Richmondské zápisky, díl 50, 15.9.2014, Sama doma ztracená v New Yorku 3

Z polospánku mě opět vytrhla rozsvícená světla v autobusu, je něco mezi půlnocí a jednou hodinou ráno, neklamné znamení, že jsme v půlce cesty. Nacházíme se na velkém dálniční odpočívadle někde na dálnici i95 těsně za hranicí státu Delaware. Řidič nám oznamuje, že tu zastavíme na 40min. Na jednu stranu divné, po cestě sem jsem tu stáli 15min, nicméně cesta zpět trvá o půl hodiny déle, tak za to třeba může delší odpočinek. Pro jistotu se však řidiče ptám, zda myslel 40min a ne 14min. Ptám se naprosto polopaticky, aby nedošlo k nedorozumění - jako jestli tu budeme půl hodiny plus deset minut. Odkýve mi to, kokot vypatlaný! Z mého impertivního oslovení se dá vytušit, že tu něco nedopadlo. V klidu jsem si zašel na toaletu a asi po 15min od příjezdu vylezl ven, autobus nikde... Hmmm, třeba jsem si spletl východ, projdu tedy budovu opačným směrem, ale ani tam autobus nestojí. Je zajímavé, že mě tato situace příliš neděsí, přestože jsem v jednu hodinu ráno někde v prdelákově neznámo kde, bez šance dostat se tam, kde být mám... Tak jak, jdu si rozměnit peníze na telefon. Borec v Starbucks Coffee je neskutečně ochotný, místo drobných vezme svůj mobil a sám volá do té zkur...né společnosti, že tady nechali jednoho pasažéra. Na druhém konci bohužel sedí jazykově stejně nadaný všeuměl, jen jméno státu mu musí můj telefonický zachránce diktovat asi šestkrát. Jediným výsledek snad patnáctiminutového rozhovoru je ujištění, že se pro mě řidič rozhodně nevrátí spolu s jistotou, že ty dva další autobusy jiných společností, které mě mohli vzít s sebou také zmizely... Prý si mám počkat 20h na další spoj :-) No co mi zbývá? Vytáhnu notebook, abych zjistil, že Internet tu sice je, ale jeho použitelnost se limitně blíží nule... Přece se nesmířím s touto situací. Před jedním dnem jsem se dověděl, že za stopování mě mohou zavřít, podobně jako za asi tak dalších několik desítek nepochopitelných činů :-) Kašlu na to, benzínka stojí nedaleko a u ní několik kamiónů. Začínám opatrně a slušně, tedy po té, co si prohlédnu řidiče, abych měl dostatečnou představu, jestli bych ho v nejhorším zmákl. Hned od prvního se dovídám, že jede do Richmondu, ale nevezme mě. Postupem času rezignuji, rezignuji na to, kdo vylézá od volantu a ptám se každého zda mě vezme... ani jeden pokus nebyl úspěšný, začínám mít pocit, že na včerejším prohlášení, že vypadám jak zvíře a že se mě nejspíše bál i ten černoch v Brnoxu, co se schovával za sloupem, může něco být :-) Sice je to divná představa, jak se mě bojí 150kg zarostlí kamioňáci, ale kdo ví... Stopování osobních aut nedopadlo o moc lépe. Po dvou hodinách začínám slušně mrznou a pokorně se vracím na odpočívadlo. Budova velikosti sportovní haly, uprostřed stolky a židličky, okolo spousta občerstvení, některé s 24h otvírací dobou. Okolo třetí hodiny ráno píšu šéfovi e-mail, že bych si rád vzal homeoffice a jdu spát. Dvě až tři hodiny spánku na lavičce byly fajn, probouzím se před šestou a doprovázen uchvatným Internetem sleduji pomalý východ slunce. Zaroveň jdu do práce :-) Ale žádný spěch, budu stejně v práci dobrých 15h, takže si ji prokládám vycházkami po parkovišti a hledáním aut s Virginskou poznávací značkou, která by mě mohla vzít domů... Ukazuje se však, že vhodných obětí moc není, a když už sedí značka, tak v autě sedí jedna žena popř. velmi starý pár, prostě typická skupina lidí, která mě určitě vezme :-) Hned po ránu dělám velkou chybu, snídám už asi v šest... Obvyklý standard, pokud vám tedy v batohu nezbývají dvě jablka, jedna malá čokoláda, sladké bombony proti bolesti v krku a vy se nerozhodnete za trest vydržet s tímto celý den... Čtvrtina běžné snídaně na celý den? Ale proč ne... Na Internetu jsem vypátral, že autobus jiné společnosti jede asi o 5 hodin dříve a tak mě napadá trochu střelná myšlenka, prostě si vlezu do toho autobusu a bez ptaní pojedu s nimi. Jediné, co mě malinko zrazuje od tohoto kroku je poznámka v americké obdobě "idosu" - nejde o přímou linku. Když se pak autobus objeví na parkovišti, tak se ptám lidí, kam jednou, bohužel jediná cílová adresa všech koho jsem se ptal bylo DC. Ruším plán, musím se zeptat řidiče! Dva v jednom. Další člověk, který umí anglicky hůř než já a zároveň daší Číňan. Znamení? Teď vážně, tenhle spoj jede jen do DC, tam bych musel skočit na další, jenže při regulérním nástupu by se záhy přišlo na skutečnost, že nemám jízdenku. No ano, byl bych blíže Richmondu, ale pak si bych si to pěkně zaplatil a to tedy ne. Výsledkem je nové odhodlání vydržet tu až na svůj autobus. Během krátkých vycházek ven zjišťuji, že se před odpočívadlem nachází dobíjecí stanice pro Tesly. Záhy se také jedna objevuje. Pak i druhá. Když jsou v jednu chvíli připojeny tři Tesly, tak mě přechází ta rýpavá řečnická otázka, proč tu mají pět Tesla dobíjecích stanic :-) Úchvatný je pohled na tyto vozy. Asi bych se měl vrátit k původní myšlence zkušební jízdy ve Vídni :-) No den utíká vcelku rychle - práce, vycházka, práce vycházka, čokoláda, práce, oběd, práce, kurník už budu hlady a to jsou dvě odpoledne :-) Někdy v podvečer začínám usínat a musím si dát pár kraťoučkých šlofíků, jinak... jo, jinak bych usnul :-) Včera řekla přepravní společnost borcovi ze Starbucks Coffee, že mám nasednout v 8:45PM na autobus U13 nebo P13. Já si pro změnu zjistil, že první pondělní autobus United Bus jede z NY v 4:30PM, okolo 19h vážně nějaký křáp této firmy dorazil. Celou dobu jsem přemýšlel jak to udělám, celkem jsem se vyptal čtyř nebo pěti lidí, jestli to jede opravdu z NY do Richmondu. Přes jednoznačně kladnou odpověď, přestože jsme si moc nerozuměli :-) jsem měl nutkání zeptat se řidiče, abych nic nezoral a už se vážně dostal domů. Pak mi došlo, že nejspíše bude mluvit anglicky stejně kvalitně jako ty ostatní a rozhodl jsem se pro partyzánský odboj. Tedy nejprve jsem vyfotil jednu Číňanku u autobusu, pak u odpočívadla... no už jsem se začal bát, kde všude bude chtít svým super iPhonem vyfotit :-) Sabelell partyzánem. Naskočil jsem do autobusu a sedl si. Za chvíli dorazil řidič a začal počítat lidi, asi je trochu zodpovědnější, než ten, který mě nechal v té díře. BTW tehdy jsem pochopil k čemu je dobré cestovat aspoň ve dvojici. Dva lidi jsou více než jeden, pokud se někdo sekne v počtech o jedničku, tak se na to možná s naprostým klidem vykašle a neřeší to, dva chybějící lidi aspoň trochu zodpovědného člověka donutí minimálně se zamyslet. V případě, že jeden z dvojice v dopravním prostředku a druhý ne, tak může aspoň hlasitě protestovat, že se zatím nikam nejede. Ale zpět ke mně. Po přepočítání osazenstva autobusu řidičovi stále někdo chyběl, takže čekal, to, že přišli dva lidi rozhodně neřešil, byť mu měl logicky jeden přebývat. Samozřejmě mi hlavou bleskla myšlenka o poslání převozníka přes řeku a upřimně jsem doufal, že řidič napočítal +1, vážně bych neměl radost, kdyby tam kvůli mně kdokoliv zůstal. Nicméně ten kdokoliv by aspoň měl šanci v průběhu téhož dne sednout na kterýkoliv z třech následujících autobusů a dostat se tam, kam chtěl... No a pak už jsem jen celou cestu trnul, kam to vůbec jedu, protože této společnosti nevěřím ani nos mezi očima. Bohužel mě opět zklamal mobil, ani po hodině nechytl v autobuse signál GPS... Nejspíše za to mohla ta nehorázná špína na oknech :-) Ale ani ta nezabránila tomu, abych po dvou hodinách jízdy nerozpoznal osvětlený Capitol ve Washingtonu, který mě uklidnil, směr Richmond, juchůůů. Do Richmondu jsme dojeli načas, na zastávce už na mě čekal Míra, který se znovu obětoval a dojel pro mě do centra. Přeci jenom jsem vyměkl a neměl chuť po dvou dnech na nohách a únavném dni na odpočívadle pokračovat osm kilometrů po desetiproudé silnici až na hotel. Po 11h večerní jsem spokojeně upadl do své postele...