolí. BTW jakožto neznalého pískovců mě překvapilo, že kamenné schody přestože mokré vůbec neklouzaly, hodně příjemné.
A tu nastal čas na obrátku, vyšplhali jsme na protější svah a úžívali výhledů na místa, kde jsme před chvíli lozili. Doporučuji neminout několik fotogenických míst jako Bielablick a nebo Gedächtnishain (Kriemhieldenstein). No a ve skutečnosti je to úplně jedno co minete a co ne, luxusní pískovcové monumenty naleznete na každém kroku a když to podložíte barvami podzimu, jen stěží můžete odcházet zklamaní...
Ale to už nás vítalo auto na zaplněném parkovišti, kde jsem si nachystali pocestný oběd, naskočili jsme dovnitř a vyrazili. Čekala nás skoro dvouhodinová ZZJ cesta k nevelkému městečku Wolkenstein. Její konec nakonec byl poněkud nepříjemný, díky uzavírce místa, kam bylo třeba jet (rekonstrukce kamenného mostu přes řeku Zschopau) jsme museli odstavit auto poměrně daleko od ferrat. Takže místo 50m jsme si užili třičtvrtě kilometrového nástupu, který byl okořeněný zdoláním jmenované řeky po lešení sloužící dělníkům pro opravu mostu. Bohužel pak následovala další má minela, uvěřil jsem poloze ferrat na mapy.cz (jen tak mimochodem, v úterý jsem chybu na mapách označil a asi za dvě, tři hoďky bylo opraveno, klobouk dolů, borci mapoví), což nás stálo možná půl hodinu času v počasí, které už tak milé nebylo, v našem údolí chybělo slunce a foukal tu poměrně silný čerstvý vítr. Ferraty bychom asi nikdy nenašli, poněvadž nikde nejsou značené, až jsem se podivil, kam se vytratila německé preciznost... Pomohli nám až lezci na skále, kteří nás nasměrovali poměrně letální cestičkou uprostřed skal... A jo, nakonec se dobrá věc podařila a domnělé luxusní ferratové hřiště jsme objevili.
Seznam cest následuje:
Bohužel na topu a i ze zápisků mnohých lezců nebylo zřejmé, že jde o Potěmkina. Vlastně to bylo dosti looserovské. Kromě VF Artist, která nebyla v provozu (přeseknuté lano), nebyla značená jediná cesta, takže jste nevěděli ani její jméno, natož pak obtížnost. No a obtížnost tu byla, ale způsobená především tenkým lanem, jehož malé kotvení se pravidelně zasekávalo v karabinách. Vše ještě umocňovala řídkost jištění lana, která dělala celou věc poměrně nebezpečnou. Na stranu druhou přes prvotní zdání nebylo moc co lézt, dvě cesty z pěti byly na třicet vteřin (Bergweg a Gipfelweg), vedou po jediném kameni... Artist zavřený a Gratweg šel nádherně vyběhnout snad jen s použitím nohou, kdybych se i přitahoval, asi bych za minutu neměl co lézt. No takže zbyla poslední a ta to zachránila. Yetis weg se svým E převisem uchránila ferratový areál od mé pomluvy. Sice pro ni platí stejná negativa, která jsem zmiňoval výše, ale její výživnost a zajímavost to dokázala vykompenzovat. Oceňuji, že se leze de facto do kolečka, takže nejprve příkrý až převislý sestup následovaný horizontální pasáží jen kousek nad vodou a pak převislý výstup, celkem paráda!
Chlad a únava nakonec zavelely k ústupu. Domů! Do Prahy (padron, do Chomutova)! Do Podolí (pardon, do Globusu)! Do lékárny! Koupili jsme zase horu jídla na cestu do Brna a hlavně Ibuprofen. Řeknu vám, že takovou bolest rukou jsem ještě nezažil, fakt chuťovka, skoro to vypadá jako náběh na zánět šlach... Příjemná, přestože dlouhá, asi tak nějak by šla popsat cesta do Brna, kam jsme dorazili po více než čtyřech hodinách cesty z Německa. No a když mluvíme o Německu, stálo by za to také poznamenat, že ač východní, stále lepší než u nás. Zkrátka přejezdem přes hraniční přechod pořád vstupujete do jiné dimenze a nedá se říct, že by to ve směru k nám bylo lepší. A to raději ani nezmiňuji highlighty jako Petrovice nebo Horu Sv. Šebestiána. Dreky prodávající se podél silnice nám umožňují udělat si dobrý obrázek o šlendriánu, který vládne v naší vlasti (rozumějte tomu jakkoliv, myslel jsem to jakkoliv). I když teď přemýšlím, zda je horší prodávat to či kupovat a co o kom to říká :-) Ale i když opustíme hraniční horory, nebude nám lépe, pohled na Chomutov, Most a vůbec na celou Severočeskou hnědouhelnou pánev je zkrátka... No však víte. Naštěstí pak dorazíte do a k CHKO České středohoří a zase vám bude smutno z padáku na hřebíku. Kolik jen lze spatřit holých brdků, z kterých by šlo luxusně startovat na jakýkoliv směr větru... Nádhera. No a pak Říp, ten také stojí za připomenutí. A aby nebylo tak veslo, při pohledu na mapu mě napadá, že jsme veleúspěšně minuli Ohře, Louny, což vzhledem k částečnému putování po stopách našeho velikána nejvelikánovatějšího, Járy, je smutně ostudné, tak snad příště. Příště na viděnou, třeba zase při poskakování po skálách.
No možná bych se také mohl zmínit o tom, co tomu předcházelo. Nejprve jsem vyhledal nejkratší cestu na památný vrchol, tak abychom se příliš nezdrželi a že jich tam vede (asi pět značených turistických a další neznačené, které se všechny v průběhu času někde setkají). Já zvolil tu z Bílky, jen mi nikdo neřekl, že tam naleznu parkoviště, kde po mě budou chtít 50Kč a na to já jsem pes... Takže jsme autem ujeli raději ani nevím kolik kilometrů a nechali ho u rozcestí Černčice - rozcestí pod Milešovkou. No a nebyla to špatná cesta, ze 490mnm jsme stoupali do 837mnm, hned na začátku našeho putování vylezlo konečně slunce zpoza mraků a tak jsem mohli do syta užít nádherného barevného podzimu. Parádička milá a výživná. Na vrcholu jsem se pak posadili na kamenný teras s nádherným byť částečně zamlženým výhledem široko do krajiny a pustili se do hodování. Nejlépe jídlo chutná v přítomnosti milé osoby a ještě po tělesné námaze. Hodování spojené s odpočinkem a opalováním bylo skvostné, jak moc se mi nechtělo dolů... Tak nashle Sváťo a Járo!
Do Ústí a i do Mírkova to nebylo naštěstí moc daleko. Tam ležel další náš cíl, v té době jsem mysleli i poslední sobotní... Via ferrata Poustevna. Na malé kolmé lidskou rukou opracované skále natáhl Karel dvě cesty se jmény Honzíkova cesta (A/B) a Poustevna (C). Zvláštností jest, že na místě skály stával kostel, který komunisté kdysi vyhodili do povětří... No a neméně zajímavé pro vás může být, že další cesty jsou rozpracované, třeba i ty lanové mosty. BTW jeden, ten delší jsem si chtěl vyzkoušet, zkrátka ocelové lano natažené asi 20m k jednomu z mohutných stromů, jenže co tomu čert nechtěl, jistící lano není ocel, ale horolezecká statika a to poměrně volná. Sotva jsem udělal jeden dva kroky, obě lana se rozhoupala, jedno horizontálně a druhé pro změnu vertikálně. No co čekáte, já ve vzduchu maloval Lissajousovy křivky :-) Už jsem to chtěl vzdát, poněvadž jsem tušil, že pád je neodvratný, ale pak jsem si spočítal, že když se z těch tří metrů zřítím, natáhne se ferraťák, propne se statika, a já skončím možná 20cm nad zemí, tak jsem si řekl, že nebudu před Janičkou ukazovat jaký jsem strašpytel a vykročil jsem dál. Krve ani těstovin by se ve mně nedořezal, lana poskakovala, já měl srdce v kalhotách... No a aby toho nebylo málo, když jsem byl zhruba uprostřed, tak u silnice zastavilo auto a z něho vyskočil vitální stařík. Hned mi to bylo jasné, sám autor, velký horolezec místních pískovců, Karel "žebro" Bělina. Už z dálky na nás volal: "Ahoj" a vzápětí mi hned vysekl poklonu, že to lezu a že on sám před týdnem z lanového mostu spadl, zůstal viset ve ferraťáku a nemohl se dostat nahoru, takže se po ocelovém laně "doplazil" až ke skále, kde se již zachránil. No a nebylo to jediné, co jsme se dověděli. Také nám povyprávěl o historii Poustevny, její bleskové postavení, jeho žádosti u starosty o stůl, lavici a odpadkový koš. Vtipné jak vůbec neřešil její legalizaci... A také jsme viděli, jak ve svém věku bez jištění vyběhl svoji ferratu, checknul vrcholovou knihu, poradil nám dalšího jeho úžasnou stavbu a zase zmizel. Dobrosrdečný a vitální chlápek, kterému patří velký dík za jeho neúnavnou práci!
No a už zase na cestě, přestože setmění bylo na dosah ruky, my se rozhodli zkusit stihnout Lužickou spojku, kterou nám doporučil sám Karel. Auto jsme odstavili na odbočce K Vaňovské skále a po žluté turistické vyrazili pěšky přes nevelkou louku. Po cestě jsem mohl slintat nad paraglidovou startovačkou po levé ruce. Ale na velké obdivy nebylo příliš času, zvlášť když ten rychle mizel, jak jsme obdivně zírali na Labe a Ústí nad Labem z terasy.
No a samotná cesta (C) to bylo zase maso, cesta džunglí... Vskutku výživné lezení z velké části po skále bez nadbytečných železných stupů komplikovalo několik zvláštností. Jako třeba nemálo skály pokryté kapradinou a jinou zelení, která se tu a tam drolila do našich očí, tu a tam se zcela urvalo její podloží... Neméně náročný faktor spatřuji v řídkém kotvení lana, které dělalo via ferratu v našich očích poměrně nebezpečnou. K tomu si připočítejte poměrně zjevný vertikální charakter a mnoho zerodovaných částí skály hrozící zřícením... Spolu s naší celodenní únavou celkem letální faktor. Na posledních pár metrech navíc začalo lehce mrholit a hlavně se o slovo přihlásila noc. Bylo to vážně těsné. Každopádně nevnímejte negativní dikci mých slov, ferrata je rozhodně zajímavá, na české poměry i dlouhá, takže si konečně užijete i trochu toho lezení...
Na louce jsme popadli mobil a rychle se dali do vyhledávání ubytování, uvěřili jsme hodnocení na Booking.com a zvolili Ubytování Stará přímo v Ústí nad Labem. No, nebylo to špatné, ale za ty prachy to nestálo, takové samodomo (jakože hromadu věcí nejspíše dělali svépomocí a bylo to vidět). Upřít se nedá čistota a velikost pokoje(ů), které byly nadprůměrné. Takže pohodička, teplý bylinkový čaj, milá večeře, ráno snídaně a celkem použitelný výhled na město.
Z Ústí jsme vyjížděli snad okolo čtvrt na deset, prostě žádný spěch. Konec konců, modely mluvily o srážkách trvajících zhruba do devíti, takže nebylo třeba tlačit na pilu. No a kam že jsme si to namířili. Někam k Rosenthal-Bielatal, de facto německou stranu CHKO Labských pískovců. Náš příjezd byl bohužel předznamenán dvěma nepříjemnostmi, nevěděli jsme, že cílové parkoviště zdobí automat (je placené) a zároveň jsme v kapse neměli jediné Euro. Riskovat botičku či odtažení auta jsme vážně nechtěli, takže padlo rozhodnutí vracet se po cestě tak dlouho zpět, dokud nenajdeme místo, kde bychom mohli celkem legálně a bezplatně zaparkovat. A tak se také stalo, parkoviště možná náležející k Restaurant Zur Schweizermühle bylo tou správnou volbou. Je pravdou, že z půl kilometrového nástupu na ferratu se stal 1,5km nástup, ale což. Údolí říčky Biela lemují z obou stran pískovcové skály, mezi kterými se po různu kroutí turistické trasy, tj. nebyla nouze o krásu všude vůkol. Z původního plánu vyběhnout po zajištěné cestě se rázem vyklubal nový plán, projít se ve zdejší kouzelné podzimní přírodě. Nakonec to obnášelo více než 7km, které stály za to. Les byl prosycen vlhkostí z dešťů trvajících celou noc, a hlavně voněl, nádherně voněl... ne náhodou se vůně znatelně lišila ve smrkovém a modřínovém porostu. No a pak přišla první ferrata na Sachsenstein. Bohužel "průvodce" zapomněl zmínit, že žebříkovou ferratou je myšlena cesta bez jistícího lana, takže prostě kovový žebřík, který vám umožní zdolat skálu. Při takovém pohledu na svět v naší milé zemi máme tolik ferrat, že škoda mluvit. Ale zpět k věci. Výstup na skálu rozhodně stál za to. Žebříky byly příkré a chvílemi vedly uprostřed skály, takže jsem byl nucen odložit batoh a nechat ho viset daleko za mnou, ono jsem měl dokonce problémy prolézt díky šířce svých ramen. Výhled shora sice nebyl nikterak spektakulární, ale jako milý bych ho označil. Navíc bez lidí. Vzhledem ke skutečnosti, že se placená parkoviště okolo 10h, kdy jsme dojeli, už značně plnila, jsem byl překvapen, kam že všichni ti lidi zmizeli...
Po sestupu došlo na neplánovanou sousední ferratu, Johanniswacht. De facto podobný charakter jako pískovcový soused, kterého jsme právě zdolali. Dokonce tomu dávají známku "A" :-) Žebříky na Johanniswacht byly mnohem přirozenější a jednodušší, žádné srdce v kalhotách a odměnou za menší úsilí byly nádherné výhledy do údolí. BTW jakožto neznalého pískovců mě překvapilo, že kamenné schody přestože mokré vůbec neklouzaly, hodně příjemné.
A tu nastal čas na obrátku, vyšplhali jsme na protější svah a úžívali výhledů na místa, kde jsme před chvíli lozili. Doporučuji neminout několik fotogenických míst jako Bielablick a nebo Gedächtnishain (Kriemhieldenstein). No a ve skutečnosti je to úplně jedno co minete a co ne, luxusní pískovcové monumenty naleznete na každém kroku a když to podložíte barvami podzimu, jen stěží můžete odcházet zklamaní...
Ale to už nás vítalo auto na zaplněném parkovišti, kde jsem si nachystali pocestný oběd, naskočili jsme dovnitř a vyrazili. Čekala nás skoro dvouhodinová ZZJ cesta k nevelkému městečku Wolkenstein. Její konec nakonec byl poněkud nepříjemný, díky uzavírce místa, kam bylo třeba jet (rekonstrukce kamenného mostu přes řeku Zschopau) jsme museli odstavit auto poměrně daleko od ferrat. Takže místo 50m jsme si užili třičtvrtě kilometrového nástupu, který byl okořeněný zdoláním jmenované řeky po lešení sloužící dělníkům pro opravu mostu. Bohužel pak následovala další má minela, uvěřil jsem poloze ferrat na mapy.cz (jen tak mimochodem, v úterý jsem chybu na mapách označil a asi za dvě, tři hoďky bylo opraveno, klobouk dolů, borci mapoví), což nás stálo možná půl hodinu času v počasí, které už tak milé nebylo, v našem údolí chybělo slunce a foukal tu poměrně silný čerstvý vítr. Ferraty bychom asi nikdy nenašli, poněvadž nikde nejsou značené, až jsem se podivil, kam se vytratila německé preciznost... Pomohli nám až lezci na skále, kteří nás nasměrovali poměrně letální cestičkou uprostřed skal... A jo, nakonec se dobrá věc podařila a domnělé luxusní ferratové hřiště jsme objevili.
Seznam cest následuje:
- Bergweg (B)
- Gipfelweg (D/E)
- Gratweg (C/D)
- Artist (C/D)
- Yetis weg (E)
Bohužel na topu a i ze zápisků mnohých lezců nebylo zřejmé, že jde o Potěmkina. Vlastně to bylo dosti looserovské. Kromě VF Artist, která nebyla v provozu (přeseknuté lano), nebyla značená jediná cesta, takže jste nevěděli ani její jméno, natož pak obtížnost. No a obtížnost tu byla, ale způsobená především tenkým lanem, jehož malé kotvení se pravidelně zasekávalo v karabinách. Vše ještě umocňovala řídkost jištění lana, která dělala celou věc poměrně nebezpečnou. Na stranu druhou přes prvotní zdání nebylo moc co lézt, dvě cesty z pěti byly na třicet vteřin (Bergweg a Gipfelweg), vedou po jediném kameni... Artist zavřený a Gratweg šel nádherně vyběhnout snad jen s použitím nohou, kdybych se i přitahoval, asi bych za minutu neměl co lézt. No takže zbyla poslední a ta to zachránila. Yetis weg se svým E převisem uchránila ferratový areál od mé pomluvy. Sice pro ni platí stejná negativa, která jsem zmiňoval výše, ale její výživnost a zajímavost to dokázala vykompenzovat. Oceňuji, že se leze de facto do kolečka, takže nejprve příkrý až převislý sestup následovaný horizontální pasáží jen kousek nad vodou a pak převislý výstup, celkem paráda!
Chlad a únava nakonec zavelely k ústupu. Domů! Do Prahy (padron, do Chomutova)! Do Podolí (pardon, do Globusu)! Do lékárny! Koupili jsme zase horu jídla na cestu do Brna a hlavně Ibuprofen. Řeknu vám, že takovou bolest rukou jsem ještě nezažil, fakt chuťovka, skoro to vypadá jako náběh na zánět šlach... Příjemná, přestože dlouhá, asi tak nějak by šla popsat cesta do Brna, kam jsme dorazili po více než čtyřech hodinách cesty z Německa. No a když mluvíme o Německu, stálo by za to také poznamenat, že ač východní, stále lepší než u nás. Zkrátka přejezdem přes hraniční přechod pořád vstupujete do jiné dimenze a nedá se říct, že by to ve směru k nám bylo lepší. A to raději ani nezmiňuji highlighty jako Petrovice nebo Horu Sv. Šebestiána. Dreky prodávající se podél silnice nám umožňují udělat si dobrý obrázek o šlendriánu, který vládne v naší vlasti (rozumějte tomu jakkoliv, myslel jsem to jakkoliv). I když teď přemýšlím, zda je horší prodávat to či kupovat a co o kom to říká :-) Ale i když opustíme hraniční horory, nebude nám lépe, pohled na Chomutov, Most a vůbec na celou Severočeskou hnědouhelnou pánev je zkrátka... No však víte. Naštěstí pak dorazíte do a k CHKO České středohoří a zase vám bude smutno z padáku na hřebíku. Kolik jen lze spatřit holých brdků, z kterých by šlo luxusně startovat na jakýkoliv směr větru... Nádhera. No a pak Říp, ten také stojí za připomenutí. A aby nebylo tak veslo, při pohledu na mapu mě napadá, že jsme veleúspěšně minuli Ohře, Louny, což vzhledem k částečnému putování po stopách našeho velikána nejvelikánovatějšího, Járy, je smutně ostudné, tak snad příště. Příště na viděnou, třeba zase při poskakování po skálách.
