Zastavení první - snídaně... Už když usínám, nemohu se netěšit na ráno a na snídani. Opulentní jest vhodným přídavným jménem charakterizujícím tu naši sobotní...
Ani nakládání kol do auta nepřineslo žádný důvod pro soumrak v našich pohledech, hurá, jdeme na to.
No jo, ale než se dostaneme do Znojma, východišti naší dyjoznávačky, čeká mě drobný úkol, praktická zkouška na motorovém paraglidu... S Jirkou a Jarkem se setkáváme na raketách již krátce po osmé a hned jdeme na to, seslíkačky, oblíkačky, míchačky (benzínu), předstartovačky, tůrovačky, startovačky... počkat s těma startovačkama jsem se trochu unáhlil. Dávám přednost trojkolce nachystané jít do vzduchu, sedím na kraji letiště s připnutou motorovou krosnou na zádech a přemýšlím, když tu slyším podivné zvuky, procitám ze snění, přímo před mými zraky, možná ani ne pět metrů ode mě, leží převrácená tříkolka, pilot se opírá hlavou o zem, motor divoce ječí a z nádrže chlejstá palivo... Kluci přibíhají v době kratší, než by se mi podařilo vstát s krosnou na zádech. Motor utichá! Torzo vrtule zastavuje svůj divoký chvat. Tříkolka je zpět na svých. Pilot dýchá... O chvíli později už jen lakonicky konstatuje šest tisíc v pr... Naštěstí se vše obešlo bez jakéhokoliv zranění. Ale do smíchu mi není. Dostávám instrukce cože mám předvést ve vzduchu a hurá na to. No hurá, jsem nervózní, to ne že ne... Start vzhledem k okolnostem považuji za zdařilý, jsem ve vzduchu a neryji držkou v zemi, co více si přát. Záhy přicházím na nepěknou zlou věc, termické počasí na motoru vážně chválit nemohu, háže to se mnou jako nikdy jindy... Trocha soustředění a jdeme na figury, naštěstí se vše povedlo a po závěrečné simulaci nouzového přistání mohu s radostí přijmou gratulace ke složeným zkouškám. Největší dík patří Jirkovi za jeho trpělivost a ochotu v průběhu celého vzdělávacího procesu a to nemluvě jen o motoru, ale i o volnolítačství... Ještě krátký pokec s Pavlem, který sotva vzlétl, tak šel na přistání a mi ne nepodobně mluvil o termice :-)
Ale ani to není nic proti ničemu, aspoň jsem nerušil řidičku :-) Znojmo jsem nikdy neviděl a pokud ano, muselo to být během nějakého průjezdu do Rakouska, na který si nepamatuji, takže jsem se na něj nemálo těšil. A rozhodně jsem nebyl zklamaný. Zaparkovali jsme v klidu na velkém parkovišti u zimáku (ulice Dr. Mareše, aneb trenér nás provází na každém kroku :-)) a začali se chystat. Bělostnou (ne bolestnou) kůži nám zajistil opalovací krém z USA a ne, není rozhodně lepší než ten naprosto stejný z Východní bloku nebo spíše z Číny...
Vzhůru na cestu, no vzhůru, opět je to spíše dolů, pod hrad, do údolí k Dyji a až za řekou vzhůru zpátky do kopce na Kraví horu. I pouhý kilometr mi stačil k tomu, abych si Znojmo oblíbil, dostatek zeleně a krásných výhledů, paráda! Pozitivní dojem snad nemohlo pokazit ani brzké přetržení řetězu s jeho vymácháním v prachu cest a nebo můj mrtvolný projev na kole :-) Modrá obloha, slunce nad hlavou a především pohodová spolujezdkyně... co více si přát? Hned na kopci (Kraví hora) mě okouzlila místní vřesoviště, krása! O kousek dál nás příliš neokouzlila rozhledna nad vinohradem s vyhlídkou na vinohrad... takže jsme si udělali fotku našich pozadí, aby bylo na co koukat :-) Kousek za vsí Konice (no ve skutečnosti to bylo již v Popicích, ale to už by se mi nehodilo k tomu zkonění) jsem to zkonil a místo pokračování po cyklostezce Trasa šesti měst jsem nás nasměroval úplně špatně, ale co, tak jsem se vrátili a aspoň tak neminuli odbočku na Sealfieldův kámen nabízející úžasnou vyhlídku na Dyji. Okolo krásného Havranického vřesoviště nás čekal sestup až na výškovou úroveň řeky. Podél bývalých mlýnů - Baštova a Wefthoferova nás cesta vedla úplně jinam než jsme si naplánovali. Po zdolání lanové lávky za posledním jmenovaným bývalým mlýnem jsme úspěšně pokračovali po modré turisické do nekonečných kopců, já to již vzdal a všechno tlačil, zato Jáňa na trekovém kole po šutrech a makadamu vesele šlapala vzhůru, občas se pro mě i vrátila povzbudit mě při mém uzoufaném tlačení. Na kopci na nás dolehla tíha skutečnosti, že jsme na scestí, netrvala však přiliš dlouho, přeplánovali jsme bramboru na ležatou osmičku a zvesela pokračovali celkem pohodovou cestou přes Podmolí, Lukov a Čížov do cíle (rozuměj, poloviny cesty) Hardeggu. Několika kilometrový sjezd byl tak trošku za trest, protože sliboval perverzně inverzní realitu následující, no prostě, že si to zase vyšlapeme do kopce v Rakousku a taky že jo... Ale to zase předbíhám. Hardegg totiž za zmínku opravdu stojí, vlastně jedinou škodou, kterou spatřuji na jeho/naší návštěvě jest, že jsme neměli dostatek času :-) Hrad, kostel, upravená vesnice, příjemné posezení na návsi, doplnění vody, oběd a svačina, opalování se, pohodička, všude okolo motorkáři hlučící v jinak klidné přírodě obepínající o nic méně povedenou Dyji... Krása!
Horší to bylo o hodinu později při cestě vzhůru, ale i to nakonec šlo, pomalu jsem se probudil, díky jídlo! Dokonce mi nijak zvlášť nevadila zajížďka na Ruine Kaja (no zřícenina... u nás by to byl regulérní hrad :-)). Cestou necestou v Rakousku to celkem šlo, de facto stále po asfaltu, takže nám to rychle utíkalo. Za zmínku snad jen stojí náš závod s elektrokoly, který vyprovokovala Jáňa, kterou urazilo s jakou lehkostí nás předjeli dva důchodci do kopce... ještěže jim to z kopce nejelo tak rychle a po rovině... no po rovině jsme potili krev :-) Ale zakrátko nám přišla na pomoc a naproti naše milá Česká země, která nám připomněla, že cíl a start v jednom, Znojmo, již není tak daleko :-) To, že jsme si pěkně zakufrovali raději zmiňovat nebudu. No co v Hnanicích jsme to hnali a neměli čas na mapování. Zakrátko jsme se však vymotali a ocitli se zpět na Havranickém vřesovišti odkud to bylo do Znojma již zadarmo. Po obloze nás chvíli prováděl jeden vírník, na zemi vřes a někde uprostřed se skvěly kulturní památky Znojma. Těm jsem nemohl odolat, takže jsme to k autu vzali obklikou přes centrum, abych se aspoň v rychlosti seznámil s místní architekturou. Povedené!
Vskutku nevím, co opěvovat více, zda Znojmo či okolí Dyje... Škoda je jen nedostatku času, přeci jenom mé letecké zkoušky si ukously nemalou část dne a odpoledne jsme nebyli ochotní obětovat celé kvůli nadcházející noci, muzejní noci v Brně...
A co že nás tak uchvátilo v muzeích? Tanec. Argentinské tango... A musím vám říct, že to vážně stálo za to, marně přemýšlím nad tím, co společného mělo tango v tanečních s tím, které jsem měl možnost pár hodin obdivovat v Ditrichštejnském paláci. Za největší přínos nepovažuji ani tak přidruženou školu základních kroků jako spíše to, že jsem viděl Jáňu jak válí tango s jedním z "mistrů", luxus!
Takže v kole se toč, s kolem i bez kola, tangu a Znoju zdar.
Žádné komentáře:
Okomentovat