Nedělní den pro mě začíná krátce před půl sedmou a v pomalém sledu jsem nechal po sobě plynout snídani, sušení večer praného a ještě neuschlého prádla, balení se na cestu, návštěvu posilovny, běh po schodech, kliky a lehsedy.
Rád bych věnoval jednu dvě věty snídani, která se bohužel dosti striktně držela Marriot standardu, takže jako bych ji už viděl a ne jednou :-) Rozdíly byly jen v servírování cereálií a tropického ovoce - obého k horšímu, přezrálých místo nezralých banánech, chybějícím Chedaru a nechutné záměně Turkey Sosage za Pork Sosage. V podstatě jako každý den, výběr když už ne na zvracení, tak aspoň pro otravu svého organizmu.
Někdy po deváté opouštím hotel a pozdě ranním chladem se vydávám vstříc dalšímu pěšímu celodennímu dobrodružství. Z Queensu přes Astorii, kde jsem si v jednom parku pořídil pár fotek na samospoušť zatímco jsem si trochu zashyboval a pak hurá na most Roberta. F. Kennedyho. A to bylo vážně povedené, luxusní počasí ve spolupráci s poměrně vysokým mostem poskytovalo nádherný výhled na Manhattan. Nebýt mostních kosntrukcí a lanoví, tak bych vám podal i fotografický důkaz. Vyšplhal jsem na jedno zábradlí, pomalu začal jíst banán a u toho se kochal, to vážně můžu...
Pak jsem kolem věznice špatně zabočil a místo do Bronxu se dostal do Harlemu. Už tam to nebylo úplně fajn, hromady bezdomovců válejících se na každém kroku mě nenechávaly zcela klidným, zvláště při pohledu do jejich pátravých očí. Průchod okolo mostu, pod kterým se shlukovala poměrně slušná banda mě dokonce donutil přemýšlet o tom, kolik běhu by mé nohy ještě snesly :-)
Přes Willis Avenue Bridge jsem se dostal konečně do Bronxu, polední slunce někde v nadhlavníku a já vcházím do pověstné černé čtvrti. Na schodech mě přivítal bordel, použitý prezervativ a sračky (doslova). Na poslední chvíli jsem si všiml černocha, kterak se schovává u paty sloupu tvořícího mostní konstrukci a tak mi vyschlo lehce v hrdle... Snažil jsem se neotáčet, abych neukázal strach :-) Zpětně jsem se dověděl, že jsem se bál zbytečně, s mojí neupravenou vizáží je prý mnohem pravděpodobnější, že on měl strach ze mě :-) No a pak pohoda, Bronx byl sice pokryt trochu více odpadky, než jiné čtvrti NY, které jsem viděl, ale rozhodně nejde o vyloženě černošské ghetto, to už zřejmě patří historii, takže bych to uzavřel slovy že pověst je vejš.
Do Harlemu jsem se vrátil přes Medison Ave Bridge a pomalu se vydal hledat metro, kterým bych se dostal do downtownu. Ne že bych tam nemohl dojít těch pár, no možná hodně párů mil, ale prostě jsem ho chtěl vyzkoušet. Po poměrně dlouhém výzkumu se mi v místních automatech na lístky podařilo zakoupit za $2.75 Single-Ride MetroCard ticket, který mě opravňoval k jedné jízdě. Hned napoprvé se mi podařilo nasednout do nějaké express linky metra, která zastavovala co třicet bloků, no prostě fofr, z 125. jsem se dostal na 14. ulici během chvíle, v Praze bych takovou vzdálenost jel snad hodinu, prostě paráda :-) Jo jinak ty části metra, které jsem viděl byly vyloženě hnusné, pražské metro je proti nim uměleckým dílem :-)
V jednu chvíli se rozhodnu proběhnou se a stojí to vážně za to. Připadám si vyloženě cimrmanovsky, s kufry a v zimníku :-) Dávám si vyoblečkované sportovce, s tolerancí pár centimetrů proskakuji mezi zástupy všudepřítomných lidí a vůbec běžím na krev a parádně si to užívám. V tuhle chvíli se zamýšlím nad tím, proč vlastně celé dva dny neběhám :-)
A najednou se to stalo, potkávám nejkrásnější ženskou v New Yorku a zbytek dne si nepamatuji. Ano, mohl jsem vám vše znovu nafotit v ideálním počasí, které panovalo v neděli, ale já si řekl ne :-) Houby, nic jsem si neřekl, prostě jsem si skvěle užil celé odpoledne a dál už nic...
Ani nevím jak, přišla tma a s ní i čas vydat se na zpět odkud jsem vzešel dne předchozího, do Čínské čtvrti. Na cestě k cíli jsem musel překonat několik desítek bloků a nebylo to vůbec lehké, noční New York je krásný a stále mě rozptyloval a upoutával moji pozornost, kterou jsem potřeboval jako sůl. Věřte mi, že když jste celí v černém a probíháte naprostou většinu křižovatek na červenou, tak se hodí být ostražitý :-) Po cestě jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl na jeden sen, který se mi nepodařilo v New Yorku naplnit, svézt se na kole :-) Od toho okamžiku jsem tu myšlenku nemohl zapudit a vlastně jsem chvílemi přemýšlel jen o tom, jak to ještě uskutečnit, v hlavě se odehrávala typická válka permutací a kombinací. Nakonec tomu chtěl asi osud, že jsem na jednom náměstí uviděl týpka, který si vykračoval s frajerkou a zároveň vedl fixku :-) No co si myslíte. Doběhl jsem je a poprosil ho, jestli mi ji nepůjčí :-) Ne ženskou, ale fixku! Kupodivu se mi to vážně podařilo, ještě jsem musel počkat, než dorazili jeho kamarádi, z nichž jeden jel se mnou. I tak jsem musel nechat na místě zálohu v podobě foťáku (skoro bez fotek, ty jsem přeci odpoledne žádné neudělal :-) a mobil, batoh jsem uhádal, že je v něm firemní počítač...) No ano, týpkova fixka nebyla rozhodně nejlevnější o čemž svědčila její váha, na kterou poukazoval. Doveděl jsem se o něm, že jezdí na dráze i Alleycat Races... Byl jsem překvapený jak skvěle a lehce se mi na fixce jelo, bez nejmenších známek nejistoty jsem si to dal kolem náměstí a kus i po silnici, to abych se tu mohl prsit, že jsem vážně jel v New Yorku nafixce v provozu (co na tom, že to bylo tak 100m v nějaké boční ulici, to se přeci nikdo nedoví :-) Po tomto zážitku si celkem bolestně uvědomuji, jak špatnou fixku jsem sám postavil :-)
Tento zážitek mě stál poměrně hodně času a tak jsem vážně potřeboval mrsknout kostrou, aby mi neujel bus. I přes ztracení se v cílové rovince jsem dorazil asi pul hodiny před odjezdem, tj. se slušnou rezervou. Nechal jsem si zkontrolovat lístek, dostal jsem číslo sedadla #26 a měl ještě dost prostoru na to, abych si před celonoční jízdou vyčistil zuby. A co vám budu povídat, kdo si nečistil zuby na lavičce v Čínské čtvrti, když naproti němu usíná bezdomovec a po pravici skrze rušnou křižovatku krokem projíždí takový ten otevřený vyhlídkový autobus plný turistů, tak ten... ten nezažil tento zvláštní pocit :-)
Pak jsem si zašel odskočit do kanceláře doprace, v čekárně jsem potkal skupinu týpků, se kterými jsem jel před třema dny do NY, teď jsem se dověděl, že jsou z Turecka, no o ČR neslyšeli, ale o Německu jo, tak fajn :-) Naskočil jsem do autobusu a jal se hledat své místo, jehož číslo bylo zcizené. Autobus vypadal ještě hůře než po cestě sem. Opět nám bylo ohlášeno, že Wi-Fi se nekoná, tentokráte se však nekonaly ani elektrické zásuvky. Po pár meterch se ukázalo, že podvozkově na tom autobus není rozhodně nejlépe, to že nefungovala klimatizace mi pro tentokráte celkem vadilo, protože vzduch byl celkem nedýchatelný, začala se mlžit okna, z nějakých cestujících byla cítit tráva a korunu tomu nasadil nejspíše sám řidič, který si po cestě zapáli. Debil!
Pro danou chvíli však bylo vše zapomenuto poněvadž jsme udělali báječné kolečko okolo Manhhatanu a já si ho mohl prohlédnou ze všech stran v noci a povím vám, pro mě ten nejhezčí pohled, nádherná světelná mozaika, osvícené loděnice a Socha Svobody... Nádherná tečka za úžasným dnem v NY.
Pak už jen nepříjemná uskákaná cesta, která mi přivodila břišní křeče a s těmi se mi špatně usínalo, ale do jakéhosi polospánku jsem nakonec tělo přivedl :-) Někdy po půlnoci jsme dorazili na již známé dálniční odpočívadlo ve státu Delaware, kde se rozehrál nový fantastický příběh cesty domů, ale o tom až příště... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat