Richmondské zápisky, díl 35, 31.8.2014, spálený, napálený a dopálený

Sobotní spánek byl vskutku výživný, tedy počkat, o jakém spánku to mluvím? Spáleniny z předchozího dne mi ho totiž příliš nedopřály, ale co, vždy může být ještě hůře, takže na poměry únavy to nebylo tak zlé :-) I neděle se nesla ve snídaňovém duchu podobně jako sobota. Pohodu jsem narušil až návštěvou práce, co může být lepšího než vyrazit v neděli do práce? Ale nenechte se mýlit, hlavním důvodem bylo vyplenění firemní lékárny, už před časem jsem v ní zahlédl pár drobností na popáleniny :-)

Namazal jsem se jak zákon káže a ulehl, klukům jsem oznámil ať se mnou nepočítají na žádnou nedělní aktivitu a zapnul jsem si televizi a počítač. Do nedávna neměla hotelová televize žádný smyl, konec konců jak jinak, když smysl nemá žádný americký televizní kanál a ano, mohl bych to rozšířit na televizi úplně obecně :-) Hotel se chlubí HBO, ale co si budeme povídat, není o nic lepší než ostatní kanály. Po pěti minutách reklama, převážně tu dávají samé sr.. a blbých 50 kanálů s neskutečně pomalou TV (z pohledu jejich přepínání). Děs! Ještě si k tomu přihoďte nezapamatovatelné názvy stanic a obrázek bude skoro kompletní, co např. WCVW-DT, WEATHHD, WTVR-DT, INVSTDSCHD, ... Přiznávám, že se tu na TV dívám trochu častěji než doma, jak by také ne, když televizi nevlastním, že :-) Trénink angličtiny se prostě hodí, jinak bych si o ovladač neopřel ani prázdný kelímek od toho hnusného a sladkého jogurtu. Aby to celé mělo aspoň trochu smysl, tak jsem se rozhodl najít televizní program na Internetu. Ukázalo se však, že to není zcela triviální úkol, copak vím, kterého poskytovatele televizního vysílání používá místní hotel, copak vím zda jde o pozemní, satelitní, kabelové nebo IP vysílání? Copak vím zda v těch tisících stanic je i těch mých 50? Musím říct, že mnoho zajímavého jsem nenašel a když už se zdálo, že to bude k něčemu dobré, tak to vyžadovalo registraci a to bez ohledu na to, zda by bych vůbec dostal šanci zjistit, zda umí nějaké filtrování apod. Nakonec jsem se rozhodl pro nějaký TV program Virginie čítající skoro 1000 stanic. Použitelnosti jsem se rozhodl docílit vytvořením rozšíření pro Google Chrome. Moje druhé rozšíření, které jsem kdy pro Chrome psal mi však zabralo neskutečně mnoho času, po večerech jsem ho ladil skoro celý týden. Přeci jenom to, co funguje v JavaScriptu, který je součástí webové stránky, nefunguje se stejnou samozřejmostí v rozšíření díky mnoha bezpečnostním opatřením... Byl to boj, ale nakonec se mi to povedlo a díky této utilitě jsem od pátku viděl pár filmů - Avatar, Hobbit, Lord of Rings, Matrix, Indiana Jones, ... (prostě teď už vím, kdy bednu zapnout, vypnout a kam má smysl přepnout)

Trochu se zastavím u Avatara, filmu uvedeného do českých kin na konci roku 2009, který pochází z dílny Jamese Camerona. Když jsem před lety viděl upoutávky, tak mě rozhodně nezaujaly tak, že bych se zvedl a do toho kina vyrazil. Zdejší televizní verze byla nepochybně zkrácená, navíc prokládaná co pět minut debilními reklamami, ale i rozhovory s tvůrci filmu a záběry z natáčení, což už zdaleka tak špatné nebylo. Na filmech, kde se ve velkém využívá počítačová technika mě v neposlední řadě zajímá jak moc realisticky počítačové scény vypadají a s jistou hořkou pachutí musím říct, že mě většina filmařských počinů stále zklamává. Z velké míry lze do této skupiny zařadit i Avatara, nemohu si pomoci, ale většina exteriérů, které nemají být podobné těm zemským vypadá stále jak z počítačové hry. S oblibou říkám, že bych takovou práci zvládl i na Didaktiku :-) Naopak ty, které zobrazují krajinu typově podobnou Zemi jsou úchvatně realistické, tak nevím, kde je problém... Asi by to stálo za zamyšlení :-)

Za zamyšlení stojí i moje série, která začala napálením sebe sama (těch bylo příliš mnoho, než abych je tu všechny vypisoval), včerejším spálení a dnešním dopálením se  nad skutečností, že celý den nejsem schopen ničeho jiného než sezení.... Jestli to takhle půjde dál i v pondělí, tak to budu považovat za brutální hloupost (no ano, samozřejmě že je). Stěží mě v takovém případě potěší pondělní americký svátek, který slavíme s nimi...

Richmondské zápisky, díl 34, 30.8.2014, dobitej(k) jako žito

Sobotní ráno patřilo už tak nějak tradičně 2-5 snídaním. Chtělo by se mi napsat "žádná změna", ale kecal bych... První překvapení, hora Fuji, tedy ne že by se nám zde objevila nejvyšší japonská hora, snad jsem měl říct "hora jablek Fuji" :-) Doposud nám tu servírovali Red Delicious a Golden Delicious a musím říct, že tyto dvě nejoblíbenější (pro Američany) odrůdy mi k srdci příliš nepřirostly, nemám rád jejich umělou pachuť. Tedy, nerad bych generalizoval, je to složitější, jistě nejde jen o odrůdu a kultivar, místo pěstování, ale i zralost a způsob skladování, každopádně pocit je takový jak jsem napsal... No a teď se nám tu objevila odrůda Fuji, která dlouhodobě patří v celosvětovém měřítku do první desítky žebříčku oblíbenosti. Možná za to muže její sladkost, nebo spíše přeslazenost? Tak či tak mi chutnají a hlavně v nich necítím žádnou umělou pachuť. To se ovšem nedá říct o nově objevivších se řeckých jogurtech. Řeckých jogurtech bez známek tuku, který zase někdo moudře nahradil cukrem a nějakou umělou pachutí... Tleskám a klaním se, tady se asi myšlení nezmění...

Po snídani jsme někteří sedli do auta a vyjeli do mého oblíbeného Dollar Tree. Obchodu, kde mají vše za babku. Sháněl jsem plážové pantofle, jaká smůla, měli jen dámské, takže jsem koupit ty pro největší dámskou nožku, tedy ploutev v tomto případě a skoro spokojeně se vrátil do hotelu. V hotelu už čekal zbytek výpravy, naskákali jsme do auta a vyjeli k moři, opět do Virginia Beach.

Tentokráte jsme měli trochu jiný plán než při naší první výpravě, slovo "surfing" je vševysvětlující... Okolo 12h jsme dorazili do cíle, na parkoviště ležící daleko pod přelidněnými plážemi u hotelů. Místo $10-$20 jsme zaplatili $5 za celodenní parkování a hurá na pláž. Tam jsme odchytli borce za společnosti, u které jsme si objednali dvě prkna na celý den. Žádné blbosti, pěkně prkno pro začátečníky - soft top (polystyrenové s měkkým povrchem), jedno 9ft a druhé 8ft. Na nic jsem nečekal, shodil jsem svršky, chopil se menšího prkna a vzhůru ke dnu :-) Svoji naivitu jsem nechal doma, takže jsem netrpěl utkvělou představou, že skočím do vody, chytnu první vlnu a na ní se luxusně povozím :-) Ano, skutečnost vypadala tak, že jsem měl nemalé problémy udržet rovnováhu v leže na prkně. Že bych chytl vlnu a podařilo se mi dostat do stoje na prkno? Ani ve snu! Naopak, několikrát jsem se topil, několikrát jsem dostal prknem po hlavě, že ještě den poté uvažuji o návštěvě chiropraktika. Jednou jsem si dokonce dal nechtěně pěstí do nosu, nebylo daleko k jeho přeražení :-) Z vody jsem vylezl tak po třičtvrtě hodině zápasení ve vlnách. Vlnách, které měly mít dle předpovědi max. 1,5ft ve skutečnosti přicházely i dvakrát vyšší :-) Čas namazat se opalovacím krémem asi už dávno utekl, přesto jsem se namazal směsí krému a písku :-) Když už se zmiňuji o písku, neměl bych zapomenout poznamenat, že pláž byla ve srovnání s těmi severněji položenými téměř poloprázdná. Nebýt mě, nebylo by tu ani příliš mnoho tlouštíků :-) Červené břicho se vzápětí ukázalo být neklamným znakem nás, všech začátečníků... Při druhém pokusu jsem si vybral větší prkno a hned to bylo o poznání lepší, tedy nemluvím-li o neskutečném pálení břicha po té, co jsem si ho namočil. Druhá přestávka, druhé namazání krémem a nepříjemné zjištění, z neustálého blbnutí na prkně mám do krve rozedřené bradavky a břicho... Místo ležení na pláži jsme se rozhodli vyměnit menší prkno za druhé větší, skvělý nápad :-) Třetí vodní etapa byla pekelná, vlézt s tím rozedraným břichem do slané vody nebylo vůbec jednoduché, stejně tak střádající se zranění nebyla moc příjemná - dotlučená hlava, krční páteř, odřeniny na celém těle od prkna a písku (jak mě vlny s na noze přivázaným prknem tahali na břehu po písku), opětovně dorubané rameno... Bohužel jsem si řekl, že z VB neodjedu dokud aspoň jednou nesjedu vlnu. Kdo mě zná trochu více, minimálně tuší jak jsem na tom s vodními sporty. Když si budu hodně fandit, tak bych řekl, že pro porozumění vodnímu živlu potřebuji trochu více času :-) Jinými slovy katastrofa, nicméně jednou se mi podařilo si na zlomek vteřiny na prkno stoupnout a dvakrát jsem chytl vlnu, rozuměj, byl jsem tak blbě postavený vůči vlně, že mě vzala s sebou, svoje zásluhy v tom vážně nevidím... Nicméně při jednom z těchto pokusů jsem se na konci jízdy opět na zlomek vteřiny na prkno postavil a tak trochu srabácky jsem zahlásil: "Done!" Ano, úkol jsem nesplnil úplně tak jak jsem si představoval, ale já vážně nechtěl na pláži zůstat do druhého dne :-) Díky bolesti jsem to zapíchl a šel na pláž, chvíli si četl a odpočíval než jsem dostal chuť zaplavat si. Ne, nebyl to dobrý nápad, další návštěva slané vody byla téměř k nevydržení, navíc se v těch vlnách nedalo skoro vůbec plavat. Ale tady stejně nikdo neplave, všichni se jen čvachtají ve vlnách :-)

Před odjezdem jsem ještě zvládl provětrat naše auto na parkovišti. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost provětrat ten symfonický šestiválec, kéž by to auto bylo stejně dobré jako motor...

Richmondské zápisky, díl 33, 29.8.2014, matení nepřítele

Původně jsem chtěl napsat jen další opakující se příspěvek o slavném americkém nahrazování tuku cukrem, ale v okamžiku, kdy jsem vyfotil balíčky popcornu a chtěl se pustit do psaní, tak jsem s hrůzou zjistil, že bych lhal. A to z prostého důvodu, byl jsem obelhán... Nesnáším nekalé praktiky tohoto typu, kdy se někdo záměrně snaží někoho klamat. A americké potraviny, myslím, v této úloze bodují!

Vše budu demonstrovat na následujících popcornech od výrobce ACT II.

Kalorické údaje černé na bílém:


Jak vidíte, máme tu dva zástupce:

• Butter Lovers, 78g, 3tbsp, 120 Calories, 2g Sat. Fat, 250mg Sodium
• Light Butter, 78g, 2tbsp, 130 Calories, 1g Sat. Fat, 300mg Sodium (70% less fat, 20% less calories then the leading brand of butter falvored microwave popcorn)

Při prvním pohledu jsem se opět začal smát, "light" verze slibuje o 70% tuku méně a 20% méně kalorií než máslový popcorn od vedoucí značky na trhu. Ano, nevím, která značka je ta vedoucí, ale pro chvíli předpokládejme, že by jí byla tato značka. Na baleních jsem si ověřil, že obě mají stejnou váhu. WTF "light" verze má méně tuku, to ano, ale více kalorií. V ten okamžik jsem začal zkoumat obaly trochu více a zjistil jsem že:

• přední strana je divná
• kalorické údaje se nevztahují na celé balení - jsou tedy nesrovnatelné, protože
• jednou jde o 2tbsp a jednou o 3tbsp (polévkové lžíce)
• údaje o sacharidech na přední straně úplně chybí
• údaje o tucích jsou zavádějící, jde jen o nasycené tuky
• zadní strana je divná
• jednou je servírovací porce 2Tpsb (30g) a jednou 3Tbsp (39g), tedy jednou má lžíce 15g a jednou 13g?
• na obou baleních chybí informace přibližně o půlce tuků, součet mono a poly nasycených dává nasycené, trans neobsahuje a co tedy ten zbytek?
• "light" verze má o 16,7% méně kalorií
• "light" verze má o 51,9% méně tuku

	Butter Lover		Light Butter
váha	30	78	39	78
počet porcí	2,5		2
kalorie	120	312	130	260
tuk celkem	4	10,4	2,5	5
tuk nasycený	2	5,2	1	2
trans	0	0	0	0
polynasycený	0,5	1,3	0,5	1
mononasycený	1,5	3,9	0,5	1
cholesterol	0	0	0	0
sodík	250	650	300	600
draslík	65	169	95	190
sacharidy	19	49,4	27	54
vláknina	2	5,2	4	8
bílkoviny	3	7,8	4	8

Výsledek je naprosto matoucí, nebál bych se označit údaje za úmyslně zavádějící a nebo je to neskutečný šlendrián. No a to vůbec neberu do úvahy takovou skutečnost, že se kalorické údaje vztahují k formě, která neprošla mikrovlnkou. Ono totiž mikrovlnné záření s údaji v tabulce může ještě pěkně zahýbat... Tak asi tak :-)

Richmondské zápisky, díl 32, 28.8.2014, výměna aut

V sobotu při cestě z Washingtonu do Richmondu náš milý Focus chytl kamínek do předního okna. Jestliže kluci ještě ve středu přemýšleli o tom, zda si toho v půjčovně aut všimnou, tak čtvrtek jim dal jasnou odpověď. Po návratu z obědu jen lakonicky oznámili, že naše přední sklo zdobí asi půlmetrová prasklina. Nestručný telefonát pak vyjasnil další kroky. Odpoledne dostal Míra za úkol dovézt Focuse na letiště do Richmondu a vyzvednout si náhradní vůz. Původně jsem chtěl jet s ním a Liborem, že bych se aspoň podíval na letiště a přilehlé muzeum, před kterým je zaparkovaný SR-71 Blackbird. Pak jsem si to rozmyslel a poprosil kluky ať mě vyzvednou, až pojedou na nákup potravin. Tak se také stalo. Před hotelem jsem dostal otázku, co si myslím, že dostali jako náhradu Focuse... Nissan Murano! Dvě koncovky výfuků rozzářily moji tvář, jasná nápověda, že uvnitř buší srdce, které se montuje do 350Z (260k VQ35DE) :-) Juchůůůů! Rozhodl jsem se, že Míru za volant nepustím :-) Nebylo lehké kluky přesvědčit, aby mi to půjčili aspoň na parkovišti, navíc nikdo se mnou do auta nenasedl... :-) A vzhůru na parkoviště a po parkovišti a z parkoviště. Jííííízda. No trošku jsem si zapřeháněl, z parkoviště jsem nikam nejel a jízda to zrovna nebyla :-( Jo, zvuk motoru je úchvatný, pod kapotou se skrývá symfonický orchestr, jenže... Jenže toto SUV s náhonem 4x4 a automatickou 6-ti stupňovou převodovkou váží zhruba 2t a ta převodovka se sametovým chodem nikam nespěchá a řídící jednotka motoru asi nepochopila, co znamená moje prosba vyjádřená zadupnutým plynem v podlaze :-( Prostě s tím autem je větší nuda než s benzínovým 2l ve Focusu, jehož elektronika aspoň chápe, že cihla na plynu = točím motor do červených. Tady ne, tady pískají gumy, auto se v zatáčkách naklání jako by se chtělo převalit přes budku... Prostě zklamání, ale co si budeme povídat, kromě milionu dalších faktorů je jedním z těch nejdůležitějších poměr váha na výkon...

Z auta jsem poslušně a ochotně vysedl a jeli jsme na nákup, po cestě jsem prozkoumal polovinu tlačítek na palubní desce a aspoň veřejně ocenil komfort tohoto vozu. Ve Walmartu jsem se pobavil o trochu více než za volantem, to když Míra mezi regály objevil zaparkovaný fat bike. Jasně tenhle člověk mi nechtěl půjčit za žádnou cenu klíče od našeho nového vozu, tenhle člověk, který na výše zmíněném Mongooseovi div nezbořil celý regál? :-) No také jsem se projel, hrozný křáp, to vám povím, zaslouží si WTF dne... Asi nejvíce mě nakonec dostal stojánek, který nefungoval a když jsem odložil tento pekelný stroj já, tak málem zboural další regál sám od sebe :-)

A co jinak? Po přesunuté včerejší oslavě narozenin asi deseti lidí v práci (ano další žrací akce) se dnes konalo dojídání zmrzliny... Ne, vážně se obávám, že zbylo i na další den :-( Oni si ze mě dělají snad srandu, tady se prostě pořád jí a nikdy se neskončí. Tak aspoň, že se mi podařilo napodobit dva velikány našeho filmu - Wericha a Buriana v pohádce Byl jednou jeden král, přetékající hrnek bílou pěnou byl vážně kouzelný...

Richmondské zápisky, díl 31, 27.8.2014, až se slunce vyhrabe nad mraky

Přes záplavy a bouře,
na balkoně plném kouře,
sama schne, sama spí,
skrytá skrývá sílu lví.

Věčná lípa tiše zpívá,
že naděje poslední zmírá,
a mě přetěžko se skrývá,
že srdce žalem se mi svírá.

Čas letí i za velikou louží,
supové nade mnou již krouží,
blíž a blíž je skřehot z jejich hrdel,
kterými zakroutím až nakopu jim prdel!

Richmondské zápisky, díl 30, 26.8.2014, státní svátek se blíží

Labor Day comes near,
don't have any fear.
One extra day off,
legs up, knock off.

Blue screen of death,
don't take a meth.
Let your laptop sleep,
beep beep beep.

On the door knock knock,
do you hear the clock?
Dude's not cuckoo you know,
shut up and let me laying low.

Not now, new chess fight,
is second friday night.
You should give checkmate,
no, it's so late...

And I fell asleep!

Richmondské zápisky, díl 29, 25.8.2014, o práci a lidech

Skoro měsíc se tu snažím zaznamenávat postřehy ze Spojených států a u toho se striktně vyhýbat pracovním záležitostem. Tentokrát si dovolím udělat výjimkou, přeci jenom výjimky potvrzují pravidla :-) Ale i tak se pokusím nezabřednout do otravných detailů a vezmu to především z pohledu lidských vztahů.

Ve Státech nejsem na žádné dovolené (no doufám, že to z mých zápisků ani nikoho nenapadlo :-)), ale na služební cestě. Spolu s dalšími kolegy máme za úkol převzít práci našich amerických kolegů, se kterými se firma rozhodla rozloučit. To rozloučení má trochu masivnější charakter, který si příliš nezadá se zrušením celé pobočky. Taková skutečnost se vcelku vzato musí nepochybně projevit i na "přeživších" což mimochodem můžete mezi řádky číst den co den. Pro úplné pochopení zdejší situace je/by bylo potřeba znát celý kontext, který se vám pokusím nastínit:

• proč vůbec k masivnímu propouštění došlo - zdejší zaměstnanci na to mají svůj pohled, avšak nejsem si úplně jistý tím, že ten správný. Ale co si budeme nalhávat, skutečné důvody znají jen ti, kteří o tom rozhodli... Každopádně zdejší kolektivní pocit by se mohl označit slovem "ublížení".
• zákony USA/Virginie - ve zdejší státě není zaměstnanec zdaleka chráněn tak, jak jsme zvyklí z ČR, takže bez jakéhokoliv vysvětlení může dostat padáka na hodinu, na druhou stranu i on může na hodinu odejít. Zvláštností USA je, že tu například neexistuje zákonná úprava minimální dovolené, maximálního počtu pracovních dní nebo maximální počtu pracovních hodin. Stát zákonně co nejméně zasahuje do trhu, aby jej učinil co nejpružnějším. Obecně lze říci, že zákonná ochrana zaměstnance je menší než v případě zaměstnavatele. Nakonec bych neměl opomenout poznamenat, že tu existuje Garden Leave (vzdálená příbuzná konkurenční doložky), kdy zaměstnanec nemůže opustit firmu ihned, ale sedí doma (na zahrádce), nepracuje a pobírá plat a neměl by být v kontaktu se zákazníky a spolupracovníky...
• pracovní příležitosti v Richmondu - ač je hlavním městem Virginie a zároveň jejím čtvrtým nejlidnatějším městem (200k obyvatel, městská aglomerace 1,2M obyvatel), tak se zdá, že tu není příliš velká nabídka vhodného zaměstnání. Jedinou přijatelnou alternativou je právě otevíraná pobočka Capital One (8. největší bankovní institut v USA).
• práce a stěhování - zcela běžné je tu za prací se stěhovat a to i do jiné země, což ovšem znamená nemalou zátěž pro celou rodinu

A do takovéto situace se objevíme my, pro mnohé jen levná pracovní síla odněkud, odkud že?, to jsme v životě neslyšeli... Člověk by se nedivil, kdyby v nás spatřovali ty, kteří je připravují o práci. Asi by se ani nedivil, kdyby na nás očividně kašlali bez výše popsaného pocitu už jen proto, že zastupujeme firmu, která se takto k nim takto zachovala (přijmeme-li premisu, že se cítí ublížení). Ale musím říct, že v naprosté většině případů se tak neděje, lidé jsou usměvaví a nápomocní (to že ve skutečnosti toho od nich člověk nevyzví tolik, kolik by potřeboval, je záležitost z jiného soudku). Dokonce se najdou lidé, kteří:

• poradí, kam zajít na dobré jídlo (no dobře, pomiňme skutečnost, že jsem ještě dobré jídlo neviděl natož jedl, s výjimkou cheesecaku)
• poradí, co vidět o víkendech, na co si dát pozor apod.
• půjčí mi na dobu našeho zdejšího pobytu horské kolo
• půjčí mi nářadí, které očividně nepotřebuji k práci (ale na seštelování kola nepochybně)
• donesou mi na vyzkoušení svoje vlastní sušené čili papričky
• donesou mi na vyzkoušení Trinidad Scorpion Moruga
• ...

A tak to nakonec nevypadá zas tak zle ani s prací ani s lidmi :-)

Richmondské zápisky, díl 28, 24.8.2014, neděle, kdy jsme nic nedělali

Původní plán byl krásný - vyrazit opět k moři do Virginia Beach, půjčit surfboard a trochu si zablbnout ve vlnách, plavat, číst si a opalovat se. Počasí k tomu přímo vybízelo, dle předpovědí slušný vítr, který se měl starat o vlny až 6ft vysoké. Jenže všechno se pokazilo, půjčovna vyhodnotila počasí pro surfing za nebezpečné a tehdy nic nepůjčují... No a vzhledem k tomu, že jsem se ani ve třech neshodli na tom, co dělat, tak neděláme nic (rozuměj jídlo, praní, žehlení, koloopravování a ležení...)

Richmondské zápisky, díl 27, 23.8.2014, Washington podruhé

Ve Washingtonu nám zůstalo pár rozkoukaných a neviděných (zároveň rádoby viděných) záležitostí, proto jsme se vypravili čtvrtý víkend opět do hlavního města USA. Cesta byla celkem fajn, ne kvůli tomu, že pršelo, ale protože jsme naladili FM 90,9 - WETA. Rádio, které hraje jen klasiku, takže nemalou část cesty nás doprovázel Wolfgang Amadeus Mozart se svojí poslední a nejdelší symfonií č. 41 s později získanou přezdívkou "Jupiter", která mě uklidnila a uspala :-) Při dojezdu do Washingtonu muziku začal tvrdit Sergej Rachmaninov, což perfektně korelovalo s naší snahou zapadnout do objednaného podzemního parkoviště, kdy se Libor za volantem nemohl dostat přes tři pruhy na odbočení, auta na nás troubila snad déle než minutu a pár jich nás málem sestřelilo... Když už jsme se dostali na vjezd, tak se zjistilo, že jsme špatně... vycouvání do čtyřproudové jednosměrky a následná jízda v protisměru a ještě po chodníku to napravila :-) Občas jsem měl pocity, že Libor chytá jisté návyky (no spíše zlozvyky) od Kuby :-). BTW Mírovo parkoviště za $3 vzdálené půl kilometru od Bílého domu a stejně tak daleko od Smithsonial muzeí vážně nemá chybu :-)

Smithsonian National Museum of American History
Mé první kroky vedly do Smithsonian National Museum of American History, ale přiznávám, že jsem si potřeboval pouze odskočit. I tak to nezabránilo prvnímu překvapení dne, kdy jsem byl při vstupní prohlídce dotázán na to, odkud jsem a když mi strážník vracel batoh povídá: "Děkuji", no jo, dost mě to překvapilo, česky jsem poděkoval a šel :-)

Washingtonův monument
Neskrývám, že jsem měl chuť vidět Washington z výšky, ale to je trochu problém. Bezplatné lístky lze získat v budově naproti monumentu již od brzkého rána, my jsem přijeli po poledni, takže jsme se jen intimně seznámili s cedulkou "Sold Out". BTW deštivé a zamračené počasí stejně neslibovalo kdovíjaký zážitek.

War Memorials
Při cestě na Arlington Cemetry jsme se zastavili ještě u dvou opomenutých památníků, na fotce zobrazený DC War Memorial a hlavně Korean War Veterans Memorial, který nese okřídlený idiom Freedom is not free.



Arlington Memorial Bridge
Most přes Potomac se stal pouze nutnou spojnicí k hřbitovu, nicméně sama řeka by mohla v jistých místech stát za to, co třeba Greate Falls?



Arlington National Cemetery
Arlington National Cemetery je dalším nepochopitelným hřbitovem, který jsme ve Státech viděli. Obrovský je slabé slovo, tu už nestačí auta a Segwaye, jezdí tu autobusy... Náhrobní kameny stěží počítat, tohle jsem ještě neviděl. Piety se zde moc nedočkáte, poněvadž co dvě minuty vám nad hlavou přelétne startující dopravní letadlo z nedalekého Reagan National Airport. Co mě však dostalo nejvíce jsou stromy, no ve skutečnosti obrovské arboretum, ve kterém najdete více než 8.500 stromů a vězte, že některé jsou opravdovými pamětníky - nádhera.


Memorial Amphitheater je další záležitostí, kterou byste si neměli nechat ujít, tedy za předpokladu, že by vás něco lákalo na hřbitově...



Hrobka neznámého vojína, nic co bych si nemohl odpustit, ale pochod "čestné stráže" byl úchvatný, ten borec dokázal jít bez vertikálního pohybu hlavy a vůbec přesnost všech prováděných "operací" byla nechutně roboticky přesná...

Aby toho nebylo málo, tak jsme hřbitov opustili špatnou bránou, která vedla do střeženého prostoru americké armády, takže legitimace, zapsání našich pasů a výslech kam to jako jdeme... Vojenský prostor se nám naštěstí podařilo opustit bez nějakých tělesných prohlídek :-)

Netherlands Carillon
Netherlands Carillon - v konečném zúčtování padesáti zvonová zvonkohra, dar nizozemského lidu USA za pomoc po Druhé světové válce. Chtělo se mi napsat nizozemský danajský dar (kvůli rezivění věže), ale pokud to správně chápu, tak darována byla zvonkohra, tulipány a lvi, zbytek je dílem Států :-) BTW je odtud nádherný pohled na Washington a hlavní monumenty.



Marine Corps War Memorial
Marine Corps War Memorial možná známější jako Iwo Jima Memorial, nesmírně působivý památník.



Washington neturistický
Po opuštění posledního památníku jsme s kluky vyrazili směr George Town a chtěli si užít trochu "normálního" Washingtonu, nejen toho turistického po památkách. Nakonec se však rozpršelo natolik, že to kluci vzdali. BTW jak jsme tak stáli ukrývajíc se pod stromy nedaleko Potomacu, tak jsme spatřili nemálo durch promočených cyklistů a běžců. Mírnou euforii ve mě vyvolala slečna tančící v dešti zatímco čekala na zelenou (pardon, bílou) na přechodu pro chodce. Luxusní pohled na to vysmívání se dešti, něco jako: "Pojď, mě tím nenaštveš!"


Georgetown University
Georgetown University mě dostala, ohromující budovy z konce 18. století, neuvěřitelně rozsáhlý kampus, trochu jsem to tam prolezl a prozkoumal, dovnitř jsem moc nezalézal, ve své pláštěnce jsem působil dost nepatřičně :-) Je fajn, že právě začíná semestr, díky tomu tu byl obrovský šrumec a plno krásných ženských, jak bych se vrátil na univerzitu :-) Jo, ale asi bych měl prvně změnit zaměstnání, nějak mi ročně nepřebývá více než $46.000, což je základní školené na akademický rok tj. dva semestry...


Georgetown
Georgetown - jedna z nejstarších částí Washingtonu, která působí nějak tak neamericky :-) Jak už jsem zmiňoval u univerzity, začátek semestru znamenal neskutečné fronty lidí úplně všude, ale vzhledem k tomu, že šlo ve velké míře o studentky, tak to vůbec nevadilo. Hlavní třída je plná obchodů světoznámých značek a restaurací, z kterých se linuly příjemné vůně (jak netypické :-)). Srandovní mi přišla dlouhá fronta jak za totáče na pomeranče, tady se ovšem čekalo zřejmě na nějaké výjimečné cupcaky :-)


Chesapeake and Ohio Canal
Chesapeake and Ohio Canal - původně industriální část Georgetownu se postupně proměnila v turistickou atrakci, luxusní sídla a firemní kaceláře. Rozhodně stojí za návštěvu a procházku.


Svatochrámy
S náboženstvím se setkáte i ve Washingtonu na každém kroku. Chtěl jsem navštívit jeden z katolických kostelů, který mě po cestě zaujal (ne ten na fotografii), ale odradila mě přítomnost "stráže", která by mi zkazila intimo-inkognito pocit.

Cesta k muzeím
Na cestě zpátky jsem zakopával o zajímavosti na každém kroku - univerzity (George Washington), náměstí, sochy, budovy, ulice, lidi, ... U soch jsem tak nějak už očekávaně pokračoval v soutěži o nejhorší selfie :-) a na zbytek jen koukal.


National Gallery of Art
V 17h se mi podařilo dorazit zpět k muzeím. Těšil jsem se na jsem na National Gallery of Art, jenže jsem přišel v okamžiku, kdy ho zavírali, takže smůla...


Smithsonian National Museum of American History
Po neúspěchu v národní galerii umění následoval úprk zpět do Smithsonian National Museum of American History. Zbývala mi necelá hodina do srazu s kluky. Při vstupní kontrole jsem opět narazil na stejného strážníka, takže jsem měl aspoň příležitost zjistit, kdeže to byl a jaktože zná "děkuji" :-) Muzeum jsem pak proletěl jako vítr a nezbývá mi než se opakovat a tvrdit, že i v tomto jediném muzeum by člověk mohl strávit několik dní a stejně by měl pocit, že všemu nevěnoval dostatečnou péči. Ach jak se mi v těch muzeích líbí :-) BTW mít opravdu hodně času, tak by možná člověk lépe chápal proč jsou Američani takoví jací jsou a proč je taková Amerika...



V 18h jsme to zabalili a vydali se na cestu k dočasnému domovu. Krom poměrně silného deště, kdy pomalu nebyly vidět pruhy na dálnici a rozbitého předního okna našeho zapůjčeného auta není o čem mluvit :-)