Už od začátku pobytu jsem navrhoval, že si uděláme výlet na Niagárské vodopády, do Kanady a po cestě zvládneme i New York. Tento návrh byl s výjimkou jediného hlasu jednomyslně zamítnut. Kluci byli ochotní přemýšlet maximálně tak o New Yorku, a to jen za předpokladu, že to nebude na jediný den a že seženeme levné ubytování. Vzhledem k tomu, že to byl můj nápad, nezbylo tedy nic jiného než abych se ujmul role organizátora. A to byla možná chyba. V podstatě jsem měl dvě možnosti, první byla zkusit ukecat hotelový řetězec, ve kterém bydlíme, že jim děláme slušný business (myslím si, že 52 nocí v hotelu není úplně málo) a že by nám tedy mohli poskytnou rozumnou slevu na jednu noc někde v New Yorku. Druhá varianta byla vyzkoušet Marriot Rewards Program, ve zkratce, program odměn za ubytování v jejich řetězci hotelů. První způsob nikam nevedl, snad jen ke ztrátě času, trvalo to asi dva týdny, než jsem dostal písemně odpověď, že mi v mé žádosti nemohou nijak vyhovět. S bodovým program jsem zase pro změnu čekal, až mi zjistí, zda mám na nějaké body vůbec nárok, protože si hotel neplatím sám, ale platí ho za mě zaměstnavatel. Této informace jsem se však vůbec nedočkal a protože čas běžel, rozhodl jsem se vyzkoušet to na vlastní kůži. Přihlásil jsem se do tohoto programu, ale ouha. Záhy jsem zjistil, že mi body (a nikdo vůbec neví kolik) přičtou až po odhlášení pobytu a to byl trochu průser. Následovalo zběsilé telefonování na zákaznickou linku, kde mi řekli, že mi nepomohou. Musím se odhlásit, jinak body nebudou. Kluky tyto mé žabomyší války bavily, sami se do ničeho nepouštěli, měl jsem být tím pokusným králíkem, který prokopne cestu a pak všichni celý proces zreplikují a hurá do NY. Dva týdny před odjezdem ze Států jsem zašel na recepci a poprosil týpka ať mě odhlásí a znovu přihlásí, pokud je to tedy možné. Maximální riziko, které jsem nesl, bylo to, že budu zbývající dva týdny přespávat na pokojích u kolegů :-) Borce to pobavilo, ale netušil, zda to může udělat, zavolal tedy hotelového manažera. Toho moje story očividně také pobavila a s nadšením malého dítěte se pustil do experimentu, který po něm ještě nikdo nechtěl :-) A povedlo se. No tedy, jak se to veme. Ještě po týdnu jsem na svém účtu neviděl zasloužené body a tudíž stále netušil, zda to bude stačit na ubytování v NY. Tuto nejistotu jsem chtěl řešit pomocí speciálního formuláře na webu Marriot Rewards, jenže se objevila další překážka, formulář nešel odeslat dříve než po uplynutí deseti pracovních dní, které mají na připsání bodů. Asi nikoho nepřekvapí, že desátým pracovním dnem bylo pondělí hned po posledním víkendu v Richmondu :-) Ale opět tomu chtěla náhoda, že jsem se ve čtvrtek před zmiňovaným víkendem potkal na chatu s "jednou Evou", která se podivila nad tím, že si nechám uniknout takovou příležitost vidět NY... To bylo v okamžiku, kdy už jsem celou akci v podstatě vzdal, poněvadž kluci by můj postup rozhodně nezvládli zopakovat, tím pádem jsem neměl jak se dostat do NY. Ano, ve hře bylo letadlo, ale to stálo řádově několik málo tisíc, pak vlak s jednosměrnou jízdenkou za $90, což mi přišlo také zoufale moc... V pátek jsem poněkud odhodlaněji koukl a náhodou zjistil, že autobusem se dá dorazit z Richmondu do NY za $30 a zpáteční jízdenka se dá pořídit dokonce za $50. V tu chvíli jsem neváhal, půjčil si od Kuby telefon a začal žhavit zákaznickou linku. Asi po půl hodině dřiny a čekání mi oznámili, že mám co jsem chtěl, to bylo 16:30. O hodinu později jsem dorazil do hotelu na pokoj, kde jsem konečně uviděl své bodové konto, ač zklamán nízkým počtem bodů dostačujícím akorát právě tak na jedinou noc v NY, nebylo již co řešit.
V 19:30 jsem měl objednaný hotel i zpáteční jízdenku, do odjezdu mi zbývaly čtyři hodiny. Místo toho, abych se začal horečnatě připravovat na to, co bych tam měl vidět, tak jsem se proběhl do práce, abych si vytiskl všechny jízdenky, rezervace apod. 20:30 jsem si dal pár bazénů a zaposiloval si s činkami, pak jsem šel pokecat s kluky, kteří měli pivní dýchánek. Před desátou jsem si ještě šel zaposilovat na pokoj a mimo jiné se také sbalit, přeci jenom hlásili na víkend déšť, takže bylo co balit. 22:50 jsem sedl s Mírou do auta, kterým mě zavezl na zastávku k centru. BTW najít mizernou zastávku mezinárodní autobusové linky není v Richmondu vůbec jednoduché. Google Maps ji vůbec neznají, až Google Street View mi ji pomohl odhalit. Když jsme dojeli na místo, tak se ukázalo, že tam mají vlastní čekárnu, čekárnu plnou pochybných existencí, ze kterých šel strach. Zároveň jsem zjistil, že United Bus není nic jiného, než pochybná čínská společnost, všechno všude čínsky a samí Číňané. 23:20 přiletěl autobus, který nás měl vézt do NY. Očividně ho řídil nějaký závodník, motor podle zvuku šlapal dobře, ale jinak vehikl vypadal celkem žalostně, prostě jak starý neudržovaný evropský křáp. Z otevřených dveří začala padat různá individua, která si sama brala zavazadla z nákladového prostoru... zajímavé řešení. 23:30 jsem se nalodil, přiběhl mladý Číňan (snad má papíry aspoň na Pionýra) s kšiltovkou a baťůžkem. Fajn, žádný stewart, jediný řidič na 6h jízdy, potom beztak zpět :-) Takže nápoje nečekám, noviny také ne, filmy a muziku, zbláznil jsem se snad, slibovaná Wi-Fi tu očividně není, na hlavových opěrkách rozhodně nemají návleky a vůbec je tu bordel takový, že se bojím čehokoliv dotknout. Odpadkové koše v podobě igelitových pytlíků na každé loketní opěrce... jo a žádné bezpečnostní pásy. Zdejší osazenstvo jsem rozdělil na dvě půle - bezdomovce a feťáky. Kam jsem zařadil sebe, to se neptejte. Každopádně z těch divných lidí šel takový strach, že mi nepřítomnost Wi-Fi ani nevadila, neopovažoval jsem vytáhnout firemní notebook, no co, kam se mám jít podívat zjistím třeba až na místě :-) Slibovaných 6h jízdy mě překvapilo, to bylo rychlejší, než kdybychom jeli autem a Míra řídil, no třeba autobusy využívají nějaké z vyhrazených jízdních pruhů... Ne, tak jsme se mýlili... Prostě řidič je blázen a my jsme nejrychlejší vozidlo na dálnici, široko daleko :-) V půlce cesty zastavujeme na čurací pauzu v Delaware na obrovské odpočívárně. Pak následují ještě dvě pochybné zastávky, kdy v nějakých čínských bistrech řidič přebírá nějaké obálky, myslím, že o tom nechci nic vědět... První půlku cesty jsem nějak nemohl zabrat, ale pak jsem spokojeně usnul a probudila mě až rozsvícená světla v autobusu ohlašující příjezd do NY. Hezký, ani to nebolelo. 5:20 Číňan za volantem ohlašuje Čínskou čtvrť, všichni vystupují, tak jdu také, copak vím, kde jsem a kde mám vystoupit? Mnohé obchody jsou již otevřené, vše je srandovní, pozoruhodné a zároveň lehce strašidelné, mi se tu líbí. Záhy také zjišťuji, že je mi kosa jako cyp, z Richmondu jsme se posunuli pouhých 500km severně a po dusnu není ani památky, dokonce to vnímám jako celkem svěží vzduch. Sice nevím kam jdu, ale jdu, první na co narážím je cedulka o Hudsonském mostě, který navrhl český inženýr... dobrý začátek, pak se tedy vrací trocha strachu, to když se z pod roušky tmy objevují ožralové a všudepřítomní bezdomovci, zvlášť pod mostními konstrukcemi mi není úplně fajn, ale postupem času se to lepší, probouzí se normální lidi, kteří tu běhají a cvičí, blíží se rozbřesk a já bezcílně a bez mapy začínám prozkoumávat Manhattan. Ušetřím vás nudných popisů toho, kde jsem byl a co jsem viděl, sám to ani nevím a proto se zaměřím jen na pár okamžiků, které aspoň mně přišly trochu zajímavé.
Časně ráno jsem dorazil k památníku dvojčat, desítky policistů, desítky uklizečů, bohužel jsem tam byl o půl hodiny dříve než ho otevřeli, BTW neskutečné množství pracovní síly to živí...
Zato první potraviny, které jsem potkal, již otevřené byly, zkusil jsem štěstí a zase to vyšlo, vysněné jablko McIntosh, juchůůů. Na pokladně mi trochu pokazili radost, nebyl jsem si naprosto jistý zda mě neoblafli a neprodali něco jiného (ne nemyslím třeba pivo nebo myš, prostě jinou odrůdu - Gala). Proto, když jsem viděl Whole Foods Market, skočil jsem do něj, i zde mi přálo štěstí - McIntoshe od místního pěstitele a ještě se 40% slevou. A ano, ani v prvním případě jsem nebyl podveden. Jablko bylo moc dobré - šťavnaté s trochou návinnosti jakou znám ze Spartanů, ale nic extra výjimečného... Jednoduše jsem měl přehnaná očekávání.
Svatostánky jsou opět všude a je to pěkné. Kontrast "klasické" sakrální architektury a mrakodrapů participuje na přitažlivosti těchto staveb. Někdy to bylo dotaženo ad absurdum, to když se kostelní věž tiskla ke stěně výškové budovy ze vzdálenosti několika málo metrů...
Semafory tu chodci nerespektují, asi by se to dalo shrnout větou, kterou jsem někde četl: "Barvy na semaforech jsou jen doporučené" :-) A nebo jak jsem zaslechl odpověď skupiny slečně, která tu zjevně byla také na "dovolené", když se všichni pustili na červenou po přechodu a ona zděšeně zastavovala, "it's New York"... BTW když si policista dělal čárku do svého notýsku, po té, co jsem zdolal na červenou jeden z mnoha přechodů, už mi tak vesele nebylo...
Central Park je záležitost sama pro sebe, konec konců jako sám New York, případně celé Spojené státy :-) Ač jsem ho navštívil v pozdním deštivém odpolední, přece to stálo za to. Neskutečné množství zeleně a vodstva, Přestože jsem s sebou táhl snad desetikilový batoh, neodolal jsem pokušení aspoň trochu se proběhnout :-) Za pěkného počasí ideální místo pro odpočinek, ale počítejte s tím, že tam nikdy nebudete sami a že si v té zelené vodě nejspíše nezaplavete:-)
Na Timesquare jsem opět potkal Spidermana, máme na sebe ale štěstí :-)
O zklamání z proslavené richmondské Anhoky jsem už vyprávěl, stejně jako o proslaveném Brick Lane Curry House v centru Manhattonu, kde podávají ten nejpálivější fal široko daleko, dle jejich slov používají kari z nejpálivějších chilli papriček na světě. Jeden z mála plánovaných cílů, stanul jsem před ním v 11:25 a vyděsil se, zavřeno, zrušeno, vzápětí jsem se uklidnil, přesunuli restauraci za roh na hlavní třídu. 11:30 jsem vlezl dovnitř, nikdo nikde a záhy mě už vyváděli, prý otvírají v poledne. No nic, zdá se, že jsem posunutý o půl hodiny vpřed :-) Sedl jsem na lavičku autobusové zastávky a dal si toho dne již druhého McIntoshe. Dvanáctá hodina mě doběhla poměrně brzy a tak jsem doběhl zpátky do restaurace a šel na to. Objednal jsem si jehněčí fal a tandori roti, číšníka jsem ještě poprosil, ať to nechá kuchaře připravit co nejostřejší, jak jen to zvládne. Číšník se na mě zadíval podezříravě a jal se vyptávat, zda vím, co jsem si objednal. Uklidnil jsem ho, že fal jsem už párkrát jedl, na což mi nabídl účast v jejich klání. Pravidla jsou jednoduchá, stačí sníst fal z nejpálivějších chilli na světě do třiceti minut a za to si zasloužím zápis do Phaal Fame (taková falová síň slávy), dostanu diplom a pivo zdarma. No ještě abych se zúčastnit nechtěl, právě proto jsem tady přeci :-) Za chvíli mi už servírovali jídlo na stůl. Pár detailů mě vážně překvapilo, kovová miska bez "kahanu" položena na lakovaný stůl (jak často ho asi tak znovu lakují), tandori roti s do černa spálenými okraji... Ale co, jdeme na to. Neohroženě jsem nabral první plnou polévkovou lžíci přímo z kovové nádoby a šup s ní do pusy. Au. První okamžiky mi připomněli Grung Tab Tom Yam v Yum Yumu, to je peklo. V tento okamžik jsem si začal říkat, že jsem to možná se svým přáním "spicy as much as possible" trochu přehnal, třeba by stačil souboj se standardní verzí tohoto pokrmu. Záhy jsem však pochopil, že jídlo je spíše teplé než pálivé. První lžíce mi totálně spálila celé horní patro. Po další jedné až dvou lžicích jsem se rozhodl začít cheetovat, prostě jsem si začal servírovat jídlo tak, jak se to běžně dělá, z kovové misky na nachystaný talíř :-) Jak je známo, chilli živené teplem je subjektivně pálivější a nepředehřátý talíř tento pocit zmírní. Co však rozhodně nezmírní ani ledový talíř je odporná chuť toho, co mi naservírovali... Tohle není fal, tak jak ho znám z České Republiky, tohle je nějaká nechutná kyselo-hořká sračka, ve které plavou samá semínka chilli. Nejhnusnější jídlo, které jsem kdy v indické restauraci jedl, smutné. Za normálních okolností bych tohle hodil někomu na hlavu a dál nepokračoval, ale co si budeme povídat, tu nešlo ani tak o jídlo jako spíše o challange :-) Takže jsem to do sebe začal statečně bagrovat...
Asi po deseti minutách mám půlku v sobě a objevují se u mého stolu oba číšníci. V ten okamžik už nezajídám pálivé jídlo ani plackou, ale hltám z talíře lžíci po lžíci. Oni nevěřícně zírají, a já slyším věty jako: "On si ještě ani nenalil vodu, on nebrečí, on se ani nepotí..." V tu chvíli si začínám uvědomovat tuto podivnou skutečnost, jakože se ani nepotím. Pálivá indická jídla založená na chilli, nebo nedej Bože samotné chilli papričky s SHU > 1.000.000 mají obvykle výše zmíněné účinky, které na sobě ovšem nepozoruji. Zvláštní... Postupem času zjišťuji, že mě to snad vůbec nepálí a asi za čtvrt hodiny mám jídlo snězené a to mi ještě zbývá asi půlka placky :-) Číšnici na mě obdivuhodně koukají a ptají se odkud že jsem: "Z České Republiky a to u vás všichni jí pálivá jídla?" LOL... Jednomu z číšníků dávám občanku, aby si mohl opsat jméno, za chvíli se oba vrací, v rukou diplom, přijdou ke stolu, sborově zatleskají, pogratulují mi, předají diplom, několikrát zopakují: "Amazing!" a nesou mi nápoj zdarma. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem pivo vyměnil za ... no to kdybych věděl :-)
Co se dá říct o tom sladkém pití namísto piva? Nejlepší nápoj, co jsem kdy v indické restauraci pil. Jo a trochu nechápu, proč mi donesli k jídlu rýži, kterou jsem si
neobjednal, ani jsem se jí nedotkl a tak jsem si ji nechal zabalit s sebou. Až jim pošlu fotografii, přidají mě na svůj web do síně slávy. BTW fascinuje mě postižení Indů focením, asi pětkrát mi nabídli, že mě vyfotí s jídlem, bez jídla a kdo ví jak ještě... Pak mě opustili a já si vychutnával pití. O chvíli později jeden šel okolo do kuchyně a s poklonou povídá, že to bylo impozantní. Kéž by se to dalo říct i o jejich jídle. Když jsem za jídlo platil s dýškem asi $32 (698Kč), tak mě brali čerti, spropitné dostali jen kvůli tomu divadlu, co tak mistrovsky sehráli a díky nápoji zdarma, jinak bych je po zásluze odměnil velkou podtrženou nulou! Ironickou tečku za celým představení napsal týž číšník, který se mě ještě stihl vyptat, cože vykonávám za profesi, když jsem mu odpověděl, že jsem něco jako softwareový inženýr, oči se mu rozzářily a s nadšením začal vykládat jak právě dokončuje magisterskou práci na jedné místní univerzitě, pak mě zahrnul hromadou programovacích jazyků, které ovládá a já si v duchu jen posteskl: "Další, po kterém zanedlouho bude přebírat jeho mistrovské dílo nějaký Čech..." :-)
Šero a tma se pomalu začaly hlásit o slovo a já již značně znaven po celodenním pochodu zamířil přes East River po Ed Koch Queensboro Bridge do Queens, kde na mě čekalo ubytování. Při cestě přes most si nešlo nevšimnout, že si tady Američané postavili lanovku přes řeku, přece nebudou chodit po mostě pěšky, že? Bez mapy a s podivně zapsanou adresou hotelu jsem měl nemalé problémy nenápadnou budovu nalézt, ale nakonec se to podařilo, já vesele nakráčel na recepci, zapsal jsem a dostal čokoládu spolu s 100ml balené vody (ano, ty chlorované patoky z vodovodu nelze pít ani v Richmondu ani v New Yorku). Prohlédl jsme si přízemí hotelu, abych tušil, kde se bude podávat snídaně, výtahem jsem vyjel do 10. patra, prozkoumal svůj pokoj, převlékl se do sportovního úboru a sjel do 2. patra do posilovny. Vyzkoušel jsem většinu mučících nástrojů, které jsem nalezl a hurá zpět na pokoj. Přirozeně mě nenapadlo nic lepšího, než se ještě proběhnout po schodech a přeci nebudu měkkej, seběhl jsem jedno patro do přízemí a pak deset pater vzhůru, tam jsem zjistil, že nelze otevřít dveře na chodbu, takže následoval výlet do 9. patra a odtud výtahem opět do desítky... Kupodivu jsem nezapomněl na kliky a lehsedy. Ještě než jsem se odebral k zaslouženému odpočinku jsem vypral většinu svého oblečení... jen tak ze cviku? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat