Silničáři mě chtějí zabít

Jak jinak jsem si měl 14.8.2012 vysvětlit to příšerné látování silnice těsně před a za Kadovem? Štěrkové hody, během kterých opravdu na kolcích nemám příliš chuť...  Klasická 30km trať, během níž se nestalo nic nečekaného, krom několika skorodržkopádů způsobených tupými hroty holí (jupí, teď nemohu chvíli trénovat :-) ) a krom opětovného setkání se srnkou těsně za Krátkou, docela by mě zajímalo, zda je to stále jedna a ta samá...

Fanoušci běžeckého lyžování

8.8.2012, krásné datum, krásná motivace pro makačku na kolcích. Všechno by bylo ideální, kdyby mě neunavila cesta domů na mašině a kdybych se doma nehorázně nepřejedl zbytky z lednice... Naštěstí motivace přebila vše ostatní a tak jsem mohl spokojeně vyrazit na klasický 30km dlouhý okruh. Hned od začátku jsem cítil slušnou únavu a prvních 20km mi to nejen nejelo, ale navíc jsem neměl z jízdy dobrý pocit, technika byla dneska někde na návštěvě :-) Už v Maršovicích jsem zažil zatím nezažitou drobnost, to když protijedoucí dodávka nepřiměřeně zpomalila a její řidič mě ze staženého okénka povzbuzoval voláním: "Píchej, píchej, ....!" Je vidět, že na Novoměstsku se prostě fandí běžkám celoročně :-) Po té, co jsem se vyšplhal nad Rokytno jsem kousek před Paseckou skálou viděl mimo silnici uhynutou srnku, nevím zda následkem srážky s autem nebo s pytlákem... Skoro to vypadalo jako by neměla hlavu, ale k tomu se ještě dostanu. Po třetí jsem byl překvapen na začátku Kuklíku, kdy mě, pravda šetrně vůči mně, předjížděla řidička v Golfu způsobem takovým, že s sebou málem vzala protijedoucí sanitku pod majáky... A to jsem přitom dostatečně brzy uskočil ze silnice... No a za Sněžným jsem potkal ještě nějaké zbytky žabiček na silnici a zase byl slalom... Dnes jsem přemýšlel, který ze způsobů nešťastného skonu žabiček by pro ně samotné byl snesitelnější - přejetí kolečkem či zapíchnutí hůlkou? Odpověď jsem však nenašel. Za Sněžným čekala již Krátká a krátký prudký sjezd, ten kde jsem již jednou potkal srnku, dnes jsem ji potkal opět, ale naštěstí mimo silnici v poli obilí, ze kterého ji trčela pouze nehybná hlava... V tu chvíli mi hlavou běžely dvě paralelní vlákna, v jednom se myslelo na to zda ta hlava nepatří té nehybné srnce (možná bezhlavé) ležící kousek před Paseckou skálou, v druhém se předpokládalo, že její tělo je schováno v poli a tak jsem se ji snažil hypnotizovat, aby nevlezla do silnice. Jsou to nervy, houkat jako vlak a doufat, že to zvíře není natolik inteligentní, aby vás od vlaku rozeznalo :-) A když už jsme skoro v Kadově, tak nemohu nezmínit, že pro tentokráte jsme si vzal běžkařskou ledvinku s bidonem, čímž jsem zabránil rychlé a zejména obvyklé dehydrataci a v druhé půli okruhu se mi jelo pocitově mnohem lépe. Na Fryšavě jsem se již celkem rozjel a ujížděl i cykloturistům, tedy do kopce, po rovině mi to ještě příliš nejde :-( Posledním zajímavým momentem bylo setkání s kombajnem na silnici v kopci před Vlachovicemi, kdyby mi slušně neuhnul, tak jsem mohl na hrazdě vykládat o tom jak mě na běžkách přejel kombajn :-)

Únava, žízeň a pot

Přesně takto vypadaly kolce 2.8.2012, týden bez pohybu se zkrátka nějak projevit musel. Klasická 30km trať mi dala pěkně zabrat, podobně jako naposledy a předposledy jsem v půli trati zatoužil po tekutinách, které jsem neměl, podobně mi i došlo, naštěstí jsem vyrazil dostatečně brzy, abych aspoň nedojel potmě. Po cestě jsem potkal jen pár neobvyklých úkazů, prvním jsou žabky, které od Sněžného po Krátkou okupovaly celou silnici a já jel kvalitní slalom, abych nějakou nepřejel. Druhým byla kočka sedící u silnice v druhé zatáčce ve Třech Studních, vyděsila mě, protože do poslední chvíle seděla nehybně v trávě a když jsem se blížil rychlostí asi 40km/h, tak sebou nepěkně škubla, ještěže nevběhla do silnice... Třetím byla policejní hlídka pár set metrů od domova, říkal jsem si zdalipak mě zastaví... Nezastavila :-)

Tupé hole, brzy mě čeká pole

V sobotu jsem kolce ošidil, a tak jsem to chtěl v neděli aspoň trochu vykompenzovat, proto jsem dal okruh přes Sněžné + drobné motání u Ski Hotelu, celkem 31km. Skoro by se chtělo říct, že šlo klasicky o parádní makačku bez zvláštních událostí. Jediné co mě poněkud znervózňuje jsou tvrdokovové hroty holí a konec konců i rukavičky běžeckých holí. Ty hroty, které jsem první dvě jízdy vynášel do nebes, jak se s chutí zakusují do asfaltu a člověk se zcela bezpečně odrazí, se celkem rychle ztupily. Jako by na ně dopadl stín osudu, který je schopen otupit zcela vše :-) Po 100km na kolcích byla nejistota odrazu již poměrně zřejmá a dnes jsem si musel dávat obzvláště pozor, abych při některém uklouznutí hrotů neleštil asfalt. Čímpak se asi tvrdokov brousí? :-) Asi bych to měl brzy zjistit a rychle si něco obstarat. A ty rukavičky, kapitola sama pro sebe... Asi nejsou designované na asfaltové využití, kde všechno vybavení, přirozeně i člověk, dostávají slušně na frak. Asfalt není sníh a všechny rázy vzniklé při odrazu musí tlumit buď člověk nebo jiná součást vybavení, v tomto případě rukavičky holí, které vypadají jako by zažily 10 zimních sezón.

Sobotní relax 2

Po dopoledním relaxu jsem se pustil do toho odpoledního :-) 54km švih na kole mi asi nestačil a tak jsem si dal odpoledne s Jančou dalších 20km na kolcích. Teda já na kolcích, Janča na kole. Trasa byla zkrácená, NMNM-Maršovice-Rokytno-Penzion u Martina-Medlov-Fryšava-Vlachovice-NMNM. Janča byla natolik odvážná, že mi byla brzdou z kopce do Fryšavy, takže tentokráte jsem přišel o příhodu se stopkou... Podobně tak i na železničním přejezdu v NMNM, kde obvykle poskakuji jak splašený zajíc, aby mi nadobro nezůstalo nějaké kolečko v kolejišti :-) Tentokráte se to tedy obešlo bez zvláštních příhod a byla to jen příjemná dřina.

Nejraději bych zalezl do postele a spal, jenže česnek se sám nevyklidí, což znamená... Konec sobotních relaxů, konec sportování, začátek práce...

Hlaďák na kolcích

Je to skoro týden, co jsem se lehce rozsekal na kolcích. Ruka stále trochu zlobí, třeba kliky téměř nehrozí :( Tento týden jsem ale zaslechl, že nejlepší rekonvalescence je pořádně to rozhýbat :) Tato teorie se mi vážně zalíbila a proto jsem dnes s radostí vyrazil. Trasa byla jasná, 30km sprint z NMNM přes Maršovice, Rokytno, Kuklík, Sněžné, Krátkou, Kadov, Fryšavu, Tři Studně, Vlachovice a zpět... Sprint? To jsem si zase zapřeháněl :-) Ploužení to bylo..., přece jenom málo spánku, 225km na motorce, pár kliků, téměř 200 shybů udělají s člověkem své :( No pak asi nepřekvapí, že jsem v necelé půlce trati pěkně rupnul, luxusní hlaďák... Když mi "pan biker" vypráví, jaký průšvih je, když člověku dojde v kopcích na silničce a on nemá kam podřadit, tak to nezažil rupnutí na skateových kolcích. Největší problém je, že s docházejícími silami jde k šípku technika, což se dá přežít na běžkách na sněhu, ale na asfaltu? No už vím jak to chutná, nechutná! Ale ono je o vlastně fajn, když toto víte, tak je vám jasné, že se musíte zmáčknout, co to dá a vydolovat ze sebe dostatek sil na soustředění, techniku a přirozeně na samotnou jízdu :-) Paráda! Dneska jsem se vyždímal jak by to ani ždímačka nedokázala. Přes výživné vyčerpání jsem zažil pár vtipných chvilek. Občas si tak říkám, zda jsou všichni lidi na Vysočině takoví odborníci přes techniku jízdy na kolcích, koukají na mě jako bych to dělal úplně špatně, nebo že by snad neviděli na zdejších kopcích lyžaře na kolcích? Tak či tak mi přišlo směšné, jak např. celá zahrádka penzionu Klokočí v Kadově lehce ztichla zatímco jsem se kolem nich projížděl a na mě upřela hromada užaslých pohledů... :-) Když už jsem se vracel do NMNM a valil z kopce u nemocnice, tak jsem se zamýšlel, jak moc pro mě platí ta zákazová značka upravující maximální rychlost na 30km/h. Mám takovou drobnou obavu, že jsem jel mnohem rychleji, nicméně jak jsem měl zjistit, jakou rychlostí jedu? A hlavně, jak bych měl asi zpomalit? :D

Silniční lišaj aneb potřetí na kolcích

Ještě v půlce trasy jsem si bláhově myslel, že na blog plácnu pouze odkaz na mapu s poznámkou, že je určena těm, kteří vědí... Nicméně člověk se často mýlí a tak tu zanechám více písmenek, pokusím se vypíchnout ty nejzajímavější momenty vyjížďky. Na začátek vás otrávím trochou nudné matematiky - 35km, 2h, trasa viz mapa 1 a mapa 2.

Odranec-Kuklík
Kdo neznáte tajnou historku o věčnosti a gymnastice, tak s klidem přeskočte. Pro znalé jen malé připomenutí - trasa Odranec-Kuklík je ultimátní 1,2km dlouhý kopec s převýšením skoro 100m oplývající těmito atributy - úzká silnice tak pro jedno auto, ve 2/3 sjezdu sleeping policeman, zatáčky, horizontzy, několik baráků u cesty (nikdy nevíte, kdo se rozhodne vyjet autem), čarodějnice na stromě (Memento mori) :-) Už 1.7. jsem věděl, že tento sjezd musím zdolat (nebo se zabít) a to jsem ještě ani neměl kolce. Dnes nadešla ta osudová chvíle - nejprve jsem se vypachtil do kopce, kde jsem si užil nádherný západ slunce a své milované lesy, rozloučil jsem se, udělal otočku o 180° a vydal se do pekla. Přiznávám, že půlku kopce jsem plužil jak o život, během té doby jsem přišel o holeně a v okamžiku, kdy jsem se slabostí začal motat na silnici a každou chvíli hrozil nepěkný pád, nezbylo než to pustit šusem... Po chvíli jsem doletěl k obávaném příčnému prahu, který je přirozeně příliš vysoký na mé kolce... Asi jsem měl více štěstí než rozumu, ale skočil jsem ho dobře a pak se jen modlil, abych přežil tu nejprudší část kopce a hlavně nepotkal auto... Při rychlosti kolem 50-60km/h naštěstí nemáte příliš času na přemýšlení a tak ani nevím jak jsem proletěl přes most pod kopcem a již spěchal vstříc dalšímu dobrodružství...

Skopec Krátká-Kadov
Další krásný kopeček, 0,6km s převýšením 37m, je přibližně 21:45, se slunečními brýlemi vidím pěkné kulové, zaujímám postoj ve vajíčku a letím s kopce dolů. V půlce kopce mně proletí hlavou myšlenka, co bych asi v této rychlosti dělal, kdyby mi do cesty skočilo nějaké zvíře. Ještě než myšlenka opustila hlavu, zaregistrovaly mé oči nějaký nehybný flek na silnici, čím blíže jsem mu byl tím více jsem chápal, že jde o přivolané zvířátko - srnku. Polil mě studený pot, zvíře se ani nehýbalo a já v 50km/h letět vstříc srážce. Snažil jsem se zapískat, ale vůbec mi to nešlo a tak jsem zoufale začal křičet: "Hééééééj, hůůůůůůůůůůů... hůůůůůůů..." Nevím proč jsem houkal, ale asi jsem přesvědčil srnku, že přes Krátkou jezdí vlak :-) Na rozdíl ode mě nechtěla riskovat srážku s rozjetým vlakem a utekla :-)

Silniční lišaj v Kadově
Sotva jsem se vzpamatoval se setkání se srnkou, tak jsem vjel do Kadova. Na začátku obce mě čekalo krátké stoupání, což asi bylo moje štěstí, nejel jsem totiž rychleji než 15km/h. Nevím, zda jsem byl ještě rozhozený z blízkého setkání třetího druhu, ale na vteřinu jsem ztratil koncentraci. A to byla osudová chyba. Buď mi ustřelila lyže na štěrku, který jsem už vůbec neviděl, ale pravdě podobnější varianta je, že jsem si zapíchl holi před lyži. Bez jakéhokoliv varování jsem se odporoučel k zemi, bylo to tak šíleně rychlé, že první co jsem ucítil byla palčivá bolest v levém lokti, následně přišla rána do pravého stehna a nakonec otřes celého hrudníku, to když si má žebra ustlala na asfaltovém lóži, no a až když jsem se obličejem málem dotýkal silnice, tak teprve z mozku vyšel do efektorů signál: "strč pod sebe ruce" :-) Z šoku jsem se vyhrabal poměrně rychle, ono také, tmavě-modrý flek na silnici krátce před setměním není příliš vidět a přejetý jsem být vážně nechtěl :-) Úplně jsem zapomněl na to, že jsem bábovka - nebrečel jsem, sanitku a ani maminku jsem nevolal :-) Koukl jsem na sebe, abych viděl, kde krvácím, ukázalo se, že to nejspíš přežiji. Pevně jsem se opřel do holí a dál spěchal k domovu, tušil jsem, že se vrátím až potmě... A správně jsem tušil :-)

Sjezd z Vlachovic
Zdá se, že po desáté hodině večerní je vcelku tma i bez slunečních brýlí, které jsem po pádu v Kadově odložil. 3km kopec z Vlachovic do NMNM by byl třešničkou na dortu, nevědět kolik zvěře se v okolí pohybuje, nebýt asfalt úplně mokrý a hlavně tu mizernou silnici i vidět nejen tušit :-) Dobrá nebyla ani skutečnost, že mě řidiči proti jedoucích aut zpozorovali asi tak 30m před sebou, takže jsem byl párkrát slušně oslněn dálkovými světly a jel opravdu naslepo... Pod kopec jsem se se štěstím dostal a v lese u Ski Hotelu v naprosté tmě se zájmem pozoroval zrod jisker při každém zabodnutí holí do asfaltu, nádhera...

