Jedeme na dovolenou. Jakou? Takovou tu u moře. Kdy? Popozítří. Proč? Chtěl bych prohřát tělo v teple. Kam? Na Kanáry. A proč ne.
Letenky, ubytování a ani půjčení auta na poslední chvíli nevychází zrovna levně, takže nám záhy začalo být jasné, že bude třeba přistoupit na nějaké ty kompromisy. Kiwi.com nám pomohlo k celkem rozumným letenkám, tedy z pohledu ceny, odlet z Hannoveru a návrat do Katowic přirozeně takovou výhrou nebyl. Ubytování jsme hledali jak netypicky skrze Booking.com a skutečně netypicky to druhé objednali přes Hotels.com. Jaké druhé? Rozhodli jsem se pro tři noci na jihu a čtyři na severu, což znamená aspoň dvě různá ubytování, no ne? V případě půjčovny aut padla volba na AutoReisen (poradila Wikivoyage.com). Turistické cíle jsem si nechal doporučit od Jirky a před chvíli zmiňované Wikivoyage.com. No a vzhledem k odletům a příletům do a z ciziny bylo potřeba zorganizovat ještě další dopravu, tentokráte autobusovou, kde jsme se svěřili do rukou FlixBusu.
13.4.2017, čtvrtek, Brno - Praha - Hannover
První cesta s autobusovým dopravcem FlixBus začala opravdu luxusně. Do odjezdu zbývalo asi 15min, Janička ve čtvrteční odpolední zácpě odpočívala někde u Ústředního hřbitova. Já nervózně stepoval mezi žlutými zastávkami před Grandem a marně hledal místo, odkud že odjíždí zelený FlixBus. Aby mých nejistot nebylo zrovna málo, motali se okolo Brit s Indkou, kterým autobus stejného dopravce měl jet snad již před půl hodinou a zákaznická linka (mimochodem německé číslo) je ostentativně ignorovala. Pár minut před plánovaným odjezdem (19:30-22:00) přibíhá zchvácená Janička, ano, volba běhu byla jedinou možností jak se dostat včas na vytoužený autobus. Tedy za předpokladu, že by nepřijel o 45min později, takhle by to zvládl i DPMB :-)
Ještě že jsme do odletu z Hannoveru měli skoro 20h aneb není nad dostatečnou časovou rezervu. Cesta z Brna do Prahy byla naprosto v pohodě, tedy až na pohled na několik desítek kilometrů dlouhou kolonu ve směru na Brno
Na Florenci se nám ztenčil čas pro přestup na pár minut, protože linka Praha-Amsterdam jela na čas. Co říct k cestě? Asi nic moc, nový autobus, útrapných 8h (23:30-7:45) jízdy, více prostoru pro nohy díky vhodně zvolenému místu u stolečku, poloprázdný bus, který se postupně s každou další zastávkou zaplňoval a dobří týpci za volantem. Během pauz jsem si s nimi pokecal a zjistil něco málo zajímavých informací o samotné společnosti, autobusech, kterými jezdí apod. Ovšem nejzajímavější mi přišla informace o pravidelných policejních kontrolách v Německu, které leckdy končí odvlečením některých cestujících, občas i v poutech. Zcela nepředpokládaně se nám taková kontrola vyhnula, takže jsme přišli o zážitek polapení dealerů drog, zbraní či jiných zločinců. BTW ani mi to nevadí :-)
14.4.2017, pátek, Hannover, let na Tenerife, ubytování
Kdo by to byl řekl, že Němce s námi, nebo nás s Němci spojují křesťanské svátky, které v důsledku znamenající uzavřené obchody a to jak 14., tak i 17.4. Proč to zmiňuji, protože do velice chladivého, možná bych řekl až mrazivého pátečního rána v Hannoveru nás vysadil autobus před osmou ranní a my se rozhodně nehodlali smířit s hladovou procházkou. Ale od toho nás uchránil můj oblíbený Lidl, který na hlavním vlakovém nádraží rozhodně uzavřeně nepůsobil. Mrznoucí tělesné součásti jsme byli dopředu rozhodnutí zahřát nekomentovanou poznávací procházkou po památkách města. Příkladně organizovaný a přehledný vlakáč jsem již zmínil, takže dál, vzhůru do centra. Další smutně zaujímající (ne)památkou se stal obchod s obrovskou výkladní skříni, za nimiž zářily nové vozy Tesla, škoda, že bylo zavřeno, jinak bych se vykašlal na památky a konečně si vyzkoušel elektrickou budoucnost na čtyřech kolech. Takhle jsem se však musel spokojit s architekturou a bordelem. Bordelem? V Německu? No jo... Na konci, zdá se že oblíbené pařící ulice, dohlížela policejní patrola na časný úklid neskutečného bordelu, který zmiňovanou ulici zcela zaplavoval. Věřím, že o pár minut později by nikdo nepoznal, co divokého se tu dělo a zůstala by pouze představa spořádaného města a stejně takových obyvatel. Ne, mám o nich již jinou představu :-) No, kdybych dále pokračoval ve výčtu zajímavých objektů, tak bychom nikdy na Tenerife nedoletěli, takže se omezím na konstatování, že za pozornost stojí krom rekonstruované Nové radnice i hromada bohatých příhradových domů a za mě především Aegidienkirche, za Druhé světové války vybombardovaný kostel, který byl zanechán v takto zuboženém stavu jako memoriál. Neskutečně působivá památka!
