V neděli ráno jsem si říkal, že pocit mrtvolné topornosti je buď klamným pocitem maskující použitelnou formu a nebo skutečnost. Záhy se ukázalo, že druhá varianta byla pravdě blíže. Na atletické hřiště v NMNM jsem se doplazil krátce po 10h, to už Láďa s Peťou odvedly slušné výkony v diskařském sektoru a společně jsem se vydali vstříc 300m sprintu. Ale nejdříve rozklusání a protažení. Zbytečně, nepomohlo mi, tedy možná, vlastně, kdo ví... Vzal jsem si už typicky vnitřní dráhu, která je nejpomalejší, půl hodiny rovnal startovní bloky a když už jsem začínal být spokojený s jejich nastavením, byl náš závod odstartován takovou rychlostí, že jsem znervózněl. Chápejte, cítíte, jak tělo vůbec neposlouchá, takže chcete udělat vše okolo co nejlépe a pak nedostanete dostatek času v blocích. Ale rozhodně to nebyl klíčový faktor, na který bych mohl ukazovat, že ten může za nezdar. Už před startem jsme se domluvili s Láďou běžící ve vnější stopě, že já jdu typicky od začátku naplno a postupně (bohužel spíše skokově a příliš brzo) tuhnu, za to Láďa měl v plánu rozebíhat opatrnější a poslední stovku to napálit. Ve skutečnosti napálil především mě, do poslední zatáčky jsem ho nemohl doběhnout a to jsem dělal, co jsem mohl (pravda trochu více nemohoucí) a v on to v poslední zatáčce napálil, utekl mi a já totálně rupl. I tak jsem to šel za 46,3s, což je jen o 0,8s pomalejší než 3 roky zpátky. Vzhledem k té bídě okolo vlastně standardní propadák, neskutečné!
Zatímco Peťa a Láďa vyrazili na skok daleký, já se vrátil k vrhačským disciplínám. Ve výsledku mám zas slušně děsivé fotografie a jednu povedenou, kdy mi odlétávají sluneční brýle důsledkem sil odstředivých. Jinak průměrná průměrnost ocejchovaná zhruba 24m. Když tak koukám na výsledky, tak je to druhý nejlepší chlapský výkon, lépe hodil jen žák základní školy (člen místního atletického oddílu trénující právě hod diskem) a pak dvě holky, nepřekvapivě atletky ze stejného klubu věnující se disku a kladivu... Ale co si budeme povídat, ještě nějaký rok zpět jsem byl schopen atakovat 28m hranici a hlasitě přemýšlel o útoku na 30m hranici, která je nezbytným předpokladem existence myšlenek na vítězství v této milé disciplíně.
A nakonec to nejlepší. Vtip! V minulosti jsem si právě při podobné příležitosti natrhl zadní stehenní sval způsobem, který pociťuji vlastně až dodnes. A tak od jisté doby skáču do dálky poněkud zabržděně. Na rozdíl od většiny ostatních sportů do toho jdu s předsevzetím neodevzdat všechno a hlavně se nezranit. Pan Hubáček se v danou chvíli v dálkařském sektoru bavil, cože je to za ekipu exotů. Skákal jsem spolu s grupou brněnského Meteoru... Že by vrána k vráně sedala? Ale co si budeme nalhávat, výsledek 429cm není rozhodně mým nejhorším, ve skutečnosti je druhým nejlepším, co se mi na lize povedl... BTW trapné maximum leží na 460cm, reálně bych mohl přemýšlet o 5m, ale to bych třeba musel začít s pravidelným strečinkem atd.
V součtu výše zmíněných třech disciplín jsem se dopropadal na 8. místo, což v daném kontextu hodnotím jako překvapivě dobrý výsledek a to nezmiňuji, že třetina z necelé 90 závodníků se hlásí k příslušnosti v novoměstském atletickém oddíle...
Takže příště třeba lépe? :-)
