Zcela osobní a zaujatá kritika horských kol od Authoru

Ač nabízí slušnou porci muziky za málo peněz, tak s nimi končím. Tím bych mohl začít i skončit. A o čem že je řeč? O horských kolech značky Author.

Případ číslo 1 - Author Vision 2005

Svého času třetí nejvyšší model horských kol od Authoru postavený na celkem slušných trubkách Columbus Zonal. Rám tohoto kola jsem dostal od kamaráda již prasklý v místě sváru horní a dolní rámové trubky. Že šlo o výrobní vadu se lze domnívat na základě skutečnosti, že to byl druhý rám Author Vision, který mu praskl ve stejném místě a nebyl sám... Já bych k tomu ještě dodal, že tento rám vynikal nepříliš kvalitním lakem, který se poměrně snadno oprýskával (aspoň ve srovnání s konkurencí ježděnou v podobných podmínkách). Nevím zda se zmiňovat vyrvaný závit pro košík na láhev, zde mohlo jít o chybnou manipulaci předchozího majitele.

Případ číslo 2 - Author A-Ray 2.0 2009

Toto kolo s původní cenovkou 37kKč jsem si koupil v roce 2010. Za necelé 3 roky jsem na něm najezdil pouhých 3200km a obávám se, že více než polovinu po asfaltových silnicích. Zbytek byl ježděný nikterak extrémně v terénu přímo šitém pro XC. Asi půl roku po uplynutí zákonné záruční doby jsem objevil na rámu prasklinu v místě sváru horní a sedlové trubky, což znamenalo konec jeho nedlouhého života. Přes ne zcela nízkou cenu kola, byla i rámu dopřána pouze dvouletá záruka. Snahu řešit nastalou situaci s výrobcem ve spoluprací s prodejcem kola zmařil samozřejmě slavný výrobce - Author. Nevím zda smát či brečet nad "velkorysou" nabídkou možnosti zakoupit si nový rám Author A-Ray 1.0 2013 se slevou 2000Kč z původní ceny 10.500Kč?

Zdaleka to však není všechno, co se na kole nepovedlo:

• špatný design zadní stavby, který vedl při pádu řetězu k jeho zaseknutí a probroušení nezanedbatelného množství materiálu zadní stavby
• špatně vyrobené uložení tlumiče, které mu umožňovalo asi 1mm pohyb v laterálním i radiálním směru za vzniku děsivých kovových pazvuků (má reklamace byla odbyta tím, ať si zakoupím podložky a sám si to opravím... ještě teď mě berou všichni čerti, když si na to vzpomenu!)
• tragický lak, který odprýskával ještě mnohem více než na výše zmíněném Visionu
• mizerné uchycení bowdenů, které za jízdy vyskakovaly... 
• pitomé uchycení hydraulické trubičky přední kotoučové brzdy, které vedlo k vydření drážky do korunky vidlice
• pitomé uchycení hydraulické trubičky zadní kotoučové brzdy, které vedlo k vybroušenému laku sedlové trubky
• špatně umístěné závity pro košík na láhev, do kterého se normálně nevejde ani půllitrová láhev
• mizerná ložiska zadní kyvné stavby (trhavý krok - zřejmě zarezlé)
• nepovedený rychloupínák sedlové objímky (plastová podložka brzy praskla)
• tragikomické pláště vhodné tak na silnici při nahuštění na 5 ATM (bez gripu, žvejkajícíse, úzké, těžké, hlavně že na sobě mají špunty tvořící slovo Author...)
• karbonová sedlovka měla nedostatečně zalakované potisky (odřené popisky a hlavně rysky)
• proč na sobě měly kliky FSA V-Drive MegaExo z vnitřní strany nálepky "Prototype" mi také není zcela jasné

...jak vidno, na osazení si nestěžuji, protože bylo slušné a fungující, na rozdíl od převážné většiny dílů nesoucí pro mě osypkoidní nápis Author... Tímto končím s touto značkou, která mě zcela zklamala zejména špatným přístupem k zákazníkovi, nekvalitními a odbytými produkty :-)

Trojboj - Týnec, Konopiště, Jílové

Jak začít a neopakovat se? Co třeba nezačínat? Je to jako přes kopírák, 88km se stáletrvajícím ohrožením života na přeplněných silnicích v okolí Prahy. Na programu dne byl tentokrát Týnec nad Sázavou, Konopiště a Jílové u Prahy. Na rozdíl od severu se jih může pyšnit slušnými kopečky, zejména v okolí Sázavy, např. 250m převýšení z Kamenného přívozu nad Jílové bylo skutečně výživné. Normálně by asi nebylo, ale přeci jenom nedostatečná regenerace ve spojení s nedostatkem jídla dokáže mnohé :-) Sázava mi dala možnost zavzpomínat na neúspěšnou vodáckou kariéru a Konopiště se mi jednoduše líbilo. Krom záchrany v podobě téměř 1l podmáslí, které luxusně zaplní žaludek, doplní tekutiny, zchladí vás a zároveň není vůbec špatné toho nemám moc co říct...

Trojboj - Veltrusy, Říp, Okoř

Scénář jako někdy před týdnem, po práci sednout na kolo a něco vidět okolo Prahy. Dnes jsem měl v plánu Veltrusy, Říp a Okoř. Začátek také obdobný - nadměrný provoz na silnicích okolo 17h spojený s luxusní výhní - jasná obloha a teploty kolem 30°C, aneb ideální podmínky pro cyklistiku.

Veltrusy - poměrně pěkný zámek, který se právě opravuje, na pohled se zdá být celkem zchátralý. To co mě ovšem okouzlilo, byl zámecký park plný překrásných stromů uctihodného stáří a přilehlé aleje, radost pohledět.

Říp, no co vám budu povídat, kopec... Kopec, na kterém byl snad každý, tedy kromě mě :-) Což už vlastně neplatí :-) V práci mi říkali, že je to kopec, který se jen tak na kole nedá vyjet... Dobrá výzva :-) Na tato tvrzení mám univerzální odpověď: "Většinu kopců lze zdolat na kole, v nejhorším trialově - vyskákat, bohužel však nejsem obdařen těmito schopnostmi (chápej - jsem jen líný se to naučit a pořádně natrénovat, ve skutečnosti to není o ničem jiném, jako většina věcí na světě), abych vám to mohl dokázat." Pod Řípem jsem měl v nohách 50km průměrnou rychlostí blízkou 30km/h, ta měla však rychle a rapidně klesnout, což jsem vzápětí poznal na svoji kůži... Asfaltka zmizela pod lesem, a objevil se nechutný betonový povrch, kdybych však věděl, co se objeví za chvíli, tak bych o betonovém povrchu psal mnohem přívětivěji. Během pár metrů v lese jsem byl obklopen bojovným stádem komárů. Tak neodbytné potvory jsem dlouho nepotkal! Následkem nízké rychlosti jsem se začal nesnesitelně potit, nesnesitelně proto, že mi všechen pot tekl do očí a postupně je vypaloval, a tak jsem za stálého máchání rukou sundával za jízdy brýle a následně i helmu. Kopec chtěl svojí strmostí vyvrátit výše napsané tvrzení o zdolatelnosti kopců... Ale mé odhodlání zabil až prťavý komár, který mi vlétl do ucha, následkem úleku jsem sjel z betonové cesty a málem zahučel do neznáma. Toto jsem sice ještě ustál, tedy v případě kola spíše useděl, ale návrat na beton přes malý schodek mi již nevyšel, protože jsem právě jednou rukou odháněl další útočníky a to se mi stalo osudným - šlápl jsem na zem. Sice jsem se rozjel a zbytek kopce již zdolal, ale nebylo to čisté, no znáte to "co není stopro to mě vždycky smolí..." Na vrcholu jsem v rychlosti zkouknul rotundu a pak se vydal po žluté dolů. Zastavil jsem se na pražské vyhlídce, která nabízí nevšední rozhled do krajiny, který vskutku stojí za to. Od vyhlídky vede žlutá po skále a kamenech, nádherná a umravňující. Po prvním málem letu přes řidítka do propasti jsem způsobile slezl z kola snažil se po svých slézt dolů, moc to nešlo, ale přesto to bylo krásné...

Cesta z Řípu na Okoř byla hodně nechutná a podivná, jel jsme po silnicích snad sedmé třídy, několikrát jsem pískal na zajíce, aby se mi klidili z cesty. V Straškově mě málem přejel vlak, na nezabezpečeném železničním přejezdu jsem zastavil a už chtěl jet, když v tom se najednou zleva přiřítil šnečím tempem nehlučně jedoucí motoráček (snad to jde vykvaltovat?), no bylo to o fous... Ve Veltrusech jsem ve vietnamské večerce doplnil chybějící tekutiny a dál se plazil po těch zvláštních cestách. Např. hned ta z Veltrus do Kralup je lemována železniční tratí, na čemž by nebylo nic divného, kdyby koleje neležely asi tak metr od krajnice, to jsem vážně ještě neviděl... Na této silnici mě málem o život připravil kamion, který mě předjížděl v okamžiku, kdy proti jelo auto, nikdo už neměl kam uhýbat a já tak zažil blízké setkání třetí druhu... Se štěstím jsem však přežil a brzy sjel na silnice asi tak třicáté páté třídy. Zde jsem nesutčněkráte kufroval, takže jsem se na Okoř dostal až někdy po půl deváté, stihl jsem tak již poslední sluneční paprsky, které se zařezávaly do kamenných zdí impozantní zříceniny.

Na zbylé cestě do Prahy jsem už naštěstí nic podivného nezažil a tak mi zbývá poslední bonbónek již čistě pražský. Pod Babou jsem dojel žiletkáře na krásné silničce. Ještě nedávno bych se zachoval zbaběle/vychytrale/mazácky - nazývejte to jak chcete, dojel bych ho, tak aby si mě všiml, na což mnozí cyklisté (aspoň ti se srdcem závodníků) reagují tak, že se snaží člověka urvat. Pokud bych během této fáze neodpadl a naopak vyhodnotil situaci jako zralou pro předjetí (tj. dokážu ho předjet a ještě mu ujedu), tak bych to učinil. Poslední dobou jsem však větší střelec, takže mi stačilo, že jsem ho dojel a rovnou jsem ho i předjel bez nějaké taktiky. Dokonce jsem měl dost sebevědomí na to, abych se neotáčel jestli se mě chytl a jede za mnou v háku. No byla by také pošetilost myslet si, že ne. Díky mým tělesných proporcím a posedu na horském kole je za mnou aerodynamický pytel, do kterého by se vlezla půlka pelotonu Tour de France, natož jeden pražský šampónek. Pardon, nebyl to takový šampónek, po kilometru, kdy za mnou jel v háku rychlostí okolo 40km/h (ano, ani necelých 100km, které jsem měl právě v nohách mi v tom nějak nebránilo) mě borec předjel. V tu chvíli jsem si konečně mohl v háku prohlédnou jeho kolo, krásné Pinarello (tipoval bych to na Dogma 65.1 747 Rosso, jednoduše italská hračka s cenovkou okolo 200.000Kč). No v háku za tímto borcem, ano v tu chvíli mě začala opouštět představa, že je to šampónek, spíše to bude nějaký závodník, jsem se začal těšit na závodění po Praze. Mé představy však utnuly první semafory, borec přijel na červenou, chvíli balancoval jako pověstný Duratec a když nic nejelo, tak křižovatkou projel na červenou. Já ještě mnoho dlouhých vteřin čekal na zelenou než jsem se pustil do stíhací jízdy. Za semaforem následoval kopec, ve kterém šel týpek ze sedla a otáčel se po mě, já šel ze sedla také (jaká hloupost, ti kdo mě znají, ví, že si vlastně vůbec nesedám, bodejť by taky jo, snad si nemyslíte, že by mě sedlová trubka unesla, takového pašíka...). Do kopce jsem ho parádně sjížděl a vůbec to vypadalo dobře, než borec odbočil někam z hlavní silnice, takže jsem zase prohrál, protože v životě se na nějaké kdyby nehraje. Ale mi to nevadilo, boj to byl krásný :-)

Jak (ne)fotit mobilem

Ač fotografování vůbec nerozumím, což je evidentně vidět na momentkách, které nezřídkakdy vylepuji na svém blogu, tak se zařadím do nekonečné fronty lidí na Internetu, kteří ničemu nerozumí a přesto o tom zasvěceně mluví :-)

Aby to nebylo tak zlé, tak jsem sežvejkal článek Dvanáct tipů, jak se stát lepším smartphone fotografem a případně přidal pár postřehů tak, aby byly rady údernější a zapamatovatelnější.

1. Naučte se fotografovat (foťte, foťte a znovu foťte, sledujte práci profíků, čtěte, získejte zpětnou vazbu od profíků, mažte, mažte a hlavně mažte)
2. Mějte jakýkoli mobil po ruce (It's Not About the Bike... podobně to do jisté míry platí o mobilech)
3. Představa toho co chci vyfotit, cit, kompozice, světlo (to je to, na čem vážně záleží)
4. Post-processing (do jisté míry můžete kompenzovat nedostatky v krocích 1-3)

Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Po práci jsem se rozhodl vyrazit na Kokořín, abych si ověřil platnost jedné z nejklasičtějších cimrmanovských replik.

Frištenský: Já tomu možná nerozumím, ale za sebe bych řek, že tu nic tak extrovního nevidím. Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...
Lékárník: Prosím tě, to se přeci vůbec nedá srovnávat!
Frištenský: Jak to, že nemůžu? Byly tam skály pískovcový, občerstvení... Co je tady? Prd!

No co vám budu vyprávět, metrem do Kobylis, dále již na kole po silnici č. 608 do Zdib, odtud po 9 do Mělníku, pak po 273 do obce Na Dole, vlevo před železničním přejezdem přes Harasov do Kokořínského dolu a pak už jen vyšplhat na Kokořín.

Až po obec Na Dole jsem považoval svůj výlet za poměrně nešťastný, ono také po 17h vyrazit z Prahy na téměř 90km trasu s tím, že něco chcete vidět a ještě se vrátit za světla... No jo, jako by to bylo z mé hlavy. :-) Provoz na silnici první třídy mně také klidu nikterak nedodával, kolik potká člověk volů za volantem aut a řidítky motorek, škoda mluvit a hlavně počítat...

Od Na Dole vjedete do PR Kokořínský důl a rázem je všechno jinak, jedete po skoro polňačce, aut potkáváte minimum, cítíte poměrně čistý vzduch a najednou vás obepíná krása, krása lesů, skal a rybníků. To vše pak korunuje státní hrad Kokořín, však posuďte sami.

PS: A ano, byly tam jak pískovcové skály, tak občerstvení  :-) Celkem jsem najel téměř 100km s průměrnou rychlostí na hranici 30km/h. Slušné zlepšení - z průměru 22km/h (240km) a následně 25km/h (160km)... Jen ta svačina/večeře v podobě těstovin s mákem měla přijít dříve než v 16h a měla být signifikantně menší. Souboj se svým žaludkem jsem sice těsně vyhrál, a tak se mi pro tentokráte nemůžete smát, že bych se po cestě pozvracel, ale rozhodně to bylo příjemné asi jako křeče, které jsem chytal už po cestě do Mělníku, holt jsem si dal trochu více než tělo snese, jak jinak taky v mém případě...

Motáme se v kuchyni - brokolicovo-houbový krém

Suroviny:

• 500g brokolice
• 100g sušených hub
• 150ml polotučného mléka
• 1l vody
• 1 kostka slepičího bujónu
• 1 polévková lžíce hladké mouky
• sůl
• pepř
• čili 

Postup výroby:

• příprava brokolice
• brokolici umyjeme a rozdělíme na košťál a růžice
• očištěný košťál oloupeme a nakrájíme na menší části
• růžice rozdělíme na co nejmenší části
• příprava krému
• do hrnce nalijeme 1l vody a přivedem k varu
• přidáme 1 kostku slepičího bujónu
• do hrnce vhodíme nakrájený košťál, téměř všechny růžice, sušené houby
• vaříme asi 30min
• v hrnci mixérem rozmixujeme brokolici (košťál i růžice) s houbami
• ve sklenici rozkvedláme 1 polévkovou lžíci hladké mouky v 150ml mléka
• zalijeme mlékem s moukou
• přidáme čili koření, sůl a pepř
• vhodíme zbylé růžice
• důkladně mícháme a krém jen přihříváme aby nezačal vřít
• za 10min můžeme podávat

Známý neznámý Václav Smil

Na úvod bych chtěl předznamenat, že se nepohybujeme v cimrmanovském prostoru, který by byl vytyčen kupříkladu takovým Blaníkem a že podobnost se jménem Smila Fleka z Nohavic je jen čistě náhodnou :-)

V pátém čísle časopisu Zen (ročník 2013) jsem si se zájmem přečetl emailový rozhovor s jedním z mnoha významných a Čechách nepříliš známých českých rodáků, Václavem Smilem. O povědomí o tomto mysliteli leccos naznačuje česká mutace Wikipedie, která se ve srovnání s anglickou jeví trestuhodně skromně.

Mnohé z následujícího textu budou nedokonalými citacemi, případně parafrázemi výše zmíněného periodika.

Václav Smil je vědec zabývající se interdisciplinárním výzkumem v oblasti energetiky, životního prostředí a populačních změn, produkce potravin a výživy, technických inovací, hodnocení rizik a veřejné politiky. Případné detaily naleznete na Wikipedii nebo na osobních stránkách pana Smila.

Výčet pro mě zajímavých myšlenek a postřehů z výše zmíněného rozhovoru:

• Krom ohrožení lidstva technologickým pokrokem spatřuje V. S. nemalý problém v počtu lidí ve spojení s masivním globálním cestováním jakožto dokonalém podhoubí pro rozšíření hypotetické pandemie nějakého zmutovaného viru.
• V. S. varuje před hrozbou bakterií rezistentních vůči antibiotikům, již dnes existuje proti jistým bakteriím pouhopouhá jediná účinná látka. Což příkře kontrastuje s téměř zastaveným vývojem nových antibiotik velkými farmaceutickými firmami z důvodu jejich nedostatečné profitabilnosti.
• Vizionář a technický ředitel Googlu, Ray Kurzweil, ve snaze dožít se doby, kdy lidstvo zvítězí nad smrti (prý 2024) jí denně přibližně 150 různých prášků. V. S. : "Jaká je v tomto případě odpovídající rekace? Smích, nebo soucit?"
• Pouze pokud známe čistý výsledek, můžeme daný vývoj nazvat spíše pozitivním nebo negativním. Já se ptám: "Existuje něco neskončeného, kde známe čistý výsledek a máme vůbec jistotu, že je cokoliv skončeného?"
• Neexistuje téměř žádná korelace mezi těmito kritickými proměnnými (délka života, spokojenost s kvalitou života, ...) a úrovní spotřeb energie a materiální spotřeby... To znamená, že my v bohatých zemích (myšleno Kanada) skutečně nepotřebujeme víc, pouze chceme víc. Hon za materiálním vlastnictvím je silným vyjádřením společenského statutu a my jsme společenská zvířata, hladová po tom, abychom na ostatní udělali dojem, předběhli je a nakonec jim dominovali. 
• V. S. vidí hrozbu v rozsahu využívání biomasy, která podle něj představuje pro lidstvo hrozbu. Řešení je jednoduché, stačí aplikovat větu: "Jednoduše používat méně." Aneb nepotřebujeme vlastnit SUV, auto, které váží 1,5-2 tuny a transportuje jedno nebo dvě těla o váze 50-150kg. Nepotřebujeme ročně sníst více masa než sami vážíme... Nepotřebujeme, pokud nechceme chytnout rakovinu kůže rychleji, létat z Prahy do Phuketu. Středomořské slunce má dostatek UV záření, aby kůži efektivně poníčilo....
• Nejzásadnější objevy technické a ekonomické reality 20. století byly učiněny mezi lety 1865-1914. Jde o elektřinu pro tisíce běžných použití, spalovací motory a Haberův vynález amoniakové syntézy a jeho komercializace firmou BASF v roce 1913 (syntetická dusíkatá hnojiva v důsledku vedla k výraznému zlevnění potravin).
• Internet změnil moderní realitu. Otázka ale je, jestli jsem na tom skutečně lépe, když mnoho lidí neudrží pozornost déle než 140 znaků twitterové zprávy, když méně a méně lidí čte text delší než jedna obrazovka počítače a ani nemyslí na to, co čtou, protože se už soustředí na přeskok k dalšímu tématu. Kvalita plynoucích informací musí být nevyhnutelně nepřímo úměrná svému ohromnému, ale roztříštěnému objemu složenému z trivialit a pomíjivostí. K tomu, abychom měli prosperující a důstojnou společnost, nepotřebujeme všechny ty návykové e-gadgety. Nebo by alespoň lidé měli mít dostatek mentální síly, aby je vypnuli a přestali s nekonečným kompulzivním kontrolováním bezcenných zpráv. Co raději zvednout zrak a podívat se, jak dnes vypadají mraky, jaké kvetou stromy.
• To co dělá člověka skutečně člověkem, není v první řadě psaní delších kódů, kterými budeme řídit další úžasné roboty, není to ani naše schopnost adaptace. Jsou to naše strachy, naše naděje, naše empatie a očekávání. To, co nás dělá lidmi, je schopnost si jednu minutu pískat Non piú andrai a vzápětí se ztratit ve vaření večeře, pak obdivovat přelétající hejna ptáků, aranžovat květiny ve váze, nebo napsat skutečný dopis, věc, která je dnes již téměř v kategorii úplného vymření...

Z Vysočiny do Prahy na kole aneb bez cyklotras zato s úsměvem

Během čtvrteční cesty z Prahy na Vysočinu jsem si asi nedal dost do těla na to, aby mě nenapadla ta zvrhlá myšlenka - vrátit se v neděli do Prahy na kole, jak jinak také přepravovat kolo než po jeho vlastní ose? Ne, varianta autem nebo vlakem mi očividně nepřišla dost dobrá :-)

Poučen předchozím výletem jsem se rozhodl pro pár změn... Žádná cyklotrasa, pojedu po silnicích nižších tříd a pak po hlavních tazích, nepojedu navlečený v zimním oblečení (je léto, no aspoň by mělo být), energetický gel nechám doma (copak je doba železná, abych tahal železnou zásobu), místo půl litru čaje tři čtvrtě litru vody (na Vysočině se voda dá pít bez převaření, na rozdíl od Prahy), místo půl kila ovesných vloček asi tak 100g (větším množstvím vloček na sucho bych se tak maximálně udusil).

A jak to vypadalo? Nuda, šeď a nuda. Vlastně krom příjemných zastávek na zmrzlinu v Golčově Jeníkově a Tehovci (zmrzlina z Opočna) stojí za zmínku jen několik málo momentů. Prvním je nový osobní rekord v nepití, 163km během necelých 6h jízdy na slunci jsem zvládl s pouhým tři čtvrtě litrem čisté vody (no dobře, ty dvě malé zmrzliny bych měl také počítat, tj. plus necelých 200ml). Druhým je posun tolerance těla vůči fyzické námaze zapřičiněný čtvrtečním celodeňákem, pokud jsem tři dny zpět měl nohy prkenné po 60km, tak dnes jsem neměl významnější problém ani po 160km... a to mi přijde fajn a divný zároveň :-) Třetím je vhodnost a nevhodnost cyklooblečení respektive cyklistické vložky v kalhotách. Čtvrteční etapu dlouhou 242km jsem přežil bez vložky a stejně tak mé pozadí, byť to nebylo bez ztráty kytičky... Nedělních 163km jsem jel v cyklokalhotách s vložkou a byl to mnohem nepříjemnější zážitek... Tak nevím, zdá se mi, že jsou sedla, na kterých se lépe jezdí s vložkou a pak taková, na kterých to jde lépe bez nich, teď do toho vnést nějaký řád a logiku :-)