Čas vyhrazený prohlídce v sluneční záři pod blankytnou oblohou s milými obláčky však postupně vypršel, a tak nezbylo než se vrátit na hlavní vlakové nádraží, odkud jsme se hodlali projet na letiště. Vlakovým spojem S5 to dělalo nekřesťanských 3,40EUR/os a asi půl hodinu jízdy. To mě však nepřekvapilo toliko, jako cedulky ve vlaku zakazující hromadu věcí počínaje nohami na sedačkách až po nevím co. Stejně tak překvapující pro mě bylo téměř okamžité zjevení revizora kontrolujícího jízdenky. Nějak tak jsem zkrátka čekal, že lidé na západě jsou svojí mentalitou dál než my. Že by ne? Hannoverské letiště svojí velikostí, organizovaností a funkčností opět napravilo dobrý dojem z Němcka, který jsem postupně ve vlaku začal ztrácet. Nepřekvapivě a tradičně jsem se při odbavování cabin bagu dostal do problémů. Nejprve jsem musel přesvědčit security o tom, že můj 200ml Panthenol (z jehož tuby jsem zručně smazal nápis 200ml, takže nešlo pouhým přečtením zjistit její objem) je pro mě skutečně důležitým léčivem, které budu potřebovat přestože nesplňuje jistá nařízení, abych vzápětí málem přišel o dobíjecí baterie, které byly vyhodnoceny jako možná hrozba pro let v případě zkratu. To však zachránil igelitový pytlík ve spolupráci s elektrickou izolační PVC páskou a gumičkami nastříhanými z cyklistických duší :-) I tak nám zbylo dostatek prostoru pro další občerstvení a sledování Airbusů řady 320 na letištní ploše.
Let samotný byl především dlouhý a únavný, Airbus A321 společnosti Condor nepřekypoval jakkoliv nadstandardní výbavou a tak šlo o slušný opruz.
Přestože let trval dobrých pět hodin, dle pilota kvůli silnému protivětru, přiletěli jsme v plánovaných 18:20, tj. zdánlivě po čtyřech hodinách. Jo, tohle rozhodně nevysvětlíme pomocí diletace času, spíše to přišijeme na vrub posunu časových pásem. A honem vzhůru na ubytování.
Vhodně zvolené ubytování na první tři dny se nacházelo v El Medánu vzdáleném po silnici 8km a vzdušnou čarou 4km. V praxi procházka vystavila účet asi na 6km v poměrně silném větru, mezi kaktusy, po skalnatém, písečném, pískovcovém a lávovém podkladu, okolo oplocených kamerami střežených objektů. Nejzajímavější byl bezesporu konec cesty spojený s návštěvou jeskyně, Cueva del Santo Hermano Pedro. Kdo by to byl řekl, že jeskyně, ve které se zotavil první kanárský svatý, Pedro de San José de Betancur, je považována za jedno z nejvýznamnějších poutních míst celého souostroví a ročně je navštívena přibližně 300.000 lidmi. V příkrém kontrastu stojí další spatřená místa vzdálená jen stovku metrů. V kaňónku říčky Barranco los Balos (která samozřejmě neteče, je suchá...) to vypadlo kouzelně, tedy do chvíle než jsme narazili na místní slum. Kupodivu jsem se nijak zvlášť nebál, tedy do okamžiku než své obavy vyslovila zcestovalá Janička. Naštěstí se nám v kouři a smradu ze smažícího se masa na ohni podařilo vyplout ve společnosti domorodkyně venčící svého psa, takto utvořená skupina dokonce jednu podivnou existenci, která si nás všimla, zastrašila.
Zakrátko jsme dorazili do našeho pokoje, domluva s "recepčním" ušla a nám se tak dostalo ubytování, které ovšem nepřekvapivě nevypadalo ani zdaleka tak dobře jak na fotografiích. Uklizeno sice bylo celkem slušně, ale celkově bída. Aby toho nebylo málo, v městě se konaly oslavy (nejspíše velikonoční) spojené s koncerty na náměstí, které nebylo příliš daleko. Jediné co tento ne zcela ideální stav napravovalo, byl nákup banánů v nedalekých potravinách :-) Po vymáchání nohou v oceánu jsme se rozhodli pro rozumnou variantu "spánek".
15.4.2017, sobota, Tenerife, ráj turistů
Představa, že vstanu v sedm a vyrazím pěšky zpátky na letiště vzala brzy za své. Pokud se ptáte proč, tak zkrátka proto :-) No ano, mohli jsme si půjčit auto na letišti už při našem příletu, ale pokud jsem měl na výběr 58EUR za půjčení WV Polo 1.2 TSI od soboty do pátku a nebo asi 102EUR od pátku do pátku, tak mi přišlo jako celkem fajn nápad ušetřit skoro 50EUR a navíc se projít :-) Jo a nevyšel jsem jen kvůli tomu, že venku byla ještě tma (nějak jsem opomenul ten časový posun), takže zpět do postele a o hodinu později to zkusit znovu :-) Cestou na letiště jsem se snažil vyhnout slumu, ale ne že by se mi to zcela povedlo... Někdy po deváté jsem už odevzdával bankovní kartu a za ni jsem získal výše zmíněný vůz, resp. klíčky a obálku, na které bylo číslo parkovacího místa - 42, LOL, tak to dává dobrý smysl. Srovnání Polo versus Golf může začít. Bohužel a nakonec vlastně bohudík jsem dostal úplně otlučenou plechovku s 92kkm, která už začínala zhusta jevit známky senilnosti. Tlumiče a brzdy v háji a ten motor, no nevím nevím, to že je ta slavná 1.2 TSI? A ani spotřeba 6,3l/100km se mi nezdá zcela OK, na to, že jsme jezdili "bez zavazadel" ve dvou, ale to už dost předbíhám.
