Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

úterý 31. května 2016

Sabelell a BMW S1000XR aneb povedená střela

Po týdnu je tu opět moje oblíbená rubrika "sedláme stádo divokých koní." Tentokráte jsem se pokusil zkrotit jedno takové čítající 160 plnokrevníků z Mnichova...

BMW S1000XR, tak mu říká výrobce a zároveň ho častuje přívlastky jako sportovní a adventure, prý jde o křížence endura a sportovního stroje... s klidným svědomím mu dávám za pravdu...

Jestliže před týdnem bylo mým cílem zjistit, co lidi přitahuje na značce Harley Davidson, tentokráte byly mé cíle sobečtější, tak nějak jsem se vrátil k představě, že bych jednou mohl sedlat velké silniční enduro. Vzhledem k tomu, že mě zajímá převážně ta silniční tvář strojů, byl počin BMW v podobě S1000XR neodolatelnou pozvánkou k testovací jízdě.

Domluva v BMW byla přibližně stejně tak pohodová jako v HD a i podmínky byly obdobné, 20.000Kč kauce a smlouva o zapůjčení motocyklu... Na rozdíl od HD zněla domluva tak, že stroj vrátím se stejným množstvím paliva s jakým jsem si ho půjčil, na druhou stranu jsem nebyl limitován hodinovým intervalem a tak se má jízda mohla protáhnout až do délky otvírací doby motosalonu...

Seznámení s motocyklem probíhalo poměrně dlouho, poněvadž disponuje slušnou náloží elektroniky s níž si člověk za jízdy může hrát a "přizpůsobit" si tak stoj k obrazu svému. Palivové mapy, elektronicky řízený podvozek Dynamic ESA s možností přepínání dynamických nastavení, nastavitelné ABS, palubní počítač, ... a tak bych mohl pokračovat a zahrnout věci zcela běžné a seznam by se nafoukl jak horkovzdušný balón.

Ale vzhůru do sedla téměř 230kg vážícího stroje. Sedlo je poměrně vysoko, nutí mě zavzpomínat na další BMW, kde jsem již tento pocit několikráte zažil (pocit, že motorky šijí snad pro dvoumetrové chlapy). Celé chodidlo na zem nepoložím, ale co, jedu se projet a ne to tlačit ze sedla :-) Jo, mimochodem, sedlo bylo jak ušité pro můj zadek, k tomu vzpřímená poloha trupu, rozumně široká řidítka a stupačky přesně tam, kde bych si to představoval, aby to bylo úplně nejvíc nejpohodlnější... To stejné se dá říct i o nožní brzdě, řadičce, plynu, spojce a brzdové páčce... Ergonomie je zkrátka na jedničku s hvězdičkou.

Rozjíždím se a hned brzdím, je nutné dát přednost projíždějícím autům, kurník, proč tam nemohu trefit neutrál? Že by další stroj, kde to s neutrálem nebude žádná sranda, nebo jsou na vinně moje nohy? Hned po vjetí na silnici se proplétám mezi stojícími auty na první místo před semaforem. Zelená. Chcíp... Start! Chcíp! Start! Chcíp. Bzzzrrrrzzrz, konečně start a konečně odjezd z křižovatky... No i potvora se 160k vám zkrátka může chcípnout :-) Celkem jsem byl rád, že mě nic nezvalchovalo, to by byl smutný konec projížďky. Krom mé nešikovnosti se záhy ukazuje jak je motorka neskutečně lehce ovladatelná, skoro bych řekl jako malý skůtr, ale na něm jsem v životě neseděl (tedy asi), takže stěží mohu srovnávat. Nicméně, jakmile se pootočí kola, veškerá hmotnost je ta tam a stroj se vede lehce, jako by byl nehmotný. Za chvíli si člověk zvykne i na představu, že v zatáčkách jezdí skutečně po kolejích, nic ho nerozhodí, kam ho pošlete, tam jede, krása.

A jak jede? Motor původem z S 1000 R potuněný tak, aby odpovídal představám těch, kteří o vzniku tohoto stroje rozhodovali dává k dispozici zmiňovaných 160k při 11.000 ot./min a vrchol točivého momentu lze nalézt v 9.250 ot./min. No ano, docela pekelné... Předchozí technické údaje jinými slovy říkají, že motor je třeba točit, sice táhne i odspodu, ale to pravé přichází až v otáčkových výšinách, kam jsem se nepodíval... Proč? Nechtějte vědět, jak by tento stroj letěl ve zmiňovaných otáčkách, ani dvojku bych nesměl zařadit... A vůbec kontrolka nabádající k přeřazení by mě vysvítila za živa, kdybych to tak točil... Motor, ač skvělý, byl zřejmě jedinou věcí, která mi nepřirostla k srdci, prostě mám rád instantní Bandití zátah motoru od volnoběhu, tenhle prahne po otáčkách a to není zcela můj šálek kávy. Tedy čistě subjektivní záležitost... Objektivní výtku bych také jednu našel, týká se vibrací, možná okolo 4.000 ot/min (nevím přesně), ale v jednu chvíli byly citelné a motor při nich měl takový zvláštní plechovo-plastový zvuk. Tím však asi končím a musím už jen chválit, ať už skutečnost jak jde motor za otáčkami, jakou má sílu, jak návykový má zvuk, jak umí při zavření plynu rozkošně střílet do výfuku... Nádhera!

Motorka se tedy umí pěkně rozvášnit a naštěstí díky jejím úchvatným brzdám ji lze zase trochu zkrotit. Duální ABS si se strojem poradilo vždy na výbornou. Takovou preciznost na brzdě jsem ještě nezažil.

Takže si to trochu sesumírujme, parádní posed, parádní ovládání, parádní jízdní vlastnosti, parádní motor, parádní brzdy... Zbývá pochválit ochranu před povětrnostními vlivy, opět příkladná. A vůbec měl jsem pocit, s výjimkou výšky sedla, že motorku navrhovali na moji postavu.

Aby chvály nebylo málo, můžeme na tu hromadu již vyřčeného kydnout HP Shift Assistant pro řazení bez spojky jak nahoru, tak dolu. Asi mi uvěříte, že je to silně návyková záležitost a pokud ne, zkuste si to sami, mi se to líbilo.

Jen tak mezi řečí jsem si vzpomněl i na jeden nešvar a tím jsou malá zrcátka, ve kterých jsem nic neviděl, ale na druhou stranu, na běžné silnici vás těžko něco dohoní, takže do nich netřeba nějak zvlášť koukat :-)

Také jsem úplně opominul design stroje a možná jsme u toho měl zůstat, na ten si můžete udělat názor vy sami i z obrázku a za mě? Opět nadšení...

A tak nezbývá než přemýšlet, zda bych byl ochoten vzdát se mamutího krouťáku v téměř volnoběžných otáčkách a přenastavit hlavu na rychlootáčkovou potvoru, která je téměř po všech stránkách o mnoho levelů výše než můj stroj. To se mimochodem hned projeví, jak se po testovací jízdě vrátím na svoji mašinu. Najednou se nelze ubránit pocitu, že se s ní musím poměrně prát, že poslat ji do zatáčky je stejné, jako se rukama pokusit vykolejit tramvaj a že díky absenci téměř veškeré elektroniky je to jako jet na veteránovi... Nicméně po chvíli mě zaplaví uspokojení ze sametového kultivovaného zvuku velkého čtyřválce, popisovaný instantní zátah nevadnoucí a neměnící se s otáčkami motoru, neutrál trefím na poprvé, uvědomím si, že převodovka je zde jedna z nejlepších, co jsem vyzkoušel, a že ani ta hydraulická spojka není k zahození a že to vlastně drncá podobně jako právě testovaný stroj (díky dynamickému nastavení všeho to asi ani jinak dopadnout nemohlo) a zase mě přepadne ta obava, že ten pravý stroj pro sebe jsem už přeci našel :-)

BTW letos se asi nesvezu na BMW K1600GT, protože předváděčku nemá na salonu žádný distributor, ale aspoň jsem se na něj mohl posadit (i na K 1600 GTL) a byl to také zážitek, zkrátka jsem zvědavý, jaké to bude...



pátek 27. května 2016

Jak jsem to konil v Kobylí

Čtvrteční odpoledne patřilo tréninku... U většiny sportů je trénink něčím, co naprosto neuznávám, co mě užírá a vůbec to prostě nemám rád. Paragliding je čestnou výjimkou, i kdyby mě to nebavilo, tak musím, chci totiž přežít :-) Proto jsem se rád připojil k Daliborovi a Jirkovi, kteří měli v plánu Kobylí. Předpovědi byly slušné, nač čekat, vyběhnout na kopec a jedeme dolů. Takhle výživnou makačku jsem dlouho nezažil, během zhruba tří hodin jsem zvládl 15 startů, což je v průměru 5 startů za hodinu... Vezmeme-li v úvahu moji shnilost, převýšení kopce okolo 50m, tak to nebylo až zas tak zlé. Podmínky nám přály a (s)letovo přestalo být až po 19h. Prostě slunečný luxus. Jediné, na co jsem pozapomněl (teď nemám na mysli jakoukoliv PG techniku) bylo, že v nejlepším je třeba přestat. S přibývající únavou jsem kouzlil stále více a více chyb, jako přistání do zatáčky, propletené áčko s řidičkou, zapletené řidičky, sundaní helmy před odepnutím křídla a další větší či menší prohřešky, na které bych si měl dávat bacha.
 
Přijde mi vtipné, kterak mi letové hodiny přibývají po vteřinách, maximálně po minutách, za to však počet startů a přistání (v poměrně vyrovnaném poměru :-)) vzrůstá skoro po desítkách...
 
Kopcům a plachtám zdar.


čtvrtek 26. května 2016

Google Chrome a znovunenačítání záložek


  • chrome.exe --disable-features=AutomaticTabDiscarding

Odpoledne ve znamení jedné stopy a tří příchutí

Netradiční srovnání, jak jinak pojmenovat osobní zaujatý test tří strojů během jednoho odpoledne - Harley Davidson Road King Classic 2016, Honda CB500X 2013, Suzuki GSX1250FA 2014. Srovnání se odehrávalo v přibližně stejné lokalitě během 4h, každý z motocyklů ujel přibližně 50km za srovnatelných podmínek - tj. slunečné počasí s teplotami okolo 20°C a silným vítrem (plus mínus 20km/h). Říkáte si jak je možné srovnávat nesrovnatelné a proč vůbec srovnávat nesrovnatelné? Asi protože můžu? Asi protože chci? Vyberte si... Dost slov a poznámky na talíř, už mě trápí hlad.

Co kam patří?

  • HD - velký cruiser, klasika nejklasičtější
  • Honda - střední silniční enduro
  • Suzuki - velký silniční cesťák

Pár technických informací:

  • HD - V dvouválec, 1700ccm, 138Nm, 86k, 371kg, 175km/h, 640.000Kč
  • Honda - řadový dvouválec, 500ccm, 43Nm, 47k, 196kg, 180km/h, 150.000Kč
  • Suzuki - řadový čtyřválec, 1250ccm, 108Nm, 98k, 257kg, 236km/h, 250.000Kč

Hlavní charakteristika:

  • HD - legenda, klasika, síla, tank, překvapivá ovladatelnost
  • Honda - lehkost, ovladatelnost
  • Suzuki - cestovatelské pohodlí, sametový chod a skvělý zátah od volnoběhu


Posed:

  • HD - vzpřímený posed se záklonem, kolena příliš nahoře (osobně nevyhovující)
  • Honda - vzpřímený posed, stupačky poměrně nízko
  • Suzuki - vzpřímený posed, možnost zalehnout, nohy poměrně pokrčené


Ochrana před povětrnostními vlivy:

  • HD - fouká na nohy, jinak paráda
  • Honda - přes vyšší plexi fouká na ramena jinak to jde
  • Suzuki - díky vyššímu plexi fouká lehce na hlavu ve vysokých rychlostech, jinak super


Ovládání (brzdy, spojka, plyn, řazení, řidítka):

  • HD - jde to ztuha, ale vcelku přesně až na proklatý neutrál, nožní brzda jak z kamionu, motorka ochotně poslouchá na slovo
  • Honda - lehkost ve všech ohledech
  • Suzuki - fajn hydraulická spojka, řazení precizní, dobře dávkovatelné brzdy, do zatáček se jí však nechce


Přístroje:

  • HD - katastrofa, vše na nádrži a ne v zorném poli řidiče, chybí hodiny, extra velký tachometr, ostatní malé nečitelné
  • Honda - chybí indikátor zařazené rychlosti
  • Suzuki - snad jen nastavování palubní počítače by mohlo být na řidítkách, jinak není moc co vytknout


Pohodlí:

  • HD - na dobrém asfaltu není moc co vytknout
  • Honda - čekal bych komfortnější pérování vzhledem ke zdvihům
  • Suzuki - na dobrém asfaltu paráda


Motor:

  • HD - brutální zátah, za maximem rychle vadne, v otáčkách parádní zvuk, přijatelné vibrace
  • Honda - vzhledem k objemu bych čekal menší vibrace, je slabej, ve vyšších otáčkách má úžasný zvuk
  • Suzuki - máte-li rádi klidný sametový chod a nekončící zátah téměř od volnoběhu až do maxima, tak jste na správné adrese

 
Komu bych stroj doporučil:

  • HD - máš rád tradice a legendy, budeš jezdit po dobré silnici, máš rád kochačku, nevadí ti "závistivé" pohledy okolí?
  • Honda - máš hluboko do kapsy, koukáš po zlomcích cena/výkon, preferuješ hodně muziky za málo peněž, líbí se ti enduro, ale chceš jezdit po silnici, budeš jezdit v jednom, nebudeš spěchat?
  • Suzuki - miluješ švýcarskou preciznost z Japonska, obdivuješ silné klidné hodné čtyřválce s parádním zátahem od nuly, nevadí ti větší váha, chceš cestovat s možností se někdy vybouřit a přitom nehledáš nejmodernější elektroniku? 

středa 25. května 2016

Dyje kola nemyje aneb vrtule v pr...

Update telefénu na šestkový Android se neobešel bez drobných potíží typu nezvonící budík (nenastavila se správně melodie), a tak jsem byl vděčný za Jánin budík. Přeci jenom nás čekala báječná sobota (to netvrdím jako generál po bitvě, ale zkrátka jaký si to uděláš, takový to máš... :-)) a nebylo by příjemné zbytečně otálet v hibernovaném stavu...

Zastavení první - snídaně... Už když usínám, nemohu se netěšit na ráno a na snídani. Opulentní jest vhodným přídavným jménem charakterizujícím tu naši sobotní...

Ani nakládání kol do auta nepřineslo žádný důvod pro soumrak v našich pohledech, hurá, jdeme na to.

No jo, ale než se dostaneme do Znojma, východišti naší dyjoznávačky, čeká mě drobný úkol, praktická zkouška na motorovém paraglidu... S Jirkou a Jarkem se setkáváme na raketách již krátce po osmé a hned jdeme na to, seslíkačky, oblíkačky, míchačky (benzínu), předstartovačky, tůrovačky, startovačky... počkat s těma startovačkama jsem se trochu unáhlil. Dávám přednost trojkolce nachystané jít do vzduchu, sedím na kraji letiště s připnutou motorovou krosnou na zádech a přemýšlím, když tu slyším podivné zvuky, procitám ze snění, přímo před mými zraky, možná ani ne pět metrů ode mě, leží převrácená tříkolka, pilot se opírá hlavou o zem, motor divoce ječí a z nádrže chlejstá palivo... Kluci přibíhají v době kratší, než by se mi podařilo vstát s krosnou na zádech. Motor utichá! Torzo vrtule zastavuje svůj divoký chvat. Tříkolka je zpět na svých. Pilot dýchá... O chvíli později už jen lakonicky konstatuje šest tisíc v pr... Naštěstí se vše obešlo bez jakéhokoliv zranění. Ale do smíchu mi není. Dostávám instrukce cože mám předvést ve vzduchu a hurá na to. No hurá, jsem nervózní, to ne že ne... Start vzhledem k okolnostem považuji za zdařilý, jsem ve vzduchu a neryji držkou v zemi, co více si přát. Záhy přicházím na nepěknou zlou věc, termické počasí na motoru vážně chválit nemohu, háže to se mnou jako nikdy jindy... Trocha soustředění a jdeme na figury, naštěstí se vše povedlo a po závěrečné simulaci nouzového přistání mohu s radostí přijmou gratulace ke složeným zkouškám. Největší dík patří Jirkovi za jeho trpělivost a ochotu v průběhu celého vzdělávacího procesu a to nemluvě jen o motoru, ale i o volnolítačství... Ještě krátký pokec s Pavlem, který sotva vzlétl, tak šel na přistání a mi ne nepodobně mluvil o termice :-)

Ale ani to není nic proti ničemu, aspoň jsem nerušil řidičku :-) Znojmo jsem nikdy neviděl a pokud ano, muselo to být během nějakého průjezdu do Rakouska, na který si nepamatuji, takže jsem se na něj nemálo těšil. A rozhodně jsem nebyl zklamaný. Zaparkovali jsme v klidu na velkém parkovišti u zimáku (ulice Dr. Mareše, aneb trenér nás provází na každém kroku :-)) a začali se chystat. Bělostnou (ne bolestnou) kůži nám zajistil opalovací krém z USA a ne, není rozhodně lepší než ten naprosto stejný z Východní bloku nebo spíše z Číny...

Vzhůru na cestu, no vzhůru, opět je to spíše dolů, pod hrad, do údolí k Dyji a až za řekou vzhůru zpátky do kopce na Kraví horu. I pouhý kilometr mi stačil k tomu, abych si Znojmo oblíbil, dostatek zeleně a krásných výhledů, paráda! Pozitivní dojem snad nemohlo pokazit ani brzké přetržení řetězu s jeho vymácháním v prachu cest a nebo můj mrtvolný projev na kole :-) Modrá obloha, slunce nad hlavou a především pohodová spolujezdkyně... co více si přát? Hned na kopci (Kraví hora) mě okouzlila místní vřesoviště, krása! O kousek dál nás příliš neokouzlila rozhledna nad vinohradem s vyhlídkou na vinohrad... takže jsme si udělali fotku našich pozadí, aby bylo na co koukat :-) Kousek za vsí Konice (no ve skutečnosti to bylo již v Popicích, ale to už by se mi nehodilo k tomu zkonění) jsem to zkonil a místo pokračování po cyklostezce Trasa šesti měst jsem nás nasměroval úplně špatně, ale co, tak jsem se vrátili a aspoň tak neminuli odbočku na Sealfieldův kámen nabízející úžasnou vyhlídku na Dyji. Okolo krásného Havranického vřesoviště nás čekal sestup až na výškovou úroveň řeky. Podél bývalých mlýnů - Baštova a Wefthoferova nás cesta vedla úplně jinam než jsme si naplánovali. Po zdolání lanové lávky za posledním jmenovaným bývalým mlýnem jsme úspěšně pokračovali po modré turisické do nekonečných kopců, já to již vzdal a všechno tlačil, zato Jáňa na trekovém kole po šutrech a makadamu vesele šlapala vzhůru, občas se pro mě i vrátila povzbudit mě při mém uzoufaném tlačení. Na kopci na nás dolehla tíha skutečnosti, že jsme na scestí, netrvala však přiliš dlouho, přeplánovali jsme bramboru na ležatou osmičku a zvesela pokračovali celkem pohodovou cestou přes Podmolí, Lukov a Čížov do cíle (rozuměj, poloviny cesty) Hardeggu. Několika kilometrový sjezd byl tak trošku za trest, protože sliboval perverzně inverzní realitu následující, no prostě, že si to zase vyšlapeme do kopce v Rakousku a taky že jo... Ale to zase předbíhám. Hardegg totiž za zmínku opravdu stojí, vlastně jedinou škodou, kterou spatřuji na jeho/naší návštěvě jest, že jsme neměli dostatek času :-) Hrad, kostel, upravená vesnice, příjemné posezení na návsi, doplnění vody, oběd a svačina, opalování se, pohodička, všude okolo motorkáři hlučící v jinak klidné přírodě obepínající o nic méně povedenou Dyji... Krása!

Horší to bylo o hodinu později při cestě vzhůru, ale i to nakonec šlo, pomalu jsem se probudil, díky jídlo! Dokonce mi nijak zvlášť nevadila zajížďka na Ruine Kaja (no zřícenina... u nás by to byl regulérní hrad :-)). Cestou necestou v Rakousku to celkem šlo, de facto stále po asfaltu, takže nám to rychle utíkalo. Za zmínku snad jen stojí náš závod s elektrokoly, který vyprovokovala Jáňa, kterou urazilo s jakou lehkostí nás předjeli dva důchodci do kopce... ještěže jim to z kopce nejelo tak rychle a po rovině... no po rovině jsme potili krev :-) Ale zakrátko nám přišla na pomoc a naproti naše milá Česká země, která nám připomněla, že cíl a start v jednom, Znojmo, již není tak daleko :-) To, že jsme si pěkně zakufrovali raději zmiňovat nebudu. No co v Hnanicích jsme to hnali a neměli čas na mapování. Zakrátko jsme se však vymotali a ocitli se zpět na Havranickém vřesovišti odkud to bylo do Znojma již zadarmo. Po obloze nás chvíli prováděl jeden vírník, na zemi vřes a někde uprostřed se skvěly kulturní památky Znojma. Těm jsem nemohl odolat, takže jsme to k autu vzali obklikou přes centrum, abych se aspoň v rychlosti seznámil s místní architekturou. Povedené!

Vskutku nevím, co opěvovat více, zda Znojmo či okolí Dyje... Škoda je jen nedostatku času, přeci jenom mé letecké zkoušky si ukously nemalou část dne a odpoledne jsme nebyli ochotní obětovat celé kvůli nadcházející noci, muzejní noci v Brně...

A co že nás tak uchvátilo v muzeích? Tanec. Argentinské tango... A musím vám říct, že to vážně stálo za to, marně přemýšlím nad tím, co společného mělo tango v tanečních s tím, které jsem měl možnost pár hodin obdivovat v Ditrichštejnském paláci. Za největší přínos nepovažuji ani tak přidruženou školu základních kroků jako spíše to, že jsem viděl Jáňu jak válí tango s jedním z "mistrů", luxus!

Takže v kole se toč, s kolem i bez kola, tangu a Znoju zdar.



Sabelell a (je) Road King Classic aneb Harley Davidson jede (a proč by také nejel)

Superbike, cestovní enduro, silniční cestovní motorka a teď Harley-Davidson a Road King Classic k tomu? Ale ne, zas takový kotrmelec jsem nepředvedl... Tak či onak mě již dlouho zajímá, co ta nemalá skupina motorkářů vidí na těchto strojích...

Na začátek se hodí poznamenat pár slov o tom, jak si lze vůbec vyzkoušet takový stroj. No v podstatě je to mnohem jednodušší než bych sám čekal. Buď vyplníte webový formulář a nebo zavoláte nějakému autorizovanému prodejci. Zvolil jsem druhou cestu s úmyslem kontaktovat Harley-Davidson Brno. Domluva byla rychlá, stručná a jasná - dvacet tisíc korun vratná záloha na ruku (spoluúčast v případě poškození motocyklu), domluvit se na jízdě aspoň den dopředu a to je snad vše.

Při příchodu si  pán ze servisu neodpustil vtipnou poznámku o přelepení křídla (znak Hondy) na mém oblečení, a tak jsem se dal do řeči, jak to berou. Rozhodně s tím problém nemají, byť je pravdou, že jim tam moc takových lidí nechodí :-) Díky tomu, že prodejce nebyl na prodejně, ale v servisu, měl jsem možnost prohlédnout si vystavené motorky, doplňky, oblečení a vše co ke světu HD patří.

A za nedlouho jsem se i dobře pobavil, to když přivolaný prodejce vjel do prodejny na Harleyi hlavním vchodem, což v opačném směru o pár chvil později učinil s téměř čtyřmetrákovým Road Kingem :-)

Při seznámení s motocyklem jsem se dověděl pro mě stěží představitelnou věc, nejen že půjčení předváděcí motorky není zpoplatněno, ale dokonce není třeba doplnit projeté palivo. Tak tady americký svět HD sbírá body ve velkém... Solidní jednání s úctou k potenciálním zákazníkům!

Ale teď vzhůru do sedla chromované mašiny, ne nebojte, sedlo je hodně nízko, takže to vzhůru nebude tak náročné. První, co mě zaujalo, bylo bez klíčové startování aneb klíč nikam nezasunujete, funguje bezdrátově, stačí ho mít v kapse. Oživlý dvouválec do V se zplna rozezní, naštěstí to není rachot, že byste si museli zacpávat uši a díky za to. Síla z něj sálá hodně daleko, však považte, téměř 1700ccm, necelých 86k a maximum točivého momentu spočívá na číslovce 138 (Nm) při 3250ot/min. Stroj se malinko chvěje, ale nic děsivého, očekávání byla daleko horší.

Seřizuji si zrcátka, ve kterých přes úctyhodnou šíři řidítek vidím převážně sebe... No hlavně, že je zdobí typicky americký nápis "Objects in mirror are closer than they appear". BTW podíval jsem se na Wikipedii, která říká, že nejde o zákonnou featuru pouze ve Spojených Státech, ale i v Kanadě a Indii, tak to jsem netušil. Za pověstnou třešničku na cheescakeu lze považovat následující větu: "... is a safety warning that is required to be engraved on passenger side mirrors of motor vehicles..." no aspoň v kontextu motorkářského světa zní hodně punkově :-)

Dost žvanění, stroj si žádá pohybu, koukám na obrovské platformy místo stupaček, zaklápím masivní nerezovou opěrku, opatrně mačkám masivní kovovou páčku spojky, kopnu tam jedničku a pomalu začnu přidávat plyn s průměrem lešenářské trubky. Motorky této kultovní americké značky jako by odrážely realitu Spojených Států, obrovská území, všechno velké a silné... Pomaličku uvolňuji spojku a hned jsem vyděšen, stroj se dává okamžitě do pohybu a to jsem pustil spojku snad o milimetr, holt na tohle si budu muset zvyknout a to tak, že rychle.

Co nejrychleji se i snažím umístit si nohy na platformy do správného místa, tak abych dostal na řadicí páku, abych dostal na nožní brzdu, abych nebyl zaseknutý o patní řadící páku a zároveň přemýšlím, jak dostanu nohy dolů, když budu muset zastavit... Přeci jenom sedím na potvoře s váhou větší než je 370kg... Přede mnou právě šaškuje na zastávce kloubový autobus MHD, čeká mě přechod se semaforem a kopeček s prudkou odbočkou... Tak trochu doufám, že nebudu muset zastavit dříve než si na stroj trochu zvyknu...

Jízda se od samého začátku zdá být snadná, stroj poslouchá na slovo, ochotně zatáčí, ochotně jde za plynem a ochotně i brzdí. Jakmile vezmu za plyn trochu více a motor přejde z režimu bublání okolo 2000ot/min do cvalu dostavuje se nezvykle návykový zvuk, který je ovšem pouze ozvěnou síly, která vámi cloumá v sedle. Tak to je vážně síla! :-) To se mi líbí. Řazení přes poněkud obtížnější a ocelově znějící chod bych považoval za pohodové, tedy do okamžiku než jsem se rozhodl pro neutrál... Tuto operaci jsem si následně ještě několikrát zopakoval a s mojí úspěšností 1:10 lze buď hovořit o mé nešikovnosti nebo o tom, že tam zkrátka nepadá moc lehce. No nejvíce jsem to ocenil na křižovatkách v Brně a pak také na konečné silnici pod Palackého vrchem, kde jsem takhle před policejní hlídkou asi dvě minuty korzoval :-)

Když už jsem se s králem silnic otáčel a podařilo se mi po době najít neutrál, zkusil jsme groundhandling a byl hrozně zvědavý na výsledek. Neuvěřitelné, s motorkou se manipuluje jako by měla polovinu hmotnosti, prý za to může nízká světlá výška, nízko položené těžiště a správná centralizace hmoty, nečekaná paráda. Jo a třeba k tomu přispívá i to, jak lehce se točí kola, ale to bych možná měl přičíst na vrub setrvačným hmotám, které vzbuzují pocit, že se motorka nezastaví ani na neutrál...

Pocit bezpečí nějak tak k těmto strojům patří, mohutné padací rámy ve předu a obrovské kožené brašny vzadu, masivní platformy, sedlo připomínající kožené křeslo z obýváku, velká nádrž, široká kola, zkrátka jsem si připadal trochu jako v tanku (přestože ten jsem bohužel ještě neřídil)...

Ochrana před povětrnostními vlivy je díky brutálnímu plexi na hodně dobré úrovni, krom odkrytých holení jsem se celý schoval, na hlavu mi netáhlo a na tělo také ne.

Pocit výjimečnosti... No jo, lidi koukaj a rozhodně to není tím, že by stroj byl zvlášť hlasitý nebo pomalý... Prostě je nač koukat.

Ale ne všechno je chrom, co se blyští... Nepovedený neutrál, příliš brzy zabírající spojku a ne zcela ideální zrcátka jsem již kritizoval. Našlo se ještě něco? Oproti řadovému čtyřválci musíte chtě nechtě počítat s o něco větším kraválem a znatelnějšími vibracemi, ale jak jsem se již zmiňoval, není to otravné, spíše postřehnutelné. Je zvláštní, jak moc ovšem vibrovala patní řadička, no fuj teda. Vysokou hmotnost přes přítomnost použitelných brzdy také přeci jenom poznáte, zejména při brzdění, aneb fyziku člověk neokecá. Tak a rychle k pohodlí a jízdnímu komfortu vůbec. Tlumiče na horším (typicky českém asfaltu) trochu nestíhaly a motorka neklidně poskakovala, to se také nedá přehlédnout. Přestože je sedlo široké a pohodlné, nutí vás sedět v lehce zakloněné pozici, která mi osobně nebyla zrovna příjemná. Ještě horší to bylo s pokrčenými nohami, kterým se to také moc nelíbilo. Ideální nebyly ani platformy, které ve spojením se zahřívajícím se motorem lehce ohřívaly i mé nohy (chodidla), nic hrozného, zažil jsem mnohem horší, ale poznat to bylo. Nakonec si nechávám to nejhorší a tím jsou ukazatelé, tachometry a jim podobná verbež, kterou najdete na nádrži. Předpokládám, že jde o tradiční řešení, nicméně pěkně blbé! Všemu vévodí obrovský analogový tachometr cejchovaný asi do dvojnásobku rychlosti, kterou je tento stroj schopný zvládnout, pod ním naleznete malý digitální display zobrazující zařazenou rychlost a počet otáček... Ještě o kousek níže leží kontrolky, např. kontrolky blinkrů. Všechno toto je úplně v... Zkrátka to není v zorném poli řidiče a tak jakákoliv kontrola čehokoliv (např. jestli jsem vypnul blinkry) si žádá sklopení hlavy, které stojí cenné zlomky vteřiny, a ty mohou za zvlášť nepříznivých okolností rozhodovat o vašem životě, tak takhle si to vážně nepředstavuji. Absenci hodin považuji bez dalšího zjišťování souvislostí za programový krok, takže ji nehodnotím záporně, což ovšem nic nemění na tom, že bych hodiny chtěl na motorce mít :-)

Co říci závěrem, snad ať si učiníte vaše vlastní závěry a to nejlépe na základě vašeho poznání. Za sebe mohu říct snad jen tolik, že jsem odcházel (odjížděl) příjemně překvapený.






čtvrtek 19. května 2016

Bramborář na Hohe Wandu

V tichém pracovním fofru úterního rána mi zavibroval mobil, Jirka a spol. frčí na Hohe Wand, počasí nejisté, ferratový set s sebou... Mohl jsem odolat? Středa ráno, hned po té, co jsem zaspal a chvíli po té, co jsem si nadával, že jsem nejel do Futura na kole, to když jsem proklínajíc Brno stál v kolonách asi tak dvacátou minutu, přijíždím na místo srazu.

Pepa přijíždějící od Svitav na tom však nebyl jinak, takže mám čas pohodlně si nakoupit, kilo vařených brambor odpočívalo již v batohu, k tomu přibyl litr kefírového mléka, kilo banánů a půl kila sýrů, dvě záložní jablka nepočítám, nepasují mi do statistiky :-) Okolo půl deváté, tedy s půlhodinovým zpožděním, vyjíždíme. Nakonec nejedeme Pepovým Voyager, ale mým Golfem. Ano, ušetřili jsme asi tak 3l paliva na 100km, na stranu druhou, nacpat do Golfu Varianta čtyři piloty, čtyři padáky, tři ferratové výbavy, hadry na převlečení a jídlo... Sardinky se snad mají lépe.

Okolo půl dvanácté dorážíme na místo činu, čeká nás pěkná ferrata obtížnosti C/D, Gebirgsvereinssteig, což je lehce nad moje schopnosti, a nic na tom nemění skutečnost, že se na mém nedlouhém ferratovém účtu skví HTL+Blutspur (D/E). Občas šplhám jako po hromosvodu, při pohledu dolů se mi svírá hrdlo i půlky, když mi nohy kloužou po hladké skále a v ruce zůstávají urvané kameny, třesu se jak ratlík, přesto je to vcelku příjemný strach. Poprvé se setkávám s delším lanovým mostem a žebříkem, obé mi přijde skoro horší než kolmé stěny, kde se držím jen ocelového jistícího lana, ale co už. Nakonec nám to z vesnice zabere celou půl druhou hodinu, přesně tak, jak se můžeme dočíst na ukazatelích. Pokud jsme si mysleli, že se Pepa s mým autem dostane až na Hubertushaus, tak rozhodně ne... Nedostal se dál než na Kleine Kanzel, asi tři kilometry vzdálené parkoviště. Takže mě, Jirku a Standu čekal ještě slušný poklus, ještěže jsme vyrazili nalehko bez batohů. Ve dvě odpoledne se objevily ve vzduchu první vlaštovky, takže rychle na startovačku, hodil jsem do sebe zmiňovaný kýbl brambor, banány, jeden sýr a vzhůru. První letošní start na křídle čeká...



Startovačka zela téměř prázdnotou, s klidem jsme rozložili své saky-paky, Jirka mi překontroloval záložku (minulý rok natřikrát vypadlou), já rozmotal zapletené šňůry a poprvé v životě jsem poprvé v sezóně odstartoval na poprvé bez prvotních problémů :-) Zavěsil jsem se za Pepu a po dvouminutovém sletíku přistál vcelku úspěšně (nezabil jsem se) na zemi. Trochu jsem zalitoval absence brýlí na mém obličeji, po sto metrech ve vzduchu mi vlétla do oka muška a přeci jenom svahovat a vydloubávat si rukavicí něco z očí není úplně košer. S takovým a jemu podobným sletíkem by se však nikdo nesmířil, takže rychle sbalit plachtu a vzhůru na stop. Trvalo to snad 10-15minut, než se objevil někdo, kdo byl ochotný svézt vojáka na kopec... Ne, ty maskáče za to nemohly, dva seriózně vypadající století Rakušané s padákem na zádech nebyli o nic úspěšnější. Nakonec se mi podařilo stopnout dvě auta naráz :-) Dva padáčkáři nechali jedno auto na spodním parkovišti, nasoukali se do jednoho, přiložili mě a vzhůru na kopec. Cesta byla zážitková, to když jsme v serpentinách potkali dva klaďáky :-)

Svý autem dolů, s kluky nahoru. Druhé kolo čeká a s ním i mnohem větší nával na kopci, přijela místní letecká škola a tandemy k tomu. Dlouhé rozvažování tvrdil Pepa čekáním na slunce a pak jsme tam naskákali. Na více zatažené než-li polojasné obloze to na podruhé šlo přímo ukázkově. Takové svahování jsem ještě nezažil, vozil jsem se, pro mě, luxusní půl druhou hodinu s náletem 40km. No jo, srovnáte-li to s jízdou na kole, žádná sláva, ale na druhou stranu já nemusel šlapat :-) Navíc jsem nelétal na speedu, což by statistiky trochu vylepšilo, zvláštní bylo, že i přesto jsem stíhal některým křídlům na speedu letícím, juchů. Ze vzduchu dolů jsem šel jen kvůli umrzlým nohám a prstům, zkrátka nováčkovská daň, příště si hodně rozmyslím do kolika vrstev se navleču... Rozpočet na přistání zdál se být ještě větším přepočtem než v případě prvním, na plochu jsem se sice trefil, ale chce to hodně trénovat... Standa mi nabídl složení křídla výměnou za běh pro auto, kdo by to nebral? Zrovna do parku vjíždělo auto, tak jsem vyběhl po parkovišti, nezastavil... Avšak příliš to nevadilo, ze zatáčky na mě volali dva borci, že mě vezmou nahoru. Nebylo to však zadarmo, díky jejich hulení v autě jsem odcházel vyuzený jak z komína. Za to jsem dorazil zpátky na přistávačku společně s Jirkou. Posbírali jsme věci a vyrazili k domovu. Zpáteční dvě stě kilometrovou trasu zvládlo auto za dvě a půl hodiny s průměrnou spotřebou 5,0l/100km, hmmm, není zlé.

Třetí, letecky nejúspěšnější, návštěva Hohe Wandu se nad míru povedla. Kombo ferrat a paraglidingu zasazené v nádherné krajině, na konci dne navíc prokreslené hřejivými slunečními paprsky mě ne nepřekvapivě rozveselilo nad míru běžnou. Během dne nešlo nepomyslet na reciprocitu kvality létání a kvality startů/přistání. Aneb oč je člověk déle ve vzduchu, tím měně potrénuje posledně zmiňované činnosti a naopak...

Nechutně vtipné bylo také to na co jsem se vykašlal a to nemluvím jen o zmiňované záložce, na kterou jsem měl celou zimu, ale třeba i členský poplatek v LAA, "povinné ručení na křídlo" a cestovní pojištění s připojištěním extrémních sportů. To vše jsem řešil půl dne před odjezdem a bylo to dost o nervy...

Kolik to stálo:
  • celkem, 353Kč
    • cesta, 218Kč (871/4)
      • cesta tam, 200km, 5,5l/100km, 27,90, 307Kč 
      • casta zpět, 200km, 5,0l/100km, 27,90, 279Kč
      • dálniční známka, 285Kč 
    • vstupné do národního parku, 0Kč (u vstupu nic nechtěli)
    • použití startovačky/přistávačky, 135Kč
    • jídlo, ?Kč
  • ostatní povinnosti, 1434Kč
    • členství v LAA, 788 = 750 + 38 (poplatek za platbu kartou)
    • povinné ručení (6měsíců), 590 = 900*0,6 + 23 (poplatek za platbu kartou)
    • cestovní pojištění, 56 = 63*0,9 (on-line VZP Basic Mini + Extrémní činnosti a sporty)