Jak se na stará kolena učím plužit :-)

Pro znalce Vysočiny nadhodím pár jmen - Nové Město na Moravě - Maršovice - Rokytno - Penzion u Martina - Medlov - Fryšava - Tři Studně - Vlachovice - Nové Město na Moravě. Případně lze zkouknout moji trasu na mapě, pak doporučuji zobrazit i výškový profil.

Druhá vyjížďka na kolcích byla poněkud ostřejší. V 11 hodin jsem se rozhodl místo obědu vyrazit podruhé ve svém životě na kolce, rychle jsem se pokusil odstranit při první jízdě zjištěné dětské nemoci. Nejprve jsme si vzal do parády hole, na jedné z nichž se pootočil tvrdokovový hrot. No vlastně nepootočil, mýlil jsem se, svou práci jsem odvedl poctivě, což jsem zjistil s kombinačkami v ruce ve chvíli, kdy jsem se s ním pokusil pohnout do správné polohy a on se ani nepohnul, na rozdíl od rukověti.... :-) Že by výrobce holí nepředpokládal, že jim někdo dá takto pokouřit na asfaltu? No co, otočil jsem rukovětí na správné místo a pustil jsem se do další anamnézy. Něž jsem sáhl do lyží, tak jsem se pokusil změřit souosos koleček na obou lyžích, ta se zdála být v pořádku. Nezbylo tedy než použít běžnou IT fintu typu "vypnout a zapnout" případně "vystoupit a nastoupit". Jednoduše jsem kolce rozmontoval a znovu poskládal. Během této činnosti jsem zjistil, že se kolečka na pravé lyži točí o poznání pomaleji než na té levé... jo to by mohl být ten důvod zatáčení.

Výbava byla nachystána, trať v hlavě také, nezbylo než vyrazit. Jako správná bábovka jsem si vzal do kapse dresu pantofle pro případ nouze, že bych se dostal do situace, že to na kolcích nepůjde dál. Ne že by se nedalo chodit ve skateových lyžácích, nicméně to není vůbec pohodlné a navíc cena těch závodních bot není tak zanedbatelná, abych jim sundal podrážku již během druhé vyjížďky :-) Vyběhl jsem vedle baráku, s pomocí zdi jsem naskočil do kolcí a vyjel. Přirozeně jsem si říkal, že ten kopeček od baráku na ulici sjedu jak nic, no měl jsem co dělat, abych nepřišel o další zub... Světlá výška kolců není nikterak závratná, což se ještě několikráte ukázalo během jízdy a překonávání překážek vyšších než 2-3cm může být letální... Cesta do Maršovic byla v pohodě, pominuli skutečnost, že půl kilometru jízdy do mírného kopce mě stálo téměř všechny síly :-) V Maršovicích nastal první problém - 2 křižovatky, do nichž jsem najížděl vždy z vedlejší, navíc ta druhá byla pod kopcem... Ale jo, ani nevím jak jsem je projel a tu stopku jsem vážně neviděl ;-) Pak následoval nekonečný dokopec do Rokytna. Kdo mi vysvětlí, kde se vzaly ty šílené hordy aut ve všední den? Provoz nebyl zrovna přívětivý, zvlášť vezmete-li v úvahu, že při bruslení zabírám s přehledem celý jízdní pruh a má rychlost byla v průměru jen kolem 13km/h, tím pádem jsem byl slušná brzda provozu. Rychlost na prvních 3,3km byla vážně špatná, nicméně převýšení skoro 120m (viz výškový profil na mapě) není zcela zanedbatelné :-) Z Rokytna mé kroky směřovali k Penzionu u Martina, kde se na mě obdivně díval malý  chlapeček a jeho tatínek mu vysvětloval, že jsem "pan lyžař" a že trénuji. Udělal mi radost, ale to nemění nic na skutečnosti, že jsem pouhý blázen... Sjezd k Medlovu byl poměrně náročný, šlo o první větší kopec, kde jsem se to učil a ty příčné překopy nebyly příliš milé. Po cestě jsem se potkal s dalšími obdivnými pohledy dětí a jejich prarodičů, příjemné :-) Z hráze Medlova následoval známý dokopeček, kde jsem už několikrát potil krev, ať už na Meridě či na Fryšavském drsoňovi... Nahoru jsem se dostal celkem v pohodě, tam se však poprvé ozvaly výčitky svědomí, dobře totiž vím, že 600m dlouhý skopec s převýšením 50m je celkem záludný, úzká cesta pro jedno auto, občas písek z polí, pár nepřehledných zatáček a na konci STOPKA bez velkého prostoru na zastavení... Netrvalo to však dlouho a pustil jsme se dolů, od začátku jsem se snažil naučit se plužit, vážně jsem se někde dočetl, že to na kolcích jde a opravdu jde. Je pravda, že už jsem začínal cítit spálenou gumu koleček jak driftovaly na hrubém asfaltu, ale hlavní je, že se mi to nerozjíždělo nikterak závratnou rychlostí. To bylo celkem dobře, protože jsem se pustil z kopce aniž bych věděl jak dole na stopce zastavím... Nemělo ani cenu nad tím nepřemýšlel, ono tam zastavit nešlo, vážně ne... Průlet stopkou do protisměru byl slušnej adrenalin, ale odvážným štěstí přeje, auto jsem nepotkal, kdyby jo, tak by konec konců tyto řádky už nikdo nenapsal... Dokopec z Fryšavy do Tří Studní bolel převelice, ale utrpení zmírňovala skutečnost, že jsem začal dojíždět turisty na kolech, dobré znamení... Z kopce ke Třem Studním mi sice ujeli, ale já jim to vrátil, když ty máčky zastavili v čekárně kvůli příchozí dešťové přeháňce... No dobře, třeba bych také zastavil, ale neměl jsme na výběr, byl jsme jen na obědě... Za hrází Sykovce jsem konečně někoho předjel, ano, vím, důchodce na kole není rovný soupeř, ale co... Dokopec do Vlachovic byl dalším peklem, nahoře jsem se podíval na mezičas - 45min na 13km, tj. průměr se zvýšil na 17km/h. Už jsem se těšil na 3km dlouhý sjezd z Vlachovic, ten mi však lehce pokazily dva faktory. Prvním faktorem se stala značka sečení trávy, která mi, nevím jak, nalila do hlavy představu jak v 50km/h vylítnu ze zatáčky, přede mnou traktor, který jede 10km/h a v protisměru auta... Naštěstí tuto představu mi z hlavy vymetla první zatáčka, traktor jel už nahoru... Druhý faktor byl horší, na silnici leželo slušné množství vody po nedávném dešti, z inline bruslí mám s deštěm spojené dva zážitky - mrtvá ložiska a pekelnou kluzkost, kdy se člověk nemůže odrazit a neustále hrozí ochutnávka asfaltu. A když takhle z toho 3km kopce valíte odhadem 40-50km/h s autem v zádech... tak váš čeká pořádná porce adrenalinu :-) Jen mi řekněte, kdo za pako vymyslel ty stupidní blatníky, durch mokré lyžáky a trenky na pozadí mají pocit, že neodvádí svoji práci zrovna dobře... V NMNM zbývalo jen vyřešit jak se dostat přes město, nakonec jsem se rozhodl být drsný a vzít to kolem nemocnice, "Aspoň to budu mít blízko," říkal jsem si.... Vážně to není nejlepší místo, motá se kolem něj spousta svátečních řidičů vysokého věku, všude okolo jsou výjezdy od bytovek a hlavně pod nemocnicí křižovatka, kde se člověk opravdu nemůže spolehnout, že mu dají všichni přednost, zvlášť ne ti výše zmiňovaní důchodci, kteří často startují od nedalekého obchodu... Pravdou také jest, že jsem si málem ustlal již na železničním přejezdu, který jsem ani nezmínil, kruci ta světlá výška je problém... Kopec jsem zvládl, stejně jako cestu přes celé město... Ukázalo se, že i v extrémně vodních podmínkách drží kolce na zemi mnohem lépe než inline brusle, to je nejspíš dáno materiálem koleček. Stejně tak si nešlo nevšimnout, že na mokrých přechodech a ostatně všech bílých nástřicích na silnici mají kolce stejné problémy jako mašina :( Poslední krutou překážkou se ukázal být železniční přejezd u vlakového nádraží, au au, to to kolce bolelo... Doma jsem byl asi za 1:05h, a najel jsem 20km, průměr se tedy vyšplhal na 18,5km/h... aneb je co zlepšovat :-)

A jaké to tedy bylo? Báječné... Pocit na kolcích je opravdu hodně podobný skutečným lyžím, byť má jistá specifika... Co je méně příjemné je bezesporu pohyb v běžném silničním provozu, zejména mi vadí smrad z aut, to na běžkách vážně nepotkáte... No viděl bych to ještě na dvě tréninkové projížďky, abych se naučil skákat a hurá na Odranek-Kuklík a spícího poldu... :-)

[update] Kolce jsou vážně náročné, jsem unavený jako po běžkách, je to jedna z nejdokonalejších únav, kdy vás příjemně bolí celé tělo. Jsem unavený natolik, že nemám chuť ani shybovat ani klikovat a to je již co říct :-)

Kolce poprvé...

Je to tady :-) Poprvé jsem se postavil na kolce a je to supééééééééér. Tedy ne zase tolik, že bych se přestal těšit na zimu, ale to by mi stejně nikdo nevěřil :-) Kolce mi daly možnost opět si připomenout jak se po zimě lehce přechází k jakémukoliv sportu a naopak na začátku zimy tak těžce z jakéhokoliv sportu na běžky :-) Běžky jsou jednoduše největší zápřah pro lidské tělo, stačí si dát pár set metrů soupaž do mírného kopce a nezbude vám, než se poohlédnout po návodu k pulzáku, abyste zjistili zda nestrháte stupnici :-) Jsem rád, že jsem si pořídil tréninkovou variantu kolečkových lyží, která je dostatečně pomalá, zvlášť máte-li možnost porovnávat s inline bruslemi se stejně velkými kolečky. To je přirozeně výhoda, nezapomínejte, že jde o pekelné nářadí, na kterém se téměř nedá brzdit/zastavit... První vyjížďka nebyla delší než 4km, ale i tak jsem si to báječně užil. Pro další vyjížďky bude sice třeba vyléčit nářadí z dětských nemocí - levá lyže zatáčí lehce doprava a tvrdokovový hrot levé hole se jednoduše protočil tam, kam neměl...

Co jsem netušil o běžeckém lyžování

Spolu s novým vázáním Salomon Pilot Equipe Skate se mi do rukou dostala informační knížečka od Salomonu, cituji:

"Běh na lyžích je náročný a může být i nebezpečný. Měli byste si uvědomit, že s tímto sportem jsou spojena jak rizika vyplývající z něho samého, tak i další možná rizika a že při jeho provozování jsou zranění běžnými a obvyklými příhodami. Konstrukce běžkařských bot a vázání nebyla vyvinuta za účelem eliminace těchto rizik, a proto zde neexistuje záruka bezpečnosti."

Nějak nevím, co si o tom myslet, na jednu stranu klasické právnické povídačky, aby byla firma z obliga, to asi chápu. Nicméně běžecké lyžování je staré několik tisíc let, to moderní stovky let, možná by tedy stálo za to, zamyslet se, zda by se nedalo nějakým způsobem přispět k bezpečnosti tohoto sportu, když už jsou zranění běžnými a obvyklými příhodami...