Okolo desáté jsem vyzvedl Janičku na hotelu a vyrazili jsme prozkoumat JZ ostrova, ano ten turistický, ano přesně ta města postavená vyloženě pro turisty, ano části světa, kterými značně opovrhuji. Ale co si budeme povídat, den aklimatizace nám přišel k duhu. Bohužel Adeje, Los Cristianos, Los Americanos nám bezezbytku vyplnila ta nejhorší očekávání. Na pohled úžasné černé pláže (předpokládám, že jde o písek sopečného původu) ve skutečnosti tak skvělé nejsou. Přes polojasnou oblohu a teploty okolo 25°C šlo o něco, co mi tavilo chodidla a dokud jsem je nezavrtal několik centimetrů pod povrch, tak jsem byl nucen poskakovat jako kapka oleje na rozpálené pánvi. Jenže tím to nekončí, z napohled čisté vody jste ve většině případů vylezli olepení tímto černým pískem, takže v důsledku jste ho měli všude. No a pak ti otravní černoši prodávající sra... na pláži, nevychované děti, které vám čas od času dopřejí trochu fotbalové španělácké nátury, to když vám do černého písku oděný mokrý fotbalový míč přeběhne přes deku a luxusní kozí sýr trochu ochutí :-) No a pak ta vtipná infrastruktura, na jedné pláži platíte za převlékárnu, na další za toaletu, na třetí nemají sprchy, na čtvrté jsou zase zpoplatněné jenom sprchy... Make sense?
Aby toho nebylo málo, tak při návratu do El Medána jsem zase mohl slintat nad slety paraglidistů, o kterých tak pěkně mluvil Jirka, no trochu jsem zalitoval, že nevezu křídlo...
Neděli lze označit za den prozření, zkrátka jsme dospěli k názoru, že aklimatizace dosáhla míry vhodné pro náročnější tělesnou aktivitu - co třeba nějaký trek a proč ne rovnou ten nejprovařenější - Masca. Z původně pirátské vesnice v horách (600mnm) vede luxusní stezka až na úroveň moře. Běžní turisté většinou volí variantu placeného parkování ve vedlejší vesnici - Los Gigantes, cestu do hor taxíky popř. busy a pak sestup k moři, kde se nalodí a nechají se odvést podél úchvatných stejnojmenných útesů (Los Gigantes) zpět k autu. No my si nepřekvapivě vyrazili do hor autem a chystali jsem se na sestup i výstup zpět. Bohužel osud si přál, aby to dopadlo trochu jinak. Úvodem bych rád zmínil, že trek za to opravdu stojí, rozmanité horské prostředí, potůčky, průlezy rákosím, skaliska, obří kameny, kaktusy, ještěrky, ptáci a mnohé další tvoří rozkošnost prostředí. Nicméně, není to žádná brnkačka, takže doporučuji předně nespěchat!, vyrazit v kvalitní obuvi, s dostatkem tekutin a jídla, ideálně co nejdříve po ránu, dokud se slunce nevyšplhá natolik vysoko, aby začalo svítit až do soutěsky... My jsme dorazili poměrně pozdě, zhruba v 10:30 a cesta dolů, z dvou třetin ještě ve stínu, nám vzala zhruba hodinu a třičtvrtě. Bohužel na jejím konci, necelou stovku metrů od pláže uklouzla Janičce noha a zřítila se do obřích balvanů. Tu děsivě hlasitou ránu jsem zaslechl několik metrů ve předu před Janičkou, která tam ležela bez hnutí a slušně krvácela z rozseknutého kolene. Zpětně musím říct, že jsem rád, že platí zkušenosti profesionálních záchranářů - a to, že i slaboši, kteří nesnesou pohled na krev jsou schopni v šokovém stavu pomoci a že typicky odpadnou až po té... Ještě že Janička něco vydrží, takže jsme zalepili hlubokou ránu na noze a další drobná poranění a v okamžiku, kdy nám přišla na pomoc německá rodina, jsem odpadl. Sesunul jsem se mezi balvany, opřel nohy asi o metr výše než tělo, abych sebou zcela nešvihl. No vypadalo to, že nepěkně dotlučená Janička bude muset pomoci mně...
Možná po hodině jsme se dobelhali na pobřeží, kde jsem ukuli plán. Janička se vydá po moři okolo obřích útesů do Los Gigantes a já poběžím pro auto, abychom se co nejrychleji dostali do nemocnice. Tím po moři bylo přirozeně myšleno výletní lodí. No a mě čekalo dle mapy.cz převýšení téměř 900m a kdo ví kolik kilometrů, rozhodně více než zmiňují zmiňované mapy, tj. 4km a rozhodně méně, než po cestě dolů naměřil můj mobil, 11km. Soutěska je bohužel tu a tam tak těsná, že i rozumný device měl s trekováním problémy, takže bych to osobně viděl na nějakých 6km. No, cestu vzhůru údajně na 3-4h jsem zvládl za 1:15, ale s vyčerpáním, které jen o fous nemohlo soupeřit s mým topením se v Pasově... Dvě čokolády, které jsem do sebe kopnul ještě na pláži rozhodně nikdy nemohly pokrýt vzápětí spotřebovanou energii. Stejně tak půl litrovka vody nestíhala kompenzovat ztráty tělesných tekutin při "běhu" vzhůru na přímém poledním slunci, navíc mi překážela v ruce při trochu divočejších manévrech. Tu a tam jsem dost nešetrně a negentelmansky prolétl nebezpečnými úseky aniž bych pustil skupinu sestupujících lidí, kteří se již v inkriminovaném úsecích nacházela. Zastavit se mě pokusil pouze jediný borec a nejen že se o to pokusil, on to i fyzicky učinil. No ano, díky mému poslání to ve mě vřelo, ale tělo už mlelo z posledního, takže jsem usoudil, že chvilka oddechu než jeskyní proleze skupina několika lidí mi prospěje, navíc jsem neměl náladu na hádky ve Španělštině, zvlášť, když z ní ovládám asi tak tři slova :-) Jenže když mi před obličejem prolézala asi desátá z dvaceti zpomalených osob, ruply mi nervy, vyskočil jsem na dva a půl metru vysoký balvan, po břiše se vyplazil vzhůru a vedle dolů slézajících Španělů se vynořil z jeskyně, jenže mi překáželi v další cestě. V záplavě opovržlivých slov a úleků jsem se vrhl do hradby mohutného rákosí, které pode mnou začalo děsivě praskat a jako Robocop (možná i Terminátor) nezastavitelně pokračoval dál. Skutečně mě dokázalo zastavit jen moje vlastní vyčerpání, docela nepříjemný pocit, kdy přemlouváte tělo ke každému dalšímu kroku. No jestli aspoň takto vzdáleně vypadává zdolávání himalájských vrcholů, tak díky, asi nemám chuť. Silou vůle jsem se doplazil k autu, z rozpáleného kufru vylovil osmilitrovou plastovku s vodou a hodlal se utopit.
