Nedělní téměř mrazivé odpoledne jsme zasvětili malé projížďce na jejímž cíli se v mé představě z mlhy škrábala Malhostovická pecka. Za trochu problematické nebo minimálně nevhodné lze považovat moje sebejmenování se hlavním plánovačem. V praxi to znamenalo asi jen tolik, že v čase vyměřeném východem a západem slunce nešlo příliš rozumně realizovat, co jsem si navymýšlel. Jak vhodné, když Jáňa nevozí na kole světla, že? Ale co, vzhůru na kovové oře! Oděn do téměř polárního badatelského obleku jsem zavelil směr žlutá, na Medlánecké letiště. Už v zahrádkářské kolonii jsem proklínal svoji opatrnost na prochladnutí, durch propocený jsem u lesní koloběžky začal oblečení rozepínat a konečně na Velké Babě došlo i k schození bundy - jak rozumné, když všechny vrstvy oblečení pod bundou právě oplývaly báječně zvýšenou tepelnou vodivostí, díky potu, kterým byly násáklé. Asi jsem zapomněl aspoň na chvíli, že jsem dámička. Zvláštní, lesy, kterými jsme projížděli mi v danou chvíli přišly celkem fajn - kluzké listí, kořeny a bláto na každém kroku, k tomu trekové kolo (ano, sem patří povzdech, něco jako "Kde full můj, ..." :-)) jinými slovy chutný míchaný adrenalinový nápoj. A vůbec nejvíc nejlepší terén se ukázal být na Kuřimské hoře, která je plná přírodních singletracků, skoro by se mi chtělo poznamenat: "Kam se hrabe Bittner (pardon NMNM), to se nedá srovnat" :-) Parádními sjezdy jsme se dostali až do Kuřimi, kterou znám asi tak jako své budoucí tretry a to skrz ni jezdím skoro každý týden... No co, konečně jsem si nadělil možnost poznat pár jejich zákoutí, jen nevím, zda to Jáňa ocenila :-) Žlutou turistickou na vlakovém nádraží vystřídala červená, po které jsme se vydali vzhůru na rozcestí Zlobice. No ano, mohli jsme jet přímo na pecku, ale já řekl: "Ne!" :-) Takže jsme si to zkrátili cestou delší, ale za to horší, některé pasáže mi nezbylo než tlačit a vůbec to bylo poměrně náročné. Okamžiky promrznutí střídaly okamžiky rozpouštění se vedrem, které se záhadně zjevovalo v každém ze strmých kopců. Nicméně naše úsilí bylo odměněno rozhlednou na Zlobici. No dobře, díky mlze nebylo vidět zhola nic, ale příroda okolo mi učarovala a navíc vím, že má smysl vrátit se sem za lepšího počasí. Ze Zlobic nás čekal pěkně dlouhý a výživný sjezd až do Malhostovic. Zajímavé, Jáňa mi z kopce ujížděla a já měl co dělat, abych to ustál, no jo fullorozmazlenka to na pevném trekovi moc nedává... Z Malhostovic to bylo na pecku co by mým kolem dohodil a zbytek dokutálel, takže jsme se tam ocitli coby dup. Neodolal jsem příležitosti zdolat kopeček s kolem pomalu až v zubech, ale vrcholovou selfie jsem si moudře odpustil, kdo by se na ni asi tak díval, že? :-) Otočka o "Pi radiánů :-)" a zpět k domovu, obloha se začala pomalu ale jistě smrákat. Bahnem mezi oranisky to však po zelené nešlo zdaleka tak dobře, jak by se nám právě hodilo, navíc jsme se málem museli vydrápat zpět na Zlobici. Naštěstí jsme vyměkl a ze zelené jsme sjeli na červenou, čímž jsme si ušetřili nemálo výškových metrů a zejména neodiskutovatelné množstí času. Za chvíli jsme už opět promrzle (sjezdy v zimě jsou nechutné) brázdili ulice, uličky a pěšiny Kuřimy. Červenou u kolejí vystřídala modrá, po které jsme objeli frekventovanou hlavní silnici a po zakroužení si na kruháči vypadli na konci města u Lidlu. Tam jsme se napojili na polňačku, kterou jsem chtěl vždy zkusit. Cesta kopírovala PR Šiberná a Ostrou horu. Dostali jsme se po ní až do Ivanovic, ze kterých jsme se už po poslední polňačce dostali až do Řečkovic a tam naše cesta de facto končila. Chybělo nám asi čtvrt hodiny, abychom to zvládli za světla. No jo, přístě budu muset zpřesnit odhad dosažitelnosti cílů :-) A propos, příště se už bude s největší pravděpodobností konat pouze na Vysočině... A tak biku zdar a Jáni díky za fajn poznávací projížďku! Přikládám zimní mapu s 36km trasou o 870m stoupání a stejně tak klesání.
