Rok s rokem se sešel a dítě štěstěny dostalo neopakovatelnou příležitost poznat další část zamilovaných Beskyd s tím nejlepším průvodcem, s Eternity. Nesnesitelná vedra prolamující jeden rekord za druhým přímo vyzývala vyrazit do nejvyšších nadmořských výšek a schovat se někde ve stínu hlubokých lesů. Beskydy tím pádem byly ideální volbou :-)
Má letošní dovolená, byť jen třídenní, začala brzy ráno letem z Vysočiny do Brna. Motorku jsem nechal doma a kupodivu si nemohl vynachválit auto, které se po výměně kapalin, svíček, filtrů apod. odvděčuje mnohem kultivovanějším charakterem, což je lehce s podivem, vždyť jsem to všechno měnil sám :-) Od Brna se let změnil v celkem normální jízdu, aspoň v kontextu mého řidičského (ne)umění a hlavně se stal mnohem zábavnějším. Příčinou toho bylo nalodění se naprosto přesné letušky Eternity na palubu. Cesta do Frýdku-Místku utekla jako voda v podpalubí a já se pomalu i probudil z nedostatku spánku způsobeného několikadenním balením a chystáním propriet na cestu. A ne, vážně nebudu na tomto místě stvrzovat, že letušce balení se netrvalo déle než 15minut :-)
Po příjezdu do FM jsme sedli na autobus, který nás dovezl do Třince (Oldřichovice - Větrník). Zde jsme vyskočili přímo na žlutou turistickou a vyrazili vstříc letošnímu beskydskému dobrodružství. Hned od začátku se nám zdejší lesy v podhůří snažily kompenzovat tropická vedra svoji pohostinností, takže o lesní jahody, maliny a ostružiny nebyla nouze. Stejně tak milé bylo přivítání kotrčem kadeřavý nemalé velikosti, žel tahat se s ním několik dní po horách bylo nemyslitelné :-) Lesy mezi Oldřichovicemi a Karpetnou mě bavili tím, že každé lesní křižovatce vévodil mohutný a prastarý dub, no radost pohledět. Po překonání Rubikonu, pardon, Tyry, nás čekalo asi nejradostnější stoupání letos, výšlap z 400m do 947m na Malý Javorový. O těch namačkaných vrstevnicích na spádnici se mi bude ještě dlouho zdát, jo a kdybych někdy přemýšlel, kde jsem nechal plíce, tak tu si poznamenávám, bylo to právě tu. Aneb není nad to, když se Et pohybuje do spádnici během :-) Malý Javorový nás oblažil nejen pivem, ale zejména nádherným výhledem, jak nečekané :-) Cesta z Malého na Velký Javorový byla již pohodičkou, stejně jako putování přes Šindelnou, Ropici, Smrčinu, Kalužný až na Slavič. Na Slaviči padlo další pivo a spolu s úžasným rozhledem nás potěšil pohled na krásné koně, které tu chovají. Až na Kozí hřbet jsem cupitali po červené, zde jsem přesedli na modrý expres ve směru Malá Polom a z něho opět již po červené na Bílý Kříž. Je asi zbytečné stále dokola popisovat krásy místních lesů, jejich proměnlivý charakter od listnatých přes smíšené po jehličnaté, úžasné výhledy, čistý vzduch, průzračné vody studánek (ano tentokráte jich většina byla vyschlých) a vůbec tu nespoutanost a drsnost těchto hor. Proto se omezím převážně na popis cesty. Bílý Kříž, u kterého jsme skončil, byl plánovaným místem pro první přenocování, bohužel vytipované místo na rozcestí poblíž Centra výzkumu globálních změn AV ČR s hlavním výzkumným programem CzechGlobe (známé to skleníky) oplývalo přílišným hlukem zde nainstalované techniky. Proto jsem potmě ušli asi necelý kilometr a vybalili spacáky na dalším rozcestí. Pro mě to bylo první spaní pod širákem ve skutečné "divočině". Ač jsem byl ujištěn, že medvědi se teď v Beskydech nepohybují, o pumách kolují pouze nepodložené zvěsti, smečky zdivočelých psů jsou v údolích, vlci mají dovolenou, rysové jsou neškodné malé kočičky, divokým prasatům bychom utekli na strom a jelen v říji si mě opravdu se svou vyvolenou nesplete, přes to všechno se mi neusínalo zrovna lehce. Ani únava po náročném dni mi k navození spánku neposloužila. Taktéž spacák byl proti, no jo, to je tak, když si vezmete téměř zimní spacák v létě, připadal jsem si trochu jako v sauně. Z této prekérky mě vysvobodila až Eternity, která mi nabídla výměnu za svůj letní, díky jí za to. Pak mě z polospánku vytrhla Et s tím, abych se chvíli nekoukal bojácně do země... No, mnozí to znáte, já to ještě nezažil, být hluboko v lesích, poměrně daleko od jakékoliv civilizace, která by zamořovala nebe světelným smogem... no co vám budu povídat, takové hvězdné nebe jsem ještě nespatřil, do teď přemýšlím, zda to bylo skutečné, nebo zda se mi to jen zdálo. Padající hvězdy byly už jen pověstnou třešničkou na dortu. Pomalu a jistě jsem pak usnul.
První den jsme uzavřeli na metě 30,3km.
