Chvála bláznovství, Francie, grandů a Legrandu aneb není prodlužka jako prodlužka

Jisté jest, že v detailu je síla a o tom budou právě následující řádky. Zároveň jest poněkud trapné mluvit o detailech prodlužek, které mohou a také jsou spojovány s jednou z poměrně častých příčin požárů v českých domácnostech. Ale co už. Předpokládejme aspoň, že vlastníme rozumný prodlužovací přívod se skutečným CE ve správné délce (tj. ideálně bez namotání přebytečného kabelu), že není schovaný někde na nepřístupném místě, kde se nechladí a hlavně, že jsou na něj zapojené spotřebiče s příkonem odpovídajícím specifikaci prodlužovacího přívodu.

A i v takovém případě se přívody liší až neskutečně a teď nemám na mysli ani barvu natož pak počet zásuvek. Přiznám se, že až po zakoupení značkového (a tím není myšleno nutně drahého) prodlužovacího přívodu Legrand 50055 jsem prozřel. Každý večer odřené prsty od vytahování zástrčky předchozích prodlužek jsou ty tam. Za prvé někdo přemýšlel a udělal prolis v zástrčce dostatečné hluboký, aby byla opravdu za co vzít a za druhé rozteč kolíků zástrčky popř. přesnost jejich výroby vede k naprosto hladkému zasouvání zástrčky do zásuvky, zážitek doposud nepoznaný. Další neméně důležitá výhoda spočívá ve vzdálenosti jednotlivých zásuvek a jejich orientaci vůči sobě, které umožňují mnohem lepší/jednoduší/bezpečnější zapojení spotřebičů.

I kdyby vás vedl k revizi (myšleno výměně) prodlužek tak přízemní důvod jako je uživatelský komfort, tak zkuste vzít v potaz bezpečnostní aspekty zmíněné v prvním odstavci. V obou případech zvyšujete pravděpodobnost zachování vašeho fyzického a psychického zdraví a to za těch pár korun jistě stojí.

O tom, co mě vážně netěší - byrokracie a ta novoměstská zvlášť

Věřil jsem, že se mi podařilo z hlavy vytěsnit veškerá příkoří, která jsem ve svém rodném městě zakusil. Ale odložený epilog mi jich několik připomenul a polohlasně tušené nadávky mi nepomohly, takže to odnesl papír... Jak mám naši zemi rád a rodné město dvojnásob, nemohu se tu a tam zbavit pocitu, že to banánová republika jistí.

Je fajn, že se lze na novoměstský úřad od začátku covidové doby objednat pouze elektronickou cestou. Za o něco horší skutečnost považuji to, že někdo úřední dny rozdělil po půl hodinových intervalech. Jen stěží se však mohu zbavit pocitu, že to zkrátka nejen nedomyslel, ale ani nepromyslel. Neznám medián ani průměrnou délku úředního výkonu, ale věřte mi, že tohle není dobře. Některé úkony se zdají být delší a mnohé mnohem kratší. To je svým způsobem to nejméně bolestivé, tedy nebudete-li zkoumat fakt, že úředníci placení z vašich daní mohou prosedět půlku pracovní doby s nohami nahoře. 

Mnohem závažnější mi přijde pomalost, hloupost a množství informačních systémů na jeden městský úřad a zejména jejich chybějící integrace. Takže např. patnáctiminutovou změnu údajů trvalého bydliště v centrálním registru následují tytéž manuální kroky v podobě zadáváním týchž údajů do dalších dvou IS. Korunu bláznovství nasazuje nutnost vypsat požadované změny na příšerný papírový formulář, ze kterého to vzápětí úřednice přepisuje... Hlavou bych třískal do zdi a to jsem se ještě nezmínil o ekologicko-ekonomickém hledisku. Jeden tištěný formulář jsem zmínil, k němu přidejte i druhý, protože jste v zápalu optimalizace podepsali papír ne přímo před úředníkem. Následně musíte jít zaplatit 50Kč poplatek, za který vám dají dva vytištěné doklady o zaplacení a jeden nad to z karetního platebního terminálu. Kolik muselo padnout stromů pro tuhle blbost, u které ani nevěřím, že by mohla mít pro stát či samosprávu nezápornou bilanci. Vezmu-li v potaz cenu tiskárny, spotřebního materiálu, revizí a hlavně servisu... A propos možná jste už slyšeli, že úředníci jsou lidé a jí jako my ostatní. To asi není nic proti ničemu, tedy nebylo by, kdyby veškeré úřednice z pokladny neodešly na oběd ve stejnou dobu, kdy jste nucení tento nesmyslný poplatek zaplatit ve svém půlhodinovém okně...

To, že jsou objednací časy vypsány přes oběd a nerespektují obědovou pauzu úřednictva je pěkná kokotina, ale kam se hrabe na skutečnost, že objednávkový systém není nikterak propojen s docházkovým systémem a nepočítá tudíž s tím, že by úředník mohl onemocnět nebo nedej bože vzít si dovolenou. A v případě, kdy musíte některé úkony řešit s konkrétním úředníkem, vám to náladu nezlepší, když po půl hodině čekání zjistíte, že daná osoba je již týden nemocná a ještě minimálně další týden bude...

Velice zábavné jsou i skutečnosti typu počet nutných objednávek spojených s poměrně běžnými scénáři typu stěhování. V závislosti na počtu členů rodiny, počtu vydaných dokladů typu OP, CP, TP apod. se lehce dostanete na desítky objednávek a to za mylného předpokladu, že se někde něco nepokazí viz výše. Osobně (myšleno rodina) jsme se dostali na číslo 12, což je de facto 6h na úřadě a to nepočítám čas strávený cestou na a z úřadu. Do pr..., co to je? Myslím, že i skutečné banánové republiky si z nás mohou vesele utahovat. 

