- how do you do?
- how are you doing?
- how's it going?
- how's tricks?
- what's up?
- how's it hanging?
A to se pak dostávám do trapných situací, což mi nevadí, občas se v nich totiž vyžívám (přiznávám, mám na mysli jiné trapné situace :-)) Většinou to vede k omlouvací smyčce, kterou se snažím druhou stranu upozornit na to "že je to moc fajn, ale já to vůbec nepobral" :-) Navíc zatím nedokáži zcela správně identifikovat okamžiky, kdy to člověk myslí jen formálně a kdy vážně (jsou-li vůbec takové, že :-)) Nicméně s tím mám stále jakýsi problém, ono bych se to časem naučil cedit mechanicky přes zuby při každém pozdravu, ale ten pocit neupřímnosti, který to ve mě vzbuzuje není úplně příjemný. Protože, co si budeme povídat, když ráno přiběhnu do práce a spěchám na nějakou naplánovanou činnost, tak se při zdravení amerických kolegů upřímně nezajímám o to, jak jim je, protože jsem myšlenkami úplně jinde a automaticky mám problém idiomatickou vsuvku zařadit do svého pozdravu. Když pak v podvečer přicházím na hotel, kde se pěkně usmívá recepční, tak ani tehdy nemám upřímný zájem ptát se jí na to, jak se má, ne dokonce mě nezajímá ani kdy končí ;-) ...jsem unavený a hladový, takže se na ni usměji, ale neběžím dál, protože jak slušné vychování středoevropanů praví, snažím se jí odpovědět na její otázku "jakže se mám", byť tuším že je to jen výplň a tak krátce odpovím a přidávám se do hry ač pronásledován stínem neupřímné otázky. No je to sranda...
Teď se ptáte zda to tahle mluvka myslí vážně, i jeho grafomanský blog svědčí a zbytečném nadužívání slov a kdo ví, kdy myslí vážně to co říká :-) Ale pozor, byť toho někdy namluvím více než je zdrávo, ve většině případů to myslím vážně. No to možná není úplně tak pravda, pravdou spíše bude že bez ohledu na to jestli to myslím vážně nebo ne, jsem připravený přijmout takovou realitu jaká nastane akceptací mých slov jako naprosto seriózně zamýšlených případně jako fórku. Ono sám nevím, kdy to, co říkám, myslím smrtelně vážně a kdy nadneseně. A tak je celkem srandovní pozorovat lidi, co si myslí o vašich slovech, ve kterých sami nemáte jasno :-)
Ale kdepak jmelí, ale kdepak "How are you?", což teprve však takové "Excuse me." To je ještě zábavnější záležitost, kterou často nepobírám. Za co jsou zde lidi ochotní se omlouvat, to přesahuje občas meze mé představivosti, a to ji nemám zas tak úzkoprsotenkodušnou... V obchodě letím uličkami jako hurikán (Říkal si hurikán, kluk jako ty... srry vzpomínka na motorku :-)) a lidi mi uhýbají s omluvou. Letím po točitých schodech, v ruce kolo přes celou šířku schodiště, potkávám rodinku s dětmi jejichž tatínek, ano ten, kterého jsem málem přizabil kolem, praví: "Excuse us." A tak je to pořád dokolečka. Nejvíce mě však asi dostala omluva malého kluka na koloběžce. To si takhle běžím parkem po okraji asfaltového chodníku, proti mě jede černoušek na kolobce a už z dálky slušně volá: "Excuse me." Co vám budu povídat, mezi námi by projelo auto po dvou kolech, proč se prosím vás omlouvá, za co? Je tohle ještě slušné chování, mé nepochopení a nebo naprostá zvrhlost?
Žádné komentáře:
Okomentovat