Jak už jsem zmínil v sobotní poznámce ztraceného, pěkné víkendové plány se rozplynuly a zůstaly jen ty záložní, masochistické. Jestliže v sobotu se dalo těch papírových 2,6km ještě překousnout, tak nedělní svačinka v podobě plánovaných 144km (efektivně tipuji tak 160km) byla již poměrně nestravitelná.
I kdybych si odmyslel sobotní střevní potíže, tak těžko mohu zapomenout na několikakilometrovou houbařskou procházku, samotný závod a práci téměř do půlnoci. K tomu je nutno připočítat ne zcela "dobité baterky" po darování krve, virózu, která se o mě pokoušela po propařené noci na Poletíme? a Muše, mizernou fyzičku tak nějak všeobecně a neměl bych zapomenout na nedělní nevyspání a otravný budík v šest... No tak přesně v takovém stavu jsem hodlal pokořit všechny pokořitele vrchařské koruny Vysočiny.
Při snídani jsem mrkl na teploměr, který mi udělal obrovskou radost, 2°C, o námraze na střechách a autech je asi už zbytečné mluvit... Hodilo mi to několikeré vidle do mých šatních plánů, chtě nechtě jsem si vzal zimní sjezdařské rukavice, úžasnou softshellku z Lídlu a trápil se nad otázkou, co asi tak udělám s prsty na nohou, které mi budou naprosto jistě mrznou i přestože jsem si oblékl huňaté sjezdařské podkolenky...
Můj úžasný servisní tým mě naložil do dodávky a vyjeli jsme, cílem byla (aspoň domnělá) zastávka autobusu mezi NMNM a Jiříkovicemi, prostě co nejblíže Harusáku, avšak tak, abych se na dané místo mohl aspoň teoreticky dostat hromadnou dopravou. Tu je možná vhodný okamžik představit vám všech dvacet "vrcholů", které jsme měl za úkol zdolat a pořadí v jakém jsem to plánoval (koreluje to s první mapou)...
9. Harusův kopec
1. Zelená hora – kostel
2. Pramen Svratky
3. Devět skal
4. Zámeček Karlštejn
7. Lucký vrch
6. Buchtův kopec
5. Drátenická skála
8. Vrch Kamenice
10. Poslední vlk
12. Vítochovský kostel
13. Rozhledna Karasín
14. Vírská přehrada
15. Horní les
11. Meteostanice Nedvězí
16. Hrad Svojanov
17. Olešnice – Kopaniny
18. Hrad Zubštejn
19. Horní Čepí
20. Hrad Pernštejn
Harusův kopec
Ještě než jsem vylezl z dodávky nemohl jsem se nabažit pohledů na východ slunce, podzimní mlhy, námrazu a všeliké krásy mého rodného kraje, tohle je den jak stvořený pro procházku a focení, ne pro hnusnou dřinu. Sotva jsem vyrazil z rozcestí, potkal jsem se se srnkou, toho dne první a rozhodně ne poslední. U vysílače jsem ztratil zbytečně hromadu času, ale ne a ne pořídit rozumné selfie :-)
Zelená hora
Cesta z Harusáku vede přes Jiříkovice, na jejichž začátku jsem potkal lovící kočku a srnce, hmmm tak dnes to bude asi hodně úrodné, aspoň co se zvířátek týče. To že jsem se ztratil v Jiříkovicích a nabral nemalé zpoždění bylo nejspíše znamením osudu, že tento víkend jsem se neměl pouštět do žádných aktivit vyžadujících schopnost orientace :-) Pohled na Zelenou horu, kterého mi bylo během pár chvil dopřáno, mě nenechal klidným, červánky, mlhy, zvláštně potrhaná obloha a kouzelné dílo Santiniho... Za jízdy vytahuji foťák a s ním mi vypadává plán cesty :-) No dobrá, vrátím se...
Pramen Svratky
Ze Žďáru nad Sázavou jsem si to namířil po stopách silniční etapy Žďárské ligy mistrů... Oujé jak jen ta plečka celoodpružená nejede, kde jsou ty časy, kdy jsem tu svištěl do kopce 30km/h? Hele, další kočka, jedna loví, druhá odpočívá v pokoji uprostřed silnice, na kopci zase pro změnu leží zmrzlé myši... Sotva odbočím na Stržanov, potkávám další srnku, tahle si, chudák, ustlala v příkopy, Bůh buď milostiv k její duši... Ve Stržanově mi dochází dech i nervy, sundávám durch propocenou Softshellku a převlékám se do cyklistického dresu a lehké vesty... Jasně, že mě čeká zima, ale ta mi bude milejší než toto vedro... Nervy mi však tečou i z jiných důvodů, to že nemůžu, to že to do kopce nejde, to že jsem na začátku dne, to všechno bych skousl, ale to, že mám už více než půl hodiny umrzlé nohy, to mě vážně se... Mimochodem asi stejně jako moje milé letité návleky na kolena, jejich guma je notně zteřelá a díky tomu mi sklouzávají ze stehen, natahuji je co půl kilometru, peklo! O následcích sobotních závodů v podobě střílejícího řetězu také raději ani nemluvit, řetěz drží dobře na dvou kolečkách z devíti :-) Chňapnul jsem hazku za vodítko a pokusil se srovnat patku... To je takové bláto, málem jsem ji zlomil, ale světe div se, hazka začala chodit na dobrých 90% :-)
Devět skal
Cestou mě čeká sjezd z Křivého Javoru, aspoň si odpočinu, mrlmlám si pod vousy, zároveň přemýšlím, jak moc to pustím, dalo by se letět 70-80km/h, já jedu sotva polovinou... Proč? Asi protože sotva, co jsem pomyslel na to, jak bych řešil situaci, kdy by mi do cesty skočila srna, vběhly mi do cesty dvě malinkaté, ještě, že asi tak 50m daleko... Až na nejvyšší vrchol Žďárských vrchů to bolí, zato mě hřeje pomyšlení, že do vyšší nadmořské výšky toho dne stoupat nebudu... Tedy za předpokladu, že se někde nezrakvím a nepoletí pro mě vrtulník :-)
Zámeček Karlštejn
Sjezd z Devítek byl na vyliž pr... velké ostré kameny se střídaly s mokrou trávou, pod kopcem jsem byl mokrý, zalískaný a unavený, jako bych to jel v opačném směru. Pod kopcem jsem opět solidně vymrzl, hmmm, nějaké ledové pole, stromy schované pod námrazou... Jo a také ztrácím žlutou, takže jsem si nějakej kilometr šlápl navíc... Ze Svratky mě čekal už jen výplaz přes golfové hřiště, pomrzlé hřistě... Slézám z kola a tlačím, hmm celkem brzy...
Lucký vrch
Cestou z Karlštejnu mě čeká pár luxusních sjezdů plných mokrého plobarevného listí a podobných kamenů. Ne že by to nebylo těžce o hubu i kdybych měl nějaké síly, natož v mém stavu. Ale co, hlavně nebrzdit :-) Těsně pod Luckým vrchem vzpomenu na nedávnou časovku na totéž místo a jen zalituji, že má dřina rozhodně nekonči už zde. Posílení mysli přináší pohled do údolí směrem na Telecí, vše je zalito mlhou, nádhera, nádhera! Jinak tedy bída, do kopce se vždy doplazím upachtěný a propocený, opačným směrem zase pro změnu mrznu jak po zásahu holí Dědy Mráze :-)
Buchtův kopec
Letos jsem toho na kole moc nenajezdil, ale překrásnou trasu z vísky Krásné na vrchol Buchtova kopce jsem absolvoval tolikrát, až mi je z toho mdlo. Tento poslední pokus byl však hodně tragický, de facto celý kopec tlačím, ani na mapách nalezené zkratky neskýtají úsporu sil, jsou plné mokré trávy nebo ostrých kamenů... A jako bonus začíná mrholit. Asi někde v těchto místech začínám uvažovat o tom, že to zabalím a pojedu domů :-)
Drátenická skála
Z Buchťáku jedu po žluté, kurník, tou jsem v životě nejel a je krásná... tedy až na úsek s podmáčenou loukou, setkání s turisty, okolo nichž běhá několik desítek Huskyů :-) Za odměnu mě na konci čekal sladký sjezd, neměl jsem sílu brzdit, takže to bylo o to lepší :-) Na Milovech závody v OB, v NMNM MTBO, koukám, že na Vysočině jsou opět orienťáci z celé země. Já se mezitím jako tragéd největší plácám do kopce, vzhůru na Drátník. Čas obědu, láduji se několika sty gramů Eidamu a zapíjím to téměř ledovou tříští z čisté vody...
Vrch Kamenice
Z Drátníku jedu zkratkou na Krátkou, tudy jsem také ještě nikdy v životě nejel... Kolik nových cest ještě objevím v těsném okolí svého rodiště? Z Krátké to beru zkratkou přímo po poli, nemám sílu pro regulérní naplánovanou cestu, je to sice mnohem obtížnější, za to však z kopce a kratší... Spojovačka na Kuklík je sebevražedná, přední kolo odstřeluje velké šutry do rámu a nebo do mých treter, proti mě valí traktor s obrovským vlekem snad padesátikilometrovou rychlostí, tak z toho šel vážně strach... Výplaz z Kuklíku na Odranec mě opět vhání do hlavy myšlenku na kapitulaci. Podle tachometru ještě nejsem ani v půlce trati a mám toho plné kecky, pardon, tretry... Na Kamenici se však vyškrábu nakonec celkem bezbolestně.
Poslední vlk
Památník posledního padlého vlka na Vysočině je co by se slon dokutálel, mám za sebou přesně půlku všech vrcholů! To si zaslouží malou oslavu :-) A nebo radši ne, spíše pár facek za zkratku, kterou jsem si vymyslel, cesta delší za to horší...
Vítochovský kostel
Od vlka to vážně stálo za to, nechtěl jsem ztratit svoji nadmořskou výšku, takže jsem to vzal po hřebeni... No ano, i po tom zoraném poli, které mě zase stálo sil, pak podmáčené louky a rozmáčená polňačka s vyrytými stopami od traktoru... Tam kde běžně jezdím okolo 30km/h jsem se sunul ani ne poloviční rychlostí, tragédie. Po nějaké čase jsem se dostal na Vítochov, ale že by mi bylo dobře...
Rozhledna Karasín
Další kopec, který jsem tlačil jako naprostá troska, ale co, aspoň jsem se zase po cestě do kopce najedl. U paty rozhledny můj zrak sklouzl k svařenému rámu kola a to byla chyba. Jestliže jsem ještě před pár okamžiky právě přemýšlel nad tím, co by mě donutilo vzdát dnešní souboj, tak jsem tu měl jednu ze dvou přípustných variant, nemluvě o tom, že klidně mohla indukovat i tu druhou :-) O čem to mluvím? Totálně rozsypané kolo a smrt... :-) Prasklina na rámu nebyla drobnou vlasovou prasklinou, ale pořádným průšvihem, do rámu bylo vidět :-) Jestliže obvod vzpěry zadní vidlice činí 7,3cm, tak prasklina měla délku 5,3cm, tj. asi 73% :-) Celkem vtipné, po rozhodnutí stůj co stůj dokončit svůj boj přijde takováhle zrada :-) Jo a znáte červenou na Vír? Ne? Tak to byste měli napravit...
Vírská přehrada
Červená na Vír je luxusním dvoukilometrovým sjezdem po kamenitých cestách (nyní zasypaných mokrým listím) se závěrem plným malých dropů a klesáním, kdy je vystoupení přes přední kolo stejně obtížně jako utonutí v Severním ledovém oceánu... Zkrátka představte si sešup, při kterém je snadné zničit leckteré horské kolo v naprosto špičkovém stavu natož pak takové, kterému de facto chybí jedna vzpěra vidlice... Nazývejte to čirým bláznovstvím, pokoušením osudu a nebo jakkoliv se vám zlíbí, naskočil jsem na kolo a pustil to dolů. Možná mě lákalo poznání toho, co se stane, pokud vám po cestě část kola uletí :-) Skoro se mi nechce věřit, že jsem to přežil a kolo se ještě úplně nerozpadlo...
Horní les
Až do Chlumu jsem si stále opakoval, že zbývajících 50km do cíle to kolo zvládne... A pak mě nejspíše osvítilo :-) Asi nějaká radioaktivní navážka :-) A tak jsem si položil otázku, proč to dělám? Jde mi tak moc o vítězství ve vrchařské koruně Vysočiny? Nejde, ta mi je u prd... Chci si něco dokázat? Nechci, přestože jsem byl jen kousek od totálního vyčerpání, věděl jsem, že bych to dal až do konce, zkrátka si nic nepotřebuji dokazovat, vím že na to mám! Má to tedy nějaký rozumný smysl pokračovat? Nemá, akorát riskuji své zdraví naprostým vyčerpáním a případně úrazem, až se mi uletí ta trubka, takže co tu dělám? Zvedl jsem telefon, poprosil svůj servisní tým o pomoc a odvoz a tuhle bláznivou akci zcela dobrovolně odpískal. Horní les jsem tedy již nedobyl...
Co říci závěrem, od 7-13hod jsem získal skalp 13 vrcholů Vysočiny, 14. ležel asi 2km daleko, zdolal jsem 90km (+5km sjetím do Víru) s převýšením 2100m (cílem bylo zdolat 144km s převýšením 4100m). "Zlomil" jsem rám, píchl kolo, odrovnal přehazovačku, řetěz a především sám sebe. Přesto jsem odcházel nikoliv jako poražený, ale s úsměvem, že jsem se zachoval na poměry rozumně :-) BTW mapa zdolaného vám prozradí další detaily...