Díky za shovívavost zapomnětlivosti... Jak pro mě, tak pro vás, kdo by to četl, kdybych si měl stěžovat na každou hloupost, které jsem nebyl ušetřen. Nicméně nechme zaznít gong, jdeme do finále, epilog, který si vynutil tuto grafomanskou zkazku přichází. To z čeho jsem si rval vlasy z holé lebky... To že se celý úřad v covid době ve spojení se statní byrokrací pohybuje v intervalu těžko uvěřitelné až naprosto imbecilní kokotina lze s ohledem na potřeby člověka (myšleno ty základní) jen těžko zazlívat konkrétním lidem na úřadu sedícím. Tedy s jedinou výjimkou, která mě hluboce trápí, zejména protože se mi to stalo třikrát z řádově devíti návštěv MěÚ. Zkrátka jste objednaní na konkrétní čas, přijdete minutu předem, sednete si před již nechvalně známé dveře a čekáte. Minuty ubíhají stejně jako procenta zbývající kapacity baterky vašeho mobilu. A je už asi jedno, zda se bavíme o čekání 15 nebo 20 minut. Během této doby totiž do kanceláře nikdo nepřijde a ani nikdo neodejde. Jinými slovy to hovado za přepážkou vás nechá sprostě čekat dvacet minut, místo toho, aby vyřídilo vaši typicky pětiminutovou záležitost (ano teď nemyslím zmiňovanou změnu trvalého bydliště) v čase objednání a až poté si dalo oraz. Toto obcování s mým časem, které ještě navíc platím ze svých daní je nechutným plivancem do tváře člověka a je mi z toho vážně smutno.

Jestliže se říká, že je lepší vyhořet než se stěhovat a jestliže já dodávám, že je lepší koupit si nové auto než jít na STK v Novém Veselí, tak o Novém Městě platí, že je daleko lepší se v něm narodit než do něj stěhovat.

Letní Jeseníky - přes Keprník a Vozku na Šeráku ze sedla Červené hory aneb pochody plné pohody

Samé zvláštnosti, léto, pěší výlet, Jeseníky a vcelku ochotně zaplacené parkovné na Červenohorském sedle. Možná za to všechno mohl horský absťák, úpal s úžehem, popř. cokoliv jiného, co mi teď nepřichází na mysl.

Cesta z Vysočiny na sedlo mi radost vážně neudělala, 2,5h plné nechutného provozu a objížděk. Frustrace z nemožnosti vypořádat se s kolonami kamionů mě trápí dodnes. Co s tím budu dělat do budoucna si nejsem zcela jistý. Letadlo? Že by nastal čas trochu zbohatnout, pořídit si PPL (Private Pilot Licence), letadlo a pak létat do oblíbených horských destinací na dovolenou? :-) No uvidíme... Je otázkou zda si nepoložit otázku, jak bych se asi tak dostával na letiště, kde by takový stroj odpočíval. Letiště si vážně stavět nebudu, až tak velké zbohatnutí jsem neuvažoval. :-) Takže možná zpátky na zem, co se raději aktivně podílet na rozvoji autonomních vozidel, které by mohly poskytnout trochu jiné řešení mých problémů. No dobře, snové suťovisko mě odneslo příliš daleko od tématu.

Zvrácené a zvráceně nepřesné předpovědi počasí mě donutily vyrazit poměrně na těžko, což mě mrzelo pouze s ohledem na těžkou italskou koženou obuv (která mě logicky bavit nemůže, právě protože je italská). Ale co už, hlavně že předpovídaný déšť nepřišel, ale slunce a teplo jo...

Plán cesty byl jednoduchý, z Červenohorského sedla přes Keprník na Šerák a přes Vozku a Červenou horu zpět do sedla. Řádově 21km a 900m výškových. Ne že by Jeseníky nepatřily mezi jednu z mých nejčastějších destinací v zimních sezónách (no jo, naposledy jsem byl v horách právě s běžkami na Pradědu), ale v létě? Skoro se bojím, že naposledy to bylo v roce 2012 z Červenohorského sedla na Praděd a pak do Karlovy Studánky? Velice pomalé poznávání českých hor... Smutné s ohledem na to, jak jsou krásné. Úžasné výhledy, úžasná přírodní zákoutí, úžasné skály. Co více si přát? Méně lidi? Hmm, sám bych k tomu nesměl přispívat. :-)

Sabelell a Suzuki Hayabusa 2021 aneb mého srdce šampión

Na tuto chvíli jsem se těšil jako malé dítě. Ve snaze najít ideální motorku pro své potřeby a možná také pro poznání sebe sama prostřednictvím stroje a nebo prostě protože mě to baví, jsem jich vyzkoušel poměrně hodně. I přes koketování se šestiválci (v posledních letech) jsem se nikdy netajil náklonností k sametovým řadovým čtyřválcům a zvláště těm, které se nebojí ukázat svoji sílu už nízkých otáčkách. Po té, co však Suzuki již před mnoha lety přestala prodávat GSX1250FA a GSX13000R a Kawasaki o mnoho let později GTR1400 a ZZR1400 by se mohlo zdál, že jsem si oblíbil dinosaury. Naštěstí Suzuki vrátila do svého portfolia Hayabusu (3. generace), a proto se tu nebudeme bavit o archeologii, prázdných množinách či snad snech. Hayabusa mě vždy fascinovala svými výkony, ale zároveň se mi nikdy nelíbila, BTW výše zmiňované Kawasaki na tom nikdy nebyly o mnoho lépe. Přesto jsem vždy toužil proletět se s legendárním sokolem. Rok 2021 mi tuto příležitost naservíroval s jedním neskutečným benefitem, poslední generace se mi na rozdíl od dvou předchozích líbí a to tak, že hodně...

Vzhled je objektivně nejméně objektivní hledisko, takže k tomu mohu říct snad jen tolik, co už jsem řekl: "konečně se mi líbí!". O detailech by se dalo mluvit dlouze, ale dělat to nebudu, za prvé si můžete pustit parádní video vývojového týmu Suzuki a nebo, ještě lépe, přesvědčit se na vlastní oči. Na živo se mi Hayabusa líbí více než na fotografiích a videích, zároveň se přiznám, že ke zkoumání detailů jsem se nedostal... Proč? V Suzuki mi nastartovali mašinu během administrativních úkonů... To jsem měl problém se i podepsat, natožpak dojít ke stroji a koukat z blízka na nějaké linie. Co? Motor k vám v takových chvílích totiž velice sugestivně promlouvá: "Pojď a leť!"

Překvapilo mě, jak mohutným dojmem stroj působí a konec konců na fotografiích s pilotem i vypadá, když je ve skutečnosti poměrně kompaktní. Však můžete srovnat sami, rozvor 1480mm, celková délka 2180mm, výška sedla 800mm. Podívám-li se na dávného konkurenta, několikráte zmiňovanou, Kawasaki ZZR1400, tak jsme de facto na stejných číslech, což mě nepřekvapuje. Ale že sportovní Suzuki GSX-S1000F bude mít rozvor jen o 2cm kratší a celkovou délku o 6,5cm menší jsem vážně nečekal. Dokonce ani závodní nářadí v podobě Suzuki GSX-R1000 není propastně menší, rozvor kratší o 6cm a celková délka o 10,5cm. Jestli si říkáte: "Co to plácá za nesmysly, ty čísla jsou ve skutečnosti propastná", může být, ale stěží mi odpářete pocit z obou litrových GSX, které mi připomínaly dětské hračky, naproti tomu Hayabusa působí opravdu mohutným dojmem, podobně jako cestovatelské stroje typu např. BMW K1600GT, jenže ta disponuje rozvorem větším o 20cm a celkovou délkou větší o 21cm...

Zvukový projev lze okomentovat slovy síla a symfonie. Už na volnoběh z dálky pár desítek metrů víte s čím máte tu čest... Dokonalost! Při vzpomínce na pět let starou zkušební jízdu na Kawasaki ZZR 1400 Performance Sport s titanovými Akrapoviči bez tlumičů, mi dodnes brní hlava... Nejde než zopakovat jak dokonale to Suzuki zvládla. Zvuk motoru je totiž přiměřený, v nízkých otáčkách skoro nevíte, že ho máte. Ve vysokých otáčkách jsem to nezvládl vnímat, v okamžiku, kdy se mi svět okolo rozmazal následkem brutální akcelerace, byl zvuk motoru vážně tím posledním, na co jsem myslel. Ale jo, při brnknutí do plynu na neutrál jsem měl touhu přidržet ho pod krkem co nejdéle, protože to bylo jednoduše dokonalé. No a pak nám zbývá pásmo mezi nízkými a vysokými otáčkami, kde o motoru víte už hodně dobře a to je dobře, protože je to nekončící symfonie. Ve zkratce, chcete-li se ploužit krajinou, kopnete tam za šest bez plynu a užíváte si klidu a ticha. Tykáte-li si se zemskými géčky, necháte promluvit 190k luxusního čtyřválce a ten vás odmění muzikou, kterou budete s nadšením poslouchat do poslední kapky benzínu v nádrži.

Kategorie hypersportů, kterou Suzuki stvořila právě modelem Hayabusa, má svá celkem jasně daná "pravidla". O rozměrech stroje jsem toho napovídal poměrně hodně. K výkonu motorů se ještě dostaneme, pro teď stačí konstatování, že se motáme okolo magických 200k. A pokud by vás zajímala jízdní pozice, tak přes jisté plány mít tu svým způsobem cestovní stroj, je vyloženě lehací, zkrátka superbiková. Zabrousím-li opět do vzpomínek, tak bych se nebál prohlásit, že mi posed na Hayabuse připadal superbikovější než na litrovým Džiksrovi, což zní ulítle, srry jako, já to tak prostě vidím. Stupačky jsou poměrně hodně vzadu a řidítka naopak vepředu a dole. Ne že by nešlo cestovat s přizvednutým trupem, ale hmotnosti na rukách spočívá tolik, že bych to nevydržel dlouho (bavíme-li se o cestování legálními rychlostmi), navíc jakékoliv zatažení za heft vás nutí zalehnout, aby vás to jednoduše neodfouklo ;-). Konec konců neexistuje moc rozumných důvodů proč na mašině neležet. Proč by někdo chtěl kazit skvěle propracovanou aerodynamiku? Sice mi to přijde absurdní, ale za zdánlivě nízkým štítkem jsem se dokázal schovat tak, že nebylo slechu ani vidu po aerodynamickém hluku, hlava/helma byla vzduchem netknutá a to se nezmiňuji o tom nejlepším, nefoukalo mi ani na ramena, což se při mé nekonfekční postavě mnohdy nestává ani na těch největších cestovatelských strojích. To, že se mi do prolisů v kapotáži dokonale skryly celé nohy, o tom je snad zbytečné mluvit. Tohle všechno je zkrátka na jedničku. Jde o mašinu s nejlepší aerodynamikou, kterou jsem kdy zkoušel. Pokud bych měl srovnávat s obligátní ZZR 1400, tak ta by zcela propadla a je jedno zda bychom se bavili o díře v plexi přivádějící předem definované množství vzduchu na helmu, aby za ní nevznikaly turbulence, a nebo o tom, co se dělo, když se člověk napřímil ve vyšší rychlosti. Smekám helmu, Suzuki! Zároveň jde o jediný důvod, proč si motorku ihned neutíkám koupit. Příliš agresivní poloha za řidítky není zkrátka tím, co bych chtěl... Díky, Suzuki, že jsi nechala Hayabusu na sportovnější misce vah a nenechala převážit tu cestovatelskou, jinak bych musel doma vysvětlovat, kam se podělo 440kKč z rodinného rozpočtu. :-)

Od jízdní pozice a aerodynamiky se pomalu dostáváme k ergonomii, sedlo, stupačky, řadička, řidítka, to vše je tam, kde by mělo být (vzhledem k třídě motorky). Sedlo, přestože na fotografiích nevypadá kdovíjak pokročile, plní svoji práci (ve spojení s odpružením) naprosto dokonale. Stupačky mi poskytovaly skvělou oporu při masivní akceleraci, více k nim nemám co říct. K řadičce supportované báječným oboustranným quickshifterem také nemám jediné výtky. Řidítka vám servírují precizní ovládací prvky, sice nevypadají extra fancy, ale jejich detaily a zejména funkcionalita patří k tomu nejlepšímu, co jsem zažil. Jedinou výtku bych měl k páčce blinkrů, kterou jsem už zažil na mnoha strojích lepší a logice ovládání jízdních režimů a obecně palubního počítače. Přestože k potěše mnohých si Hayabusa ze dvou předchozích generací přinesla dva klasické kruhové budíky, nachází se mezi nimi display, prostřednictvím kterého můžete kontrolovat a nastavovat, na poměry Suzuki, neuvěřitelnou hromadu elektronických udělátek. Ano, ve srovnání s konkurencí zde pořád chybí hromady jiných a jinde poměrně již běžných hraček jako bezklíčkové startování nebo elektronicky stavitelný podvozek, airbag, ..., ale i tak seznam a konfigurovatelnost elektronických pomocníků je na velice slušné úrovni, která snad neurazí. Daleko větší problém jsem spatřoval právě v tom, co je co a jak to nakonfigurovat, nedej bože za jízdy...

