Stopy mixuje rolbič Skočdolesa Stanislav aneb Dolní Morava a Paprsek na běžkách

Po dvojím sobotním trápení na závodní trati u Ski Hotelu, kde mě postupně proháněli dva Markové (BTW ten žďárský jezdí výtečně, no už se těším na ligu, až mi vypráší kožich... a ten novoměstský na tom není o moc hůř), jsem se nemohl dočkat nedělního výletu za borůvkovými knedlíky do hor. Vše nasvědčovalo tomu, že naše výprava budu velmi početná, až jsem si začal trochu dělat starosti, kam že usadím 8 běžkařů do auta pro 5 lidí (záměrně neztotožňuji člověka a běžkaře, ne že by snad běžkař nebyl člověkem, ale proti běžnému člověku tahá s sebou poměrně rozměrné harampádí a někteří i dva krát ;-)). Do toho všeho jsem nebyl ušetřen bolestivé zkušenosti s montáží zahrádky na střechu vozu, při které jsem klel jako dlaždič, děkuji milá firmo Hakr, vaše skvělé zboží již nikdy více! A tak jsem až ve večerních hodinách zaregistroval nepříjemnou skutečnost, že se z pracovní (no co, dalšího dne nás čekala dřina) skupiny, odhlásily ženy, Mirek, Láďa se nepřidal, a tak nás rázem zbylo ani ne pět, no totiž přesně čtyři...

Kvůli tomu v nedělních 7:00 začala další pánská knedlíková jízda. Kuba, Aleš, Marek a já jsme vyrazili na Dolní Moravu, jedno z nejbližších "vyšších" míst, kde se dalo lyžovat. Člověk by dokonce nabyl přesvědčení, že luxusně, soudě dle FB zpráv rolbaře o nachystaných tratích na víkend. Ale to zase předbíhám (asi to mám v krvi). Cesta nestojí za příliš zmínek, snad jen, že silnice nebyly až zas tak holé a že jsme sem tam jeli trošku bokem, doteď nevím, zda ESP svého auta nenávidět, nebo obdivovat za to, že je s ním občas trochu zábavy ;-) Závěrečný úsek z Horní Lipky na parkoviště Pod Klepáčem lze označit za test zdatnosti automobilu i řidiče. Na dostatečnou to snad stačilo, mety parkoviště jsme dosáhli, ale je pravdou, že silnice využívaná dětmi pro bobování byla vskutku výživná, neupravená a zachumelená. BTW to zachumelená platilo bohužel i o těch luxusně upravovaných tratích. Zbojnický okruh nominální délky 11km pro nás znamenal zhruba 5km ve stopě vyšláplé od lidí na pozůstatcích strojové úpravy schované zhruba pod 10cm peřinou, pak zdolání skoro kilometrového převýšení a rozhodnutí kam dál bez stop... Varianta výstupu na Kralický Sněžník bez stopy a se špatně namazanými běžkami (vážně mě lyže do kopce příliš nedržely) jsem rychle zavrhl. No a ani varianta kilometrového sjezdu úvozem, kde by to vážně bylo o uhnání si smrtelného úrazu neprošla a tak zbyla varianta č. 3. Dokončit Zbojnický okruh bez ohledu na absenci stopy a bez ohledu na nadbytečnost hlubokých lidských stop v místech, kde přede dvěma dny šla nalézt běžecká stopa. Po chvíli Kubova buldozerování jsem se dostal do čela a s vědomím odpovědnosti za zdraví skupiny se jal mixovat stopy jakožto rolbič já sám. Nestoupavý charakter mých prkýnek stál příkře v rozporu s jejich sjezdovými schopnostmi, kterých nabyly po aplikaci skluzných vosků aplikovaných předešlého dne... Aneb není nad to vyzkoušet si stopo-tvorbu na vlastní kůži či skluznici. Vzhledem ke skutečnosti, že nás čekalo klesání 250m na 7,5km trati, šlo o celkem příjemné cvičení. BTW jinak díky máze to bylo peklo, takže došlo na první trénink soupaže v sezóně... Ne překvapivě po návratu na parkoviště nikdo nic neměl proti myšlence opustit Dolní Moravu a posunout se na původně vyhlédnutý Paprsek.



Krom sjezdu z parkoviště na Horní Moravu nestála cesta opět za řeč (ten traktor, co nám nedal přednost a málem nás svojí radlicí smetl, se však nepočítá)... BTW suchou nohou (pneumatikou) dojet až do Velkého Vrbna, to jsem ještě nezažil. Parkoviště pod sjezdovkou, která ještě nebyla v provozu, zelo prázdnotou, takže jsme vybalili lyže a vyrazili vzhůru. Aleš to vzal s lyžemi v rukou a překvapivě byl na Paprsku rychleji než my stromečkem, stromečkovým poklusem. To mě podrž. A další šok! Jestliže jsem čekal prázdné stopy a prázdný Paprsek, soudě dle absence aut pod sjezdovkou, nemohlo mě nepřekvapit množství běžek ve stojanech před chatou a plná restaurace lidi, že si nebylo kam sednout. Důvodem překvapení nebylo nic než nedovtípení, že se dá dojet přímo k chatě Paprsek autem a to mě podrž, cesta by byla delší jen o pouhé 4km/10min... Ach jo! Ale co už. Tradice nečekají, tradice se tvoří, takže jsem si objednal bájné borůvkové knedlíky za 90Kč a narval jsem to do sebe. Dobré byly, možná nejlepší v této sezóně (pominu-li ty domácí), ale že bych se kvůli nim (tedy jako po nich) utloukl, tak to asi ne. No a po obědě nastal čas skutečného lyžování, rozhodnutí padlo na Velký Schengen. Nádhera, co vám budu povídat, luxusní stopy (i přes obrovský počet lidí na lyžích), více než dostatečné množství sněhu a nakonec mi nevadila ani zakaboněná obloha, ze které tu a tam padalo něco mezi sněhem a ledovými krupkami. Bohužel moje máza, jak už jsem zmiňoval, měla daleko k té ideální, takže jsem buď píchal soupaž a nebo držel střídák na rukách. To mělo za následek jenom toliko, že mi odešly ruce a vedení se chopil Kuba s Markem, kteří mi ujeli. A tak jsem poprosil Aleše o výměnu běžek, abych si vyzkoušel pořádné Fischerky a nestačil se divit, jak krásně lehké lyže jezdí a jak jsou měkké i pro mě a hlavně jak moc mu nejedou vpřed. To moje závodní speciály ze Sportenu možná ze začátku 90. let využily svůj potenciál z tohoto úhlu pohledu lépe aneb parafínování v předvečer startu se zadařilo, když už nevyšla máza stoupacími vosky. Nakonec došlo i na výměnu běžek s Kubou. Tady se neměnila značka, byly to Bohemky za Bohemky... No a musím říct, že mu také nejely, ale na druhou stranu luxusně trefil mázu, takže jsem konečně nechal odpočinout ruce a dal pokouřit nohám. Tu jsem po několikáté ověřil jak moc důležitá je předozadní pozice těžiště ve sjezdu. Kubovi krátké měkké běžky se přeci jenom rozjely, když jsem přesunul těžiště za paty a cítil tlak prstů ve špičce lyžáků, které měli tendenci nadzvedat lyže v jejich těžišti... Pěkné. Nakonec jsem se vrátil ke svým prkénkům a dopíchal soupaž až na Paprsek. Krom toho jsem si na kolečku užil těch několika málo sjezdů, zkrátka paráda, jen škoda, že mi tak brzo došlo a že mi kluci dávali na prdel. Dokonce nemám ani výmluv, že bych byl oslaben nějakou předchozí činností, Marek měl v nohách to co já... A nakonec to nejlepší, sjezd po sjezdovce z Paprsku k autu. Nekoná se! Po několikaleté známosti místních tratí jsme až v neděli zjistili, že se na parkoviště u sjezdovky dá dojet po značené a upravované stopě! Ty jo! Ukázala se nám nová perspektiva místního lyžování. Hustej sešup 200m na ani ne 3km, kdy se chvíli valí lesem, chvíli po loukách, sem tam naprosto nepřehledná zatáčka, vcelku adrenalin. No nebrzdil jsem a zároveň doufal, že nepotkáme nikoho v protisměru, protože jsem jel dost rychle na to, abych zastavil v rozumné době. Chtělo by se mi říct, že vím kudy z Paprsku a i jak na něj, místo obvyklé sjezdovky, jenže přeci jenom pokud bych si měl vybrat stoupání 3km nebo 1,2km, tak zvlášť na skatech bych stejně raději sáhl po sjezdovce :-) Tedy nebýt skutečnosti, že už vím jak se dostat na Paprsek autem... :-)



Takže jaká, počasí nic moc, polovina stop nic moc (na Dolní Moravě) a naopak na Paprsku bomba, ve výsledku skvělá pánská jízda, následovaná dalším driftováním v autě, tj. samá dřina a adrenalin, zkrátka tak jak to má být. Na Štědrý den hory asi vynecháme, ale pak přijde tradiční dovolená, takže skol!

Vysočina, Praděd (Jeseníky), Černá hora (Krkonoše) a Vysočina aneb motáme se na běžkách za vůní borůvkových knedlíků

Zima je tu, s ní přirozeně i běžky a nepřirozeně odpočívající já. Konec celodeňáků bez jídla (maximálně tak s penne v kapsách)... V poledne pěkně do restaurace na borůvkové knedlíky. Žádné ani vzdáleně rádoby super výkony, prostě zimní pohoda na lyžích v horách, tak nějak to vypadá tuto sezónu. Z části za to může pohoda na Tauplitzalmu, o které jsem nedávno psal a která mě tak nějak nakazila. Hned následující víkend nezbylo než navázat v podobném duchu, avšak v prostředí českých hor.

25.11.2017 Vysočina

No, ale nebyl bych to já, abych si nejprve "nezalyžoval" na rodné Vysočině. Nejschůdnějšími místy takhle na začátku zimy, kdy vlastně žádný sníh široko daleko neleží bývají Studnice (nevýše položená obec Žďárských vrchů) a Fryšavský ledovec (svoje jméno nedostal jen tak náhodou...) Rozhodl jsem se pro Studnice, které byly blíž. Ne že by to nebylo vlastně jedno, půl hodina do setmění, mlha s dohledem na pár desítek metrů, mrholení, teploty nad nulou a absence sněhu (kromě zbytků první várky někde na mezích), to vše slibovalo kvalitní zážitky. A to jsem ještě netušil, co mě čeká. Hnůj! Jako by nestačilo, co jsem zmínil výše... K tomu všemu se přidala rozbahněná louka pokryta neskutečným množstvím hnoje, no a na té louce jsem navíc lehce uváznul autem, aby zábav nebylo málo. Lyžování samotné stálo za ... (hnůj)? Ale co, byl to pohyb, pohyb na čerstvém vzduchu (no to těžko), tak jak by Kuba řekl: "Je to sport", no a byl.



26.11.2017 Jeseníky, cesta na Praděd

V neděli bylo třeba napravit vnitřní představu o té pravé zimě, kterou mi nabouralo sobotní bahnění. Ne že by bylo málo možností, kde tak učinit, ale moc jich nebylo v rozumné dojezdnosti, aspoň s ohledem na jednodenní lyžování. Volba tak nepřekvapivě padla na Jeseníky a Praděd. Večer před odjezdem jsme ještě trochu potunili plány a místo na Hvězdu do navigace padlo Červenohorské sedlo. Skoro ani nevím, co k tomu říct, no asi toliko, že to nebylo moc dobré. Sice jsme na místě byli asi tak během dvou hodin, sice jsme si projeli pěkně zrekonstruovanou silnicí do sedla, ale absence strojově upravené stopy ze sedla na Švýcárnu to všechno dosti zazdila. Sněhu bylo kupodivu dost, jen ty stopy... Sem tam někdo někde zanechal otisk svých běžek, ale odrazit se z toho moc nedalo a tak více než méně táhlé a chvílemi i prudké stoupání na Švýcárnu odkrajovalo značně z našich sil. Cesta dál byla na pohodu, poněvadž úseky Ovčárna-Praděd a Ovčárna-Švýcárna podstoupily kadeřnickou kúru od místního rolbořníka. Dalším ani ne tak neočekávaným překvapením byla minela norských předpovídačů počasí. Slunce se sice mezi mraky dralo ven, ale rozhodně ne okolo desáté hodiny, ale asi až někdy po jedné odpolední... Naopak za příjemnou lze považovat teplotu, která ve spojení s kvalitou sněhu dodávala na pravděpodobnosti úspěchu s modou extrou od Swixu na skluznicích. A taky, že jo... Krása, po dlouhé době střídák s kulisou jesenických vrcholů a hřebenů okolo. Dokonalost zážitků narušovalo jen několik neohleduplných pěšáků, kteří se bohužel hojně oddávali zimním radovánkám. Proti tomu nic, ale pokud zhruba šestimetrovou silnici obsadí v celé své šíři, dupou do běžkařské stopy, rozjíždí-li ji sáňkami a navíc v družném hovoru zcela ignorují okolí, tak je považuji za bezohledné idioty... Naštěstí to smázly dobré borůvkové knedlíky na Švýcárně. Únavě nešlo déle poroučet, tak jsme si poručili oběd :-) Polední pohodičku poozvláštnil někdo známý, Ondra Leitner, se kterým se nahodile potkávám na různých místech republiky, kde je přáno běžkařům. Příjemný pokec o lyžování, závodech a Finsku ukončil až Ondrův vynucený úprk na autobus. No přesně to, co jsme nechtěli zažít... Pokusím se vysvětlit. Na Ovčárnu, jakožto výchoziště běžkařských tras se dostanete "nejlehčeji" třemi způsoby.

1. Z Červenohorského sedla, cesta delší zato horší... Auto necháte na placeném parkovišti za 200Kč/den (my nic neplatili, soudím, že dokud nejedou sjezdovky nebo dokud jinak nezačne sezóna, tak se tak zkrátka neděje, nebo jsme prostě jen měli štěstí...). Blbé je, že nemáte po ruce auto a musíte zdolat 13km/500m po svých...
2. Z Hvězdy autem, cesta rozhodně nejdražší... Za průjezd "horskou silnicí" Hvězda-Ovčárna v zimě zaplatíte 450Kč, aspoň že za parkování na Ovčárně nic nechtějí (aspoň doufám), tedy za předpokladu, že tam jedete na den, na více dnů to bude jinak, asi placeně a hlavně to musíte mít domluvené. BTW jezdí se tam kyvadlově, tj. nahoru jen v celou a dolů v půl... Toliko ke komfortu.
3. Z Hvězdy kyvadlovou dopravou, sockares cesta draze a nepohodlně. Auto necháte stát dole na parkovišti Hvězda, bratru za 70 nebo 100Kč (nevím komu věřit) a pak si sbalíte pár švestek a vzhůru na bus. Předražený bus, kde si připlatíte ještě za běžky vás na osobu přijde na 30-50Kč za jednu cestu (přesně mi neřekli ani na dispečinku dopravce Arriva, který linku provozuje...) No také žádná láce, musíte se řídit dopravním řádem a věci po ruce také mít nebude...

Jo tak na ten bus se chystal Ondra a my zase pro změnu na odpolední část výletu, kterou bylo třeba opět zakončit na Červenohorském sedle. Bohužel to nebyla taková pohodička, jak by se mohlo zdát. Ano, bylo to z kopce, ale až příliš, sníh lehce umrzlý, brzdit se nedalo, v lese sem tam sníh pro změnu chyběl téměř úplně, takže to byly spíše nervy. Nepřekvapivě jsem však přežili a po nějakých dvou hodinách cesty autem se ocitli pro změnu v Brně smutní, že zimní víkendová pohádka skončila...

2.12.2017 Vysočina

Ani druhá porce lyžování na Vysočině nebyla zcela ideální, ale na druhou stranu dost dobrá na to, abych si přidal a to hned dvakrát. Poprvé jsme vyjeli snad někdy okolo 9h na Studnice, kde jsme se spolu s Janičkou pokoušeli o autodidaktiku běžeckého lyžování, především klasického stylu. No, vypadalo to více komicky než jakkoliv jinak, jen jsme se znovu utvrdili v přesvědčení, že to potřebujeme jako sůl, či sníh...

Janička pak sedla do auta a pokračovala k domovu, zatímco já pokračoval několikacentimetrovou vrstvičkou sněhu po mých oblíbených kopcích. Studnice, Rokytno (vodojem), Hotel Pavla, Sykovec, Tři Studně a dál a zpět. Za Hotelem Pavla jsem nabral směr Medlovské údolí a pokračoval až na Maršovice a kolem kopce "Nad městem" až do NMNM. Poměrně jsem spěchal a nevím, zda za to mohla více kachna v troubě a nebo domluva s kluky, že odpoledne vyrazíme na běžky :-)

Odpolední vyjížďka vypadala poněkud jinak, než jsme se domluvili o nějaký den dříve s Kubou. Nakonec na běžky došlo už okolo 13h (hned po té, co jsem spořádal pečenou kačenu) ve složení Kuba, Láďa, Láďa a já. A také se tak nestalo ostrým startem na prkénkách přímo z NMNM, ale automobilově z Vlachovic. Krásné zimní počasí nás provázelo i po cestě na Sklené a dál. Mimochodem dál to bylo ve vlastní stopě, kterou jsem převážně razil já, jak nezvyklé... Málem se nám podařilo dorazit až do Světnova a nepřekvapivě cesta zpět byla delší zato horší :-) No dobře, možná cesta nebyla až zas tak delší, skoro bych hádal, že byla na chlup stejně dlouhá, ale horší určitě byla. Místo z kopce do kopce, vosk mizel a síly též... Ovšem bez ohledu na výše zmíněné to stálo za to, slunce, které se znenadání zjevilo na obloze proměnilo bílé pláně ve třpytivou výlohu zlatnictví... Zcela vyčerpaný jsem se dostal domů až krátce před setměním a naprosto spokojený.

3.12.2017 Krkonoše, Černá hora

Aby snad únavy nebylo málo, vyrazila naše ekipa druhého dne ráno do Krkonoš. Ne že bych příliš ocenil náš výjezd v 6:00, na druhou stranu příjezd do Jánských Lázní, tj. pod Černou Horu, v 8:30 byl více než povedený. Auto odstavené za 70Kč/den na parkovišti Hoffmanova bouda a vzhůru do stopy. Bohužel jsem se trochu sekli, nebo jinak, zkrátka jsme to vzali po zčásti značené spádnici na Lobkovicovu cestu, která se mění v Černohorskou silnici. Stopa, vytesaná do kamene, nebo aspoň do sněhu, nádhera a luxus. Jen škoda těch několika kilometrů do nekonečného kopce, aspoň že jsme křižovali několik sjezdovek, které nás zpomalily a zároveň nechaly vystoupit náš tep ještě výše (přeci jenom hrozba srážky s letícími sjezdaři zapůsobí). Bohužel jsem to na kopci vzali za špatný kopec, sice slibované výhledy byly, to ano, ale ta luxusní vychvalovaná stopa zmizela. Krkonošská magistrála sice byla dostatečně zásobená sněhem a vcelku i sjízdná, ale především pro skate a my možná neočekávaně vyrazili na klasiku (njn. příští rok se na lize jede klasika...) Počasí nám však přálo, takže nemohu než vrhat superlativy všude okolo. A také se přiznat, jak jsem dojel na hlaďák... Ještěže se kluci nikam necpali a v poklidu jsem se společně doplazili na Dvorskou boudu. No a tak se naplnil knedlíkový závazek. Tento komunistický skanzen s podivnou nabídkou napsanou křídou na tabuli, nabídkou bez cen, nabídkou něčeho jiného než nám bylo řečeno, se nakonec ukázal býti přívětivým. Kuřecí polévka (údajně hovězí) krásně prohřála a takové borůvkové knedlíky jsem ještě neviděl. Dva házenkářské míče plavaly v tuku (snad i másle) po talíři. Napsal bych tam a zpět, jenže když se na ten talíř nemohly vejít, tak to asi nepřipadá v úvahu... Polévka nakonec za 60,- a knedlíky za 120,-, tj. vesměs ještě za snesitelné ceny... A po jídle šlo všechno lépe, zkrácená cesta, kterou jsem měli naplánovanou až na Výrovku dostala u Chalupy Na Rozcestí nové obrysy, takové liščí. Uzounkou cestou jsem si to namířili po Liščím hřebenu, přes Liščí horu až na Liščí louku, kde došlo na zábavný výstup "čtyři motáci na prknech". Zkrátka sešup z 1360mnm do 1200mnm byl (ne)příjemně rychlý, což zavdalo obavám o naši bezpečnost při brzdění, o kterém jsem neměli zejména představ, kde že by se mohlo konat. A tak není divu, že jsem se pokoušeli zpomalit náš horský sestup traverzováním v hlubokém sněhu na zmiňované louce AKA komické figury... S úsměvem na tváři naše počínání však rozhodně nesledoval borec, který si právě na sněhu roztáhl křídlo aniž my to zpozorovali... Láďa na poslední chvíli šňůry zpozoroval a zvládl je přeskočit, no to Kuba ne... "Ty voleee," dostalo se mu poděkování :-) No a pak zpět, dál zpět okolo Lesní, Pražské a Kolínské boudy. No a poslední pořádný kopec zpět na Černou horu. Poježdění po kopečku, odhalení naprosto špičkové paraglidové startovačky, kosmický televizní vysílač a zdevastovaná opuštěná udivující Sokolská bouda... No a zasloužený sjezd zpět do Jánských Lázní. Luxusní sešup, který jsem si trochu vylepšil pádem v jediné zatáčce, luxusní vracečka mě zastihla právě v okamžiku, kdy jsem předjížděl téměř jediné dva běžkaře, které jsem za celou cestu potkal. Předjetí vnitřkem zatáčky bylo na ostří nože a ostří lyže se mi zařízlo do hlubokého sněhu mimo stopu a já letěl. Páni! Sníh jsem měl na zádech i v trenkách, ostuda. Borci si museli říkat, co je to za pako... Takže jsem rychle vyskočil zpátky na nohy, znovu je předjel a co nejrychleji ujel. Vskutku nám to vyšlo nádherně, dokonce i cesta autem zpět na Vysočinu se zastávkou pro občerstvení v Lidlu a s příjemným pokecem s kluky...



9.12.2017 Vysočina

Sobotní trojboj, tak bychom mohli pracovně nazvat další víkendové běžkování na Vysočině. Původní předpoklad, že většina sněhu slezla ze štaflí, nebo aspoň z polí (to jako díky oblevě), se ukázala býti lichou. Ale tohle všechno jsem zjistil až před polednem. Po ránu jsem své úsilí zanechal na závodním okruhu u Hotelu Ski. Že to bude dřina přestože mají najetý jen 2km okruh mi bylo od začátku jasné. Podpořené to bylo rychlým sněhem, na kterém jsem to nebyl schopný udýchat. Aspoň že jsem se pobavil, díky za to orienťákům, kteří se na tomto malém kolečku postavili trať a zřejmě okolo 9h se dali do závodění...

Okolo dvanácté jsem vzal rodiče na procházku do Vlachovic a setkal se tam s Janičkou, Mirkem a Honzou a vlastně i s právě odcházejícím Markem a Karlem. Zkrátka všichni lyžaři makali na Skleném, takže jsem tam nemohl chybět :-) Lehce pofukující vítr nám to neulehčoval, ale to neva. Občas vylezlo slunce a my tak křižovali louky za překvapivě hodně slušných podmínek. Janička jezdila bez holí a nebyla o nic pomalejší než my s, zkrátka paráda...

Třetí sobotní fáze se odbyla jen krátce po zabalení té druhé. Ve Vlachovicích jsem naskočil do auta, abych po několika málo kilometrech z něho zase vyskočil ve Vysočina aréně. Sotva jsem se přezul do skateů, obkroužil dvě rovinky, tak tu byli další sportovci, dorazil Láďa s Jirkou. Jirku jsem potkal v této sezóně poprvé na běžkách a předpokládal jsem, že to bude nářez. No a taky byl... Jediné naše štěstí spočívalo ve skutečnosti, že Jirkovi bylo špatně z kávy, která mu nesedla. Takže, když jsem jel nejrychleji, jak jsem uměl, tak on při skorozvracení v každé zatáčce nebyl pomalejší... Nemluvě o tom, že byl na rozdíl ode mě poprvé na běžkách :-) Ale to se dalo čekat, Jirka je superborec, a nezbývá než se těšit na další bolestivé výlety s ním :-) Aspoň že Láďa to tentokrát nehrotil, při bruslení je stále o něco méně nebezpečný než při klasice, kdy dokáže jet s neuvěřitelně dlouhým skluzem, kterému nelze stačit... No vydatné to bylo a to jsem si ještě přidali, když jsme se tu potkali s Markem.

10.12.2017 Vysočina

Nedělní ráno patřilo kroužení ve Vysočina aréně, pěkně jsem se protáhl spolu s Markem a Karlem. První, možná i druhé kolo ještě šlo, ale dál to už byla bída. Nakonec jsem se připojil k Janičce a šel trénovat techniku bez holí na okruhu (rozuměj na rovince, na stadionu). BTW toho rána jsem si po dlouhém čase vyzkoušel, jaké to je, jet bez pořádných holí... Ouvej, to to bolelo, to bych nesnesl, díky Marku za zážitek :-) No a také se nám po ránu pročistila obloha, na kterou postupně začalo stoupat slunce, jak jen mám rád tyto okamžiky, nádhera!


Polední fáze se nám posunula už na 11h. Z původního sklenského plánu v průběhu přiblížení se na start sešlo a my (Mirek, Janička, Honza a já) jsem si to namířili na ledovec (ten Fryšavský). To bylo zase překvapení, nechápu, že jsem mohl očekávat jakékoliv podmínky jiné, než skvělé. Na stranu druhou to zase byla dřina, absence pořádného stoupáku na pořádných kameňačkách mi to neulehčovala, smekal jsem seč mi síly stačily a nestačily. Během výletu jsme potkali opět spoustu známých (i těch od vidění), třeba jako Jirku Šťastného z Vodák Sportu, který nám nabízel poslední místa na Vasák (stálo by to za úvahu nebýt těžkej jako prase) no a pak Kubova tátu a nakonec i Kubu. Ten mě vyděsil, protože se na kopci objevil na závodních skatech... To samo o sobě by nebylo tak děsivé, protože na vršcích přeci jenom sněhu bylo vcelku dost, jenže on na nich přijel z NMNM, kde sněhu vážně moc nebylo. Ale dobrá, měl pro to logické vysvětlení, nízká vrstva přimrzlého sněhu mu umožňovala volně bruslit kdekoliv po pláních, což s jeho hmotností asi šlo, takže palec vzhůru. No a s Kubou společně jsem vyrazili z ledovce na Tři pumpy, Sklené, Vlachovice, hotel Pavla a Medlovským údolím zpět na Maršovice a do NMNM. Krásný výlet, během kterého mi zase vytanula na mysl ta nelichotivá skutečnost, jakže se v mém rodném kraji upravují tratě, tedy konkrétně na Novoměstsku... Zpravodajství typicky spí a rolba se vytahuje až při půl metru sněhu (proti tomu nic), jen jsem chtěl poznamenat, že skútrem by se dalo najet několik málo desítek kilometrů tratí, které by přeci jenom nabídly lepší svezení... Ale co, za takovými místy musíme spíše k sousedům, které nikdy nemají tolik sněhu, ale nechybí jím o to větší nadšení...

No a odpoledne knedlíky, ne kynuté, ne borůvkové, ale zato domácí jahodové ze spařeného těsta mákem sypané, no co více si přát? Naprostý luxus bez hranic... Takže knedlíková tradice nepřerušena a za týden doufám jedeme dál!