Vidím sobotu, která postrádá robotu

Probouzím se do klidného sobotního rána. Dávám si jednu a vzápětí i druhou snídani. Při sbírání a uklízení prádla si vzpomínám na to, že musím zašít houbařskou tašku, které se utrhlo jedno ucho. Pak se vracím do postele, zapínám počítač a téměř celé dopoledne třídím hromady nových fotek, zatímco si matně uvědomuji, že jsem chtěl celé ráno i dopoledne strávit v lese... V tom si vzpomenu na kamaráda ze školy, kterému trapně už druhý rok slibuji, že se za ním zastavím a pokecáme. Dávám si třetí a vzápětí čtvrtou snídani (to abych měl dost sil na cestu) a snažím se mu dovolat. Když se mi to ani na poněkolikáté nepodaří, tak jsem rozhodnut nikam nejet, u počítače nesedět, a vyrazit konečně do vysněného lesa... Někdy o půl jedné se mi to daří, vyrazil jsem na kole a po 3,5km zastavuji na obhlídku u prvního lesu, ač jsem chtěl jet asi tři krát tak daleko, tak několik hříbků hned u cesty mě přesvědčí, že to není třeba. Asi po hodině klidné chůze v božském klidu, tichu a neskutečně lahodné vůni, po vyfocení několika desítek fotek, po luxusním vyčištění si hlavy sedám opět na kolo a mířím domů. Zde zjišťuji, že dnešní úlovek váží 2,26kg a to není špatné :-)

Během přemýšlení, co s houbami udělám, mi na stole přistává oběd - báječná houbová smaženice. Jako zákusek mě pak čeká náramná krupičná kaše... Aby pochoutek nebylo málo, k večeři se již vaří houbová polévka :-) Po obědě se pouštím rovnou do práce, v plánu jsou sýrové nudle, jen tak na zkoušku (např. jako příloha houbové polévky). A jako hlavní cíl se v dáli rýsuje houbovec. Hrátky v kuchyni končí někdy o půl osmé. V tento okamžik mám splněn víkendový kulinářský plán tak na 70% a hlavou mi začínají běžet myšlenky, že bych si ještě mohl zasportovat, ten 7km dlouhý výlet na kole nebyl totiž žádná sláva. Házím na sebe cyklooblečky a letím ven, bohužel hned ve dveřích mě zastavuje déšť... Tak zařazuji zpátečku a jdu se hrabat v kole, ty příšerně pískající kotouče jsou vážně k zbláznění :-) Kdo by to byl řekl, že zavzdušněná hydraulická kotoučovka ve spolupráci s velice obstojně srovnaným kotoučem bude neseřiditelný pár. Nakonec se uchyluji k malé lsti, prohazuji přední kotouč za zadní a naopak... Zadní brzda není tolik zavzdušněná a její seřízení i s ne úplně rovným kotoučem je o něco snazší úkol :-) Nakonec mizí i déšť a já mohu aspoň po městě projet seřízené kolo a zapsat si do deníčku dalších 5km. Po návratu mě čeká neúspěšné hledání příčiny podivného rachotu z mašiny... Neúspěch se snažím kompenzovat naolejováním řetězu a vyčištěním mašiny, slabá útěcha. :-) Aby špíny, oleje a vazelíny nebylo málo, tak jsem se rozhodl ještě kuchnout píchlé zadní kolo PVTM. Zůstalo však je u rozdělání, abych měl také v neděli co dělat :-)