Druhá vyjížďka na kolcích byla poněkud ostřejší. V 11 hodin jsem se rozhodl místo obědu vyrazit podruhé ve svém životě na kolce, rychle jsem se pokusil odstranit při první jízdě zjištěné dětské nemoci. Nejprve jsme si vzal do parády hole, na jedné z nichž se pootočil tvrdokovový hrot. No vlastně nepootočil, mýlil jsem se, svou práci jsem odvedl poctivě, což jsem zjistil s kombinačkami v ruce ve chvíli, kdy jsem se s ním pokusil pohnout do správné polohy a on se ani nepohnul, na rozdíl od rukověti.... :-) Že by výrobce holí nepředpokládal, že jim někdo dá takto pokouřit na asfaltu? No co, otočil jsem rukovětí na správné místo a pustil jsem se do další anamnézy. Něž jsem sáhl do lyží, tak jsem se pokusil změřit souosos koleček na obou lyžích, ta se zdála být v pořádku. Nezbylo tedy než použít běžnou IT fintu typu "vypnout a zapnout" případně "vystoupit a nastoupit". Jednoduše jsem kolce rozmontoval a znovu poskládal. Během této činnosti jsem zjistil, že se kolečka na pravé lyži točí o poznání pomaleji než na té levé... jo to by mohl být ten důvod zatáčení.
Výbava byla nachystána, trať v hlavě také, nezbylo než vyrazit. Jako správná bábovka jsem si vzal do kapse dresu pantofle pro případ nouze, že bych se dostal do situace, že to na kolcích nepůjde dál. Ne že by se nedalo chodit ve skateových lyžácích, nicméně to není vůbec pohodlné a navíc cena těch závodních bot není tak zanedbatelná, abych jim sundal podrážku již během druhé vyjížďky :-) Vyběhl jsem vedle baráku, s pomocí zdi jsem naskočil do kolcí a vyjel. Přirozeně jsem si říkal, že ten kopeček od baráku na ulici sjedu jak nic, no měl jsem co dělat, abych nepřišel o další zub... Světlá výška kolců není nikterak závratná, což se ještě několikráte ukázalo během jízdy a překonávání překážek vyšších než 2-3cm může být letální... Cesta do Maršovic byla v pohodě, pominuli skutečnost, že půl kilometru jízdy do mírného kopce mě stálo téměř všechny síly :-) V Maršovicích nastal první problém - 2 křižovatky, do nichž jsem najížděl vždy z vedlejší, navíc ta druhá byla pod kopcem... Ale jo, ani nevím jak jsem je projel a tu stopku jsem vážně neviděl ;-) Pak následoval nekonečný dokopec do Rokytna. Kdo mi vysvětlí, kde se vzaly ty šílené hordy aut ve všední den? Provoz nebyl zrovna přívětivý, zvlášť vezmete-li v úvahu, že při bruslení zabírám s přehledem celý jízdní pruh a má rychlost byla v průměru jen kolem 13km/h, tím pádem jsem byl slušná brzda provozu. Rychlost na prvních 3,3km byla vážně špatná, nicméně převýšení skoro 120m (viz výškový profil na mapě) není zcela zanedbatelné :-) Z Rokytna mé kroky směřovali k Penzionu u Martina, kde se na mě obdivně díval malý chlapeček a jeho tatínek mu vysvětloval, že jsem "pan lyžař" a že trénuji. Udělal mi radost, ale to nemění nic na skutečnosti, že jsem pouhý blázen... Sjezd k Medlovu byl poměrně náročný, šlo o první větší kopec, kde jsem se to učil a ty příčné překopy nebyly příliš milé. Po cestě jsem se potkal s dalšími obdivnými pohledy dětí a jejich prarodičů, příjemné :-) Z hráze Medlova následoval známý dokopeček, kde jsem už několikrát potil krev, ať už na Meridě či na Fryšavském drsoňovi... Nahoru jsem se dostal celkem v pohodě, tam se však poprvé ozvaly výčitky svědomí, dobře totiž vím, že 600m dlouhý skopec s převýšením 50m je celkem záludný, úzká cesta pro jedno auto, občas písek z polí, pár nepřehledných zatáček a na konci STOPKA bez velkého prostoru na zastavení... Netrvalo to však dlouho a pustil jsme se dolů, od začátku jsem se snažil naučit se plužit, vážně jsem se někde dočetl, že to na kolcích jde a opravdu jde. Je pravda, že už jsem začínal cítit spálenou gumu koleček jak driftovaly na hrubém asfaltu, ale hlavní je, že se mi to nerozjíždělo nikterak závratnou rychlostí. To bylo celkem dobře, protože jsem se pustil z kopce aniž bych věděl jak dole na stopce zastavím... Nemělo ani cenu nad tím nepřemýšlel, ono tam zastavit nešlo, vážně ne... Průlet stopkou do protisměru byl slušnej adrenalin, ale odvážným štěstí přeje, auto jsem nepotkal, kdyby jo, tak by konec konců tyto řádky už nikdo nenapsal... Dokopec z Fryšavy do Tří Studní bolel převelice, ale utrpení zmírňovala skutečnost, že jsem začal dojíždět turisty na kolech, dobré znamení... Z kopce ke Třem Studním mi sice ujeli, ale já jim to vrátil, když ty máčky zastavili v čekárně kvůli příchozí dešťové přeháňce... No dobře, třeba bych také zastavil, ale neměl jsme na výběr, byl jsme jen na obědě... Za hrází Sykovce jsem konečně někoho předjel, ano, vím, důchodce na kole není rovný soupeř, ale co... Dokopec do Vlachovic byl dalším peklem, nahoře jsem se podíval na mezičas - 45min na 13km, tj. průměr se zvýšil na 17km/h. Už jsem se těšil na 3km dlouhý sjezd z Vlachovic, ten mi však lehce pokazily dva faktory. Prvním faktorem se stala značka sečení trávy, která mi, nevím jak, nalila do hlavy představu jak v 50km/h vylítnu ze zatáčky, přede mnou traktor, který jede 10km/h a v protisměru auta... Naštěstí tuto představu mi z hlavy vymetla první zatáčka, traktor jel už nahoru... Druhý faktor byl horší, na silnici leželo slušné množství vody po nedávném dešti, z inline bruslí mám s deštěm spojené dva zážitky - mrtvá ložiska a pekelnou kluzkost, kdy se člověk nemůže odrazit a neustále hrozí ochutnávka asfaltu. A když takhle z toho 3km kopce valíte odhadem 40-50km/h s autem v zádech... tak váš čeká pořádná porce adrenalinu :-) Jen mi řekněte, kdo za pako vymyslel ty stupidní blatníky, durch mokré lyžáky a trenky na pozadí mají pocit, že neodvádí svoji práci zrovna dobře... V NMNM zbývalo jen vyřešit jak se dostat přes město, nakonec jsem se rozhodl být drsný a vzít to kolem nemocnice, "Aspoň to budu mít blízko," říkal jsem si.... Vážně to není nejlepší místo, motá se kolem něj spousta svátečních řidičů vysokého věku, všude okolo jsou výjezdy od bytovek a hlavně pod nemocnicí křižovatka, kde se člověk opravdu nemůže spolehnout, že mu dají všichni přednost, zvlášť ne ti výše zmiňovaní důchodci, kteří často startují od nedalekého obchodu... Pravdou také jest, že jsem si málem ustlal již na železničním přejezdu, který jsem ani nezmínil, kruci ta světlá výška je problém... Kopec jsem zvládl, stejně jako cestu přes celé město... Ukázalo se, že i v extrémně vodních podmínkách drží kolce na zemi mnohem lépe než inline brusle, to je nejspíš dáno materiálem koleček. Stejně tak si nešlo nevšimnout, že na mokrých přechodech a ostatně všech bílých nástřicích na silnici mají kolce stejné problémy jako mašina :( Poslední krutou překážkou se ukázal být železniční přejezd u vlakového nádraží, au au, to to kolce bolelo... Doma jsem byl asi za 1:05h, a najel jsem 20km, průměr se tedy vyšplhal na 18,5km/h... aneb je co zlepšovat :-)
A jaké to tedy bylo? Báječné... Pocit na kolcích je opravdu hodně podobný skutečným lyžím, byť má jistá specifika... Co je méně příjemné je bezesporu pohyb v běžném silničním provozu, zejména mi vadí smrad z aut, to na běžkách vážně nepotkáte... No viděl bych to ještě na dvě tréninkové projížďky, abych se naučil skákat a hurá na Odranek-Kuklík a spícího poldu... :-)
[update] Kolce jsou vážně náročné, jsem unavený jako po běžkách, je to jedna z nejdokonalejších únav, kdy vás příjemně bolí celé tělo. Jsem unavený natolik, že nemám chuť ani shybovat ani klikovat a to je již co říct :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat