Dnes jsem po práci vyrazil s Kubou do, mně již známého, parku Deep Run. Kupodivu nešlo o trénink, žádný běh, prostě vycházka s ženatým chlapem :-) Kuba si chtěl prohlédnout park a já měl možnost nafotit pár střelených fotografií a třeba chvíli nemyslet. O odpočinku bych příliš nemluvil, protože cesta do 2,5km vzdáleného parku je o naprostém soustředění, aby vás na dálničních sjezdech a vjezdech trochu nepocuchal nějaký ze stovek vozů, které minete a které vám nadělují dárky v podobě takového množství škodlivin, že o zdravotním charakteru procházky bych se neodvažoval zmiňovat. Už po cestě jsem byl svědkem toho, jakými smetišti jsou okraje vozovek. Jít takových 10-20km, tak bych mohl na pokoji po večerech vytvářet postmoderní díla, třeba bych ještě něco stihl vystavit v New Yorku :-) Vrcholem objevování se stal pod mezí válející se přední světlomet auta. Tedy nejprve jsem si oba všimli něčeho zvláštního lesklého v lese a tak jsem to šli prozkoumat - první část světla po otočení vydala své tajemství v podobě vosího? hnízda - takže přeci jenom na ten běh došlo :-) Ale naštěstí to nebylo tak horké, o pár metrů dál se válel větší zbytek světla, který jsme se rozhodli rozložit na prvočinitele, já tak konečně zdarma získal zadní odrazku na kolo :-) BTW pro její přidělání jsem použil plastové svorky, které jsem sebral na silnici během zpáteční cesty... Cože jsem tím chtěl říct? Zkráceně:
- do parku se v Richmondu nechodí pěšky, ale jezdí autem, skoro jako kamkoliv jinam
- silnice jsou lemovány slušným množstvím odpadků
- je rozporuplné vidět dokonale obsečené silnice a pak ty odpadky
- světlomety moderních automobilů jsou vyrobeny z neuvěřitelně odolných plastů, které mají vysokou elastičnost
V parku jsme se přirozeně nezapomněli seznámit se všemi posilovacími prostředky, které jsem tu při první návštěvě objevil. Radost z tělesné námahy (jak mi chybí hrazda tým a pravidelné cvičení) mi dala zapomenout na v Alpách zničené rameno a protože jsem slepě následoval Kubův diktát, tak se přirozeně a neodkladně muselo přihodit to, co se přihodilo... Hned na prvním stanovišti - horizontálním žebříku jsem si totálně zdevastoval zmiňované rameno. Přeručkování jsem ještě zvládl, dokonce i přeskoky ze šprušle na šprušli, ale v okamžiku kdy jsme se dostali na přeskoky ob jednu šprušli, tak hned ten první skok znamenal konečnou, při pádu jsem naštěstí dopadl na nohy. No výživná bolest, takový ten okamžik, kdy máte chuť tlouct hlavou do stromu, aby vás bolelo něco jiného. A k tomu ta drobná zatmění, jo fajn zážitek... Mám takový pocit, že jsem si urval nějakou šlachu a tiše doufám, že lze bez ní žít... Asi nikoho nepřekvapí, že kvůli fotkám jsem ještě zvládl pár póz na dalších tělomučidlech a na hrazdě si skutečně zacvičil. Jo hrazda, reálně 3-4 týdny bez cvičení jsou znát, ku...a znát! Když tento pocit prolne s projekcí borců z American Ninja Warrioru, který jsem začal podivně pravidelně sledovat v televizi, dostávám se sám ve svých myšlenkách do nezáviděníhodné pozice atletického a kulturistického loosera. Jediné, co na tom všem není tragické je skutečnost, že vím, že vždy s tím lze něco udělat a nikdy není pozdě začít, jenže zároveň si uvědomuji, že bude třeba motivace, která chybí stejně jako hliník a hořčík :-)
Večer jsem také nezapomněl přemýšlet, proč že nestíhám nic z toho, co jsem si předsevzal, že v Richmondu stihnu. No ano, může za to psaní blogu, které je však pouze a převážně vyústěním za den nasbíraných postřehů, což, odmyslím-li si práci, je jeden z nemnoha důvodů proč tu vlastně jsem... Aneb jaký si to uděláš, takový to máš :-)
Pomalu, ale jistě se také ukazuje, že ve Virginii toho už není příliš k vidění :-) No ano, trochu jsem si zapřeháněl, nicméně na každém šprochu pravdy trochu a to nemluvím o tom, že jde údajně (dle Wikipedie) o desátou nejoblíbenější turistickou destinaci ve Státech, no to potěš... Asi nastává okamžik, kdy budeme muset směřovat o víkendech za hranice, jenže tu mám problém s kolegy, kterým každá cesta delší než 100mil připadá jako věčnost, takže na Viktoriny vodopády mohu zapomenout :-)
Zapomenout bych však neměl na zmínku o cyklistice v Richmondu - to je tak na h... že škoda mluvit. Pokud nebydlíte v downtownu, tak je skoro hříšnou myšlenkou pomýšlet na ježdění na kole. A když ne hříšnou, tak aspoň zdraví a život ohrožující myšlenkou, jejíž provedení vám zkracuje vzdálenost k nafukovacím balónkům ve tvaru srdíčka přidělaných na umělé květině zdobící váš americký hrob. Vlastně vůbec nevím proč to dělám, samotného mě to na kole nebaví, rozhodně mě také nebaví jezdit po městě a už vůbec ne v městské džungli, kde jen málokdo počítá s cyklisty na silnici... Že to nevím ještě neznamená, že aspoň netuším :-) Ano, znám pár slov, které zachycují něco nehmatatelného a těžko popsatelného a některá by se dala použít i zde - třeba touha po poznání?
A nakonec další houby z parkoviště :-) Asi nakonec mohu být rád, že je nemám na čem vařit, takže se mé houbaření ve Státech odehrává pouze v teoretické úrovni s fotoaparátem v ruce. Jinak bych si užil hromadu určování a sem tam také nějaké otravy, to nepochybně :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat