Jak jsem to konil v Kobylí

Čtvrteční odpoledne patřilo tréninku... U většiny sportů je trénink něčím, co naprosto neuznávám, co mě užírá a vůbec to prostě nemám rád. Paragliding je čestnou výjimkou, i kdyby mě to nebavilo, tak musím, chci totiž přežít :-) Proto jsem se rád připojil k Daliborovi a Jirkovi, kteří měli v plánu Kobylí. Předpovědi byly slušné, nač čekat, vyběhnout na kopec a jedeme dolů. Takhle výživnou makačku jsem dlouho nezažil, během zhruba tří hodin jsem zvládl 15 startů, což je v průměru 5 startů za hodinu... Vezmeme-li v úvahu moji shnilost, převýšení kopce okolo 50m, tak to nebylo až zas tak zlé. Podmínky nám přály a (s)letovo přestalo být až po 19h. Prostě slunečný luxus. Jediné, na co jsem pozapomněl (teď nemám na mysli jakoukoliv PG techniku) bylo, že v nejlepším je třeba přestat. S přibývající únavou jsem kouzlil stále více a více chyb, jako přistání do zatáčky, propletené áčko s řidičkou, zapletené řidičky, sundaní helmy před odepnutím křídla a další větší či menší prohřešky, na které bych si měl dávat bacha.

 

Přijde mi vtipné, kterak mi letové hodiny přibývají po vteřinách, maximálně po minutách, za to však počet startů a přistání (v poměrně vyrovnaném poměru :-)) vzrůstá skoro po desítkách...

 

Kopcům a plachtám zdar.