Pepa přijíždějící od Svitav na tom však nebyl jinak, takže mám čas pohodlně si nakoupit, kilo vařených brambor odpočívalo již v batohu, k tomu přibyl litr kefírového mléka, kilo banánů a půl kila sýrů, dvě záložní jablka nepočítám, nepasují mi do statistiky :-) Okolo půl deváté, tedy s půlhodinovým zpožděním, vyjíždíme. Nakonec nejedeme Pepovým Voyager, ale mým Golfem. Ano, ušetřili jsme asi tak 3l paliva na 100km, na stranu druhou, nacpat do Golfu Varianta čtyři piloty, čtyři padáky, tři ferratové výbavy, hadry na převlečení a jídlo... Sardinky se snad mají lépe.
Okolo půl dvanácté dorážíme na místo činu, čeká nás pěkná ferrata obtížnosti C/D, Gebirgsvereinssteig, což je lehce nad moje schopnosti, a nic na tom nemění skutečnost, že se na mém nedlouhém ferratovém účtu skví HTL+Blutspur (D/E). Občas šplhám jako po hromosvodu, při pohledu dolů se mi svírá hrdlo i půlky, když mi nohy kloužou po hladké skále a v ruce zůstávají urvané kameny, třesu se jak ratlík, přesto je to vcelku příjemný strach. Poprvé se setkávám s delším lanovým mostem a žebříkem, obé mi přijde skoro horší než kolmé stěny, kde se držím jen ocelového jistícího lana, ale co už. Nakonec nám to z vesnice zabere celou půl druhou hodinu, přesně tak, jak se můžeme dočíst na ukazatelích. Pokud jsme si mysleli, že se Pepa s mým autem dostane až na Hubertushaus, tak rozhodně ne... Nedostal se dál než na Kleine Kanzel, asi tři kilometry vzdálené parkoviště. Takže mě, Jirku a Standu čekal ještě slušný poklus, ještěže jsme vyrazili nalehko bez batohů. Ve dvě odpoledne se objevily ve vzduchu první vlaštovky, takže rychle na startovačku, hodil jsem do sebe zmiňovaný kýbl brambor, banány, jeden sýr a vzhůru. První letošní start na křídle čeká...
Startovačka zela téměř prázdnotou, s klidem jsme rozložili své saky-paky, Jirka mi překontroloval záložku (minulý rok natřikrát vypadlou), já rozmotal zapletené šňůry a poprvé v životě jsem poprvé v sezóně odstartoval na poprvé bez prvotních problémů :-) Zavěsil jsem se za Pepu a po dvouminutovém sletíku přistál vcelku úspěšně (nezabil jsem se) na zemi. Trochu jsem zalitoval absence brýlí na mém obličeji, po sto metrech ve vzduchu mi vlétla do oka muška a přeci jenom svahovat a vydloubávat si rukavicí něco z očí není úplně košer. S takovým a jemu podobným sletíkem by se však nikdo nesmířil, takže rychle sbalit plachtu a vzhůru na stop. Trvalo to snad 10-15minut, než se objevil někdo, kdo byl ochotný svézt vojáka na kopec... Ne, ty maskáče za to nemohly, dva seriózně vypadající století Rakušané s padákem na zádech nebyli o nic úspěšnější. Nakonec se mi podařilo stopnout dvě auta naráz :-) Dva padáčkáři nechali jedno auto na spodním parkovišti, nasoukali se do jednoho, přiložili mě a vzhůru na kopec. Cesta byla zážitková, to když jsme v serpentinách potkali dva klaďáky :-)
Svý autem dolů, s kluky nahoru. Druhé kolo čeká a s ním i mnohem větší nával na kopci, přijela místní letecká škola a tandemy k tomu. Dlouhé rozvažování tvrdil Pepa čekáním na slunce a pak jsme tam naskákali. Na více zatažené než-li polojasné obloze to na podruhé šlo přímo ukázkově. Takové svahování jsem ještě nezažil, vozil jsem se, pro mě, luxusní půl druhou hodinu s náletem 40km. No jo, srovnáte-li to s jízdou na kole, žádná sláva, ale na druhou stranu já nemusel šlapat :-) Navíc jsem nelétal na speedu, což by statistiky trochu vylepšilo, zvláštní bylo, že i přesto jsem stíhal některým křídlům na speedu letícím, juchů. Ze vzduchu dolů jsem šel jen kvůli umrzlým nohám a prstům, zkrátka nováčkovská daň, příště si hodně rozmyslím do kolika vrstev se navleču... Rozpočet na přistání zdál se být ještě větším přepočtem než v případě prvním, na plochu jsem se sice trefil, ale chce to hodně trénovat... Standa mi nabídl složení křídla výměnou za běh pro auto, kdo by to nebral? Zrovna do parku vjíždělo auto, tak jsem vyběhl po parkovišti, nezastavil... Avšak příliš to nevadilo, ze zatáčky na mě volali dva borci, že mě vezmou nahoru. Nebylo to však zadarmo, díky jejich hulení v autě jsem odcházel vyuzený jak z komína. Za to jsem dorazil zpátky na přistávačku společně s Jirkou. Posbírali jsme věci a vyrazili k domovu. Zpáteční dvě stě kilometrovou trasu zvládlo auto za dvě a půl hodiny s průměrnou spotřebou 5,0l/100km, hmmm, není zlé.
Třetí, letecky nejúspěšnější, návštěva Hohe Wandu se nad míru povedla. Kombo ferrat a paraglidingu zasazené v nádherné krajině, na konci dne navíc prokreslené hřejivými slunečními paprsky mě ne nepřekvapivě rozveselilo nad míru běžnou. Během dne nešlo nepomyslet na reciprocitu kvality létání a kvality startů/přistání. Aneb oč je člověk déle ve vzduchu, tím měně potrénuje posledně zmiňované činnosti a naopak...
Nechutně vtipné bylo také to na co jsem se vykašlal a to nemluvím jen o zmiňované záložce, na kterou jsem měl celou zimu, ale třeba i členský poplatek v LAA, "povinné ručení na křídlo" a cestovní pojištění s připojištěním extrémních sportů. To vše jsem řešil půl dne před odjezdem a bylo to dost o nervy...
Kolik to stálo:
- celkem, 353Kč
- cesta, 218Kč (871/4)
- cesta tam, 200km, 5,5l/100km, 27,90, 307Kč
- casta zpět, 200km, 5,0l/100km, 27,90, 279Kč
- dálniční známka, 285Kč
- vstupné do národního parku, 0Kč (u vstupu nic nechtěli)
- použití startovačky/přistávačky, 135Kč
- jídlo, ?Kč
- ostatní povinnosti, 1434Kč
- členství v LAA, 788 = 750 + 38 (poplatek za platbu kartou)
- povinné ručení (6měsíců), 590 = 900*0,6 + 23 (poplatek za platbu kartou)
- cestovní pojištění, 56 = 63*0,9 (on-line VZP Basic Mini + Extrémní činnosti a sporty)
Žádné komentáře:
Okomentovat