Bylo nebylo, žil byl (teď pomiňme skutečnost, že vlastně dlouho jen byl) jednou jeden Sabelell, který shodou náhod (klidně to nazývejte řízením osudu, jak je libo) skončil nějakou dobu po škole v Brně. V městě, které vlastně nikdy neměl rád, neoblíbil si ho během studií a ani dlouho poté. Miloval svoje rodné město, no možná ani ne tak město, jak spíše rodnou krajinu, drobné kopečky Českomoravské vrchoviny, jarní tání bělostného sněhu, teplá letní rána, podzimně zbarvený kabát lesů ukrývající koše hřibů a vrzání přemrzlého sněhu pod běžkami v tichu a samotě zimního rána.
Ale život člověka naučí, mě začal školit až po odchodu do Prahy, na kterou jsem se nejprve neskutečně těšil a nakonec chybělo tak neskutečně málo, abych se tam nikdy nevydal, to sem ovšem nepatří. Velice záhy jsem poznal, že ta kouzelná Praha byla krokem vedle, jak by mi "Jára da" rozuměl :-) A můžu si za to sám, protože jsem od přírody pohodlný. Ano, jsou okamžiky, kdy jsem schopen tu svini ubezdušit (rozuměj pohodlnost), ale k tomu potřebuji tu nejsilnější motivaci (jistě, jak jinak, ženy (pardon, ženu) :-)) O čem to sakra mluvím? Mám rád pohyb, vlastně bez něj nedokážu žít, pro teď je nedůležité, co to je, zda běh, kolo, brusle, atletika, karate, prostě cokoliv. A pokud mi něco klade jakékoliv překážky do cesty k vykonávání pohybu, lehce se stane, že se na něj vykašlu a pak paradoxně trpím. Praha v tom byla přebornicí, stačilo, že většina Pražáků pracuje do pozdních hodin, takže když bych se rád hýbal, nebylo většinou s kým. Když už bych vyrazil sám, tak mi vstoupila do cesty pro změnu její velikost, představa, že kvůli hodině na inlinech strávím jednu a půl hodiny v dopravě a pak budu kličkovat mezi tisíci bruslaři u Vltavy mě zrovna nenaplňovala optimismem. A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že to stačí :-)
Jenže teď ležím na hotelové pokoji v Richmondu a říkám si: "Zlatá Praha". Ono by s klidem stačilo napsat, že díky poloze v subtropech nemohu vykonávat žádný venkovní sport, protože o život je tady i chůze, natož pak něco náročnějšího. A kdybych si náhodou časem zvykl na dusné vedro á la vzduch kterým nejlépe prolézat s mačetou v ruce, tak tu stojí to šílené nehezké velké město. Samá silnice, samé auto, na kolo to není, na brusle to není, na běh to není... Kdybyste to chtěli zkusit někdy večer, kdy už všichni spí, tak v parku vás zatknou fízlové, na soukromích pozemcích vás odpráskne majitel a silnice nikdy nespí, soudě dle aut, které mě v noci nenechají spát. Navíc si nejsem jistý, zda by měli noční řidiči pochopení pro inlinistu nebo cyklistu zvlášť s nějakou tou promilí v krvi. Na indoor sporty kašlu, mrznou v překlimatizovaných místnostech s tisíci lidmi, jet autem minimálně 10 mil (přibližná vzdálenost do centra), pak za to ještě vyhodit ranec babek, no to víže...
[update] Po cestě do indické restaurace, viz níže, nám Brian vysvětlil, že tento měsíc v Richmondu panuje nezvykle přívětivé počasí, že není vedro, dusno a neprší, no tak to teda LOL...
... a už jsem vám řekl jak moc mám rád Brno?
Dodatek, aneb jak jsem si objednal Lamb Vindaloo v úpravě "very hot" s dovětkem "spicy as much as possible". To bylo tak, minulý týden jsme se domluvili s indickými kolegy na oběd, jak jinak než v indické restauraci. Volba byla jasná - doporučovaná a čtenáři Bůh ví čeho oceněná restaurace Anokha, která navíc leží nedaleko práce. Jenže v pondělí kolegové nemohli, dnes oznámili, že opět nemohou, ale zítra to určitě už vyjde, načež jsme tedy vyrazili bez nich. Hned první dojem, který ve vás zanechá restaurace je pozitivní, slušný personál, který vám otevře dveře a uctivě vás dovede ke stolu. Malý šok zažijete, když nenalézáte žádné stopy příšerné kýčovitosti, kterými oplývají snad všechny indické restaurace v ČR (aspoň ty, které jsem zatím navštívil a to jich nebylo úplně tak málo :-)) Dokonce bych řekl, že tato byla zařízena vkusně. Bez jakéhokoliv žebrání jsme dostali automaticky vodu a pustili se do objednávání. Obědové menu bylo opravdu hodně rozsáhlé, spíše bych řekl, že to vypadalo jako "á la carte". Součástí obědového menu byla polévka/salát a zákusek, jako příloha se podával Naan a basmati rýže. Jako pozornost podniku jsme dostali jedno sdílené jídlo - fazole v nějaké omáčce. První co se mi na restauraci nelíbilo, byl nedokonale čistý jídelní talíř, takhle nééé a pak donesli jídlo. No nebylo tak zlé, ale nepálilo ani za mák, to nejpálivější jídlo s nejvyšším stupněm pálivosti, které lze objednat zdaleka nepálilo ani jako můj večerní zeleninový salát z jalapenos. Smutné. Polévka celkem ušla a zákusek byl výborný, sdílené jídlo v normálu a přílohy také bez prohřešků. Srandovní bylo, že po mé objednávce se číšník ihned zeptal odkud jakože jsem, že si objednávám to nejvíc nejpálivější jídlo... a pak jsem ho spíše vyděsil, když jsem celou porci snědl asi během jedné minuty, ale co s tím, když to nepálilo, že? BTW na zdejší poměry oběd vyšel celkem levně, i s daní $12,02.
Ani druhá návštěva restaurace ve Státech mě neuspokojila, myslím, že dál už nebudu pokoušet štěstí... Navíc mám takový pocit, že už nestihnu sníst více než desítku krabic těstovin, které jsem na začátku zdejšího pobytu nakoupil :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat