9:00, přicházím k sobě, spolu s Mírou a Kubou sedáme do auta a vyrážíme, směr zábavní park Kings Dominion. Tak trochu očekávám nebezpečnou zábavu, ale v tuto chvíli ještě netuším, že ty nejnebezpečnější okamžiky zažiji již za několik málo vteřin. Kuba sedá za volant! Už na parkovišti si říkám zda spí, to když si pět minut odvazuje z nohy přichycenou brašničku, kterou musel před chvíli pracně přivazovat. V okamžiku, kdy se šnečím tempem dáme do jízdy, opět zastavujeme, Kuba dává přednost, komu že dává přednost na prázdném parkovišti? No dobře, asi se musí rozkoukat. Opouštíme parkoviště výjezdem na víceproudovou silnici s pískáním gum, hmm, tak tohle bude zajímavé. První křižovatka, Kuba se nedostal do levého odbočovacího pruhu. Po několika vteřinách od rozsvícení zelené na semaforech se Míra opatrně ptá proč nejedeme. Ano, už vyrážíme jako raketa, jenže levý odbočující pruh lze zároveň použít pro jízdu rovně... když nám těsně před čumákem v levém pruhu proletí auto asi dvojnásobnou rychlostí zatímco se Kuba snaží odbočit z rovného pruhu, začínám se trochu bát. Další křižovatka, Kuba si nevšímá separátního odbočovacího pruhu, už dvouhlasně ho upozorňujeme, že tam něco takové je a že může jet, než se rozkouká, tak už zleva jedou auta, "uf" tak to bylo těsné. Prosté Kubovo prohlášení ve smyslu "no co, po ránu jsem jak praštěný palicí" mě vážně neuklidňuje, po takové ráně bych se bál sednou na postel natož za volant a to nemluvím o tom, že auto není pojištěno v případě Kubova řízení... Než se mi tohle odehraje v hlavě, tak Kuba opět perlí, na volantu se objevuje počmáraný papír, nevím zda se dal na luštění hieroglyfů a nebo jde o hash nějaké tajné zprávy v Klingonském písmu... "Dnes jsem chtěl řídit, proto jsem se na to připravil a nastudoval si cestu," suše nám oznamuje. Vzápětí míjí odbočku, cože říkal o té připravenosti? Na další křižovatce mu radíme ať to otočí. Jo, zapomněli jsme zdůraznit, že ne přes střechu... Kuba vykroužil 180° zatáčku snad ve 40km/h, jo potykal jsem si s dveřmi, ještě že jsem si aspoň nerozbil hlavu. Naivně doufám, že tušil, že auto po naší levici stojící na červenou mohlo odbočit doprava a nevím, zda by ocenilo Kubovu otočku přes všechny pruhy, další z parádních kousků - přejíždění mezi odbočovacími pruhy (bojím se že nezáměrné)... Trochu se začínám děsit, zda nepoužil mapy z jiné sluneční soustavy, že by přeci jenom ta Klingonština? :-) Tak či tak je nepříjemné, že Kuba řídí jednoruč, je to totiž ještě o něco horší než obouruč, ale sinusovky umí pěkně, to se musí nechat :-) Starty z křižovatek na plný plyn mě nevzrušují, beztak se to naučil ode mě :-) Ale přejíždění z pruhu do pruhu je trochu silné kafe, asi si vzal příliš za své hlášku vypálenou ve zpětných zrcátkách - Objects in mirror are closer than they appear, ano přesně ta zpráva, která mě při prvním pohledu do zrcátek rozesmála a pobouřila zároveň. Tedy no spíše si ji nevzal za svou, ale přestal používat takto otagovaná zpětná zrcátka, takže před každou změnou směru otáčí hlavu, nicméně to dělá s klidem devadesátiletého stoika :-) V praxi toto dvouvteřinové zpoždění ve spolupráci s naprosto tragickým odhadem rychlosti ostatních aut znamenalo, že nás zezadu málem nabořilo asi pět aut, tři z toho troubila a dva řidiči si klepali na čelo. Ano, tělem začínají proudit potoky adrenalinu, zvlášť když váš pohled přes rameno říká: "Kurva, ten třítunový kolos - Dodge Ram 1500, nás rozmáčkne jak mandelinku, tam se nevejdeme!" Pak už jen zahlídnu potápění se kapoty Ramu a zběsilé troubení, kdyby nebrzdil jak o život (o můj život), tak bych tady možná neseděl a nepsal tento záznam... Když pak Kuba mine správný výjezd z dálnice a z půlhodinové cesty do zábavního parku se stává hodinové bloudění po okolí Richmondu, tak si začínám říkat, že mě dnes snad už nic nepřekvapí... Pomiňme tedy ještě tu příhodu z příjezdu na parkoviště, kdy jsem se již odpoutal, přičemž Kuba se rozhodl popojet ještě 10cm, dupl na plyn, jako při startech závodu dragsterů a pak zadupl brzdu do podlahy... ani nevím zda jsem narazil hlavou do opěrky nebo to ustál.
Pokud byste se zábavní park někdy rozhodli navštívit, tak vám poskytnu pár dobře míněných rad. Normální cena vstupného je $63, na webu zábavního parku můžete narazit na speciální akci a vstupenku mít za jistých okolností za $43, pokud zadáte do Googlu "Kings Dominion Coupon Codes" tak bez problému najdete kódy, které vás opravňují k nákupu vstupenky asi za polovinu, tj. $31, k tomu však připočítejte ještě zběsilý manipulační poplatek $2-$5, podle počtu zakoupených lístků. Nakonec přidejte $15 za parkovné. V autě na parkovišti si nechte co nejvíce věcí, s sebou jen to nejdůležitější a to nejlépe přivázané, jinak o to lehce přijdete. Pítka jsou dostupná u toalet, které jsou jako jedny z mála bezplatné. Doporučuji si vzít dostatek jídla, na které můžete v průběhu dne chodit do auta, po orazítkování ruky "UV razítkem" se můžete bezproblémově vracet z parkoviště do areálu. Ceny jakéhokoliv občerstvení jsou tragické stejně jako kvalita, soudě dle smradu z přepáleného oleje. Na ukázku stačí cena zmrzlinového kornoutu či Coca Coly - $10... Pokud vám nechutná voda a nechcete s každou láhví pití přijít o balík peněz, pak zauvažujte o zakoupení bezedné skleničky, asi se to vyplatí. BTW pokud si chcete něco nechat v zamykatelných skříňkách v areálu, tak počítejte s $15... Přestože měl být park otevřený od 9:30, tak největší atrakce otevírali v 10:30, další nepříjemné zjištění, takže se tím nenechte překvapit, něco se otevírá později a občas se něco zavře (často po nějaké době opět otevře). Vámi zaplacené vstupné se vztahuje na téměř všechny velké atrakce (asi s výjimkou dvou) . Kromě nich jsou v parku desítky atrakcí menších, za které je nutné platit menší či spíše větší sumy. Stejně tak stánků s různými nápoji a občerstvení je tu nepočítatelně. Další dobře míněnou radou je vzít si plánek atrakcí u vstupu, značení v parku je totiž na přes hubu :-) BTW no ani ten plán za moc nestojí, ale lepší než nic. Asi je naprosto jasné, že zábavní park je neuvěřitelný stroj na peníze a že o nic moc jiného vlastně nejde, nějaké postřehy ještě doplním dále. Na závěr jsem si nechal radu nejcennější, přijde opravdu brzy, dopoledne jsme dali naprostou většinu atrakcí prakticky bez čekání, odpoledne se vytvořily hodinové fronty.
Náš plán byl jednoduchý, naběhneme tam a dáme všechny horské dráhy, které mají hodnocení drsnosti 4-5 na pětistupňové škále. Nevím, zda to nebyl trochu smělý plán, tedy zejména pro někoho, kdo v životě neseděl ani na řetízkáči, protože se mu zvedal žaludek a točila hlava jen při pohledu na něj :-)
Začali jsme na staré ještě dřevěné a údajně nejpopulárnější horské dráze - Grizzly. Byli jsem tam úplně první, žádné čekání, naskočili jsem do vozíků, zapnuli si bezpečnostní pás, nohy nám přimáčkli bezpečnostním rámem a já čekal v tom neuvěřitelně stísněném prostoru, do kterého se mi nemohl vejít zadek, že budeme čekat na naplnění dalších vozíků, ale ne, tak to nefunguje, vozíky klidně jezdí poloprázdné. Zhostil se mě zvláštní pocit, bál jsem se, abych se nepozvracel hned na první dráze, bylo mi jasné, že žaludek to asi moc dávat nebude, přesto jsem se nepochopitelně těšil. Vláček se pomalu začal rozjíždět a náhle zastavil. Následné hlášení z reproduktorů směřovalo ke mě, mám prý zahodit ten foťák z ruky, to se lehce řekne, ale měl jsem ho tak pojištěný, aby mi neulítl, že to nešlo, tak jsem ruku i s foťákem schoval a mohli jsme pokračovat. Tady si dovolím vsuvku, focení ze jízdy nemá moc cenu, je to vážně o hubu, pokud vám foťák uletí, tak také možná někoho zabijete... Navíc použitelné budou s největší pravděpodobností jen fotky v malé rychlosti, to jest do kopce či na začátku a konci - ne, vážně není o co stát, vykašlete se na to a užívejte si samotnou jízdu. Start byl pomalý, ten mě nevyděsil, ale to drncání starých vozíčků na dřevěné dráze nahánělo strach, tedy než se to rozjelo... žaludek jsem cítil nevím kde, ale přežil jsem. Špatně se to popisuje, navíc to byl celkem forf, asi 2:30 s maximálkou pře 80km/h. Vylezl jsem trochu zelený, ale přesto s úsměvem natěšený na další dráhu...
Druhá v našem pořadí byla další dřevěná klasika s mnohem více hrbů a zatáček - The Hurler. Opět bez čekání jsem naskočili do vozíků, tentokráte jsem nechal už foťák schovaný a vzhůru dolů... Asi 2:00 s maximálkou 80km/h mi nadělalo další vrásky, žaludek poskakoval jak žába, ale i tuto jsem přežil a kupodivu se stále těšil na další...
Třetí dráhou, kterou jsme poctili naší návštěvou se stal Ricochet. Na pohled malá kovová dráha, která je prý tou nejpodceňovanější. Opět bez čekání rovnou do vozíků. Na první pohled nuda, než jsme se rozjeli, vagónky se tu šinou hroznou rychlostí do 180° zatáček, zároveň vás trochu vyděsí absence jakýchkoliv zábradlí, která na dřevěných dráhách poskytovala falešný pocit jistoty. No byl to dobrý hukot, úplně jiná zkušenost. Po 3:00 s maximálkou 56km/h jsem vystupoval zase o něco zelenější, ale pořád se to ještě dalo.
Čtvrtá na řadu přišla další dřevěná kultovní klasika - Rebell-Yell. Krom jednoho velkého kopce, který se mnou zamával, šlo o sérii menších houpáků, které jsem se už pomalu naučil zvládat, takže celkem dobré. Zase žádné čekání. Na této dráze je zajímavé, že jsou to vlastně dráhy dvě zrcadlově obrácené, takže vedle vás jede další vláček křičících lidí. Dobré, po 2:30 s maximálnou 86km/h jsme se vydali dál.
Pátá, jde to tuhého - Shockwave. Znovu bez čekání. Na první pohled úplně jiné kafe, první jízda, kde se nesedí, ale stojí, člověk se zapresoval do železné konstrukce připomínající katapultovací sedačku ve stíhačce a vyrazili jsme. Mám pocit, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem s něčím udělal looping... Viset hlavou dolů naštěstí nebylo tak strašný, protože to byl fofr, takže než jsem se rozkoukal, tak jsem jel zase neaustralsky :-) 2:00 s maximálkou 80km/h mě však dalo hodně do těla.
Šestá dráha - Backlot Stunt Coaster. Po pár minutách čekání (<3min) jsme nasedli do autíček, které jsme trochu zbytečně podceňovali. První, čím mě tato dráha dostala bylo zrychlení na startu, hmmmm tak takhle snad nezrychluje ani moje mašina, opravdu síla, která vás drtí v sedačce a ta hromada twistů... Údajné zrychlení je 0-64km/h za 3s, takže motorka by stále měla být rychlejší :-) Juchůůů. 2:00 s maximálkou 64km/h nakonec stály za to.