A propos, když jsem u té jízdy... Ano, nezvyk je hedvábná košile. Nezvyk mít nohy, trup a ruce, kde je mám, zvláště po dvou a půl hodinové cestě na malém cestovním enduru. Zároveň se mi nestalo, co se mi občas stává, že mi nesedí spojka, plyn, brzda, řadička, prostě cokoliv. Tady, krom agresivní pozice, vše sedělo, jak prdel na hrnci. První, co si obvykle na rovném bezpečném úseku zkouším jsou brzdy, abych nebyl překvapený na druhou, až mě něco překvapí. Zadní je v pohodě dávkovatelná a s účinností vážně problém není. A co předek? Brembo Stylema. Stačí? Ne? Mělo by. Mohlo by. Přední brzda je zkrátka nářez, skvěle dávkovatelná kotva, která vás spolehlivě zastaví kdykoliv si vzpomenete. Rozhodně jsem potkal i jedovatěji nastavené brzdy, ale v preciznosti použití a konec konců i účinnosti jsem asi lepší nepotkal. 

Hned se cítím jistěji, když vím, že brzdy brzdí o život a až půjde někde o ten můj, tak se na ně mohu spolehnout. No a aby mi nešlo o život, tak jsem si před jízdou nadefinoval uživatelskou "palivovou mapu". Sice jsem sáhl po nejostřejší režimu výkonu, ale na druhou stranu anti-wheelie na 10 (tedy zcela pod kontrolou IMU), systém kontroly trakce na 10 (maximální kontrola), nastavení brzdění motorem jsem nechal defaultní stejně jako zbytek z přehršle dalších nastavení. Asistent sjíždění z kopce a rozjetí do kopce jsem nepotřeboval a na launch control jsem neměl koule. To je mimochodem poměrně podivné, když se na takové bestii, byť s plně naloženou kontrolou všeho možného, nebojím vzít za heft na prasáka. Ano s takovou elektronikou to není žádné umění, ale to ani netvrdím. Spíše se podivuji nad faktem, že při de facto stejné akci elektronice bezmezně věřím, ale launch control si nevyzkouším a přitom je to všechno o stejné míře důvěry v to stejné...

Zpět však na silnici, brzdy jsme si vyzkoušel, elektronice jsem svěřil kontrolu nad mými případně unáhlenými kroky a jal jsem se zjišťovat, jak to jezdí. Potěšení! V 50km/h tam kopnete za šest a zcela klidně si plujete městem či krajinou. Samozřejmě jsem nemohl vynechat svoji oblíbenou zkoušku pružného zrychlení na šestý převodový stupeň z 50km/h na rychlost, kdy to pořádně letí. V tomto ohledu jsem odcházel trochu zklamaný, přeci jenom ZZR1400 v téhle disciplíně předváděla lepší divadlo, jenže nesmíme zapomenout na skutečnost, že její motor díky o 100ccm většímu objemu nabízel vcelku logicky vyšší krouťák. Každopádně vše probíhalo krásně plynule jak bych očekával (jen bych klidně skousl větší krajíc). Stejně tak na 30km/h si motor v pohodě předl klidně na trojce či čtyřce nachystán se probudit v poměrně slušnou bestii. Stačí stovky metrů jízdy, abyste zjistili, jak moc je mašina komfortní, jak dokonale žehlí nerovnosti, které se jí namanou pod kola. Městský, okreskový a dálniční režim podvozek zvládá na jedničku, jak by fungoval na okruhu netuším, ale stejně bych to neuměl posoudit, takže jste o nic nepřišli.

Město končí, je na čase popustit uzdu fantazii a trochu přiložit pod kotlem. První pořádné povolení opratí je, pokud na 200k mašinách nejezdíte denně, poměrně šílené, byť musím podotknout důležitou informaci, stále kultivovaně šílené. Na trhu je bezpočet strojů s vyšším výkonem absolutně, s vyšším výkonem vztaženým na kilo hmotnosti stroje a ještě více strojů nabízející do nějaké rozumné míry (100-150km/h) větší akceleraci. Ale s výjimkou šestiválců (což je však zcela jiná kategorie chovající se poměrně odlišně) to bez výjimky dělají téměř všechny stroje neurvale, a když ne neurvale, tak aspoň bez grácie. Do kategorie "bez grácie" řadím všechny řadové čtyřválce nedisponující pořádným objemem a tím pádem i krouťákem, tj. i jinak skvělé litry od Kawasaki či BMW popř. větší objemy od Yamahy. Do kategorie "neurvale" řadím bohužel litrový řadový čtyřválec Yamahy CP4 a pak V čtyřválce od Aprilie. No a nakonec tu máme kategorii "super neurvale" což jsou u mě typicky V dvouválce KTM a Ducati. Na negraciózních strojích musíte mít otáčky a pokud je nemáte je to jakékoliv jen ne plynulé, často divně uskákané, skoro až na chcípnutí. Kategorie "neurvale" je na tom podobně, jen v nízkých otáčkách předvádí ještě větší ostudu. Naproti tomu poslední skupina strojů "super neurvalých" vás většinou nakopou do solaru už mnohem dříve, žaludek vám pak zkusí procpat tělem až na páteř a pak se na to za velkého rámusu okázale vykašlou (ovšem ne všechny, třeba taková Ducati Panigale 1199S byla do 8.000ot/min na zabití, i fechtlu chodil motor pravidelněji, ale rozhodně jsme neměl pocit, že by na omezovači motor vadl).

Zpět však k akceleraci na Hayabuse. Samet! Z počátku to sice nevypadá jakkoliv letálně, ale to se záhy změní, se vzrůstajícími otáčkami krásně lineárně roste krouťak a vy se zcela plynule dostanete do stavu rozmazaného okolní a děsivé rychlosti. Co teď? Buď necháte vyniknout Stylemy a jste vcukuletu v přijatelných rychlostech a nebo tomu pomůžete, jednoduše vystrčíte hlavu a trup nad štít motorky. Věřte, že tohle můžete díky skvělé pozici na stroji udělat v jakékoliv rychlosti beztrestně, naprostý luxus. A dál? Bojový pokřik, smích od ucha k uchu a zadýchané hledí. Možná radost z přežití... No a pak znovu, znovu, znovu a znovu... Tenhle úchvatný způsob katapultáže podkreslené symfonickým orchestrem je neskutečně návykový. Tedy do chvíle, než to nezvládne žaludek a nepokusí se vám exemplárně připomenout, co jste všechno toho dne snídali... Utopit se ve vlastní helmě nepovažuji za rozumné, takže nezbývá než se umravnit na plynu a už jen letět krajinou a zatáčkami, tak jak je to sokolovi vlastní... Vší té pohodě napomáhá luxusní obousměrný quickshifter, takže páčku spojky můžete po rozjetí nechat odpočívat v pokoji a pokojně (tedy pokud z tachometru nezjistíte svoji rychlost) poslouchat muziku, co se neochodí.

Toliko aspektů, které by stály za prozkoumání a za popis, no a já končím emotivně popisem emocí. Ale co chtít víc? To je přesně to, co bych čekal, velká porce emocí a objektivně téměř dokonalý stroj se sametovým projevem, motorem s neutuchající chutí vás vyždímat jako hadr, ale tak nějak pěkně aristokraticky, luxusně vyladěným podvozkem a brzdami, šikovné elektronice a vynikajícím poměru cena/výkon. Luxus! Děkuji, Suzuki!

O tom, co mě vážně netěší - STK

Je to až k nevíře, že ve svých... To je vlastně fuk. Zkrátka jsem se objednal na STK do Nového Veselí a příště to už neudělám. I přes to, že každý musí být objednán, jsem se dostal na řadu se zpožděním 40 minut. To samo o sobě by stačilo... Ale jim to bylo málo. Cena za jejich služby vzhledem k absenci konkurence na Žďársku zrovna lidová není. V době Covidu nebylo možno čekat ve vnitřních prostorech a tak jsem více než hodinu musel stepovat na rozmezí rušné silnice plné smradlavé dopravy, ještě více zapáchajícího pole, které zrovna osvěžili močkou, nevzhledného autobazaru a do nebe volajícího kuřáckého koutku před dveřmi této skvělé společnosti (za což ji vskutku děkuji). Jenže tomuto nenáviděnému spolku bylo i toto málo. Po 40 minutách vylezl borec v montérkách bez roušky natožpak jakékoliv jiné pomůcky, která by mohla zabránit šíření Covidu, aby mi po pár minutách sdělil vskutku překvapující skutečnost, že automobil je zcela v pořádku a já pak mohl další dvě hodiny desinfikovat vůz po návštěvě tohoto cirkusu. Mít možnost naúčtovat jim svůj ztracený čas způsobený jejich neschopností organizace práce a nedodržováním vládních nařízení, tak už druhého dne u sedmnáctého klienta musí zákonitě zkrachovat. Příště si raději koupím nové auto než bych jel na STK do Nového Veselí!

Sabelell a BMR R18 Classic First Edition aneb když kvalita a funkčnost stíhají sekundovat stylu

Za mě jeden z nejhezčích cruiserů vůbec, ba co víc, rozhodně nejlepší z těch, na kterých jsem se svezl. Poznámku, že jsem neseděl na více deseti strojích stejné či aspoň příbuzné kategorie beru v potaz, na druhou stranu mnoho z nich tvořilo vrchol nabídky dané značky, ať už šlo o HD, Indiana apod. Vědom si důsledků srovnávání jablek a hrušek si dovolím vynést soud o tom, že R18 je zkrátka výš. 

Jak výš? První cruiser, ze kterého mě nebolela záda. Potlesk! Přestože na první pohled nespatřuji v posedu na R18 cokoliv specifického, něco tu je, sázím na sedlo ve spojení s odpružením, které odvádí báječnou práci. Vzpomenu-li si na křižníky výše zmíněných značek, nelze se ubránit vytanutí jejich zvukového projevu při překonávání nerovností a jiných imperfekcí našich silnic na mysl. Něco jako scéna z filmu Sám doma 2: Ztracen v New Yorku: "Znělo to jako když po schodech padá taška s nářadím." S R18 jsem si překvapivě neužil příliš Rocku a tahání za plyn, ale zase mi to vynahradily nerovnosti, díry a zpomalovací prahy. A v tomhle ohledu obstálo BMW na jedničku. Na tomto místě bych rád připomenul, že ani R18 není tichošlápkem. Se svými 365kg hmotnosti, hromadou kovu a chromu se může poměrně směle poměřovat s americkou konkurencí a tak své porovnání i zamýšlím.

Když už mluvím od jízdním posedu a odpružení, tak se můžeme rovnou zastavit i u ovladatelnosti, která je nepřekvapivě výborná. Přes svojí váhu se se strojem manipuluje i bez motoru velice snadno a po rozjetí na hmotnost zcela zapomenete, tedy minimálně do první zatáčky, kam vletíte nepřiměřenou rychlostí, jenže o tom tahle mašina není, takže věřím, že to nebude zrovna běžný use case. Nemohu si pomoci, v BMW znají recept na skvěle ovladatelné stroje a nebojí se ho použít na jakoukoliv kategorii motorek. Stejně tak jak oceníte nízko položené těžiště a sedlo, tak věřím, že se vám bude líbit ochota stroje měnit směr a pokládat se do zatáček. Pravda, ani na míle daleko jsem se nepřiblížil limitům, k tomu mi krom absence umu a zkušeností bránil i déšť a mokrá vozovka... 

Zpátky však k ergonomii. Poprvé v životě mi na mašině nevadily plotny namísto stupaček a ani řazení patou nebylo tak zlé, jak jsem si myslel, že bude. Mimochodem řazení považuji jednoznačně za nejlepší, které jsem kdy na boxerech od BMW zažil. Jsem rád, že se tu nekoná klasická nakopnutá bedna s nářadím. Vzhledem ke krouťáku, který musí převodovka přenést bych čekal cokoliv, jen ne takovou preciznost, opět palec hore. O pohodlném posedu jsem si již zmiňoval, zbývá snad jen doplnit informaci o řídítkách dokonale padnoucích do rukou, správném průměru plynové rukojeti, ideálním chodu spojkové a brzdové páčky. Stejně tak nemám výhrad k ostatním ovládacím prvkům na řidítkách, které mají o něco jednodušší úlohu kvůli jejich nízkému počtu. A tak se mohu otřít pouze o páčku blinkru, které mi prostě na bavorácích nevoní...

Zastavme se ještě u řidítek, kde si nemůžete nevšimnou krásně provedeného tachometru, který sdružuje i informační display a kontrolky světel, blinkrů, zařazené rychlosti a dalších.... V chromované obrubě zasazený tubus elegantního provedení v odstínech šedi s jasným odkazem na historické kousky možná z 20. a 30. let minulého století musím pochválit. Zkrátka, dobře čitelný analogový budík s malým digitálním displayem a v zhasnutém stavu neviditelnými kontrolkami je to, co sem patří. Jenže je tu i pár drobností, které jsem úplně tak neocenil. Třeba neznačená 50 na tachometru, zbytečný rozsah tachometru někam do 200km/h, příliš hrubá matice LCD, nevhodně umístěná signalizace zařazeného převodového stupně navazující přímo na ujeté kilometry a zejména absence otáčkoměru. 

Pojďme však na zpět na silnici a řekněme si něco málo o motoru. Zdálo by se, že stačí nechat promluvit pár čísel, ale věřte mi, není tomu tak. 1802ccm, 91k (při 4750ot/min) a 158Nm (při 3000ot/min) sice stále omračují stejně jako první nastartování motoru (a každé další zatažení za heft při neutrálu), kdy se rozbíhající hrnky postarají o mrazení, které ucítíte na zátylku. Motor zamává s mašinou i s vámi a vy budeme mít jasno v tom, že sedláte pořádnou bestii. Pokud si nenecháte ujít zlomek PR, který zmiňuje že při otáčkách motoru mezi 2000-4000ot/min máte k dispozici stále nad 150Nm, bude možná přemýšlet o tom, zda vám mašina nevytahá nebo rovnou neurve ruce. Naštěstí je tu inteligentní elektronika, které vévodí palivové mapy, Rain, Roll, Rock. Vzhledem k tomu, že, pro BMW, na typicky organizovanou vyjížďku  vyrážíte ve formaci a pro tentokrát i v dešti s nastavenou palivovou mapou na Rain, možná vás přepadne zklamání, protože se neděje nic, co by vás mělo děsit a nebo přesně naopak potěšení, že tu nic takového není a vy jste se na základě nastartování báli, že to bude bestiální. No co, déšť nedéšť nepřepínáte na Roll a vzápětí si dáte i trochu Rocku, přestože vás varovali, že toho krouťáku je tam dost i na sucho a ABS vám do toho také přestane sahat. K mému štěstí/smůle jedeme ve formaci kilometry rychlostí 80km/h za autem, takže hledání bestie si budeme muset nechat na jindy. Takže zpět do klidu, jak to vypadá při běžné jízdě? Neskutečně jsem postrádal otáčkoměr. Možná se mi budete smát, ale nedokázal jsem odhadnout, kolik motor točí a jaký krouťák mám k dispozici. Pořád jsem čekal mamutí zátah a ten nepřicházel. Spolu s tím jsem také očekával, že v obci zařadím šestku a z ní podřadím maximálně tak na stopce. Ouha. Při 80km/h to chtělo trojku... V obcích tak maximálně za dva... Během zkušební jízdy jsem tak nedosáhl takové rychlosti, aby mělo smysl řadit pět nebo šest. Že mi tohle nechutná samozřejmě neznamená, že by to bylo špatně. Pro mě zkrátka pouze nečekané, domníval jsem se, že i na volnoběžné otáčky na šestku odtáhnu auto...

Nemohu se zbavit pocitu, že se bavoráky rok od roku přibližují k dokonalosti a jen těžko se hledá něco objektivně kritizovatelného, tedy s výjimkou vysoké ceny. :-) Díky deštivému počasí a mokrým trenkám jsem přeci jenom něco našel. :-) Ano, mokré trenky mě fakt naštvaly, zaschlé kapky deště na stroji usvědčily inženýry, kudy že nechávají proudit vzduch okolo nádrže a jestliže to může být v důsledku příjemné chlazení v létě, tak za deště ten průvan mezi nohama vážně neoceňuji. A přední blatník je tam také jen pro parádu, když jsem vlítl do kalužiny, tak to překvapivě schytaly přímo moje boty, přestože jsem se domníval, že přes platformy a obrovské válce nemůže proniknout zhola nic, omyl... A když už kritizuji ochranu proti klimatickým nepříjemnostem, tak i poměrné rozměrné plexi by sneslo pár cenťáků k dobru. Tělo je sice chráněno slušně, ale o hlavě se to už zdaleka říct nedá. Ale tím, dámy a pánové, končím. 

Resumé? Líbí se vám plutí krajinou? Líbí se vám krásné stroje. Líbí se vám stroje odkazující se na historii? Líbí se vám absence/maskování elektroniky a poctivý a svým způsobem syrový/brutální projev motoru? Líbí se vám pohodlí (odmyslíme-li si projev motoru)? Při jakékoliv kladné odpovědi má dle mého soudu smysl na BMW R18 Classic aspoň kouknout a nejlépe ho rovnou projet.

Faktura běžkařské sezóny 2020/2021 vystavena

Tolik materiálu jako letos jsem už hodně dlouho (rozuměj nikdy) nezničil:

• zlomené kameňačky
• zlomená běžka Atomic Worldcup Skate
• rozštípnutá běžka Fischer RCS Skate
• otrhaná ABS běžky Fischer RCS Skate
• rozštípnuté vázání Salomon SNS Pilot Equipe Skate
• zlomené vázání NNN Rottefella Junior
• zlomená hůl KV+ Tempesta
• zlomená hůl STC Avanti
• zlomený talířek/hrot hole KV+
• zlomený talířek/hrot hole STC Avanti
• zlomený talířek/hrot hole STC Avanti
• dotrhání běžeckých bot Aplina C Combi 
• roztržení 2 rukaviček holí
• zničení suchého zipu rukavičky holí
• dotrhání běžeckých rukavic Axon

PS: jestli už podruhé chválím dne před večerem, vzhledem k neskončení sezóny, tak mě to bude mrzet asi ještě o trochu více :-)

Starosti a strasti italských elektrospotřebičů anebo také lidí, kteří je "musí" používat

Nesnáším, když někdo generalizuje, avšak sám tak činím s oblibou. Italové si vždycky hleděli spíše vhledu nežli funkčnosti, použitelnosti, smysluplnosti, servisovatelnosti, ... To proto tu máme tolik jejich příšerných křápů, byť i někdy hezkých. Spotřebiče v pronajaté kuchyni jsou toho zářným příkladem.

• Myčka Indesit DIF 14B1A, necelých 9000Kč
• polovičaté mytí - chodí to dobře, jen to neseje (jak velkou roli v tom hraje použitá chemie netuším...)
• hlasité dlouhé mytí - otravné a trapné, nezadá si se splachováním 50 let staré toalety 
• spodní vozík vyskakuje z kolejnice - idiocie, vážně to nevyzkoušeli, že je to naprosto k ničemu?
• spodní vozík nenabízí dostatek prostoru pro mělké talíře - netuším jaký standard (průměr talířů) panuje v Itálii, a je mi to jedno, ale ať ten nesmysl prosím netahají do naší banánové republiky, protože je to pak k ničemu
• UI myčky je možná ještě tragičtější než je nejzazší meze tragičnosti
• Digestoř Indesit H 461 X/1 H2G nerez, necelé 3000Kč
• hlučná a pořádně nesaje - co k tomu chcete slyšet více?
• UI - to si dělají pr..., tlačítka na ovládání jsou vidět až po vysunutí odsavače - kokotina, tlačítka jsou nahoumaná na jedné straně, druhá zeje prázdnotou - kokotina, tlačítka nelze hmatově rozeznat - kokotina, logika ovládání - kokotina
• Mikrovlnná trouba Indesit MWI 122.2 X nerez, necelé 4000Kč
• nelze pořádně vyčistit kvůli hloupé staré implementaci grilu prostřednictvím exponované topné spirály, u které navíc zcela postrádám jistotu, že mě nezabije elektrický proud
• idiotská elektronika pískající v rytmu blikající dvojtečky na displayi mezi hodinami a minutami
• naprosto kokotské hodiny předbíhající se o 3min za měsíc, to si dělají pr., že v 21. století ve spotřebiči za 4000Kč neumí udělat přesné hodiny, vrchol demence, který mě neskutečně irituje
• dvířka bez madla, monstrózní kokotina, fajn, že je důležitý vzhled, ale ten může být lákavý jen do prvního použití, kdy musíte sáhnout na lesklá dvířka, na kterých zanecháte šílené stopy, byť by se vaše ruka tvářila sebeodmaštěněji...
• UI - kokpit Boingu 747 mi přijde přehlednější a jasnější
• Pečící trouba Indesit IFW 6230 IX nerez, necelých 5000Kč
• tupě vyřešený systém "pojezdů" pečících plechů, tj. toho s čím operujete nejčastěji, WTGRS!
• trouba pořád, ale vážně pořád pouští hromady extrémně hlasitých ventilátorů, zejména před, ale i dlouho po počení

PS: kladně mě překvapily dvě záležitosti

• pečící trouba nabízí použitelné UI, ne bezchybné, ale jednoduché a funkční 
• pečící trouba zachovává teplotu dvířek na teplotě zaručující vaše nepopálení, luxus!

Jeseníky před zavíračkou aneb s jednou holí přes Vysokou holi

28.2.2021, neděle, poslední den před "uzávěrkou", nasedám, zcela netradičně, sám do auta a uháním vstříc Hrubému Jeseníku. Klidné ráno s provozem limitně blížícím se nule mi učarovalo, takhle pěkně bez nervů jsem si už dlouho nezařídil. O půl deváté jsem se vykulil z auta na téměř zaplněném parkovišti Na Skřítku, zaplatil poměrně ochotně 50Kč a vyrazil do stopy. 

Očekával jsem už tak typické ledové plotny a jehličí, jak je tu zvykem během "jarního" období. Ale nebylo to zase tak zlé, resp. jsem byl překvapen, jak slušné to bylo. 

Stejně slušný byl můj výkon, kdy jsem, turista, předjížděl jednoho turistu za druhým. Ne že bych byl tak dobrej, jako spíše "střelenej", zatímco ostatní stoupali z rozcestí Nad Skřítkem ve směru rozcestí Pod Ztracenými kameny s běžkami v rukách, já jakože bruslil. Ale ne že by tomu napomáhal o něco ledovější povrch než na urolbovaných tratí, vylézající balvany a kořeny krásných buků. 

Korunu tomu všemu nasadilo mé ztřeštěné rozhodnutí opustit Jesenickou magistrálu a pokračovat po spádnici a neupravované stopě rovnou na hřeben tj. přes Ztracené kameny. Úzká a od pěších rozšlapaná cesta opravdu jakkoliv neprospívala mé marné snaze o bruslení... 

Pod Ztracenými kameny jsem dokonce rezignoval a sundal běžky, můj život je mi milý. Překvapivě jsem koukal překvapený, že jsem zde nikdy nebyl. Úchvatné výhledy! Ale na dojáky nebylo moc času, takže výš a dál... 

Na Pecném zmizel klasický les a já zvesela nahodil prkénka na nohy a svobodně bruslil po pláních těšíc se na zjevení Pradědy, jednoho z cílů cesty. Potěcha, že po 4km s převýšením necelých 500m konečně lyžuji netrvala dlouho. Nevím, zda se mi osudnými stal Pecný nebo až Jelení hřbet, zkrátka jsem píchl holi nešikovně do hluboké pěší stopy a včas nestihl povolit tlak paže. Krátké hlasité lupnutí oznámilo skon krásné 100% karbonové hole... Co teď? Budu se vracet do auta pro náhradní hole? No když už jsem skoro na hoře, tak to na ten Praděd nějak doklepu... A víte co, asi to nebyl úplně rozumný nápad. Tolik přetěžování jedné a střídavě druhé půlky trupu jsem nezažil. Bolest byla však vykoupena luxusním počasím, které jsem snad v zimě v Hrubém Jeseníku ještě nezažil a stejně tak luxusními výhledy do okolí. O štěstí mohu však mluvit ve spojení s madly a rukavičkami Leki. Obecně je pomlouvám kudy chodím, poněvadž mi rukavička příliš nesedí, považuji ji za poněkud neergonomickou a o rukavicích Leki se systémem Trigger Shark raději pomlčím úplně. Ale tentokrát je mohu vynášet do nebes, možnost si na rukavičku připnou jakoukoliv holi mě ušetřila návštěvu chiropraktika. Pokud by to neznělo dost jasně, klasické rukavičky jsou na běžecké holi přidělány poměrně pevně (rozhodně v kontextu předělávání po minutě) a zejména jsou diverzifikované pro levou a pravou ruku. Tahle nectnost je zcela eliminována zmíněným systém Trigger Shark. Děkuji!

Výplaz na Praděd stál za to, ironicky i bez ironie.

Se sluncem šlo zažít mnoho zábavy.

Za další poněkud nešťastné rozhodnutí lze považovat nápad s jednou holí zaskočit na Švýcárnu. Původní plán nacpat se proslavenými borůvkovými knedlíky s mákem jsem zavrhl, jakožto odměnu za zlámání drahé běžecké hole a značné ošizení lyžařského zážitku. Na stranu druhou, budeme-li měřit zážitky optikou jejich síly, tak na tohle dlouho nezapomenu, ale to sem nepatří, aspoň ne v tuto chvíli. Takže zatímco jsem si z Pradědu dolů na Švýcárnu vesele kličkoval mezi přívaly lidí a u toho ukusoval suchý chléb (původně nouzový žvanec pro případ krize), tak od Švýcárny zpět ve směru na Ovčárnu to bylo mnohem nepříjemnější. Za prvé jsem nechtěně potkával (rozuměj předjížděl) mnoho lidí přijíždějících z Červenohorského sedla, a hlavně jsem byl poprvé toho dne předjet i já. :-( 

Na Ovčárně mi nebylo do smíchu o moc více, ono vyšplhat se po té sjezdovce, kterou jsem jel před nějakou hodinou v opačném směru nebylo bez hole úplně tak easy. Nic na tom nemění skutečnost, že se bavíme o modré (C - turistická). 

Aspoň že jsem měl možnost natočit si rolbu vyvážející sjezdaře na laně, když už vleky musely stát.

Hřeben po cestě zpět, přestože je převážně orientován s kopce dolů nemohu pro tentokráte příliš ocenit, nohy se mi podlamovaly a až přítomná blízkost lavinových svahů mě nijak zvlášť neutěšovala. Ještě znatelnější prekérkou se stal sjezd od Jelení studánky na Alfrédku. Na mysli mám iniciální část proslaveným úvalem, sebevražedný úsek i v okamžiku, kdy tam nejedete v mokrém těžkém sněhu v poledním slunci, tak jako já... 

Následný traverz Jelenky mi dopřál trochu prostoru pro odpočinek před finálním sešupem nad Alfrédkou, kde jsem se zbytečně (síly zkrátka už dávno žádné nebyly) rozsekal. Krom sil mi chyběly už více než hodinu tekutiny. Za velice hloupé rozhodnutí můžu považovat odhodlání nezastavit se u žádného z desítek otevřených výdejních okének, jen kvůli tomu, abych se nepotkal s covidem. 

A jestliže zdravý rozum a stupeň dehydrace velel pokračovat co nejkratší cestou zpět k autu, tak moje touha volala po poznání, jakože bych z Mravenčího sedla ještě mohl zvládnout objet po magistrále Ostružnou, pro mě neznámou část trati. Přestože kolečko leží v 1100m, zdaleka neplatí, že by slunce nemělo koule na to udělat ze sněhu vodu a z lyžování peklo. 

No a jestliže jsem po této klukovině doufal, že na Skřítek dojedu během dvou kilometrů a to tak, že bez píchání s kopce, tak ne. Dostal jsem za vyučenou, nejkratší cesta do cíle znamenala zdolat 8km z nichž první 4km vedou do kopce! Au! Skvělej nápad, místo toho, aby člověk plynule utratil 250 výškových metrů, tak tady si naopak dalších 30 přidá, aby se zase dostal na rozcestí Pod Ztracenými kameny, ano to je to místo kam všichni nosili běžky v rukách, BTW v opačném směru činili stejně tak. Na to jsem neměl ani sílu natož morál, takže jsem se po spádnici vydal s běžkami na nohách. Pravda na dvou místech jsem je shodil, poněvadž tam stihl vytát sníh. Ale i přes tyto kaňky šlo o topení se v řece adrenalinu. Jo běžky se nalokaly ještě o trochu více, a tak není divu že staré závoďačky Fischer RCS přišly o pár kusů bočnice, což na tom hrozném ledu nepřekvapilo a už vůbec nepotěšilo. Na druhou stranu mě možná v danou chvíli trápilo více, že při tom posledním stoupáním mě předjeli dva soupažáci. :-)

Výsledek? Totální vyčerpání už po 50km s řádově pouhými 1000m převýšení, ale také nezapomenutelný slunečný den s luxusními zimními výhledy.