Po vydatném (tedy aspoň pro mě) sportovním zážitku mi celkem vyhládlo, stěží tak někoho může překvapit jak jsem se těšil z pozvání na oběd, na jehož přípravě se podíleli všichni, tedy kromě mě :-) Nevím, snad to není důvod, proč se tak vyvedl, nerad bych vám dělal chutě, když nemůžete ochutnat, co jsem si sám dopřával, a proto vůbec nebudu psát ani jediné slovo o anglické slanině, žampionech, vajíčkách, zelenině, bramborách, ...
Odpočinek u jídla, odpočinek po jídle, hudební produkce Jirky, Jáni a Veroniky, tedy zase všech kromě mě :-) slackline, Lago domluva, déšť, nákupy a cesta k Jáni.
Večeře spojená s trochou odpočinku u odpočinkového filmu a hurá na tramvaj. Koncert vážné hudby v Klementinu vážně nečeká, za to před budovou čekala Andrejka s její maminkou, až jim doručíme lístky. To že jsme malinko nestíhali, to že tramvaj jela s malým zpožděním a především to, že jsme omylem vystoupili o zastávku dále, mělo za následek, že jsme se pěkně proběhli a zřejmě i lehce přivedli čekající do stavu poněkud nervózního. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak jsme dvě minuty před začátkem koncertu usedli na přichystané židle v úchvatném prostoru boční kaple Klementina, kde koncertoval sám W. A. Mozart, jak je na mnoha místech důrazně avizované.
Sám koncert mě nadchl, i když mě na začátku čekalo malé zklamání, automaticky jsem očekával celý orchestr a ona se objevila sama varhanistka, později sopranistka a jeden flétnista. Mnohé melodie mi byly známé a ty zbylé nikoliv, jak jinak taky, že? :-) Při poslechu jsem se dopustil i nepěkné zlé věci, to když jsem po vzoru ostatních zavřel oči, abych to lépe procítil, jenže já na místo toho hned začal usínat :-) Každopádně to stálo za to, rozhodně si podobný zážitek zopakuji... BTW překvapilo mě, že i zde se přidávalo za potlesk, takže koncert trval místo avizovaných 65min třeba 75min. Po jeho skončení jsme se společně prošli na Můstek a my s Jáňou to vzali pěšky až do Nuslí.
Pozdní večer jsme obětovali dokoukání rozkoukaného filmu a rychle na kutě, nedělní program se zdál být výživný :-)
Nedělní ráno patřilo již téměř klasiky vydatné snídani, po níž následovalo přesednutí do auta a cesta do Děčína. Auto jsme zahodili na parkovišti Labské nábřeží, přibližně sto metrů od via ferrata na Pastýřskou stěnu a snad ještě blíže na Labskou cyklostezku vedoucí do Německa. Velké výkony si žádají velké přípravy, takže jsem si rovnou dal oběd a pak jsme spokojeně vyrazili ke skále. Reference od Andrejky jaká že je to dávačka se ukázaly ne nepravdivými, no spíše je na tom Andrejka lezecky lépe než my s Jáňou :-) Tak či onak jsme neměli zrovna štěstí a jest jedno mluvíme-li asi o stovce lidí, která po skále již lezla, či o desítkách teprve se chystajících, případně o skutečnosti, že právě tento víkend byla skoro třetina tras uzavřených kvůli rekonstrukci :-) Ale nebyl by to český člověk, kdyby neignoroval zákazy v podobě cedulek zobrazujících lebku se skříženými hnátami, trošku nechápu... Stejná cedule zdobila i dva ze čtyř nástupů, které sice nebyly těžké ani fyzicky ani technicky (C - Cesta do nebíčka), za to však na psychiku nebyly úplně nejvíc nejlepší, nicméně to ještě nic nebylo...
To horší přišlo na řadu, když jsme zjistili, že až nahoru nevede žádné A ani B... Když se nad tím nyní zamýšlím a prohlížím si plán via ferrata, říkám si, že tu někdo odvedl hodně špatnou práci, aspoň co se týká logiky věci... Posuďte sami.
Nástup je C, prostřednictvím něho se dostanete zhruba do třetiny stěny, do míst, odkud teprve startují všechny ostatní cesty. Zde si můžete vybrat dvě B, která vás dostanou o další třetinu stěny výše, jenže nahoru vedou buď dvě C a nebo D...
Abych nekecal, existuje tu i cesta A/B (Vzdušný balet), jenže na tu se dostanete jen z D cesty... Dává to smysl? Nevím...
My jsem si vybrali náhodně jedno C (Rock Empire), které nás nechutně překvapilo svým nástupem, asi 3m vysokou stěnou, kterou lezete de facto bez jištění, protože první ukotvení lana je přesně v této výšce, takže jsme to nakonec vzdali a vydali se k dalšímu Céčku (Memento HTW), které na tom nebylo o moc lépe. Docela prekérka, nejlehčí Céčkové cesty byly pro nás nezdolatelné a přitom jsme byli ve výšce jedné třetiny stěny bez možnosti dostat se dolů. Nezbylo než to slézt po nástupu... Měli jsme velké štěstí, že jsme se minuli se všemi ostatními mířícími vzhůru...
Znechuceni nebezpečností a nelogičností jsme to nadšeně (že jsme přežili) otočili zpět k autu, tam jsme se posilnili, obuli inline brusle a vydali se do Německa neočekávaje další problémy, které se záhy vynořily...
Jestliže se na turistickém portálu města Děčín (idecin.cz) dočtete, že Trasa 01 - Labským údolím (Labská cyklostezka) je vhodná pro in-line brusle, měří 30km a dorazíte až do Königstein, tak záhy zjistíte, že jsou to zpola kecy. Předně, pro in-line brusle je sjízdných pouze 19km a to raději nemluvit o tom, že jen necelá polovina nabízela asfalt kvality vhodné pro tuto sportovní aktivitu... Zbytek tvořil nechutně hrubý asfalt a část ještě hrubší asfalt, který totiž nebyl ani cyklostezkou, ale obyčejnou silnicí, po které jezdila auta... Luxus :-( Nicméně všechny mé stížnosti můžete nakonec hodit za hlavu protože prostředí je natolik kouzelné, že místy na ten tankodrom zkrátka zapomenete. NPR Kaňon Labe a NP České Šýcarsko jednoduše vaše vrásky na duši vyhladí. Tak či onak na cestě počítejte raději s různými nástrahami, špatný povrch jsem již si zmínil, že?, provoz automobilů na jistých úsecích stejně tak, možnost dehydratace z důvodu ne zas tak mnoha občerstvení po cestě bych také neměl opomenout a konečně počítejte s koncovým bodem výletu ve vesnici Krippen, je-li vám osud vašich koleček milý...
Na slunci vypečení a nemálo dehydratovaní jsme se vrátili zpět do Děčína, kde jsem trochu nerozumně podlehl chuti zdolat přeci jenom nějakou tu ferratu, zvlášť když mě v tom povzbuzovala Janička. Bohužel to jídlo, které jsem do sebe nacpal v běhu od auta ke stěně nedolezlo ani do žaludku, natož aby z něj tělo vydolovalo nějakou energii, a tu zmiňovanou dehydrataci raději ani nezmiňovat. Nástup byl zdolán v rekordním čase, pravda, chvílemi jsem se nejistil... Rázem se přede mnou vynořil problém zvaný výběr cesty, chtěl jsem sáhnout po tom nejhorším (Pošetilost mocných), naštěstí však byla zavřená, Dráteník (že by zkomolenina Drátníku z mé domoviny u Blatin? :-)) byl dalším lákadlem v řadě, ale ten jsem pro změnu nemohl najít a několik málo lidí, kteří na stěně zůstali, mi nedokázalo poradit. Takže jsem nakonec vzal za vděk cedulkou "D", u které bylo napsáno cosi jako "Frona", tedy hned po "B" nástupu "Hladový poutník". Možná již tušíte jak nedobrý to byl nápad... Přestože "D" cesta byla vyloženě krátká, odhadem 1/4 výšky stěny, znamenala pro mě neskutečný boj... Začátek jsem dal vcelku snadno, po železe, jak jinak u mě, ale na konci čekal kratičký převis, který jako by zrcadlil převis poptávky sil nad nabídkou toho, co mé tělo dokázalo vyprodukovat. Ono, co si budeme povídat, pro horolezce a zkušené ferratisty nešlo o nic zásadního, šlo se po kramlích, jenže když takhle objímáte skálu těsně pod několikametrovým převisem, srdeční frekvence se blíží anaerobnímu prahu, frekvcence a mělkost nádechů přitakává a vy pociťujete absenci sil a velkou žízeň jako bonus... Jo a abych nezapomněl, víte, že dolů nemůžete... jo a opakovaný pohled dolů vám rozhodně nepřidá :-) Aby toho nebylo málo, jistící lano je od kramlí tak vzdálené, že se nelze neubránit pocitu, že byste si mohli vyzkoušet upadnout do ferraťáku... Skvělá představa jak visíte dva metry pod převisem, pár desítek metrů nad hladinou Labe a nikdo nikde... tušíte, že by bylo nemožné vyšplhat vzhůru a přemýšlíte, zda by pro vás poslali helikoptéru, nebo zda by se našli horolezci, kteří by vás vytáhli nahoru na laně... Ale raději se vraťme k chladné hlavě, jak to asi vyřeším? Je to jednoduché, jak nastoupím do převisu, budu muset sprintovat, ani vteřina odpočinku - ha ha, jak bych to v tom převisu asi udělal? Jdeme na to! Jeden krok, druhý krok, ... V tu chvíli začínám pociťovat mocnost zemské gravitace, cítím, jak se mé tělo odlepuje od skály a přemýšlím, jak se asi udržím jednoruč viset nad propastí a druhou rukou se budu přejišťovat :-) Logická úvaha mě přivedla k bleskovému rozhodnutí, tohle se nesmí stát! Proplétám nárty noh do kramlí a vypětím většiny sil se lepím ke skále. Proklínám tvůrce ferraty, jestliže "C" ferraty měli lano přibité do skály sporadicky, první klidně začínalo ve 3m, tady je jistící lano přišito po půl metru... A to není vůbec fajn, pokud musíte přejistit dvě jištění a být u to protáhlí jako Van Damme při svém pověstném rozštěpu... Už tak divoké tlučení srdce ještě zrychluje, aspoň, že se rozplynuly poraženecké myšlenky na pády a záchrany... Mozek je ovládán cílem přežít a vylézt, tělo sytí adrenalinem a dobře, že tak... O chvilku později dohmatávám na kramli umístěnou již nad převisem, cítím, že by mě ruce o moc déle neudržely a tak notně vyčerpán přehodím tělo přes okraj skály a po kolenou odlezu do bezpečné vzdálenosti... Nohy se dlouho jenom nesly, takže vstávám a pádím k lidem za zábradlím, nechám si poradit kudy že dolů a poklusem spěchám za Janičkou, výživný zážitek...
I přes mé extempore stíháme závod Českého poháru v cyklotrialu a že je na co se dívat, trochu jim závidím, jaký jsou to machři. Přiznám se však, že nešlo neobdivovat pouze techniku jezdců, ale i jejich stroje, aneb je pěkné vidět vývoj cyklistiky ve všech jejích příchutích.
S jídlem v ruce opouštíme závody a míříme vstříc městu, tedy jeho centru, tedy několika málo náměstím... Tak to jsem ještě neviděl! Celkem pohledné Masarykovo náměstí se mění před očima, koho jen napadlo na tak pěkném místě postavit naprosto odporné paneláky? To jsem vskutku ještě neviděl a kdo by disponoval stejnou nezkušeností jako já, tomu rozhodně doporučuji návštěvu :-) A pak, až si ukroutíte hlavu, vyrazte na místní zámek, který vám spraví chuť. Nejen, že je na zámek šplhající po skále milý výhled od via ferrata, ale ani cesta k němu Dlouhou jízdou ze Zámeckého náměstí není k zahození. Na nádvoří doporučuji nepřejít bez povšimnutí dva krásné chráněné stromy, zvlášť buk lesní stříhanolistý stojí za pozornost... Stejně tak by bylo chybou, tedy v sezóně, minout Růžovou zahradu, která potěší nejedno oko nejen růžemi, ale i krásným výhledem na město...
Před odjezdem z Děčína jsme se ještě zastavili na nákupy, vždyť nás znáte, jsme vyloženě nákupní typy, ktere v každém místě musí prošmejdit všechna velká nákupní střediska. Zde jsem vzali útokem Centrum pivovar. Vězte, ti, kteří nevěříte mému vysvětlení, že na jeho vzniku se podílel v nemalá míře brácha, takže jsme to měli povinně :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat