Sabelell: Pradědovy vlnky čeří Opavu Bílou a mlhoplaši

Jesenický dvojboj namísto tradičního nízkotatranského memoriálu? WTF? Skutečnost a navíc rozkošná :-) Nepřekvapilo mě, že slovenskou klasiku odřekla polovina mé posádky, měli k tomu dobrý (bohužel spíš špatný důvod), asi mě ani nepřekvapilo, že to stejné udělala celá třídenní ekipa kvůli vyhlídce brodění se sněhem... Zkrátka krom pěti titánů na pětidenním treku zbývala na třídenní trek dvojice - Jíťa a já... Moje neochota měnit připravený náročný program tak, aby Jíťa nešla sama, pak stál za tím, že jsem odestál naši účast u našich východních sousedů.

Třídenní odpadlíci se znovu zjevují na scéně spolu s novou hrou, Jesenická odysea... Zúčastníme se? Ne, tedy aspoň ne v celém rozsahu tří dní. Dvoudenní varianta totiž byla schůdná pro Janičku, takže tak :-) Na výběr bylo mnoho možností, přidat se k třídenní skupině od jejího druhého dne, vytvořit si svůj plán cesty a nebo jít v jejich stopách o den později. Brainstorming, hřmění, bdění a snění, kaše dvojek a trojek... V sobotu po stopách, v neděli po svých, tedy po svých to bude/bylo pořád, ale tak nějak po svých stopách, možná ve svých stopách?

Čtvrtečního večera se v Brně zjevily pražské víly - Janička s Jíťou a o pár hodin později, asi tak v sobotu ráno :-) jsme společně uháněli do hor. Nebýt mé zastávky pro benzin a jídlo z Tesca v Prostějově, dorazili bychom do Vrbna jistě o hodinu dříve, ale co už s hladovcem jedním, že? Auto záhy zůstalo opuštěno před nevelkým panelákem a náš pohled se upřel na modrou turistickou značku, kterou jsme nehodlali opustit, tedy aspoň pro tuto chvíli, ...než narazíme na Ludvíkov. A to se stalo poměrně záhy, nahlédnutí do barokního kostelíku (Navštívení Panny Marie) se šikmou věžičkou na mě osobně silně zapůsobilo. Nejvíce však útulností a lidským rozměrem, takže jsem si ani nevšiml varhan z roku 1874 (Franz Rieger a syn z Krnova) natož abych stihl zaznamenat, že kostel s částí mobiliáře je od roku 2008 kulturní památkou. O kousek vedle si, pro změnu, nešlo nevšimnout původní Wilhelmovy huti, dnes výrobny řeziva a pelet, které zdárně kloubí původního ducha staveb s citlivou rekonstrukcí. Překročení Bílého Rubikonu (Opavy) nás odsoudilo k cestě po východním úbočí Žárového vrchu na místo západního úbočí Vysoké hory, což s sebou neslo různé konsekvence jako lepší oslunění a tak :-) Z Ludvíkova jsme si to trochu zkrátili oproti cestě třídeňáků, takže jsme neviděli altánek a památné stromy (vše jsme zvládli v neděli při odjezdu autem), zato nás naše cesta obohatila o větší množství skalních útvarů, které nám v kopci někdo sypal pod nohy, připadal jsem si jako doma na rodné Vysočině. Okolo poledne nás čekal nepojmenovaný přístřešek s povedeným výhledem do okolí. Ten se také stal našim obět(d)ním místem, trochu jsme pospojovali jídlo naše a Jíti a tu před námi stanula (no spíše ležela) luxusní hostina. Co může být lepšího - s dvěma krásnými ženami v horách, v lese, na vyhlídce a ještě u toho pohodlně obědvat :-) Krátce po jídle jsme konečně trefili naučnou stezku Muzeum Wide Web (na příběh vzniku názvu se mě vážně neptejte), která nás dovedla až k Rolandovu kameni. V danou chvíli mě více než luxusní výhled spíše zajímalo, čí že příjmení ten kámen nese. Já tipoval nositele Nobelovy ceny za literaturu Romaina Rollanda a velkoryse ignoroval přítomnost doubleel v jeho jméně, Jáňa se spíše klonila pro francouzský hrdinský epos a zároveň jednu z nejstarších francouzských památek vůbec (Píseň o Rolandovi) a tak nejblíže vlastně byla Jíťa, která, pokud mě paměť nešálí, sázela na neznámého... A vskutku prý tu zahynul neznámý pruský voják Roland. No, nic to nemění na skutečnosti, že kamen nabízí slušnou vyhlídku a také to, že jsem u něj sešli na scestí modrého lázeňského okruhu, který nás přivedl až do proslulého lázeňského centra - Karlovy Studánky. Občerstveni luxusní vodou z Maxmiliánova pramene jsme nastoupili na žlutou turistickou a vyrazili údolím Bílé Opavy. Tuhle část jsem zažil již v zimě, takže jsem tušil, jak luxusní to bude, bohužel jsem byl malinko zklamán, přeci jenom velikost viděného ve Státech trochu otupuje :-) a navíc s mým foťákem to vážně nevyfotíte, tedy aspoň já ne, takže fotky toho nejhezčího vám zůstanou skryty... Okolo předpokládané šesté večerní jsme stanuli na parkovišti turistické chaty Barborka, cíle sobotního putování. Za krátko byste nás našli zuřivě obíhající okolo malého přímotopu ve vymrzlém pokoji pro tři, kterak se ho snažíme přimět k činnosti nikoliv podvratné, sláva, po půl hodině se podařilo a pak přišlo co? No přeci večeře :-) Trochu hygieny následně nahradilo sledování záznamu divadelní hry (které, to vám navždy zůstane skryto pod rouškou tajemství) a ještě dříve než se hra naklonila do druhé půle času sobě vyměřeného, přemohla nás únava a spánek.

Nedělního rána (někdy před pátou hodinou) mě nenapadlo nic lepšího než zapnout počítač a začít třídit tisíce fotografií, které na mě čekají a nenechají mě spát. A ne, vážně si běžně do hor nevozím výbavu typu notebook a spol. :-) O něco později se probudila děvčata, společně jsem se potěšili snídaní a vyrazili vstříc zpáteční cestě. Ta nikoho nekopírovala, čistý originál, který měl za úkol vrátit nás do Vrbna pod Pradědem. Na cestě se tyčilo jediné stoupání z jehož cíle na nás shlížel vysílač na Pradědu. Jestliže se krátce po probuzení zdálo, že nás čeká slunný den, záhy bylo vše jinak, na sjezdovce nás polapila mlha, která již nějakou dobu svírala i nejvyšší vrchol Moravy... Po nezbytném vrcholovém fotu jsme uháněli níž na Švýcárnu. Na občerstvení bylo ještě příliš brzy, takže vzhůru dolů dále po modré pod Malým dědem na Černík a dál stopovat pramen Střední Opavy. Krásné skopce zdobené zbytky sněhu a ledu, po kterých jsem zvesela klouzal směrem do údolí... Nezvyk na tahání břemen, chůzi v terénu a čistý vzduch zřejmě stáli za mojí únavou, která se projevila dvěma pády, při jednom jsem vyválel batoh v bahně, při druhém jsem utopil botu a ohnul trekovou holi... Au! V údolí v obci Vidly jsem si všiml více než nepříjemné skutečnosti, že zbytek mé plánované trasy vede po silnici, ale fuj! Změna plánu, lesní cestou vzhůru na Sedlovou boudu. Čas obědu se přiblížil spolu s ohništěm vedle boudy, nebyla by škoda převeliká nevyužít tak krásného souběhu? Byla by... Oběd :-) Odpolední část se stala již pouhou formalitou, nechutnou (pro pohybový aparát) asfaltovou silnicí pod Zámeckou horou zpět do Ludvíkova, tedy ve skutečnosti nad Ludvíkov. Do něj jsme slodili po spádnici lesem bez pěšin a po lukách obehnaných ohradníkem. Kravičky i býci se zdáli býti nepřítomní, takže jsem nečekal, že by mohl být ohradník pod proudem... A jak si myslíte, že to asi dopadlo :-) Krosna mě zasekla mezi druhým a třetím vodorovně taženým vodičem, a když se ten spodní přiblížil k rozkroku, s překvapením jsem zjistil nepříjemnou skutečnost, že jsem se zmýlil v úsudku svém :-) Kdo se však seznámil s běžným ohradníkem, ví, že se ho lze celkem bez závažných rizik udržet, takže not big deal... Z Ludvíkova jsme si to namířili po důvěrně známé modré, tedy v našich včerejších stopách. Díky naší nezodpovědné rychlosti přišel konec našeho putování o nějaké dvě hodiny dříve než jsem očekával, ale co, aspoň se všichni dostaneme včas domů, více než dvě hodiny do České Třebové a další hodina a půl pro holky vlakem do Prahy a stejně tak pro mě na Vysočinu.

No jo, další povedený horský trek, sice kratší, ale o nic méně zdařilý, teď už jen zbývá zauvažovat o náhradním termínu Nízkých Tater, přece se o ně neochudíme, že? Horám a neštěstím, které po nich nechodí, zdar!

Co to stálo: