Jízda na motorce je fajn, tedy když...

...když zrovna:

• není tma
• neprší
• není bouřka
• nelétají okolo vás blesky
• nejste durch mokří
• nejste zmrzlí
• vidíte dál než na zamlžené a průtrží skrápěné hledí
• nejste oslňováni světlem lámající se na mokrém hledí
• nevezete batoh s paraglidingovou sedačkou
• nefouká šílený vítr
• nefouká ještě šílenější nárazový vítr
• nejedete po silnici, ze které nestíhá odtékat voda
• nejedete po silnici, kde leží větvě, písek a další bordel
• ...

"ale to mi přišlo slabe

bo co neni stopro to mě dycky smoli"

Dejte mi to všechno naráz, v dárkovém balicím papíře aneb "jak jsem zažil a hlavně přežil nejhorší jízdu na motorce!"

Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, protože:

• jsem nejel na boso a v plavkách
• silnice nebyla nikde namrzlá
• nepřišla písečná bouře

Jízdu na motorce mám obecně velmi rád, ale občas se vyskytnou okamžiky, kdy ji nesnáším. Takové okamžiky jsou spojeny víceméně nerozlučně s faktorem nevynuceného, nechtěného a obtížně řešitelného ohrožení vašeho života. Tím faktorem je v naprosté většině případů myšleno počasí. Stejně tak tomu bylo i v pátek večer.

Z Olomouce jsem bohužel vyjížděl až okolo půl deváté. To by ještě nebylo nic proti ničemu :-) Ale už na dálnici ve směru na Mohelnici se ukázalo, že jízda nebude žádný med (a že mám med nějak rád :-)). Na zádech jsem vezl obří batoh na paraglide, paraglidingovou sedačku a všechny věci okolo. Pokud si dokážete představit velikost složeného "elka" a odpovídající "elkové" sedačky, která jediná byla uvnitř, tak nejspíše tušíte, že jsem měl na zádech poloplný a zároveň poloprázdný batoh, do kterého by se vešly asi tak dvě odrostlejší děti :-) Poloprázdnost způsobovala neskutečné plandání, poletování a brzdění... Musel jsem jet v nepohodlném záklonu a vystaven větru tak, abych svým tělem kryl co největší část batohu, aspoň z čelního pohledu. Že jsem měl v této poloze problém dosáhnout na řidítka raději snad ani nezmiňovat...

To že jsem jel do bouřkové oblasti, bylo zřejmé, zlověstné mraky přehlédnou nešly, ale co máte dělat, je okolo deváté hodiny večer a vás čeká dalších 100km, které se sami neujedou :-)

V lesích za Mohelnicí to přišlo... Co nejprve vypadalo jako lehký déšť, který byl otravný jen tím, že jsem jel na mokru a občas nic neviděl (světla protijedoucích aut a před vámi brzdících aut se na kapkách vody na hledí "rozprostřou" tak, že de facto nevidíte nic), se postupem času změnilo v liják. S příchodem opravdové průtrže můžete s naprostým klidem zapomenout na nesmysly typu "nepromokavé oblečení", "membrána" apod. V řádu minut jste durch mokří a za dalších několik minut i zmrzlí... 

Nedaleko od vás proletující blesky vám záhy připomenou, že byste se měli zamyslet nad skutečností, jak bezpečná je motorka v bouřce. No ano, oxymóron :-) Auto v bouřce je poměrně bezpečným ostrovem, sedíte ve faradayově kleci a ta to jistí... No jo, jenže to jaksi o motorce neplatí. 

Jestliže jsem už samotné přívaly vody považoval za podstatné ohrožení svého života (kdo zažil, možná i rozumí), tak uvědomění si nezáviděníhodné situace, kdy se velice pomalu ženu s motorkou do centra bouřky, kde se klikatí jeden blesk za druhým, mě začalo silně stresovat.

Blesky a průtrž však nebyly jedinými projevy milé bouřky. Silný vítr, kurva silný vítr, kdy i při jízdě na rovině jsem jel v náklonu, jako bych projížděl pekelně ostrou zatáčku ve sto padesáti mi nebyl zvlášť příjemný. K tomu připočítejte ještě silnější poryvy větru a pomalu si můžete vykreslit obrázek toho, co jsem zažíval...

Tmu podkreslenou temnou bouřkovou oblačností pokrývající celé nebe protínají krásně kostrbaté blesky. Z nebe padají litry vody, stromy se sklánějí před silným větrem a v jeho poryvech tančí čardáš. Na kost promrzlý a promočený kličkuji asi tak ve 40-50km/h po celé silnici, nic nevidím, hledí je otevřené, zevnitř zamlžené, zvenku plné vody, co chvíli jsem oslněn nějakým světlem. Díky obrovskému batohu jsem pro proudící masy vzduchu parádním cílem, ze všech sil jsem vzepřený mezi nádrží a kufrem, o který se snažím zmiňovaným batohem opírat. Pokud tušíte, co znamená aktivní pilotáž na paraglidu, tak to právě provádím na motorce. Stále v bočním náklonu a bez přestání se snažím korigovat poryvy větru aspoň tak, abych zůstal přibližně na své straně vozovky. Pomiňme skutečnost, že kdybych se nesnažil udržet kamionu přede mnou, měl bych problémy za daných okolností zůstat vůbec na silnici... Do toho všeho na mě z přístrojovky divoce bliká kontrolka prázdné nádrže!

Byla to ohromná blbost, ale ne příliš snadno řešitelná! Jestli si myslíte, že jsem měl dávno zastavit a čekat někde na čerpací stanici, tak možná máte z části pravdu. Ale je třeba si uvědomit, že bouřka a temná oblaka byla všude, neměl jsem sebemenší tušení, jak dlouho bych tam musel čekat. K tomu všemu je třeba připočítat skutečnost, že jsem byl durch mokrý a zmrzlý. Pokud jste se zabývali teorií jízdy na motorce, tak víte, že jedním z největších zabijáků je strnulost, která je prapůvodní příčinou téměř všech chyb, kterých se dopustíte. Je poměrně zřejmé, že zmrzlé tělo, zmrzlé prsty a mokré oblečení jsou živnou půdou strnulosti par excellence... Ne že by pokračující jízda bouřkou nějak zlepšovala výše popsané, ale přinášela jeden extra benefit, psychickou převahu, ve smyslu nepodlehnutí a schopnosti dále bojovat. Obávám se, že kdybych zastavil, tak bych už na motorku nesedl (ale co potom, 100km od domova, promočený a zmrzlý v noci na benzince, která se do hodiny zavře?). Ty podmínky byly tak zlé, že i v autě bych uvažoval o zastavení... Nicméně ta nejextrémnější situace přišla až po opuštění Moravské Třebové a tam nebylo kde zastavit. U silnice jsem se zastavit bál, protože jsem netušil, zda mě vidí auta, která jela za mnou mým tempem (jízdy na kole), tj. okolo 40km/h. Navíc toto neřešilo prekérní situaci s blesky a bouřkou jako takovou... 

Průjezd tím děsem byl dle mého soudu stejně špatným řešením jako jakékoliv jiné řešení (na motorce). Jednoduše za daných okolností jsem v daných místech měl být v úplně jiném dopravním prostředku...

Po projetí nejhoršího svinstva jsem zastavil na první následující čerpací stanici, poblíž Litomyšle. Neměl jsem na výběr, pomalu už jsem jel na vodní páry a aby mi došel benzín, to bylo jedno z mála, co jsem si opravdu přál :-) Mimochodem díky uzávěrce silnice 34 z Koclířova na Svitavy (kterou jedinou znám) jsem přejel odbočku na Lačnov, po které je značená objížďka (prostě jsem značku vůbec neviděl) a tak jsem si cestu do Poličky natáhl asi o 20km směrem přes zmíněnou Litomyšl aneb není lepšího času na prodloužení si projížďky, že? :-) 

Je srandovní, že se časem téměř vyjasnilo, objevil se měsíc, jehož svit mohl soupeřit s mým předním světlometem :-) Zbývalo mi sice pořád 50km cesty, klepal jsem se zimou, po zastávce pro palivo jsem měl špatně nasazené rukavice (vnitřní vložka se při vytahovaní ruk pohnula tak, že jsem zpátky nedostal všechny prsty :-)), občas někde ležela mlha, že jsem neviděl na krok, z okolních polí hrozilo každou chvíli, že mi do cesty skočí nějaká zvěř (udělala to nakonec jen kočka a výr (ten mi přes cestu ještě nešel/neletěl) :-) Lasičky, kuny, kočky a neviděné srnky a zajíci si to rozmysleli, takže jsem nemusel řešit další krizovky. Silnice byla pocukrována pískem, větvemi, listy a všelijakým jiným bordelem, takže má rychlost málokdy přesahovala 50km/h. Tímto tempem jsem někdy okolo půl jedenácté dorazil do Nového Města.

Žiju! A nejlépe nikdy více, ne to žití, ale to bouřkojetí :-)

ZLM 2015 a atletický trojboj - pozitivní mizérie

Nedělní dopoledne 24.5. nepatřilo jen světovému poháru horských kol, ale i atletickému trojboji Žďárské ligy mistrů, který se konal na stejném místě, v Novém Městě na Moravě. Nádherná kombinace sprintu, skoku dalekého a hodu diskem se hodlala prověřit síly pravidelných i nepravidelných účastníků místního oblíbeného dvanáctiboje (který je ve skutečnosti šesnácitbojem :-)).

Loni se mi stal tento závod osudným, když jsem si při odrazu neodrazovou nohou během závodu ve skoku dalekém málem utrhl celý zadní stehenní sval. Zlověstné a velice dobře slyšitelné lupnutí mi vystavilo stopku pro téměř celý zbytek sezóny a ani dnes nemám sval v kdovíjaké kondici. Ale to je v pohodě, koreluje to s mým celkovým stavem, bez rychlosti, síly i vytrvalosti. Přetrvávající problémy s páteří a achilovkou doplnily další dva skvělé faktory - týden nespaní (se znatelnými projevy mrtvosti) a sobotní přežíračka (potvora proradná). Ta mě neopustila ani nedělního rána, takže když jsem se ve čtyři hodiny ráno probudil, sáhl jsem po sklenici marmelády... ale ne, bylo by vám špatně jako mě :-)

Umouněným zmoklým nedělním ránem jsme spolu s Májou a Láďou kráčeli vstříc atletickému stadionu, když se mi do hlavy vkradla vzpomínka na loňskou procházku. Ovšem to jsem se usmíval, cítil se plný sil a vůbec všude kol vládla sluneční letní pohoda. Tentokráte bylo vše opačně.

Plán byl jasný, přežít a nezpůsobit si zranění, které by si zadalo s tím loňským. Naplánované pořadí disciplín jsme pro tentokráte hodlali dodržet. Nakonec jsme se opět dostali na disk dříve než na sprint, ale to nebylo tak kritické, no i když...

...před hodem jsem se nestihl dostatečně rozcvičit, což spolu s citelnou bolestí v bederní oblasti napovídalo, jak dopadnu. Ne nečekaně už první hod hodně bolel, ale cajk, nebylo to na vhození bílého ručníku do ringu, tedy do vrhačského kruhu:-) Oproti loňsku jsem se nezlepšil, naopak můj výkon na hranici 20m mě posunul o další krůček blíž průměrnosti, kterou tak nesnáším... Ale je fajn, že jsem nemusel ukončit závod kvůli bolesti zad a navíc jsem pro tentokrát všechny tři své pokusy nasměřoval do vytyčené výseče :-)

Chvíli po disku jsem už zaklekával do startovních bloků odhodlán vyzkoušet své nové a vlastně i první atletické tretry v mém životě. Ne že by nebylo zvrhlé koupit si kvůli jednomu závodu za rok takové vybavení, ale na druhou stranu, kdo si hraje, nezlobí, že? :-) Ani před druhou disciplínou jsem se zdaleka necítil rozcvičený, ale vyčerpaný jsem byl naopak dokonale. Tentokráte jsem ani nikterak dlouze neladil startovní bloky, jen jsem prohodil dopředu levý místo pravého, postavil se do druhé dráhy, která je nejpomalejší a pak jen vyčkal výstřelu startovní pistole. První metry byly skvělé, během pár kroků jsem i přes mokrý tartan, to díky tretrám, dostihl a předstihl Láďu, jenže už v první zatáčce jsem jsem sám sebe musel přemlouvat ať nedošlapuji na paty, špatná technika byla neklamnou známkou přícházejícího vyčerpání, vyčerpání po 50m :-) Do cíle jsem se sice dobelhal, ale s pocitem zmaru, chyběla, na začátku zmiňovaná, síla, výbušnost a dokonce i vytrvalost... Čas necelých 29s na dvoustovce (asi první v životě) mi zatloukl další hřebík do rakve průměrnosti, au!

Do třetice všeho dobrého a u skoku dalekého to platí zvlášť :-) Naměření rozběhu, jeden pokusný skok a šlo se na věc... První, druhý, třetí pokus a já stále jen slyšel o svých nedošlapech, prostě nejsem správná (do)šlapka :-) 4,33m bych považoval za zklamání, přeci jenom jsem šel každým skokem na 4,5m (což bych bral jako slušný záložák), nicméně pro mě to byla velká výhra, nic jsem si neutrhl :-) Kde domov můj, kde průměrnost má? No přeci tady, tady všude...

Normálně bych tyto závody považoval za velké zklamání, cítil jsem se mizerně, předvedl jsem mizerné výkony a to na pozadní mizerného počasí. Ale já přesto odcházel s úsměvem na rtech! Ptáte se proč? Láďa mluvil něco o tom, abych na to ani nemyslel, že jim nebylo ani patnáct :-) LOL, to zní zvrhle :-) Byl jsem jednoduše okouzlen krásou ženského těla, nicméně zaujetí nebylo sexuální povahy. Kalokagathia, antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti, to je to oč tu běží. V několika případech se rozhodně dalo mluvit minimálně o ideálu tělesné krásy. Bohužel slova těžko mohou nahradit pocity když... Když se v zatáčce bok po boku objeví dvě krásná stvoření, usměvavé dívky, svázané dlouhé vlasy poletující divoce vzduchem, jako by se nad dráhou vznášely, vznášely neuvěřitelnou rychlostí... sporě oděné, zdánlivě křehké, šelmy vyzbrojené ocelovými hroty treter a hlavně dokonalým tělem. Hra jejich svalů by člověka připravila o rozum... Abych byl spravedlivý, nejen dívky z atletického klubu NMNM by člověka očarovaly, byly tu i další závodnice, které by chlapovi způsobily srdeční zástavu :-)

...takže opět za rok :-)

Výsledky dodám po jejich zveřejnění...
...a tady jsou:

• disk
• 19. místo ze 108: 20,16m
• 200m
• 14. místo ze 108: 28,8s
• skok daleký
• 25. místo ze 108: 4,33m
• celkově
• 20. místo ze 108: 84,02% (bodového výkonu vítěze)
• celkově v lize
• 32., posun z 36. místa...

Poznámka pod čarou, bez čáry... To nejsou žádné čáry, ale doslova prů...r. Jestli-že jsem si před rokem téměř utrhl stehenní sval, s neskutečnou bolestí pak odkulhal celou třístovku a celkově jsem se umístil na 20. místě, tak letos jsem se bez zranění vyšplhal na žebříčků looserů do stejné výše :-) 

Prodloužená naopak - víkend v Bílých Karpatech

Lenka, Jirka, Jirka, Petr, skupina A, která v pátek krátce po poledni vyrazila do Bílých Karpat. Já a já, skupina B, která se vydala skupinu A pronásledovat o den později. V sobotu ráno, 6:36 jedna z pravidelných linek do Kateřinek nakonec jela z důvodu písníčkářské výluky do Bylnice... příjezd dle řádu byl neřádně nahlášen na 9:51. Za to já pořádně věděl, že budu mít problém skupinu A doběhnout, snad jen v případě, že bych jí nadběhl, jenže to jsem neměl v plánu.

Mé obavy, ještě před startem víkendovky, utvrdil Jirka se svým plánem strávit první noc na zřícenině Vršatci, tj. asi 14km od vlakového nádraží. K tomu mi připočítejte dvouhodinový handicap, tedy za předpokladu, že si skupina A pospí a vyrazí až v 8 ráno :-) Suma Sabelellům to vychází na 20km, které nás měly dělit v sobotu v deset. Jak počítám, tak počítám, na jednoho a jeden necelý den je to kua náskok :-) Věřte mi, že jsem počítal důkladně, krom jiného jsem neopomenul zakalkulovat fázi měsíce, odchylku geomagnetického pole Země, medián ascendentu všech členů skupiny A a v neposlední řadě nevážený průměr časů mých sobotních snídaní za posledních 42 let (prenatální období nevyjímaje...) Jak říkám, je to kua moc! De facto hrozilo, že bych skupinu A doběhl v případě, za A, že bych běžel (mizerná fyzička, nedoléčená páteř a achilovka byly proti...), za B, že by na mě počkala, za C, že by se utábořila a já měl v plánu tábořit s ním, pak bych měl dost času dostihnout je...

Ale neházím flintu do žita a i s paraglidem se o to snažím ;-) Na ten jsme si vzpomněl hned, když jsme vyvrávoral z vlaku a uviděl na obloze vznášet se dravce v termice, srdce pookřálo, křídla narostla... Jo, také jsem si uvědomil, že mě slunce asi upálí (když už v deset panují termické podmínky), a taky že jo! Ale nepředbíhejte, tedy nepředbíhej, říkám si sám sobě :-) Z počátku to šlo hodně ztuha, o což se postarala moje špatná fyzička (což už je Res publika) a krátký spánek spolu s brzkým vstáváním... Za ten nespánek může úklid bytu do pozdních pátečních hodin, na čemž by nebylo nic tak zajímavého, nebýt skutečnosti, že jsem po cestě zaregistroval netypicky nejeden sobotní úklid a korunu či hřebíček tomu nasadil, při zpáteční cestě vlakem, článek ve firemním časopise ČD, kde jsem narazil na větu o tom, jak něčí babička považovala (neuznávaje moderní a možná jakékoliv pračky) hospodyni za pořádnou, stráví-li celé dopoledne praním prádla v řece (a celé odpoledne sušením :-)).

Možná bych se mohl pozastavit i u zvolených cest:

• Plán skupiny A na pátek, sobotu a neděli
• Můj sobotní plán
• Má bolestivá sobotní skutečnost

Umíte-li číst mapy, no dobře, umíte-li číst, zjistíte, že jsem si na sobotu naplánoval tolik, co ostatní na dva a půl dne a to jsem je ještě chtěl doběhnout, fantasmagorie :-) No, skutečnost nebyla natolik střelená, jak by se z mapy mohlo zdát, přeci jenom jsem vystoupil z vlaku jinde, než skupina A (z mapy to není zřejmé, ale je to prostá skutečnost), měl jsem v plánu spát jinde  (díky tomu jsem nesl mnohem menší a lehčí zavazadlo (<10kg)) a také jsem rozhodně chtěl vidět Vlárský průsmyk a Sidonii :-)

Hned první kopce mi daly pěkně požrat, z nějakých 300mnm jsem šplhal na Javorník (783mnm), vlastně by se dalo říct, že už tady jsem měl dost a to byl teprve začátek... Nápad opustit turistické značení a vydat se po hranici mezi Českem a Slovenskem nezní možná nejhůře, sem tam cedule označující státní hranici, sem tam hraniční kámen a víceméně vykácená cesta tvořící hranici samotnou. Bohužel jsem si důkladně neprohlédl mapu a zejména vrstevnice, které byly tak husté až by mi bylo hned jasné, že to bude husté... Zlehka podmáčený terén listnatých lesů pokrytý vrstvou suchého listí mi dopřál nemálo lyžařských zážitků... Mé ucházející běžecké boty do terénu se vzorkem, za který by se nemusel stydět nejeden traktor mi byly k ničemu! Povím vám, to byl skopec, že jsem jel jak na lyžích či na prkně, to bude pěkně vyjadřovat jak jsem byl prkenný :-) Jo a nešlo to zastavit! Občas jsem uklouzl a spadl, nicméně kopec byl tak prudký, že jsem vlastně pořád stál, jen jsem se lehce opíral rukou o svah :-) Toto peklo a pekelně rozpálená chodidla zchladila až Vlára, říčka, kterou jsem musel přebrodit. Shodit boty, obvaz z achilovky a projít ledovou vodu, po níž je pojmenován průsmyk (Vlárský průsmyk), do kterého jsem se právě prosmýkal, nebylo nepříjemné... Na druhém břehu jsem bohužel stanul na cizí zahradě, kterou právě majitel sekal a zdál se být poněkud překvapený, nevím zda ho tak zaujaly mé strhané rysy, nebo prostá skutečnost, že jsem se tam odněkud vynořil (jak vodník z potoka) :-)

Ve stejnojmenné vesnici jsem objevil smíšené zboží, které se v mém bdělém snění stalo nosnou osou všehomíra, tedy jen do okamžiku, než mě napadlo, že jde možná o slovenský obchod, kde za České koruny stěží něco koupím (nějak jsme se nepřipravil na skutečnost, že více budu na Slovensku než v Česku). No a ve skutečnosti ten obchod nebyl ani osou a ani jsem o něm nesnil, ale že ležel de facto na státní hranici a že jsem se do něj podívat chtěl, asi pravdou zůstává :-) Z obce Vláry jsem pokračoval přes Vlárku (kdo by to byl jen řekl, že nese název podle řeky, která jí protéká :-)). Silnice procházející touto a dalšími obcemi tvoří státní hranici a nelze se s vámi nepodělit o zjištění, že tu mají nádherné ženské... Čtyřkilometrová cesta po asfaltu vedoucí až na konec světa (Sidonie - Kopanice) mě naštvala, chtěl jsem si ji zkrátit jízdou autobusem (který samozřejmě nejel) a následně stopem... Jenže na konec světa se nejezdí stejně často jako z konce světa... V protisměru jsem potkal sedm aut, zatímco v mém směru jenom tři. Dvě z nich jsem se pokusil neúspěšně stopnou a na třetí jsem se chladnokrevně vykašlal, třeba už jen protože mi mohl chybět tak půlkilometr... Smutná bilance, která mě mohla stát skoro hodinu času... Mimochodem zdejší pěkná děvčata mě inspirovala, no ne že bych zkrásněl, ale některá se promenádovala v podprsence, takže jsem si ji také oblékl, tedy ve skutečnosti jen shodil tričko a užil si prvního letošního opalování (to na běžkách se nepočítá, tam jsem byl oblečen trochu více :-))

Po dalších čtyř, pěti kilometrech jsem se ocitnul na Vršatci, místě, kde skupina A začala asi tak před dvěma hodinani obědvat, jenže mě ještě čekala celá naučná stezka okolo přírodní rezervace Vřšateské bradlá. Kdybych se v danou chvíli vydal stopovat výletníky, asi bych je brzdy dostihl, ale takhle... Nicméně Vršatec byl "must see" dne, co jsem měl asi dělat, nádherné skály, zřícenina hradu a to nemluvě o výhledu z Chmeľové, to srdce nejednoho dravce zaplesá, byť pleso v nedohlednu...

Bohužel někde v půli cesty okolo Vršatce jsem začal zjišťovat, že stupňující bolest v koleni asi nepůjde jen tak překonat. Nevím, co za ni mohlo, jestli divoké seběhy po hranici nebo pouze skutečnost ta, že jsem šel s odvařenou achilovkou a jak jsem se ji snažil nenamáhat, odneslo to koleno... Aby toho nebylo málo, začalo mi docházet, k čemuž pro změnu přispěl pitný režim... Ještěže jsem se spolehl na tu předpověď počasí :-) Místo polojasna bylo převážně jasno s teplotami na opalování. Od šesté ranní, kdy jsem vyrazil na vlak do druhé, třetí odpolední, kdy jsem měl na kontě většinu převýšení dne a asi 24km v nohách jsem vypil, co jsem měl, tj. 0,75l vody a to bylo sakra málo. Naštěstí mě zachránily hluboké lesy a studánka na úpatí hory, jimž tímto za to děkuji. Tyto okolnosti mě však přesvědčily k zrušení plánovaného stíhání a dvoudenního výletu. Další likvidaci těla jsem nechtěl podstupovat, takže jsem se rozhodl vrátit se do civilizace a nasednout na první vlak zpátky do Brna. Bohužel do civilizace to bylo dalších 20km, které jsem musel zdolat s nefunkční nohou... A to jsem ani nevěděl, zda mi něco z tohoto krásného, leč bohem zapomenutého koutu země vůbec něco pojede. Ne že bych to nemohl zjistit, ale nechtělo se mi utrácet za datový roaming, takže jsem se poslušně belhal k českým hranicím. Až daleko za nimi jsem se potkal se signálem českého operátora a zjistil, že mám jednu hodinu na devítikilometrovou trasu.... V rozumném okamžiku jsem přešel do módu chůze na azimut, která mě tak baví. Radost mi trochu kalila procházka začínající elektrickým ohradníkem pod napětím a pokračující pastvinou plnou skotu (naštěstí v dálce), celou cestu v ohradě jsem přemýšlel, jak rychlý může být býk a zda se svými odvařenými koleny případně doběhnu k ohradě dříve než-li on :-) Když jsem se dostal až do samotné Bylnice, nezbylo mi, než to vzít po kolejích jako vlak, jedině tak jsem to mohl stihnout. Cesta to nebyla zrovna dvakrát veselá, samá zatáčka, díky niž jsem se musel co tři vteřiny otáčet, zda nemám v zádech rychlík :-) Ale měl jsem štěstí, našel jsem na pražci podkovu :-) Trochu rezavá, ale přesto podkova nosící štěstí! Nechal jsem ji tam pro strýčka příhodu nebo nějaké smolaře a spěchal k cíli. Povedlo se!

Přes nepřízeň okolností mi nezbývá než hodnotit víkendovou tůru za velice povedenou. Bílé Karpaty jsou skvostné a já se typicky těším na návrat.


Co jsme tedy udolali:

• celkem a přibližně - 43km/2700m (dle GPS 44km/1900m)

Kolik to stálo:

• celkem 366Kč
• doprava 366Kč
• vlak Brno-Bylnice 183Kč (více než 3h :-( )
• vlak Bylnice-Brno 183Kč (více než 3h :-( )
• ubytování 0Kč (měl jsem spát na internátu SOU ve Valašských Kloboucích za 200Kč)
• strava 0Kč (nákupy po cestě)

Co jsem snědl:

• 1 x Clever jogurt bílý, 150g
• 1 x Clever ovesné vločky, 100g
• 1 x Clever sojový suk, 50g
• 1 x hruška, 140g
• 1 x banán, 140g
• 1 x Albert Gouda, 100g
• 1 x Spighe di campo penne, 250g (375g po uvaření)

Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Clever jogurt bílý (100g): 288kJ, tuky - 3,8g, sacharidy - 4,9g, bílkoviny - 3,9g
• Clever ovesné vločky (100g): 1570kJ, tuky - 6,9g, sacharidy - 68g, bílkoviny - 13g
• Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
• hruška (100g): 276kJ, tuky - 0,5g, sacharidy - 15,6g, bílkoviny - 0,5g
• banán (100g): 403kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 20,9g, bílkoviny - 0,2g
• Albert Gouda (100g): 1441kJ, tuky - 27g, sacharidy - 1g, bílkoviny - 25g
• Spighe di campo penne (100g): 1516kJ, tuky - 1,3g, sacharidy - 73g, bílkoviny - 12g

Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Clever jogurt bílý (150g): 432kJ, tuky - 5,7g, sacharidy - 7,4g, bílkoviny - 5,9g
• Clever ovesné vločky (100g): 1570kJ, tuky - 6,9g, sacharidy - 68g, bílkoviny - 13g
• Clever sojový suk (50g): 887kJ, tuky - 8g, sacharidy - 28g, bílkoviny - 5,6g
• hruška (140g): 386kJ, tuky - 0,7g, sacharidy - 22,2g, bílkoviny - 0,7g
• banán (140g): 564kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 29,3g, bílkoviny - 0,3g
• Albert Gouda (100g): 1441kJ, tuky - 27g, sacharidy - 1g, bílkoviny - 25g
• Spighe di campo penne (250g): 3790kJ, tuky - 3,3g, sacharidy - 182,5g, bílkoviny - 30g

V průměru na jeden den připadá:

• váha - 930g
• energie - 9.070kJ 
• tuky - 52g
• sacharidy - 338g
• bílkoviny - 81g

S Cimrmanem na treku aneb zběsilá cesta pod Olympijskými kruhy (Mad Max 4)

Nejsem filmový fanoušek natožpak kritik, do kina příliš nechodím a přesto jsem se pondělního večera ocitl ve filmovém multiplexu Olympia Brno. Zběsilá cesta, tak by se dala popsat čtvrthodinová projížďka autobusem, jehož řidič troubil na všechny a na všechno (třeba pochází z Troubska :-)), a mimo jiné, toto pojmenování nese, aktuálně, čtvrtý díl série "Mad Max".

Vlastně nevím, co mě tam přitáhlo, že bych byl vyznavač akčních filmů, to se říct nedá, na krev na plátně si také nepotrpím (jinde jak by smet), pro opulentní výbuchy jen tak nezahořím, sci-fi není můj šálek ISSpresea ;-) zkratku PostApo dodnes chápu jako nepovedené spojení pošty a porna, slátaniny mi imponují maximálně tak paronymatickou podobností se salátem, vůni spáleného benzinu nepovažuji za vůni (vlastně ten smrad nesnáším) a o nespáleném to platí čtyřnásob... Co tedy zbývá na seznamu, snad asi to, že mě šílený Max baví. To by i vysvětlovalo, proč jsem byl zvědavý na "restart série".

Bohužel jsem si připadal jako Cimrman na treku, prošlapával jsme slepé cesty, proč ani jedna z nich nevedla do Říma, ale všechny končily v Modřicích (nebo kde ta Olympia stojí či leží) :-) Ne, tak zlé to zase nebylo, člověku přeci občas neuškodí vidět špatné filmy, aby pak rozpoznal ty dobré :-) V době sepsání této poznámky, mě nepřestávalo šokovat hodnocení na IMDb 8,8 a CSFD 90%...  Nějak si nedovedu představit proč a za co... Řemeslně to bylo asi v pořádku, kdo si potrpí na efekty, akci, napětí, si také příliš stěžovat nemohl. Dokonce si myslím, že tento "díl" byl nejakčnější a okamžiků povolení svěračů nebylo mnoho, aneb větší část filmu se jede v ostrém tempu. Režie a rámec filmu se také nezměnili. Tak co se mi na Maxovi nelíbilo, že by sám Max? Možná v tom bude zakopaná dvouhlavá ještěrka... Že ho nehraje Mel je škoda, ale jiné "dlouhověké" série typu "James Bond" ukazují, že změna na herecké postu hlavního hrdiny/padoucha nemusí být nutně smrtelná... Jenže mně primárně nevadila jiná tvář, žvatlání místo mluvení a nemluvení vůbec, ale podivná proměna charakteru (můžeme-li o charakteru v případě Maxe vůbec mluvit :-)). V "původní" sérii můžeme vidět jakýsi vnitřní vývoj, posun k šílenosti, máme prostor domýšlet si, co bylo jeho příčinou. Každopádně Max působil jako šílený mstitel, kterému však nikdy nechyběla rychlost a rozvážnost v kritických chvílích. Zběsilá cesta nám však ukazuje potrhlého vyděděnce, který zběsile buší do palubní desky tahače, ač i malému dítěti musí být jasné, že to k ničemu není. Stejně tak pitomě působilo půlhodinové "odbrušování" kovové masky na obličeji pomocí "pilníčku na nehty". Pitoreskními scénami se to ve filmu zkrátka hemžilo... Korunu tomu všemu nasazuje vnitřní hlas Maxe/pouště/svědomí/ještěrky - kruci, kdo ví čeho - který nám bere i ten poslední prostor pro představivost, která by se snad mohla zaobírat tím, proč se hrdina žene právě tímto směrem, ale ne, tady se počítá asi s divákem pitomcem, kterému musíme vyložit karty na stůl před hrou samotnou...

Z mého pohledu, považuji za velkou škodu, že toto "pokračování" vůbec vzniklo a doufám, že žádné další díly už nevzniknou :-) Příjemnou návštěvu kina!

Piškotová párty u pradědy

"Crrrr, crrrr, crrrr, ..." a nebo tak nějak podobně, jen trochu víc cool... Co se děje, kde jsem, kdo jsem, co jsem to zase hulil? Po nezanedbatelném okamžiku se z hlubin spánku vynořuje moje vědomí... Takže předně, nikdy jsem nehulil, tak tím to tedy asi nebude, co? :-) Ty jo, já asi budu doma... Pomalu se začínám rozvzpomínat kdože vlastně jsem :-) Ale co se to kua děje? No tyvoe, že je ráno a že já jedu na ten Praděd! Mobil ukazuje 4:30!

Čeká mě piškotová party u pradědy a ne, nejde o žádnou morbidní sešlost bratrstva piškotů nad hrobem pradědečka. Budu mluvit o výletě na Praděd, o výletě z Brna na Praděd, o výletě z Brna na Praděd a zpátky do Brna, na kole!

To bylo asi tak, tři týdny zpět mi volá Láďa, zda bych s ním osmého května nejel na kole z Vysočiny na Praděd, že to bude skvělá projížďka, navíc se servisním zázemí Marcely :-). Ne zcela přesvědčeně nakonec souhlasím. Zároveň se snažím namočit do akce další lidi, že ano, Jirko. Týden před startem ruší svoji účast Jirka (na to jak se rád myje se namočil nějak málo), který si uvědomuje, co dávno ví, že mu dlouhé tratě nesedí a že je má vlastně nerad (pozor, to neznamená, že vám v jakémkoliv vytrvalostním a zejména silově-vytrvalostním sportu nedá na prdel). V tu chvíli se od Ládi dovídám (co jsem nepochopil :-)), že je výlet koncipovaný jako dvoudenní. Jenže já už na sobotu slíbil projížďku Magdě a asi dalších deset věcí snad jedenácti lidem :-) Láďu stavím před ultimátum, pojedu, ale jen když to sfoukneme za den... Souhlasil, aby den na to akci odpískal s ATB v puse... BTW někdy v tuto chvíli se dovídám i skutečnost tu, že jde původně o Aldův plán, jak nepřekvapující! Nakonec se mi akce nechtěla rušit, a tak jsem řekl Radkovi...

Po nemalých optimalizacích ve prospěch snížení převýšení za cenu mírného nárůstu délky jsem trasu vycizeloval následovně. Brno-Praděd 152km, převýšení 2500m, cesta zpět po stejné trase, ve stejné délce s převýšením 1500m. Hodí se připomenout, že prvních sto kilometrů, Brno-Uničov, má převýšení okolo 1270m a stejně tak Uničov-Brno, zajímavé :-) Zkušený stovkařský rutinér, Radek, nakonec rozhodl, že společnou cestu započneme ve Vranově v 5:30 :-)

Budík dozvonil, já se nasnídal, ale vůbec se mi nechtělo, venku byla stále tma (jako v pytli, samozřejmě tom aerodynamickém :-)), třičtvrtě hodiny, které jsem potřeboval na cestu do Vranova již dávno nebyly třemi čtvrtinami hodiny a já stále čekal na rozednění. Nakonec jsem vyrazil v 5:05, takže jsem měl na desetikilometrovou cestu do kopce asi 25 minut...

A už jsem vám říkal, že jsem si týden před výjezdem koupil nové kolo, nové silniční kolo? Takže čtvrtečním nočním seřizování (neúspěšném :-)), mě čekala první vyjížďka, první vyjížďka o délce 300km, no tak to teda LOL!

Je to neuvěřitelné, ale na místo srazu jsem dorazil s jednominutovým zpožděním (normálně chodím naprosto přesně, ale tentokráte jsem čekal zpoždění kopec :-)) a hned se vyrazilo... Za chvíli se ukázalo, jak to bude vypadat celý den, po rovině a z mírného kopce jedu v háku a mám to na háku :-) Jezdit ve větrném pytli, kolo na kolo, umím už z biku, ale na silnici je to větší sranda, větší adrenalin (ono to nebrzdí a vůbec), jde o vítaný skill! Radek na takových místech valil jak utržený z řetězu, v průměru asi o 5-10km/h rychleji než já. Zato do kopce, nečekaně, visel Radek na gumě za mnou a z prudkých kopců jsem většinou také pádil v čele, přeci jenom +20kg a neochota brzdit něčím, co stejně nebrzdí, se někde projevit musela :-)

Z cesty si nakonec příliš nepamatuji, byl to slušný kalup. V Blansku první objížďka, v Boskovicích krásná silueta zříceniny, v Bouzově hrad a motoroví paraglidisti nad ním (krása, lehce jsem jim záviděl), v Lošticích zavřená Tvarůžková cukrárna (otvírala až v 9:30), za Lošticemi první úsek v terénu na novém silničním kole (au), na periferii Mohelnice továrny, v Úsově synagoga, v Uničově začaly pomalu kopce, v Dolním Sukolomu kočičí hlavy, které ze mě vytřásly poslední zbytky duše o duši kola nemluvě, z dlouhé Loučky do Ondřejova zavřená silnice kvůli rekonstrukci (úplně nový povrch jen pro nás dva), před Ondřejovem jsem po vůni objevil medvědí česnek, mňam, jen ty bílé omotávky řidítek to asi neocenily, hrůzou zezelenaly :-). Za Rýmařovem jsme týmově sjeli jednoho nabušeného silničáře, to se mi moc líbilo, poctivě jsem se střídali, po několika kilometrech se mi to povedlo, Radkovi chybělo pár desítek metrů, pak se na to vykašlal... Já se týpka chytil a kus s ním jel, narcista jeden, ani na pozdrav neodpověděl... Z Malých Šťáhlí až na Hvězdu do pořádného kopce a pak to přišlo, závěrečné stoupání, 6km na Ovčárnu a 3km na Praděd.

Poslední devítikilometrový úsek byl hodně rozporuplný, někdo by ho mohl vidět čistě optimisticky, jiný zcela pesimisticky, já to vidím tak nějak pragmaticky, vy se rozhodněte sami...

Pozitivní pohled:

• cesta na Ovčárnu je plná štěrku a já překvapivě nepíchl
• vyjel jsem na silničce až na Praděd bez zastavení a ještě jsem měl dva lehčí převody k dobru
• předjel mě jen jeden borec, ostatní jsem předjížděl já
• při závodě s výše zmíněným borcem, jsem si uvědomil, že mě předjede a závodil jsem jenom chvíli, ještě mě čekala cesta zpět, tomu se říká být rozumný
• na vrcholu Pradědu mi vítr sfoukl kolo, spadlo na asfalt poškodil jsem řazení, omotávky, sedlo, rychloupínáky, pedály, ale co, je pokřtěné, nebudu se o něj bát a vlastně nic závažného se mu krom oděrek nestalo
• tvarohem jsem si zakydal ruce i kolo, ale to neva, hlavně že jsem měl nějaké jídlo
• med, co jsem vezl v brašničce, jako sladidlo na další pití, se vylil a zalepil mi novou brašničku a věci v ní.., ale co, ještě mi ho troška zůstala
• půl hodina čekání na magnetku v řadě, bylo sice dlouhé, ale nakonec jsem ji dostal (když jsem půlku řady předběhl)
• sjezd z Pradědu na Ovčárnu byl dokonalý, let na něčem, co nebrzdí, mezi stovkami nepředvídatelných lidí, čirý adrenalin
• sjezd z Ovčárny na Hvězdu byl ostřejší než sjezdy na biku, na tenkých pláštích po asfaltu, kde neustále hrozí defekt, všude tuny štěrku, ostré zatáčky, kopec jak kráva, nebrzdící kolo v rychlosti mezi 50-60km/h, co se jelo nahoru 1h, šlo dolů zvládnout za minuty :-)

Negativní pohled:

• cesta na Ovčárnu je plná štěrku, stále hrozil defekt, byl to děs
• vyplazil jsem se sice na Praděd, ale tak pomalu, navíc na třetí nejlehčí převod
• předjel mě mladej týpek na horákovi, ostuda největší (nebýt toho, že stál na odbočce na Švýcárnu a zdolal mě jen na posledních 500m), tak bych brečel
• po sto metrech závodění s týpkem jsem vyměknul a rozhodl jsem se dobrovolně prohrát, nejel jsem do roztrhání těla, srab
• na vrcholu Pradědu mi vítr sfoukl kolo, spadlo na asfalt poškodil jsem řazení, omotávky, sedlo, rychloupínáky, pedály, takhle nechat poničit nové kolo je k pláči
• tvarohem jsem si zakydal ruce i kolo, to je smůla
• med, co jsem vezl v brašničce, jako sladidlo na další pití, se vylil a zalepil mi novou brašničku, tak to je pech
• půl hodina čekání na magnetku v řadě, děsivé a sežralo to tunu času, který nám nakonec chyběl
• sjezd z Pradědu na Ovčárnu byl otřesný, let na něčem, co nebrzdí, mezi stovkami nepředvídatelných lidí
• sjezd z Ovčárny na Hvězdu byl ostřejší než sjezdy na biku, na tenkých pláštích po asfaltu, kde neustále hrozí defekt, všude tuny štěrku, ostré zatáčky, kopec jak kráva, nebrzdící kolo v rychlosti mezi 50-60km/h, co se jelo nahoru 1h, šlo dolů zvládnout za minuty, sebevražda v přímém přenosu

Na Pradědu jsme stanuli de facto v 13h, po obligátních fotografiích a nákupech jsme na cestu zpět vyráželi okolo 14h . Prvních padesát kilometrů celkem šlo, protože to bylo z kopce. Nicméně celou dobu nám foukal protivítr, což nebylo fajn vlastně ani z těch kopců :-) Jestliže Radek podotkl, že měl pocit, že po cestě na Praděd nefoukalo, tak to neznamenalo nic jiného, než že nezná základní cyklistické pravidlo: "Máš-li pocit, že nefouká, tak ti fouká do zad!" Při jízdě zpět nás potkalo krom bolesti jen pár překvapení, jako třeba dvě stařenky šněrující si to přes celou silnici, jedna z nich si to namířila přímo pod naše kola, když jsem se ji rozhodli předjet pomalu až levým příkopem, díky! V Lošticích jsme konečně stihli Tvarůžkovou cukrárnu, dal jsem si klasický věneček a tvarůžkovou kremroli, mňam! Za Lošticemi jsme si znovu dali terénní vložku, Radek ohlásil, že to konečně rozjede a pak odpadl :-) Bylo to hrozně srandovní, po cestě tam mluvil o tom, že si to dáme pianko, čekal bych 20km/h, ale po rovinkách a z mírných kopců valil soustavně 40km/h. Na cestě zpět nezapomenul opomenout, že cíl je splněn a že jedeme na pohodu, zase 40... :-) Po oznámení, že to rozjedeme, zpomalil :-) Rozuměj, že po rovině jsme stále valili přes 30km/h, ale do kopců se začal šetřit ještě více. Stejně vtipné bylo, když mě v Lošticích uklidňoval ať se nebojím, že mám před sebou už jen 90km :-) Jo mě postihla a držela krize od Hvězdy až po zmiňované Loštice, pak jsem začal opět trochu fungovat, naštěstí, jinak bych zápisek z cest nepsal...

Asi díky mému spěchu, původně jsem měl v plánu jet večer na Vysočinu na motorce, později jsem to díky odhadu nočního příjezdu překlasifikoval na autojízdu, mě nakonec Radek v Blansku odeslal, ať si jedu sám. Cyklostezka Blansko - Adamov - Bílovice nad Svitavou - Brno, místo mého comebacku! Lehce ostřejší jízda, kdy má rychlost málokdy poklesla pod 30km/h, většinou se držela okolo 31-33km/h, což po více než 300km považuji za ucházející skutečnost :-) Jestliže za celou cestu nezapršelo, tak v podvečer jsem zažil déšť mušek, cyklostezka kopíruje řeku a tohle bylo muší ostřelování. Trochu nepříjemná situace, cesta leží ve skrytu listnatého lesa, tudíž okolo osmé večerní na mnoha místech ležela tma jako v pytli, sluneční brýle jsem si díky muchám sundat nemohl, takže jsem letěl nevidíc na cestu před sebou, natož na další neosvětlené lidi na stezce, skutečný adrenalin, ale nebezpečný. Nejednou jsem vyděsil nějakého chodce, jež neměl nejmenší tušení, že ho předletí tiše svištící silnička nemalou rychlostí... Dvakrát jsem potkal dva jezdce jedoucí vedle sebe, kteří zabírali celou stezku pro sebe, překvapilo mě, že křik jedu zleva vedl dvakrát k tomu, že mi uhnuli přímo do mé stopy vlevo... na závodech stačí slyšet levá, pravá a vy víte, že se nemáte pohnout a že z dané strany vás někdo předjíždí... Asi budu muset dostudovat trochu psychologie, abych zjistil proč tomu tak je...

Do Brna jsem dorazil okolo půl deváté, ve vyhlášeně nebezpečných čtvrtích jsem se několikráte potýkal s ožraly (aspoň tak působily), tedy jako během předjíždění, takže za ty těsné průlety ani tak moc nemohu (třeba), ale naštěstí to vždy dobře dopadlo... Průjezd místy, kudy jezdím z práce ukázal, jak je silnička rychlá a efektivní, zkrátka okouzlující. Před devátou jsem byl doma. Dal jsem si pětiminutové jídlo, naskočil do auta a dal si noční RZ na Vysočinu, poslední třetinu cesty v parádním slejváku, to jsem si gratuloval, že jsem oželil cestu na mašině :-)

Krom jiného nabídl odpolední návrat konečně snesitelné počasí. Zatímco ráno a dopoledne nás hladila po prstech na dualech kosa, leckdy Radkův tachometr ukazoval okolo 5°C, což se chvílemi odráželo i v mrazivé náladě, kdo by také měl rád umrzlé prsty na rukách i nohách, tak odpoledne panovalo již jen slunečné chladno :-)

Dopolední zima ve spojení s inteligentním nápadem, vézt močopudný bezový čaj v bidonu, byl akceptovatelným důvodem pro moje zastávky co půl hodiny, to jsem po obědě (a dopití čaje) už neměl. Ale pro změnu se můj žaludek potýkal s bublajícím nápojem, místo čisté vody jsem vezl šumivý vitamin C a zodpovědně mohu říct, že už takovou chybu nikdy neudělám. Co se stravy týká, udělal jsem jen jednu vědomou a ne zvlášť zásadní chybu, cpal jsem se celý den jen jednoduchými cukry, věděl jsem že po mnoha hodinách bude tělu chybět skutečné jídlo, nicméně jde hlavně o hlavu, tělo potřebuje především energii na pálení a tu jsem mu dodával pravidelně po jedné hodině, nakonec to sečtu, trochu mě děsí, kolik jsem těch cukrů pozřel... Nicméně cílem nebylo zhubnout (to že přijdu o nemálo svalové hmoty byla akceptovatelná ztráta), ale přežít i za cenu ztloustnutí :-) Na to, že jsem jel bez iontů a energetických gelů, si tělo s cestou poradilo celkem obstojně.

Stálo by za to zmínit, že jsem si oblíbil silničku. Důvodem její koupě byla skutečnost, že si ji pořídili téměř všichni mí na kole jezdící kamarádi a já nerad jezdím sám (sám dokonce nejezdím vůbec), a tak abych předešel tomuto, rozšířil jsem skupinu tenkodušáku (jak jen se mi tento termín líbí!) Počáteční obavy o otravnost jízdy po silnici, nudnost stálého monotónního šlapání, vzali za své, když jsem objevil, že tu občas teče adrenalin proudem, např. již zmiňovaná jízda v háku. Příčina, dle mého soudu, pramení z mizerného brzdného účinku (ve srovnání s hydraulickými kotoučkovkami :-)). Po čase jsem začal naprosto důvěřovat svým na 9atm nafoukaným dvousměsovým plášťům Schwalbe Durano S RaceGuard (23-622). Je téměř až zarážející na jakých površích a v jakých rychlostech mě dokázaly spolehlivě udržet na silnici... Došlo to tak daleko, že jsem brzdy téměř úplně přestal používat, proč dřít ráfky, proč dřít špalíky, když to stejně nebrzdí? Následoval nespočet průjezdů krkolomnými zatáčkami v přírodě i vesnicích, kdy jsem zdaleka netušil, jak moc se daná zatáčka uzavře, ale prostě jsem to tam poslal v padesátce, zlomil kolo ochotné poslechnout můj i sebemenší podnět k zatáčení, přenesl své těžiště do středu zatáčky, abych vyrovnal brutální odstředivou sílu (chvílemi jsem si připadal jak na mašině) a s úsměvem od ucha k uchu proletěl bláznivou rychlostí... Jak opojné! Stejně tak nelze do nebes nevynést minimální ztráty přenosu sil mých končetin na rotační moment zadního kola, juchůůů! A co spurty ze sedla, výjezdy kratších kopců po sjezdech... Nádhera!

Krom zjevných a zřejmých pozitiv se však zmíním i o negativech, jakože jsem měl kolo seřídit důkladně a včas, takhle jsem nemohl valit na nejtěžší převod, protože mi škrčel řetěz a já to během jízdy nebyl schopen vyladit, na obou kolech jsem následkem průjezdu nějakou dírou udělal drobné osmice a o škodách způsobených sfouknutým kolem na Pradědu jsem už mluvil...

Nakonec malá statistika:

• ujeto 337km
• průměrná rychlost 25,6km/h
• maximální rychlost 62,7km/h
• celkový hrubý čas 16h
• čistý čas zhruba 13h

Co jsem snědl:

• 1 x Clever jogurt bílý, 150g
• 1 x Clever ovesné vločky, 150g
• 4 x Clever sojový suk, 50g
• 2 x Dolcezza sojový suk, 50g
• 3 x banán, 120g
• 1 x Dolcezza dětské piškoty, 120g
• 1 x tvaroh jemný, 250g
• 4 x med květový, 20g
• 1 x věneček vaječný
• 1 x syrečková kremrole
• 1 x Dle Gusta proslazený ananas, 100g

Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Clever jogurt bílý (100g): 288kJ, tuky - 3,8g, sacharidy - 4,9g, bílkoviny - 3,9g
• Clever ovesné vločky (100g): 1485kJ, tuky - 6g, sacharidy - 62g, bílkoviny - 13g
• Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
• Dolcezza sojový suk (100g): 1775kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
• banán (100g): 403kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 20,9g, bílkoviny - 0,2g
• Dolcezza dětské piškoty (100g): 1640kJ, tuky - 4,9g, sacharidy - 74,8g, bílkoviny - 11g
• med květový (100g): 1362kJ, tuky - 0g, sacharidy - 82,4g, bílkoviny - 0,4g
• věněček vaječný (100g): 1285kJ, tuky - 16,8g, sacharidy - 34g, bílkoviny - 4g
• syrečková kremrole (100g): 1260kJ, tuky - 18g, sacharidy - 32g, bílkoviny - 4g
• Dle Gusta proslazený ananas (100g): 1567kJ, tuky - 1,1g, sacharidy - 87,5g, bílkoviny - 0,3g

Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Clever jogurt bílý (150g): 432kJ, tuky - 5,7g, sacharidy - 7,4g, bílkoviny - 5,9g
• Clever ovesné vločky (150g): 2228kJ, tuky - 9g, sacharidy - 91g, bílkoviny - 19,5g
• Clever sojový suk (200g): 2548kJ, tuky - 32,2g, sacharidy - 112g, bílkoviny - 22,4g
• Dolcezza sojový suk (100g): 1775kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
• banán (360g): 1451kJ, tuky - 0,4g, sacharidy - 75,2g, bílkoviny - 0,7g
• Dolcezza dětské piškoty (120g): 1968kJ, tuky - 5,9g, sacharidy - 89,8g, bílkoviny - 13,2g
• med květový (80g): 1090kJ, tuky - 0g, sacharidy - 65,9g, bílkoviny - 0,3g
• věněček vaječný (100g): 1285kJ, tuky - 16,8g, sacharidy - 34g, bílkoviny - 4g
• syrečková kremrole (100g): 1260kJ, tuky - 18g, sacharidy - 32g, bílkoviny - 4g
• Dle Gusta proslazený ananas (100g): 1567kJ, tuky - 1,1g, sacharidy - 87,5g, bílkoviny - 0,3g

Během jízdy jsem tedy snědl:

• váha - 1.460g
• energie - 15.604kJ 
• tuky - 105g
• sacharidy - 651g
• bílkoviny - 82g

Lepší než Švédská trojka - Slovenská inverzní trojka aneb Nízké Tatry na po(c)hodu

Teprve loni jsem se poprvé zúčastnil Memoriálu Aleše Nováka, legendárního přechodu Nízkých Tater. Tehdy se jednalo vůbec o znamenitý ročník, standardně pětidenní formát obdržel "like" (+1) a to v podobě extra dne ve Slovenském ráji.

Letos jsem se díky okolnostem ocitl ve skupině B, té, které z nějakého důvodu nevyhovuje výše zmíněný rozsah a spokojí se s třídenním výletem začínajícím v sedle Čertovice a sdílícím zbytek cesty se skupinou A. To by nebylo nic proti ničemu, tedy nebýt zničující délky téměř osmi kilometrů. V mých očích se tak přechod scvrkl de facto na dva dny, což byla opravdu zničující představa, a proto...

...proto se zrodila Kakyh Inavrovova modifikace plánu skupiny B, takzvané skupiny B0, poukazující na krevní skupinu Janského klasifikace jejíž infúzi bych nepotřeboval ani v případě nejhorším :-) A o co že šlo? No, to jsem takhle slyšel píseň "To tá Heĺpa"... Asi už tušíte, tedy pokud tušíte, kde hledat zmiňované město :-) Jednoduše jsem se rozhodl zavést účastníky skupiny B na Čertovici a sám se přesunout do Heĺpy, z níž bych vyrazil na chatu M. R. Štefánika, tedy do pátečního cíle obou výše jmenovaných skupin.

Zde bych se možná mohl s něhou pohrabáče, mi vlastní, dotknout slova "zavezu". Rozhodl jsem se být pokrokovým prorokem neúnavně a neurvale inovujícím dlouholeté tradice, vyměnil jsem autobusovou a vlakovou dopravu za auto. Aneb proč se trmácet autobusem 8h, když můžu jet autem polovinu času s polovičními náklady? No sám nevím, proto jsem to také vymyslel, že ano... Samozřejmostí byl slib, že účastníky skupiny B zavezu na stejné místo a ve stejný čas, jako to učiní autobus, viz Čertovice.

Tak se stalo, že jsem naložil auto a vyjel. Otázka osazenstva se podobala šachové partii velmistrů, ve které padají hlavy králů (ve skutečnosti spíše dam). Rozehraná partie se pak uzavřela s následujícím rozestavěním figur - Evča, Verča s Jirkou a moje nepřehlédnutelná a stále hladová maličkost.

Kdo by to byl řekl, že se nebudu stíhat nabalit a že z noci 30.4. na 1.5. mi zbude asi dvouhodinový skorospánek (tak moc jsem se těšil, že jsem nespal skoro vůbec). Ve třičtvrtě na dvě jsem si dal horkou sprchu a o pár chvil později (asi o půl třetí ráno, tj. přesně podle plánu) jsme opouštěli Brno. Plán cesty si můžete prohlédnou na následujících mapách - 1, 2, 3. Poněkud sebekriticky (tím zároveň nezvykle :-)) musím poznamenat, že to nebyl úplně nejvíc nejlepší nápad. Doufám, že aspoň posádka se vyspala, protože já rozhodně ne a co si budeme povídat, pět hodin za volantem namísto spánku následovaných celodenním pochodem nebylo zrovna procházkou ani fialovým, natož pak růžovým sadem :-) A propos slyšeli jste... (no raději ne :-)) Čím blíže se ráno zdálo být, tím častější zastávky jsem musel činit, abych přemohl únavu, která mi většinu cesty šeptala do ucha: "Lehni a spi!" Občas jsem navíc malinko zakufroval, to je tak, když si důkladně nenastudujete svoji naplánovanou cestu a byť vezete skvělou navigaci, jedete podle camcáku s načmáranými názvy několika měst :-) Vzrůstající únavě nepomáhali ani kamioňáci, kteří mě vždy dojeli v obcích, skrze než se hnali stejnou rychlostí jako mimo ně a pak mi bezděčně viseli dva metry za kufrem v domnění, že zrychlím... Jenže zatímco oni nepochopili, že mě nevyděsí, že to se mnou ani nehne, já zase pro změnu nepochopil, že jejich světla vypálené v mých sítnicích urychlí vrůstající únavu.

Následkem výše popsaného, jsme dorazili na Čertovici asi s půl hodinovým zpožděním, tj. v 7:20. Že nepůjdu Kakyk Inavrovovu trasu sám, ale s Jirkou, to jsem věděl dopředu, ale že s námi vyrazí i Verča, to jsem ani ve snu netušil. Zato jsem však dobře tušil, že cesta bude... nooo, obtížná bude. Jak jsem vyrozuměl, Jirka Verču seznámil s mojí pověstí, která ne nepodobně ranním stínům zkresluje a zejména převyšuje realitu, no aspoň věděla do čeho jde. A do čeho že šla? Místo téměř osmi kilometrové trasy s převýšením 800m jí čekala třicetičtyřkilometrová trasa s převýšením 2800m... Nepřekvapivě, nikdo ze skupiny B (s výjimkou Jirky a Verči) o takové trase nechtěl ani slyšet, možná, že by na nejraději zapomenuli na to, že byla vůbec vymyšlěna. Dokonce i Jirka (horský velevůdce, velitel sjednocených bojových skupin A + B) podotkl něco o "impozantnosti takového plánu". Takže asi tak, okolo osmé hodiny jsme stanuli v Breznu, opustili auto na parkovišti Tesca a vyrazili k nedalekému vlakovému nádraží. Nalodili jsem se do úžasného, snad už z dob komunismu posprejovaného expresu, expresu, který stavěl v každé díře a nabral zpoždění hned na první zastávce, no prostě jako doma... :-) Zasnění provázené vzpomínkou na železnici ve Švýcarsku mi posměšně oznámilo: "Východní Evropa, vystupovat!" O půl desáté, se spokojeně nasycenými břichy, jsme se vyvalili v Heĺpě, aby nás okamžitě místní eisnboňák spařil výčitkou, že jsme za sebou nezavřeli dveře expresu (příznačně pojmenovaného Hnilec), ježto se sami nezavírají. To, že jsme nevystoupili z vagónu jako poslední mu zjevně nevadilo...

Žlutá turistická nás provedla z nádraží Heĺpou a my mohli posoudit, zda je to skutečně pěkné město se stovkou švarných chlapců. No tak asi takhle, přátelé... Švarné chlapce jsme neviděli, zato tři o lopatu se opírající rómské kopáče, v asi čtyři metry dlouhém výkopu, ano... Jestli je Heĺpa hezká, to nechť posoudí každý sám, spatřil jsem několik starých krásných roubenek, srdce zahořelo, ale pak ho zprudka zchladilo několik novodobých napodobenin roubenek a zbytek tvořený odpornou výstavbou z let (ne)šťastného komunismu... A tak mě nejvíce zaujaly dvě stařenky, které se tu promenádovaly v oblečení, krojům ne nepodobným. Pohled na ně, jako by nás vrátil o sto let. Za městem se začala žlutá trochu cukat a neposedně stoupat, z nějakých 600mnm jsme lezli do téměř 1200mnm. Verča běžela do kopce s naprostým klidem, ze mě tekl pot proudem, bodejť by taky ne, šel jsem téměř na maximum. Tohle stoupání by asi většině žen stačilo k tomu, aby mě probodly nejen zrakem, ale především mými trekovými holemi :-) Verča, s širokým úsměvem od ucha k uchu, nás ujistila, že se bude takhle usmívat i nadále, stačí jen udržovat správnou hladinu cukru :-) I poté, co jsem se vyšplhali do sedla Priehyba a čekalo nás snad nejprudší stoupání ve směru vrcholu Kolesárová jí úsměv nepřešel, a to ani přestože začalo pršet. Déšť však nebyl tím nejhorším, kupodivu se jím zdál být, mnou milovaný, sníh, který nám ztrpčoval nejeden krok, dokonce i nedva kroky. Zkrátka, postupem času to začalo být útrpnější, než-li zábavnější... Asi tak v půli naší cesty, kdy Verča s Jirkou dávno vyčerpaly svoje zásoby tekutin, dokonce i těch, které jsem jim poskytl, se objevila útulna Ramža, místo, ze kterého toho dne rána vyrazila skupina A. Zatímco Jirka doběhl do studánky vřesové pro nové zásoby pramenité vody, já se seznámil se starší paní, která jako předvoj dvacetičlenné skupiny dostala za úkol obsadit celou útulnu. Nemálo se znalá horalka podivila, když jsme ji ujistili, že na Ramži nezůstaneme, že pokračujeme na Štefáničku. Možná nás považovala za blázny, minimálně však za vtipálky. O pár chvil později se zde obejvil mladý Slovák na kole, očividně místní. Krom toho, že si dovezl hromadu medvědího česneku, který jsme museli po cestě minout, nám povykládal o tom, kolik medvědů za poslední týden viděl... Pak se začal zajímat o to, kam míříme. Štefánička, podivil se? Čeští turisté nemají ve slovenských horách zrovna nejlepší pověst a tak není divu, že se nás starostlivě začal vyptávat, jak jsme na tom se silami, zda máme čelovku a zda víme, že krom deště je na večer předpovídán poměrně silný vítr, který pod Ďumbirom rozhodně nepohladí, maximálně tak podchladí. Nic vám nebudu nalhávat, jeho slova urychlila náš odchod :-) A to, že jsem byl dost kožený už v tuto chvíli, bylo zdaleka pozorovatelné i na mé chůzi, čehož si nemohl nevšimnout Jirka svojí trefnou poznámkou o mé hadrovosti. Když jsme okolo páté hodiny dorazili do sedla Čertovice, B0 zcela regulerně zauvažovala o přenocování v místě, kde jsme před deseti hodinami vyložili Evču. Ve skutečnosti to mohlo být tak maximáně zbožné přání, Verča s Jirkou zde nedoplnili ani tekutiny, protože všechny restaurace i hotely byly zavřené. Spolu s nemalou sjezdovkou nás čekalo stále osm kilometrů, zmiňované převýšení 800m a nechutné množství mokrého sněhu. Postupem času se Jirka proměnil v chodící zombie, já se neúspěšně pokusil telefonicky kontaktovat zbytek výpravy, zda by nám nepřišel na pomoc a vůbec, kromě stále usměvavé Verči, jsme vypadali jako zdecimovaná armáda krátce před smrtí. Bohužel se vyplnila i předpověd počasí, sílící vítr doprovázel čím dál tím silnější déšt. Okolo deváté hodiny bylo díky dešti, mlze a zcela zatažené obloze šero, no spíše už byla tma a já stále nehodlal vytáhnout čelovku, představa jak bych zmrzl při zastavení a sundání batohu mě děsila více než noční pochod. Mít před sebou o jeden, dva kilometry více, asi by to nebylo jen o zdraví, ale mohl bych tu hovořit o tom, že nám šlo o život. I v okamžiku, kdy se z mlhy a tmy vynořila silueta kulometu na kamenném podstavci, jsem si nebyl jistý naší záchranou... Byť jsem se domníval, že památník leží hned vedle Štefáničky, nikde nebylo ani stopy po světýlku či chatě samotné... Naštěstí jsem se nemýlil a po zdolání meze se objevilo světlo, světlo života... Zcela vyčerpaní, promrzlí, durch mokří a v otrhaných cárech (pozůstatky pláštěnky) jsme vpadli do šenku, kde se nám dostalo potlesku od zbytku výpravy... Jestli-že v tuto chvíli Jirka tvrdil, že nemůže být nic horšího, tak mu o několik minut později nezbylo než přehodnotit toto tvrzení, to když vlezl do sprchy, která mu poskytla osvěžení v podobě studené sprchy...

Sobotního rána na snídani (o jaký luxus... no ještě aby ne, za 16 éček :-)) jsem se dověděl, že se v chatě málem uzavíraly sázky v jakém stavu bude do cíle dopravena Veronika... Kdyby jen věděli, že ona s písní na rtech a rety v širokém úsměvu pochodovala vstříc nebezpečenstvům a div, že netáhla na provazu dvě mužské skoromrtvoly (pomiňme pro tentokrát moje dámičkovství, to aby to vypadlo ještě impozantněji :-)) Zcela oživlá mrtvola, Jirka, nejevila po ránu žádné známky mrtvolnosti, o Verči škoda mluvit a já, já zůstal těsně na živu. A ne, za moji mrtvolnost ve skutečnosti nemohla výše zmiňovaná skutečnost, ze jsem celou noc řídil, realita je prostě klasicky mnohem neúprosnější a neradostnější, mizerná fyzická kondice... Je tedy pravdou, že i Jirka nakonec vynechal ranní proběhnutí se na Ďumbier :-) Díky totální promočenosti našich svršků i spodků jsme, my tři a pro deštník navrátivší se Honza, vyrazili ze Štefáničky asi tak se čtvrhodinovým zpožděním... Takže čtyři z tanku a pes (toho jsme nechali na chatě)... Na odbočce na Ďumbier jsem s hrůzou zjistil, že se mnou nikdo nechce jít na malý třičtvrtěhodinový fakultativní výlet na nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Takže konečně na mě došlo a já se ocitl sám horám napospas a nebylo to úplně fajn... Už jsem vám říkal, že od rána vládla horám mlha s mírným deštěm? Asi ani moc nepřekvapí, že cesta na vrchol byla pokryta sněhem a teoreticky dvacetiminutový pohodový výšlap se změnil v hodinové ploužení bez sil, brodění se sněhem a skorozabíjení sebe sama při přišlápnutí ponča... Když se mi s neskutečným zpožděním podařilo dorazit na Kamennou chatu ležící pod vrcholem Chopok, byli ostatní téměř na odchodu, hodil jsem tedy do sebe ikonickou krabičku penne a pak podlehl Jirovu zkratovitému nápadu vyběhnou na Chopok... Nebýt na dně a přitom na vrcholu, bylo by mi lépe, a také by mi bylo lépe, kdybych neuklouzl na kameni a nehodil záda... Měl jsem více štěstí než rozumu, nepadl jsem po zádech do všudepřítomného kamení, ale na travnatý palouček, asi tak jeden ze tří na celém kopci :-), takže to nakonec odneslo pouze koleno. Následující kilometry nepřinášely nic nečekaného, sníh, mlhu, vítr, déšť a zimu... Potěšilo mě aspoň blízké setkání s kamzíky, na které jsem narazil jakožto chvilkový vůdce smečky (prostě jsem si někde zkrátil cestu, takže jsem se ocitl na místě, kde jsem běžně rozhodně nepochodoval). Jejich poplašná neplachost mě málem vyvedla z míry, začal jsem si s dvacet metrů vzdáleným kamzíkem povídat, tedy respektive se zdálo, že mi naslouchá, ale sám nic neřekl :-) Před jedním vrcholem přišel Petr s nápadem, který mě letos vůbec nepotěšil, že vezmeme dámám zavazadla. Mizerná kondice mě netrápila, ale zničená bederní páteř, která mi o týden dříve nedovolovala ani sedět ani stát, mi přinášela jisté obavy, nakonec jsem však se sebezapřením ten největší kopec, Páji, zavazadlo vytáhl... O nějaký kilometr dál jsem sebou v bahně opět švihl a poškodil si i druhé koleno, ne netypicky jsem se opět proměnil v Joffreje :-) Sílící déšť dokonal rozehranou zkázu, při příchodu na Ďurkovou jsem téměř necítil zmrzlé prsty a o rozmočených nohách raději ani nemluvě... Jako jediný z celé výpravy jsem vytuhl, zatímco ostatní šli jíst, nebýt oblíbené touhy po vyčištěných zubech, nezvedl bych se z lůžka a neprobral z děsivých nočních můr. Jestliže jsem na štefáničce rozdělával svůj ultrahlehký spacák s komfortní teplotou +14°C, tak tady, i přes celou noc otevřené okno, jsem se na to chladnokrevně a podchlazeně vykašlal, ustlal jsem si v oblečení a upadl do mdlob.

Nedělní ráno jsem přivítal ještě před rozbřeskem, nebylo ani pět (a pak že "Bylo nás pět" :-)). Přes zákaz drobení (jaké že vtipné slovenské slovo použil chatár?) a tím pádem i snídání, jsem vytáhl sýr holandsko-švýcarského typu a chléb, královsky jsem se nasytil. Trvalo snad ještě dvě hodiny, než se i ostatní dostali dolů na snídani, to už jsem byl znova hladový a v ne příliš povzbudivé náladě, mrtvolnost se prohloubila a hlavně, hlavně mi došly boty :-) Nesl jsem jen jedny náhradní a třetí pár čekal v autě (no dobře, i toto bylo vcelku prosíravé), kdybych mohl udělat něco jinak, rozhodně bych si však vzal jedny boty na každý den :-) Když jsem v šanonech s cedulkou "epic faily", mohl bych zmínit, že mi bytostně chyběl pitný systém. PET flaška zastrčená nepříliš dosažitelně na boku batohu mě totiž svádí k nepití, a když už se napiji, tak zas pro změnu přespříliš... obé špatně! Kdo si někdy přečetl aspoň nějakou diplomku o úloze vody v organizmu, minimálně tuší o kolik desítek procent klesá výkonnost v závislosti na dehydrataci a to přirozeně i té, kterou zdaleka nepociťujeme ani v podobě žízně... Ještě pár slov k botám, kožené stály za prd a goretexové minimálně za dva... Tj. nejen že jsem pociťoval nedostatek párů bot, ale i jejich kvalitu (a to prosím při vzpomínce na cenu těch druhých se mi proplétá ševcovská jehla v kapse, kudla se už totiž dávno prořezala ven...). Stejně tak zásadně mi chyběly návleky na boty, které, když už by je neochránily od promočení, možná by aspoň zamezily ustavičnému nabírání sněhu v závějích a věčnému nadmíru otravnému vysypávání sněhu...

Ale zpátky ke snídani, po které jsme vyrazili do nezvykle mrazivého a vycházejícím sluncem, na obloze, kde bylo dokonce patrné, ozdobeného rána. Těsně před východem, vlastně za/po východě :-) jsme si udělali společnou fotografii a vyrazili na poslední etapu. Asi málokoho překvapí, že skupinu třinácti lidí vedla Verča. Hladinu cukru s největší pravděpodobností udržovala na správné rysce a my tak mohli pozorovat jenom její... spacák (ještěže ho nosí tak proklatě nízko, jako kolty :-)! Jestliže předchozí dny lze bez nadsázky označit za náročné, ten poslední vlastně taky :-) Stoupání je na cestě minimum, ale třeba mě osobně pozvolný sestup asi o tisíc výškových metrů není nejpříjemnější a to nemluvě o tom, že nedělní trasa patří se svými 27km mezi ty nejdelší. K tomu přičtěte minimum zastávek, tedy ne že by celá skupina každou chvíli nezastavovala, ale to už byla Verča na nohách a když jsou dámy na odchodu, musí jít i zbytek skupiny (ostatní dámy s nelibostí též :-)). Polojasná obloha a slunce nám však daly zapomenout na tyto drobné lapálie, a tak jsem v závěsu za Verčou a Jirkou pochodoval v čele. Na tomto místě by stálo za uváženou, zda vám nevysvětlit titulek zápisku. Trojka neoznačuje nic jiného než nás tři, kteří jsem spolu putovali celý pátek, půlku soboty a větší část neděle, skoro jsem nabyl dojmu jako bychom měli výlet uvnitř výletu a to navíc pořádně okořeněný :-) Podobně lehce lze vysvětlit tu inverzní trojku, třetí, tedy poslední den totiž bylo předpovídané polojasno a já konečně viděl trasu Ďurková - Donovaly (pomiňme opět tu skutečnost, že jsem do Donoval zdaleka nedorazil :-)), která předešlého roku byla zahalena mlhou. Naopak předchozí dva dny byly deštivé a mlžné zatímco loni slunečné, prostě jasná inverze :-) Když už se asi pátou větu koupu ve sluneční záři, nebylo by naškodu přiznat se, že mě hravé paprsky podněcovali k hrátkám se samospouští, výsledkem čehož je další fotosérie "Sabelell tropí hlouposti" a o Evě ani muk, ani ty, Petře Muku! :-) U těchto hloupostí jsem nemálo zapojoval trekové hole, což je také jedna z hloupostí. Tedy hloupostí bylo, že jsem preventivně nepředělal zbývající neulomený hrot, který jsem přirozeně někde zlomil a ztratil, to mě však nemusí příliš trápit, protože hole samotné jsem několikrát ohnul natolik, že je nelze příliš používat, na vině nebyly ani tak hluboké sněhové závěje, do kterých se mi bořily, jakožto spíše skutečnost, že jsem na ně nenasadil košíčky, které by tomu zabraňovaly, takže, Karkulky, do lesa jedině s trekovými holemi s košíčky a nikoliv jen s košíčkem a bábovkou :-) A tak rozlučme se s bábovkou!


Přiznání, že jsem letos nespatřil Donovaly, jsem již učinil, zbývá tedy vysvětlit "proč ne?" Proto! Protože jsem naplánoval naši nedělní trasu společně se všemi jen na Velkou Chochuĺi, kde jsme měli sejít na zelené zcestí a opustit tak výpravu pokračující dále do Donoval. Naše kroky měly směřovat do Brusna odkud jsem se měl dopravit hromadnou dopravou do Brezna pro zaparkované auto a po cestě zpět vyzvednou posádku vzducholodi... Chvíli před polednem jsem se rozloučil s fajn lidmi, se kterými jsem tentokráte strávil nezvykle málo času a dal se na pochod. Proč už zase píši v jednotném čísle? No protože jsem vyrazil sám, původně vytoužený spoj jel chvíli po 15h, neoptimální po 16h, cedule na vrcholu mi však sdělovala, že jde o cestu v délce 4:05. Báječné! Vzhledem k tomu, že předchozí dva dny jsme pravidelně nabírali ztrátu asi čtvrt hodiny na hodinu značené cesty... Takže padlo rozhodnutí vyslat řidiče pro auto tak, aby nemusel případně čekat na ostatní (vtipné :-))

První úsek vedl přímo po spádnici a za prvními kosodřevinami na mě zírá sněhové pole... Už to první jsem se snažil sklouznout na botách a kupodivu to celkem šlo. Stopy mých předchůdců naznačovaly, že tu někdo jel i po zadku... První desítky metrů jsem se snažil držet již vyšlapaných stop (zatímco jsem stále jel), ale brzy jsem je ztratil. S nadsázkou by se dalo říct, že jsem za druhou klečí ztratil zelenou značku... Tu a tam jsem se během svého divokého slalomu mezi kosodřevinami propadl po pás do sněhu, čímž jsem si koledoval o zlomení holí i nohou. Adrenalin a radostné pocity se začaly pomalu mísit s obavami, jak v nedozírném prostoru najdu turistické značení a cestu do civilizace. S přibývajícími bobky na sněhu jsem sám začal mít bobky, abych při svých divokých tanečních kreacích neskončil na hrbu vytouženého medvěda. Vlastně jsem se takového setkání začal skutečně bát. Přerod kosodřevin v jehličnatý a nadále listnatý les spolu s počínající absencí sněhu mě překvapil, z ničeho nic jsem běžel po zelené turistické... Ta však klesala jen neochotně, traverzem k tomu, proto jsem jí dal přidrzle vale a pustil to zase po spádnici dolů... Ani nevím jak, byl jsem pod kopcem a zase na zelené... Ne, tohle není náhoda, ale skvělý orientační smysl :-) Na zpevněné cestě kopírující koryto horské řeky jsem měl pokračovat kilometry až do civilizace...

Tato cesta nebyla mým cílem, přesto přinesla pár zajímavostí, o které se s vámi podělím. Tak předně, ostentativně jsem se najednou snažil vyhnout setkání s medvědem a přitom jsem toužil po nalezení medvědího česneku. Bohužel jsem však narážel na samé, hojně rostoucí (nikoliv však kvetoucí), konvalinky, kteréžto jsou poměrně podobné, avšak jedovaté... Nakonec se na mě štěstí usmálo, byt nemělo nic společného s medvědem ani česnekem. Poprvé v životě jsem našel smrže, chutnou jarní houbu. Jak vím, že je chutná? No, pár chvil před sepsáním této části povídání jsem si ji dal na sádle a ve smaženici :-) Juchůůůů. Je zvláštní, že jsem si klidně hledal česnek a houbařil, přestože nade mnou visel Damoklův meč v podobě pětihodinové cesty na vlak či autobus. BTW když jsem tvrdil, že jsem se bál, že se na zelenou už nikdy netrefím, tak to nebyla úplně tak pravda, v batohu jsem měl zahrabanou GPSku, ale neměl jsem kvůli spěchu čas ji vytáhnout a hledat zelenou... Zvláštní, na co má člověk čas a na co ne... :-) Během mého spěchu po nekonečné asfaltovce jsem pomalu začal hořet, aspoň takový pocit reportovala má chodidla, která v durch promočených a zapařených botách zažívala jatka. Předstupeň jatek, tj. zemědělské družstvo jsem za několik chvil spatřil i já. A byl jsem u vytržení, nevím zda tam chovali slepice dávající zlatá vejce, případně zlaté krávy dojící ropu, ale rozhodnopádně to muselo být něco cenného, jinak by přeci na každých dvaceti metrech nebyl uvázaný nějaká děsivý Baskervil... Při pohledu na mnohé z nich jsem nabyl pocitu, že ani medvěd by neměl šanci, zároveň bych se vsadil, že dobrá desítka psů, které jsem viděl, musí spořádat snad i více žrádla, než-li chovaný dobytek :-) Překvapující pro mě bylo, že šlo o různá plemena, asi nějaká direktiva EU o rasové diskriminaci psích plemen :-)

Nohy zbroušené mě donesly do Brusna, konečně! Zbývalo najít odpovědět na otázku, která mě provázela celou moji cestu, kolik je kruci hodin :-) Stále se mi nechtělo vytahovat mobil, takže jsem se rozhodl zeptat prvního člověka, kterého porazím, pardon, na kterého narazím :-) A bylo to celkem vtipné. Milý chlápek okolo šedesátky byl postaven před otázku zda neví, kdy jede vlak nebo autobus a jak se na něj dostanu. Negativní odpověď mě nepřekvapila, ale jeho přiznání, že je autobusákem a jezdí v tomto kraji, to už malinko jo :-) A kolik je hodin, to jsem měl vyčíst z jeho mobilu, ze kterého to vyčíst nešlo :-) takže zavolal na svého kamaráda přes plot (asi k němu mířil) a u něho byly na návštěvě dva týpci, otec se synem, který mi byl ochotný najít spoje na Internetu, ale pak povídá, že za chvíli jedou domů, do Brezna, takže mě vezmou autem :-) Mimo jiné jsem se dověděl, že jsou asi dvě hodiny, tj. místo značených 4:05 a dvoudenní praxí vypočítaných 5:00 jsem to šel (běžel) za 2:15 :-) Juchůůů!

V Brezně jsem si skočil do Tesca a na záchodcích si umyl vlasy, jen škoda, že jsme neměl kondicionér, peelingový krém, hydratační krém, masážní krém a pár dalších kosmetických pomůcek, které by ze mě udělaly civilizovanou dámičku, tedy člověka :-) Převlékl jsem se a vyrazil pro ostatní zpátky do Brusna. Ve čtyři odpoledne jsme spokojeně společně vyrazili na cestu k domovu.

Je zvláštní, že po cestě na Slovensko se v autě nikdo nebál (možná opravdu všichni spali), protože na té zpáteční autem cosi poletovalo, teď nevím zda to byli cestující na zadních sedačkách nebo motýl strach :-) Kupříkladu mezi obcemi Harmanec a Turčianske Teplice nám někdo do cesty postavil hromadu zatáček a čert tomu chtěl, abych dojel starší Mondeo, které se nechtělo nechat předjet a dokonce se zdálo, že řidič má chuť závodit :-) Takže, teď ještě s pobavenými spolucestujícími, jsme se naháněli v zatáčkách, úporná snaha řidiče Fordky se odrážela v oblacích černého dýmu, které při každém sešlápnutí plynu na podlahu vykuckal jeho dieselový motor v nedobré kondici. Bohužel mé auto nebylo při plném obsazení dostatečně rychlé, abych ho předjel, byť nás v každé zatáčce nemálo brzdil... Až asi v polovině roztomilé trati se mi povedlo ho udolat, ale je pravda, že za těch pár zatáček následující rovinku, kde jsem ho getl, bych se nepochválil, jeli jsme je již za zvuku pískajících gum a ač tomu neuvěříte, ve většině případů lidi děsím opravdu nerad. Během pár vteřin nám závodník zmizel i z výhledu ve zpětném zrcátku, takže odveta nehrozila. A vůbec, celá cesta byla celkem zábavná, desítky předjetých aut, ukruhovaný kruháč, navigace Verči, která sice více než půlku cesty prospala, ale přesto si pamatovala, na rozdíl ode mě, kam mám odbočit, několik policejních hlídek, Buchlovské kopce a tak... Jo, nakonec jsem stihl Jirku dostat na autobus do Prahy s poměrně luxusní rezervou a sám jsem se mohl dát po osmé večerní do praní :-)

Co jsme tedy udolali:

• celkem a přibližně - 77km/5300m
• první den - mapa - 34km/2800m (dle GPS 37km/2250m)
• druhý den - mapa - 18km/1700m (dle GPS ? - zklamala)
• třetí den - mapa - 25km/800m (dle GPS 26km/800m)

Kolik to stálo:

• celkem 950Kč
• doprava 370Kč
• cesta autem tam a zpět (4 lidi) 330Kč
• vlak Brezno-Heĺpa 40Kč (1,46 EUR)
• ubytování 580Kč
• Chata M. R. Štefánika 440Kč (16 EUR)
• Útulna Ďurková 140 (5 EUR)
• strava 0Kč (nákupy na Slovensku)

Co jsem snědl:

• 1 x Clever jogurt bílý, 150g
• 1 x Billa chléb šestizrný, 500g
• 2 x jablko, 150g
• 2 x Clever sojový suk, 50g
• 2 x Panzani Penne Rigate, 500g (750g po uvaření)
• 3 x banán, 120g
• 3 x Albert rozinky, 100g 
• 3 x Sýr Krolewski, 100g

Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Clever jogurt bílý (100g): 288kJ, tuky - 3,8g, sacharidy - 4,9g, bílkoviny - 3,9g
• Billa chléb šestizrný (100g): 1109kJ, tuky - 5,9g, sacharidy - 28g, bílkoviny - 11g
• jablko (100g): 190kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 11,2g, bílkoviny - 0,4g
• Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
• Panzani Penne Rigate (100g): 1531kJ, tuky - 2g, sacharidy - 72g, bílkoviny - 12g
• banán (100g): 403kJ, tuky - 0,1g, sacharidy - 20,9g, bílkoviny - 0,2g
• Albert rozinky (100g): 1252kJ, tuky - 0,5g, sacharidy - 79g, bílkoviny - 3g
• Sýr Krolewski (100g): 1470kJ, tuky - 27g, sacharidy - 1,2g, bílkoviny - 26g

Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Clever jogurt bílý (150g): 432kJ, tuky - 5,7g, sacharidy - 7,4g, bílkoviny - 5,9g
• Billa chléb šestizrný (500g): 5545kJ, tuky - 29,5g, sacharidy - 140g, bílkoviny - 55g
• jablko (300g): 570kJ, tuky - 0,3g, sacharidy - 33,6g, bílkoviny - 1,2g
• Clever sojový suk (100g): 1774kJ, tuky - 16,1g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11,2g
• Panzani Penne Rigate (1000g): 15310kJ, tuky - 20g, sacharidy - 720g, bílkoviny - 120g
• banán (360g): 1451kJ, tuky - 0,4g, sacharidy - 75,2g, bílkoviny - 0,7g
• Albert rozinky (300g): 3756kJ, tuky - 1,5g, sacharidy - 237g, bílkoviny - 9g
• Sýr Krolewski (300g): 4410kJ, tuky - 81g, sacharidy - 3,6g, bílkoviny - 78g

Za 3 dny jsem tedy snědl:

• váha - 3.510g
• energie - 33.248kJ 
• tuky - 155g
• sacharidy - 1.273g
• bílkoviny - 281g

V průměru na jeden den připadá:

• váha - 1.170g
• energie - 11.083kJ 
• tuky - 52g
• sacharidy - 424g
• bílkoviny - 94g

Co mi vyloženě chybělo:

• košíky trekových holí
• návleky na boty
• kvalitnější a nepromokavější boty
• pitný systém (ideálně napojitelný na PET flašku)

Co asi bylo zbytečné:

• jedny boty, pokud bych měl skutečně jedny kvalitní
• spacák (spal jsem jen v místech, kde mají matrace a teplo)
• koňská mast (čtvrt kilo placeba)?
• brát 2 pláštěnky a pončo, příště raději jednu kvalitní, i když kvalitní bunda to jistila
• několik kilogramů prádla, na které jsem ani nesáhl
• balit svoje těstoviny do neskladných krabiček, příště je zavakuuji do sáčků

Zajímavé odkazy:

• Nízké Tatry 2014
• Nízké Tatry 2013
• Boudy (útulny)
• Chata M.R.Štefánika
• Útulna Ďurková

Fotografie kamarádů: [TBD!]