Skvělá téměř vařící voda :-) No ještě že jsme dostali černo-černé auto... Tak dík. Uvnitř bylo jako v sauně. Otevřená okna dokořán s plynem utlačovaným k podlaze to malinko zlepšila. Kupodivu jsem si odpustil desítky letálních zatáček doprovázet efektními zvuky typu pískání smýkajících se gum. Přestože jsem chtěl dostat Janičku co nejdříve do nemocnice, tak mi nějak docházelo, že rozsekat se v horských serpentýnách nikomu neprospěje. Takže jsem na pilu netlačil, tak jak by to šlo a jak bych to uměl za jiných okolností. Třeba že bych nebyl kousíček od totálního vyčerpání, dehydratovaný a neseděl v autě, jehož technický stav příliš neprospívá mé závodnické nátuře. A také ne že by se nestalo očekávané, brzy jsem narazil na auto před sebou, které jsem neměl jak předjet. Nevím zda nadávat na španěláky či turisty a asi je to jedno, klidně mohu generalizovat. Každopádně nechápu logiku lidí, kteří nějak tak nemohou nevidět, že za nimi vážně někdo spěchá, proč by jím také v každé zatáčce strkal čumák auta do jejich kufru, že, a přesto jim trvá minuty, než se rozhodnou uvolnit cestu, byť k tomu měli již dostatek příležitostí... Jak mi v takových chvílích chybí řidítka mašiny, instantní odezva plynové rukojeti a ve srovnání s autem zanedbatelná šířka... Za první zatáčkou bych je sfoukl jako svíčku :-)
Do Los Gigantes těch zatáček bylo opravdu požehnaně a nakonec i těch předjížděcích manévrů a troubení jsem vykouzlil nemálo :-) Díky skvělé navigaci jsem naložil bez odkladů Janičku a už jsem pádili skrze další zatáčky ochutnat místní zdravotnictví. Shodou podivných náhod jsme v sobotu díky mému špatnému sjetí z dálnice neplánovaně zabočili k obří nemocnici o rozloze 16.000m^2, takže v tuto chvíli jsme přesně věděli, kam máme jet - El Mojón, El Hospital del Sur. Trocha bloudění, trocha dotazů anglicky příliš nekomunikujícího personálu a už se suneme na urgentní příjem. Sotva Janička vyplnila potřebné papíry a sotva ji zavolali k doktorovi, byl jsem vyhozen z čekárny, že tam nemám co pohledávat. No a takových tam bylo víc, resp. všichni :-) A že jich dorazilo během několika hodin mnoho, skoro to vypadalo, že co patnáct minut, to další případ. Po několika hodinách vyšla Janička zrentgenovaná, zašitá, zadlahovaná a olepené různými náplastmi...
Večer, tedy tu chvíli, co z něj zbývalo, tedy de facto západ slunce jsme strávili na oblázkové pláži ve vsi San Miguel de Tajao. Zvláštní místo, téměř bez turistů, takové autentické, místní pouštící si hudba z auta a tančící na pláži, kočky u popelnic, rybářské bárky pohupující se v přístavu za rohem, vůně přepáleného oleje v blízké putyce...
17.4.2017, pondělí, El Teide, Garachico, Punta de Teno
Konečně jsme se zbavili pláží obsypaných turisty, dokonce zmizela i neúrodná skalnatá zem posetá kaktusy. Postupem času, který příliš v horských zatáčkách nechvátal, se začaly zjevovat stromy a krajina se rázem proměnila v něco našim srdcím bližšího. Tu a tam jsem zůstal zírat na mohutnou borovici zdobící místní svahy jistě nějaké to storočí a pomalu jsem si začal připadat jako v nějakém národním parku ve Státech. Tak takhle by se mi to líbilo. Bohužel, jakmile zdoláte skalnatou bariéru a zjeví se El Teide (3.718mnm), nejvyšší vrchol Tenerife, Kanárských ostrovů i samotného Španělska, začíná vegetace pomalu, ale jistě opět mizet. Nacházíme se v nadmořské výšce okolo 2.000mnm na parkovišti před Ethnographic Museum Juan Évora, které nám skýtá nejen luxusní výhled na sopečný kráter, ale i na lávová pole, okolo kterých vedou místní horské treky. Při pohledu na vrchol musím dát za pravdu Jirkovi, který se zmiňoval o nesmyslnosti pěšího výstupu. I od následující spodní stanice lanovky (2.300mnm) vedoucího pod samotný kráter, je zřejmé, že pořádný výhled člověk získá až někde okolo 3.000mnm, možná již schvácen výškovou nemocí, se kterou si neradno zahrávat. Takže proč podnikat výstup v měsíční krajině, proč se nechat upálit na žhnoucím slunci? Jen pro potěchu ega? Vím, že bych tam vylezl, takže nelezu a lanovkou nejedeme, no ono to ani bez online registrace, kterou je třeba učinit dostatečně dopředu, nejde, takže spíše ani jet nemůžeme...
Obracíme auto a vyrážíme z kopce dolů ve směru vesnice Chío po silnici TF-38. Není to špatný, ale TF-21 ve směru vzhůru nás zaujala mnohem více. Tady se nám znatelně zhoršil povrch silnice a to bez ohledu na to, že jsme potkali silničáře pracující na novém asfaltu, který bohužel nevypadal o nic moc lépe, než ten starý s výtluky, že by čeští stavaři měli přeci jenom ve světě nějakou konkurenci?
Našim cílem však byl sever ostrova a do roku 1706 jeho nejvýznamnější přístav, Garachico. Co se stalo, že již není? Sfoukla ho sopka Montana Negra... A jeho místo zabralo Puerto de la Cruz. To co nás sem táhlo, nebyly dvě tři památky, které přežily běsnění, nýbrž přírodní jezírka vzniklá sopečnou činností - El Caletón de Garachico. Působivé místo hned vedle přeživšího hradu - Castillo de San Miguel. Vlastně ani příliš nevadil jejich blízký sousedský vztah s hlavní silnicí, protože na ní můžete zaparkovat, tedy najdete-li místo, jinak budete muset podobně jako my navštívit centrum obce, kde je parkovacích míst o poznání více. Parádní koupačka, byť trochu studená, parádní místo pro odpočinek...
Jo a málem bych zapomněl. Na hotel, ale na ten druhý jsme vyrazili. Naše nové bydliště nese název Panoramica Garden a naleznete ho v Los Realejos. Tenhle hotel jsme vybrali ne náhodou, zmiňoval se o něm Jirka, který v něm loni bydlel. A co že mě tak zaujalo? Ptáte se? Vážně? Jídlo :-) Hodně jídla :-) Bohužel až tohoto večera jsme zjistil i několik nelichotivých faktů. Co třeba? Že to velké množství jídla z naprosté většiny stálo za pěkné kulové. A nebo, přídavkem, že téměř všech 12 pater hotelu okupovali španělští důchodci na dovolené...
18.4.2017, úterý, vzhůru na V, SV, JV
Opulentní snídaně v osm, stejně na zvracení jako první večeře, no sláva... A když v podělí na Z, tak v úterý logicky na V :-) Pro tentokrát jsme však sáhli po ne tak vyhroceném přístupu, jakože nutností nebylo stát na nejvýchodnějším bodě ostrova... První zastávkou se tak stala vesnička Punta del Hidalgo, SV silniční konečná s povedenou vyhlídkou na hornatý východ. Tady nám i pod zataženou oblohou za nevelkého tepla bylo trošku líto, že se nemůžeme pustit do žádného ze zde začínajícího treků. Přeci jenom pohled na aspoň trošku zelená skaliska si o to vyloženě říkal...
Na konečné jsme se ne nepřekvapivě otočili na patě a po stejné silnici mašírovali zpět. Další zastávka se překvapivě konala již v sousední obci :-) Bajamar nás dostal svými bazény se slanou vodou hned za vlnolamy. Paráda, sice to venku na koupačku vůbec nevypadalo, ale nakonec to nebylo vůbec zlé a to nezmiňuji vcelku bezproblémové parkování, málo turistů a kompletní infrastrukturu zdarma. Prostě paráda...
Po osvěžení dále na východ a pro tentokrát rovnou do hor, hurá na silnici TF-12. Sotva jsme vyšplhali pár set výškových metrů nad hladinu moře, oblačnost zmizela a my najednou zřeli azuro. Nádhera! A pak dál do kopců, zastávka na prvním parkovišti - Mirador de Jardina odhalil jeden z nejkrásnějších pohledů na Tenerife, jaký jsme prozatím spatřili a rozhodně nebyl tím posledním. Pico de Ingles, vrchol, vrcholný výhled, nejvíc nejmilejší pohled na ostrov, jehož pláže se topí v mlze, zatímco hory září pod azurovou klenbou. Následná cesta po hřebenu skýtala podobně silné zážitky při pohledu na mlhu/oblačnost stékající přes nejvyšší body do údolí. A pak potopení se pod tu nechutnou deku, vtipné obce jako Taganana, silnice TF-134 vedoucí na konec světa... nebo aspoň tam kam to jde asfaltově na SV pobřeží do vesničky Benijo. Co zde? Skály, útesy, moře, Parque Rural Anaga. Zpátky v Taganana zastavujeme stopařům, myslel jsem si, že jde o Maďary, ale nakonec se z nich vyklubali Francouzi, kteří byli na treku a nechtělo se jim po svých nahoru... A pak zpátky na světlo, TF-12 čeká, vzhůru dolů do San Andrés. Malebné městečko má co nabídnou - Torre de San Andrés (Hrad sv. Ondřeje), duhový most a Playa de Las Teresitas, asi nejznámější pláž na Tenerife. No a čím že je tak zvláštní? Ve srovnání s černým pískem kryjícím většinu pláží je tato zdobena luxusní žlutým pískem dovezeným přímo ze Sahary. No jen nevím zda nejde tak trochu o z nouze ctnost, přeci jenom Sahara je tou nejbližší pouští, asi 300km vzdušnou čarou.
A co bylo dál? Cesta do hlavní město lemovaná obřím a pro nás i odpudivým přístavem, centrum města, vládní budovy, pozoruhodné Auditorium a jinak, jinak nic moc. Takže vzhůru na cestu domů, odpornou večeři a spát...
18.4.2017, středa, Tenerife a UNESCO aneb San Cristóbal de La Laguna
Středu jsme zasvětili kulturnímu poznání, přeci bychom nenechali stran našeho zájmu památku UNESCO - San Cristóbal de La Laguna. No ano, historické centrum plné historických památek, z nichž mnohé za pozornost jistě stojí. Ale i tak jsme se nemohli zbavit pocitu, že tak nepřekonatelně úchvatné to nebylo. Podobně na vážkách nás udržovaly skutečnosti jako automobilový provoz samotným historickým centrem. Na jednu stranu si řeknete, aspoň je tu život, žádné muzeum voskových figurín, na stranu druhou, jak dlouho vás bude bavit uskakovat mezi proudy poněkud zvláštně (ne)spěchajících kanárků, čichat smrad aut v místech, které lze jen stěží považovat za něco jiného, než pěší zóny... Rozpačitost naše možná kráčí ruku v ruce s rozpačitostí počasí, polojasnou oblohu tu s tam střídá jedna zcela uplakaná. V kombinaci s nepříjemným větrem žádný med...
No jo, čas na odpočinek, další černopísková pláž, koupačka v Radazulu (skoro bych se nebál říct "předměstí Santa Cruz de Tenerife" a zároveň už vesnička kdesi pod dálnicí), cesta zpět přes hlavní město, znovu auditorium a znovu dálnice a nepovedená večeře. Před ní nás čekala ještě bojovka v podobě hledání nejbližšího místa na koupání u hotelu. Už jsem se zmínil, že náš báječný hotel na severu neleží tak nějak úplně na pláži? Co víc, nachází se na slušném útesu poměrně daleko od moře a ještě navíc bez rozumné přístupové cesty... Autem to bylo několik kilometrů a jedno jest, zda se bavíme o Playa del Socorro Los Realejos nebo krásných útesech Punta del Guindastes. Po večeři nenásledovalo v důsledku přežrání odpadnutí u televize a sledování Simpsonů a Teorie velkého třesku ve Španělštině.
19.4.2017, čtvrtek, La Orotava, pláže Puerto de La Cruz, Los Gigantes
Kultuře patřila i část čtvrtečního dne. Po zhlédnutí San Cristóbal de La Laguna nešlo neprojít historickým centrem La Orotavy, která nám ležela u nohou, rozuměj, že cesta do ní netrvala déle než několik minut. Krom obligátních problémů s parkováním daných mojí neochotou za toto platit nás čekala poměrně dlouhá vycházka, která ovšem nebyla nezajímavá. Vlastně nám La Orotava přišla zajímavější než Unescem proslavená La Laguna. Na stranu druhou většina historických objektů jaksi nesla známky nedostatečné údržby, předpokládám, že z důvodu absence financí, kterou zdá se, památky zařazené na listinu světového dědictví (aspoň na Tenerife) netrpěly. Nevím zda něco zvlášť vypíchnout - třeba zahrady, Jardín Victoria a botanickou zahradu, Hiujela del Botaníco. No a zapomenout bych chtěl, ale nemůžu na mé skřípání zuby, když nám nad hlavami během prohlídky města prolétla snad desítka paraglidistů, jak jinak taky, že :-)
Skoro se mohlo zdát, jako bychom následně vyrazili do Loro Parku, který nám doporučovala nejedna osoba, která trávila dovolenou na Tenerife. Jenže my jeli jen na pláž pod park. Shodou okolností nebyla o nic moc dál, než včerejší dva večerní nálezy. Zdálo se, že jde o zatím nejpohlednější nejpohodlnější a nejvybavenější pláž s černým pískem na ostrově. Krom pro mě důležitého zázemí - toalet a sprch nabízela dlouhá a vcelku rozmanitá pláž lemovaná palmami různorodá zákoutí, kde se dalo např. spočinout na obrovských betonových schodech u pevnosti Castillo San Felipe a v neposlední řadě disponovala rozumným vstupem do vody. Bohužel i tento den měl potkat osud předchozích dní na severu, tj. zhoršování se počasí v podobě natažení nízké oblačnosti, což se také stalo. Co s tím?
Výlet do oblíbeného nákupního centra Centro Comercial La Villa nebyl motivován touhou po nákupech nýbrž dostupností Wi-Fi jejíž nedostupností na našem hotelu jsme poněkud trpěli, tedy viděno optikou plánování dovolené on-the-fly. BTW ne že by to bez toho slavného Internetu nešlo, konec konců, měli jsme dost map a vytištěného "skoroprůvodce" z wikivoyage.com, ale víte jak... No ale zpět k věci, co že jsme nezjistili, celý ostrov zahalila deka: "dammit!" Tedy pozor, s jedinou výjimkou, web kamera v Los Gigantes nabízela neuvěřitelný pohled na moře pod zcela jasnou oblohou. K nevíře...
A tak vzhůru na poměrně dlouhou cestu do Los Gigantes, dlouhou díky horským serpentýnám, vzduchem co by kamenem dohodil... Jaká že byla skutečnost? Ještě jasnější než na displayi mobilu. Luxus, který jen lehce mařil silný vítr a poněkud větší vlny, nicméně slunce, písek a pohled útesy to zvládal bezpečně kompenzovat. Pohodička!
20.4.2017, pátek, hory, El Teide, Basilica Nuestra Señora de Candelaria, let domů
Páteční ráno nás neočekávaně překvapilo vymetenou oblohou, zato poslední snídaně (to zní jako Poslední večeře :-)) nepřekvapila - odpad... Co teď a co pak? Umýt půjčené auto, 5l PETka s vodou a toaleťák :-) Ale jo, celkem to šlo. Jo a není čas ztrácet čas, letadlo nečeká, takže vzhůru dolů na útesy, návrat na Punta del Guindastes s malou procházkou po okolních značených cestách, ovšem bez koupačky, která se zdála být dosti nebezpečnou v blízkosti ostrých skalisek. Času opravdu nebylo až zas tak moc, hotel bylo třeba opustit do 12h, auto vrátit a letištní bránu hodlal Wizzair uzavřít snad už v 17:15.
Ostrov se nám podařilo během týdne procestovat téměř celý křížem krážem, tedy aspoň z pohledu silniční sítě. A co jsme nestihli na nás čekalo v pátek :-) Takže vzhůru do hor... TF-21, TF-24, TF-523 jsou čísla, která prověřila zdatnost našeho vozu i mě. Opět jsme si užili ostrova nořícího se do nízké oblačnosti z nadhledu, stromů v horách, blízkosti El Teide a Observatorio del Teide. No a také stěží mohu zapomenout na desítky až stovky zatáček. Historicky snad poprvé v životě se mi udělalo samotnému zle z mé vlastní jízdy v zatáčkách. Nemohu nezopakovat, že nešlo o žádnou pilu, Janičku bolely nohy a o technickém stavu vozu jsem se zmiňoval již několikrát. Sice jsem se nepozvracel, ale zastavit jsem si musel... No děs.
Pod krásným kopcem nás uvítala jižní nehostinná kraji, taková ta pouštní, která lehce kazila dojem vyhlášené sakrální stavby - Basilica Nuestra Señora de Candelaria. Trochu nešťastné rozhodnutí pokusit se ujet bouřkovým mračnům nevedlo k ničemu jinému, než že z plánovaného ležení pod sluncem se stalo neplánované ležení pod mraky. Sjetí z dálnice TF-1 jsem odkládal tak dlouho, až zbývala poslední odbočka před letištěm. No ne... Kdo by to byl řekl, že poslední ležení na pláži se odehraje v El Medánu, kde jsem byli ubytovaní první tři dny a kde jsme se na pláž za světla nedostali a nutno podotknout, že k vlastní škodě. Ukázalo se, že písečná pláž je sic přespříliš pozvolná, ale stále příjemně písečná a vůbec, celkem fajn...
Na lavičce jsme se pak posilnili dalším parádním španělským ovčím sýrem a rychle na letiště. Čas utíká tak nechutně rychle, že se tomu nechce věřit. Vrácení auta se odbylo jeho zaparkováním na jakémkoliv fleku, odevzdáním klíčků a prozrazením parkovacího místa, kde že jste ho zanechali. No ano, nejistota ohledně skutečnosti, kolik že peněz vám zmizí z kreditky za domnělá poškození (zatím ještě nic)... A pak rychle na letiště, kde na nás kupodivu čekaly nemalé fronty. A také překvápko, které moc nepřekvapilo, jestliže se v Německu řešila z pohledu bezpečnosti každá maličkost, tak tu byly letištní kontroly znatelně slabší, ale co, aspoň jsem pro tentokráte nemusel s ničím příliš improvizovat. Vše uteklo hrozně rychle a my najednou seděli na palubě Airbusu A319, kterou Wizzair nemohl nezamýšlet jako naprostý low-cost a valili jsme do Polska. K letu není moc co říct, snad jedině k přistání, které nedala chudák holčička sedící přes uličku a krutě na několikrát pozvracela dost nervozní maminku a většinu zavazadel, co si celá rodina vezla. Jo teď jsem si vzpomněl na tu jednu věc, která si zmínit zasloužila, reproduktory zcela na ho... Nechápu jak u dopravní prostředku tohoto typu, tj. něčeho, kde se vesměs používají ty nejmodernější technologie, někdo může namontovat reproduktory, kterým zcela nejde rozumět a to nemyslím tu drmolenou Polštinu jako spíše několik málo anglických pokynů... Tragédie.
21.4.2017, sobota, polské radosti a strasti v Katowicích
Jak jen je skvělé, že letiště Katowice leží někde v polích, vzdušnou čarou 25km... A ještě lepší to máte, pokud odmítnu platit za předraženou dopravu letištními speciály 27PLN a na místo toho lobuji za cestu hromadnou dopravou za 9,60PLN. Ne že by pak cesta nebyla dvakrát delší, s přestupem a nutností pořídit si hotovost pro zaplacení cash... První kroky tak vedou do směnárny. Zas... zloději, fuj, hanba! Vážně skvělý! Granularita přijímané měny je 1EUR, za které mi nabízejí přesně 2PLN... Do háje! Lichva! Krádež! 0% commission, ale kurz je přibližně o 100% horší... Tak naschle.
Nejlevnější avšak stále drahá cesta byla výběr hotovosti z bankomatu. Minimální vybraná částka možná byla námi požadovaných 20PLN (asi 130Kč). Nasr... bylo dost, jdeme spát. Letiště v Katowicích se zdá být naštěstí poměrně hodně tolerantní vůči ad hoc spáčům... Jenže na kovových lavicích bych zmrzl, takže jsem probudil Janičku, že jdeme na polstrované sedačky do nějaké kavárny a i tam nás nechali spát. Díky! Noc byla těžká a krátká.
Ráno někdy před šestou, po absolvování potřebného hygienického kolečka na toaletách, jsme už natěšeně stepovali v několika málo stupních nad nulou u zastávky běžné autobusové linky. BTW v noci, rozuměj asi v 1:00 jsem strávil hromady minut googlování, než se mi na letišti podařilo nalézt tu správnou zastávku. Kdo by to byl řekl, že inzerované zastávky autobusů před terminálem A jsou přesunuty před terminál C a navíc jsou zcela vyhrazeny pro drahé soukromé společnosti a že ta jediná běžná linková zastávka je zastrčená daleko v koutu parkoviště.
Autobus přijel na čas a pak začala výletní cesta polskou zemí a že bylo na co koukat. Těšil nás pohled na lesy, louky a pole, který se nijak zvlášť neodlišoval od rodné země, za to však znatelně od Kanárů... Vlastně jsem se po celou dobu cítil jako v uklizenější České republice. Trochu překvapivé, nečekal jsem takový stupeň upravenosti a absenci bordelu. Bytom Dworzec, přestupní stanice, však byla jiným šálkem kávy, dost nepěkné město, podobně jako cílová zastávka, Katowice. Nevzhledné paneláky a nepřehlédnutelný industriální charakter měst nás rozhodně neoslovil, ale co už...
V okamžiku, kdy jsme opustili město v téměř prázdném autobusu FlixBus (asi tak 8 lidí) a překročili státní hranici, ukázalo se, že to tu vypadá stejně hnusně aneb Ostravo... Pak ještě zastávka v Olomouci a cesta do Brna asi tak v pěti, jak jen se to té společnosti může vyplatit? Konečná a nejvíc nejpřekvapivější událost dne, Sabelell jede šalinou, huuuu.
Závěr
Tak jaká? Celkově převládlo zklamání... Ostrovu se nedá upřít vcelku příjemné klima, stejně jako nelze neocenit možnost koupání se. Taktéž kvituji rozmanitost ostrova ať už z pohledu světových stran, tak z pohledu nadmořské výšky, skoro až neskutečné. Nicméně ve výsledku vysoké nadmořské výšky znamenají měsíční krajinu, stejně jako většina jihu ostrova. Jihozápad je pro změnu dedikovaný ležací turistice a jihovýchod městskou aglomerací. I tak nám zbývá dost oblastí, které stojí za hřích, aspoň teoreticky. Bohužel praktická využitelnost pro rozumnou pěší turistiku je shora omezena absencí stromů, které by v kýžených chvílích poskytly poutníkům aspoň nějaký stín. Při ležení na pláži stejně jako při koupání v moři mi přišel černý lávový písek poněkud nepraktický a skaliska díky často nemalým vlnám zase nebezpečná.
Autoturistiku tak typickou Spojeným Státům lze kupodivu provozovat velmi úspěšně. Svůj díl na tom nesou místní autopůjčovny, kde jinde dostanete auto na týden za 1500Kč? Daňové zvýhodnění Kanárských ostrovů stojí za levnými pohonnými hmotami 25Kč/l (95) a konečně dálniční síť nezatěžuje dodatečnými náklady. Vezmeme-li v potaz, že dálnice vede téměř okolo celého ostrova v přibližné délce 170km s typickým rychlostním omezením 120km/h, vychází nám, že není problém dojet na jakékoliv místo ostrova v celku zanedbatelném čase. Vyhlídkových míst, dálničních sjezdů a parkovišť naleznete tolik, že se sami možná podivíte. Nám se podařilo najezdit během týdne více než 1.000km a mám jednoduše za to, že tomu nic nebránilo. Jen pozor na "pravidla silničního provozu" a předem se připravte na (ne)spěchání kanárků na silnicích. Auta na ostrově jsou převážně malá a velice obouchaná. Jejich řidiči se zdá nespěchají, aspoň dle jejich šnečího tempa na silnici, ale ve městech vás zbytečně budou vytrubovat na každém kroku. A pak přijdou zatáčky v horách a budou vás brzdit v každé zákrutě.
Obecně není problém domluvit se anglicky/německy s trochou snahy a porozumění. Na druhou stranu se najdou místa, kde překvapivě s angličtinou příliš nepochodíte, např. státní nemocnice...
Co se týče jídla, jsem na rozpacích. Z hotelu bych zvracel ještě teď, naopak v místní putyce nám chutnalo a to i přestože v jídelním lístku jsme nerozuměli snad jediné španělské položce a ani angličtiny neznalá obsluha nedokázala pomoci. Avšak poradili si, nechali si dovézt šéfkuchaře z vedlejší restaurace, který nějakou dobu pobýval snad ve Skotsku... Podíváme-li se na cenu potravin, vlezeme se maximálně do dvojnásobku našich cen. Takže zbývá excitovat banány. Kanáry lze/šlo považovat za banánovou republiku a povím vám, bylo to poprvé, co jsem viděl na živo růst banány a hlavně se mi dostalo nepřekvapivé možnosti okusit místní sklizeň a s jistotou šlo o ten nej zážitek z ostrova :-) Vůně, chuť... nepřekonatelné!
Ve výsledku má každý jiná očekávání a jiné cíle, takže výsledné hodnocení nečekejte :-)
Co to stálo
- Celkem, 24.471Kc (12.236Kc na osobu)
- Doprava, 12.654Kc
- Letenky, 5.780Kc
- 14.4.2017 (14:20)-14.4.2017 (18:20), Condor, Hannover (HAJ)-Tenerife (TFS)
- 21.4.2017 (17:45)-21.4.2017 (23:55), Wizzair, Tenerife (TFS)-Katowice (KTW)
- Autobusy, 3.394Kc
- 358Kc, Brno-Praha (2x)
- 2.278Kc, Praha-Hannover (2x)
- 758Kc, Katowice-Brno (2x)
- MHD, 322Kc
- 184Kc, 2 x 3,40EUR = 6,80EUR, vlak Hannover (2x)
- 138Kc, 4 x 4,80PLN = 19,20PLN, autobus Polsko (2x)
- Auto, 3.166Kc
- 1.592Kc, 57,67EUR (27,60), půjčení AutoReisen, VW Polo (15.4.2017-21.4.2017)
- 1.574Kc, 58,30EUR = 31EUR (34,691l), 20,30EUR (22,310l), 6.99EUR (7,492l), 1018km/64,502l -> 6,33l/100km
- Ubytování, 11.389Kc
- 4.555Kc, 165EUR (27,60), Hostal Carel - El. Medano, 14.4.2017-17.4.2017
- 6.834Kc, 250,40EUR (27,29), Panoramica Garden - Los Realejos, 17.4.2017-21.4.2017
- Pojištění, 345Kc
- Jidlo, 1.100Kc - TBD, započítat do celkem
- 626Kc, 23,26 EUR, nákupy Tenerife
- 405Kc, 15EUR, oběd Tasca El Canana
- 82Kc, nákupy v Polsku