Druhý den jsem se probudil živ a zdráv, pravda poněkud nevyspalý, ale díky přítomnosti Et jsem si nemusel strachy měnit několikrát za noc spodní prádlo :-) Po krátké snídani jsme již o půl šesté ráno vyrazili na pochod. Spolu s vycházejícím sluncem jsme se kochali krásami hor. Neměl bych opomenout, že z Bílého Kříže jsem již vyrazili po žluté ve směru Kozelna, Gruň, Janikula a Staré Hamry. Tato cesta nás svedla dolů z 1000m na úroveň řeky Ostravice a vodní nádrže Šance. Kousek nepříjemného silničního úseku ve směru Staré Hamry (most) - Ostravice jsme předrkotali, pak zpět na žlutou vzhůru na Břestový, Podolánky a Kociánku. Na Kociánce jsme smočili nohy v potůčku Čeladenka a já tam nakonec skončil celý, luxusní osvěžení v horské bystřině, tohle bych si dopřával častěji :-) Z koupele rovnou do modrého potu s úsměvem na rtech v očekávání hodů na Martiňáku. Co se servírovalo? To co loni. :-) Halušky s brynzou a slaninou ve mně zmizely snad dříve, než se stihl talíř dotknout stolu a s dezertem v podobě borůvkových knedlíků sypaných mákem tomu bylo nejinak. Tohle menu vám vřele doporučuji a zároveň děkuji své průvodkyni za tip na luxusní gurmánský zážitek. Ukojené chuťové buňky zavelily k odchodu a my se po červené vydali okolo Bukoviny a Čertova Mlýnu na Pustevny, dále pak na Radegast a Radhošť ke kapli sv. Cyrila a Metoděje. Na tomto hřebenu jsme se následně uložili k plánovenému spánku, pro tentokráte na otevřené louce. Naakumulovaná únava tentokráte o sobě dala řádně vědět a spal jsem o mnoho lépe než předchozího dne. I tak mi však neušel opět těžce popsatelný zážitek z noční oblohy, na které hrála prim Mléčná dráha. To že nás na louce navštívila v noci různá zvířátka se raději zmiňovat nebudu, ještě teď mě z toho mrazí, jo také nás lehce mrazilo počasí, noc byla nezvykle chladná.
Druhý den jsme uzavřeli na metě 36,7km.
Třetí den jsme díky zimě okolo šesté hodiny ranní zase pochodovali. Čekal nás již pouze sestup z Beskyd do Rožnova pod Radhoštěm. Po zelené turistické jsem si to namířili přes Dolní Bečvu a pak v blízkosti Rožnovské Bečvy po cyklostezce do cílové stanice. Nerad bych však opomenul výstup na Jurkovičovu rozhlednu. Nápadná cedule umístěná na parkovišti u VMP láká na 30min chůzi po značené zelené turistické trase na jejímž konci bude návštěvník odměněn možností vyšplhat na výše zmíněnou rozhlednu. No co vám budu povídat, po 3 dnech putování Beskydy, 80km v nohách, nelehkými zavazadly na zádech jsem vlál za Eternity a zuby nehty (ještě teď bude mít stopy mých nehtů na stehnech :-) se jí snažil udržet. Těch 7min prý nebyla žádná sláva, šlo by to i za 5 (v mém případě nejspíše jen ve snu :-) Po kapce focení následoval další běh a to doslova a do písmene, Eternity vyběhla všech 102 schodů, na to jsem ovšem neměl a tak jsem se snažil aspoň o rychlou chůzi přes co největší počet schodů... Tento výšlap nazývejme klidně "smrtí mých lýtek" :-) Jurkovičova rozhledna včetně rozhledu stojí za neopomenutí a tak jej neučiňte pokud se rozhodnete Rožnov pod Radhoštěm navštívit. Sešup dolů byl o trochu snesitelnější a tak jsem se nakonec ještě po svých dostal na autobus.
Třetí beskydské putování jsme zakončili na 14km.
Autobus nás dovezl z Rožnova do Frýdku-Místku, kde na nás čekal krom auta i báječný bramborák :-)
Krátký pochod navýšil naše konto o 1,5km.
Cesta z Frýdku-Místku do Brna byla pohodička, smutná pohodička, kdo by také rád opouštěl to, co má rád... Hlášení rádia o velkých bouřkách jsem bral jako povedený vtípek, zejména díky jasné obloze. Ze svého omylu jsem byl vyveden až po příjezdu do Brna, kde se již slušně blýskalo. Cesta na Vysočinu se ukázala býti slušným rodeem, takový vítr jsem v autě ještě nezažil, měl jsem co dělat, abych se udržel ve svém pruhu... Spolu se slušnou vichřicí samozřejmě lilo jako z konve a já letěl jako k ohni. To neříkám jenom tak, toto by mi mohli potvrdit hasiči, které jsem po cestě dojel a všechna auta, která jsem předjel :-) Nicméně hasiče jsem už nepředjel, padlý strom na silnici mi v tom zabránil, no a rozhodně nebyl jediný, obavy, že mi nějaký skončí na střeše rozhodně nebyly liché... U Branišova mě přivítala neskutečně žlutá obloha, jen škoda, že ji foťák vykreslil zcela jinak a tak se s vámi o pravou podobiznu apokalypsy asi nepodělím...