Sedmou dráhou měl být Volcano, ale netrefili jsem vstup a vlezli na dráhu ukrytou v budovách - Flight of Fear. Zde jsme čekali asi tak 5min, než na nás přišla řada, takže stále pohoda. Díky tomu jsme mohli vidět jak odjíždí ti před námi a vlastně to byl velice zajímavý pohled. V jednom okamžiku zhasla světla a pak už bylo slyšet jen řev lidí vykatapultovaných ohromnou rychlostí vpřed. Po usednutí do vozíku jsem se na ten okamžik těšil čím dál tím více. Tma, rychlost, síla, sedačka v zádech, tak to je nářez. Sedím ve formuli jedna? Neuvěřitelné zrychlení. Dle Wikipedie šlo v době otevření atrakce o tu s největším zrychlením na celém světě. Technologicky je to nesmírně zajímavá záležitost, poprvé v historii byl na horské dráze využit LMI (Linear Induciton Motor). Při startu sežere okolo 3MW elektrické energie a během necelých 4s vás katapultuje na maximální rychlost 87km/h (ano, být co proto, tak tomu stále mohu na motorce nakopat zadek :-)). Tato počáteční akcelerace vám pak stačí na objetí celé dráhy v délce jedné minuty. A zážitek to byl opravdu děsivý. V podstatě jsme celou dobu nic neviděli, protože se jelo ve tmě. Po neuvěřitelné akceleraci na startu přišla série loopingů, twistů, zatáček a vy jste jen pociťovali působící síly na vaše tělo, které byly ohromné. Občas vás někdo točil okolo podélné osy, občas jste cítili jak hlavou visíte dolů... Celá minuta byla bez oddechu, neskutečný nářez. Po zastavení jsem vylezl a už měl trochu problémy jít, krom žaludku dostala šíleně zabrat hlava, která se mi točila, takže jsem zamířil po cestě k lavičkám, zároveň jsem vyšel ven zcela propocený, jako bych se vracel ze sauny... Zcela nový zážitek, na všech předešlých dráhách jste dopředu věděli, co váš čeká, mohli jste se toho děsit, mohli jste se na to těšit, ale věděli jste to, tady ne, tady poznáte jen neskutečné zrychlení a pak zmiňované silové působení...
Osmou a moji poslední horskou dráhou se stala Intimidator 305. Tato horská dráha je nejvyšší a nejrychlejší na celém východním pobřeží a řeknu vám, je to nářez. Už když nastupujete do mnohem modernějších vagónů, kde jste shora přichyceni masivní kovovou konstrukcí, kterou je ještě nutné přichytit bezpečnostním pásem se zapínáním, které znám z paraglidu, si říkáte, že vás čeká extra zážitek a taky že jo. Start! Vagony nejprve vyjíždí do výšky 93m, tedy výše než kam sahá zmenšená kopie Eiffelovi věže stojící opodál. Jedete pod úhlem 45° (tedy 100% stoupání) a říkáte si: "Kurník, jedeme neuvěřitelně rychle na to jak je to brutální kopec (24km/h)". Ani nevíte jak, slunce vám přestane svítit do očí, jste na vrcholy, rychlé rozhlédnutí po krajině (za nic nestojí) a teď začíná hlavní show. Z výšin obvykle následuje pád a tady je hodně strmý, konkrétně 91m dolů pod úhlem 85°... Když se dráha nahoře zlomí, máte pocit, že se vozíky urvaly a poletí po zádech, ale nebojte se, nepřeklopíte se, nicméně vás čeká skutečný volný pád a věřte mi, je to zvláštní pocit, dost děsivý, ale to je věc relativní a zejména rychle pomíjivá... První zatáčka! A kurva! Volným pádem jste nabrali rychlost 140km za hodinu (takovou rychlostí ve Státech už nikdy nepojedu :-)) a oni před vás postaví zatáčku 270°. Můžu být jen rád, že testovací jezdci před otevřením horské dráhy reportovali problémy se zatmíváním, bodejť by také ne, když přetížení dosahovalo téměř 6G! Díky nim byla první zatáčka přestavena a umírněna, takže vám zbylo pouhopouhých 4,5G. Očividně na tohle můj organizmus nebyl stavěný, takže i toto přetížení mi stačilo téměř k dokonalému blackoutu, jednoduše se mi zúžil zorný úhel téměř na nulu, naprostá tma, měl jsem obavu zda nepřijdu o vědomí, tohle vážně nebylo dobré. V tomhle kontextu mě napadá, že dříve než se začnu učit spirálu na paraglidu, tak se dokonale naučím její vypouštění, protože tohle by pro mě mohlo být fatální. Pro neseznámené jen dodám, že spirála je krom jiného únikový manévr, při kterém dosahujete opadání až 20m/s, jde tedy o velice efektivní vyklesávání. Problém však je, že vlivem odstředivých sil si můžete zažít takový blackout, jenže tu nesedíte připoutáni ve vozíku, který pevně drží na kolejích, ale musíte řídit křídlo, které pokud necháte bez povšimnutí (což při ztrátě vědomí asi necháte), tak pokračujete ve spirále až na zem a asi nemusím zdůrazňovat, co se vám přihodí při nárazu do země v rychlosti skoro 72km/h, že ne? Ale zpět na dráhu, krom zatmění jsem měl pocit, že mě nikdo strčil do lisu, má páteř se zkrátila snad o 5cm, tak drtivou sílu působící na celé tělo jsem v životě ještě nepocítil. Zatímco se mi po průjezdu zatáčkou začalo pomalu vracet vidění, tak vozíky dosáhly dalšího vrcholu, zhruba polovičního a pak nanovo, high-speed bunny hop mi rozházel všechny vnitřnosti, vidění to ustálo, hvězdičky poletující všude okolo považuji za dobré znamení - lepší než blackout :-) Pak následovala série šíleně rychlých twistů a dalších poskoků a vysokorychlostní zatáčka nakonec než mi přišly na pomoc magnetické brzdy... Po 3:00 jsem lezl z vozíku málem po čtyřech. Tohle byl úžasný zážitek, úžasně děsivý a stresující. Mé tělo to nepěkně odskákalo, pravý studený pot, který ze mě začal prýskat byl neklamnou známkou, že tohle bylo moc. Udělala se mi příšerně slabo a musel jsem si jít sednou, přesto slabost vůbec neodcházela, pocit, že sebou každou chvíli můžete seknout není ani trošku příjemný. Kluky jsem poslal na další disciplínu a myslel si, že během jejich nepřítomnosti to přejde, ne nepřešlo.
Domluvili jsme se, že si dáme pauzu na jídlo. Od našeho příjezdu utekly teprve 2h, bylo pravé poledne a já byl totálně KO. Cítil jsem se jako hadr, který někdo vzal, vyždímal a pomalu trhá na kousky. V těchto okamžicích jsem vážně netušil, zda dojdu k autu. Své v tom sehrálo i to, že jsem od rána skoro nic nepil, a pak se potil 2h na slunci, dehydratace jak vyšitá... K autu jsem se nějak přeci jenom dostal, ale průšvih byl, že jsem nic nemohl pozřít, takovou nechuť k jídlu jsem už dlouho nepocítil. Každé sousto banánu jsem musel přemlouvat, aby ve mě vydrželo, nakonec to vyšlo, teda jakože to zůstalo uvnitř :-) Dokonce jsem zvládl jeden kousek sladkého pečiva a dostatek vody. Pomalu jsem začal být schopný vrátit se do parku, tam jsem se rozloučil s kluky, kteří pokračovali v horských dráhách a já šel odpočívat.
Eiffelova věž, tedy její třetinová replika se stala místem mého nového začátku. Jestliže jsem ráno při příchodu do parku toužil přeskočit zábrany a místo výtahem vyběhnout po schodech na 96m vysokou kovovou věž, tak teď mě to ani nenapadlo. Výtahem jsem se dostal nahoru, abych zjistil, že nebýt zábavního parku, umřel bych nudou při pohledu do ultranudné rovinaté zalesnění krajiny - k uzoufání... Ale kluci říkali... :-) že prej je to krásnej rozhled (nevím na čem jeli :-)), tak se nenechte odradit :-)
Blue Ridge Tollway - další nenáročná zábava v podobě replik historických vozidel, které můžete řídit na asfaltovém okruhu uprostřed lesíku. Zde jsem čekal ve frontě snad půl hodiny, ale díky za ni. Auta jsou totiž poháněna benzínovými motory (nejspíš ze sekačky) a vůně spáleného benzínu mi napravila žaludek. Než jsem se dostal na řadu, tak jsem se cítil dostatečně silný na to, abych zkusil pokračovat na nějaké horské dráze. Ale teď mě čekala ta autíčka, ale jo, vcelku jsem si to užil, vystrčil jsem nohu předním okénkem, udělal si selfie a 3 minuty jízdy byly pryč.
White Water Canyon - z autíček jsem hned nezamířil na další horskou dráhu, protože poblíž byly ještě dvě vodní atrakce, které jsem chtěl zkusit. První z nich byla více než pětiminutovou jízdou na raftu v podobě obří nafukovací pneumatiky. Jízda na divoké vodě byla fajn, tedy s jednou výjimkou. Počítal jsem, že budu mokrý, ale ne durch... Nemohla za to umělá řeka s hromadou peřejí a vodopády, ale šašci, kteří tam měli několik vodních děl, kterými nás zkropili tak, že jsem mohl rovnou do ždímačky. Ač bylo venku celkem teplo, tak to vůbec nebylo příjemné a to nemluvím o vytopených dokladech, peněžence, mobilu a foťáku. Je pravda, že za atrakcí byl domeček se sušičkou pro celé rodiny, jenže za $5... ano takhle funguje business, business který se mi ani trochu nelíbí.
Po opuštění druhé vodní atrakce jsem zamířil na toalety, musel jsem se aspoň trochu usušit. No co vám budu povídat, připadal jsem si jako Mr. Bean ve scéně Bathroom Mishap, kdy si suší promočené kalhoty na toaletách... Fénovat si sundané triko nebylo nic proti ničemu, ale když jsem si pouštěl teplý vzduch sušičky do kalhot a zrovna šel okolo hajzlděděk, typický 150kg Američan a koukal na mě jak mám od těla odtažené kalhoty a jisté choulostivé části těla namáčklé na stěně... :-)
Zpola suchý jsem se odhodlal vrátit se zpět na horské dráhy, ale chyba lávky, najednou všude vyrostly snad hodinové fronty, což mi potvrdili i Kuba s Mírou, kteří za poslední více než dvě hodiny stihly právě dvě dráhy. Změna plánu - občerstvení a voda, to bylo moje rozhodnutí.
Po dalším občerstvení v autě (ano, už jsem byl dost silný na to, abych pojedl a nezvracel) a převlečení do plavek jsem zamířil do vodního parku Waterworks. Bylo okolo 16h a lidí bylo všude jak mravenců... Konečně jsem se dostal do části parku, kde máte povoleno shodit svršky a nechat na sebe dopadal sluneční paprsky, jinak jsou totiž pravidla parku neoblomná, žádné chození nahoře bez... To bylo fajn, jenže u každé vodní atrakce byla fronta pomalu až do první části parku, takže jsem se na to vykašlal. Usoudil jsem, že nejlepší bude koukat po ženských :-) Překvapuje mě, že ty nejhezčí, které jsem potkal, byly převážně černošky, hmmm :-) No dobře, ale celé dvě hodiny jsem po holkách vážně nekoukal, protože jsem mezi tím lehl na trávu a nechybělo moc, abych tam prospal půl dne... Není nad to udělat si pohodičku na slunci, kupodivu jsem se ani příliš neupálil.
17:45 sraz pod Eiffelovkou a společně mizíme na hotel, Kubu už za volant nepouštíme, adrenalinu bylo dost :-)
Po příjezdu na hotel jsem využil okamžiku, kdy se v bazénu nečvachtala žádná parta dětí a asi na půl hodiny ho obsadil. Nakonec jsem musel uznat, že i tak prťavý bazén má pro relaxaci něco do sebe.
Zbité tělo jsem pak ještě podrobil skoro sauně v napuštěné vařící vodě. Opět s Kindlem v ruce, neskutečná pohodička...
Žádné komentáře:
Okomentovat