To jsem si takhle na víkend strávený na Vysočině přibalil křídlo aniž bych checknul počasí... A asi to nemohlo dopadnou hůře (ale jo, jistě, ve skutečnosti to mohlo a vždy může skončit trochu hůře), nemálo jsem totiž smykoval po krásně skosené louce. Jenže není smykovat jako smykovat, já to zkoušel po kolenou, po loktech, kloubech na rukách, po hlavě a nemít sedačku na zádech, odřel bych si i zadek :-)
Jestliže předpovědi směru, rychlosti větru a jeho nárazů vypadaly ne příliš vhodně, tak se zdálo, že v pátek v podvečer by to šlo. Proto jsem hodil do auta rodiče a vyrazil jsem na místo jim důvěrné známé a mě neznámé, do Olešnice. Na kopci hostícím místní sjezdovku jsou dvě startovačky a létání tolerováno...
Jdeme na to, rozbaluji hračky na vrcholu asi 30m vysokého kopečku, půjdu na křížák, vítru je na to dost, no, možná trochu víc než dost... Zatáhnu za áčka, v tu chvíli se vznáším půl metru nad zemí, ve vteřině jsem odtwistovaný a slušně couvám... LOL, to už zoufale stahuji řidičky až ke kotníkům. Jsem na zemi, no aspoň že tak! Souboj s větrem však nekončí, křídlo má stále slušnou sílu, náraz větru se mnou háže po zemi, smýkám se vším možným po "strnisku", to už omotávám řidičky okolo zápěstí a při třetí obtočce křídlo konečně lehlo... Uf...
Lížu si rány, balím křídlo do květáku a jdu lehce pod vrchol kopečku, který je téměř rovinkou. Sleduji vítr, kterak si pohrává s korunami stromů a čekám až to trochu slehne... A řeknu vám, není to vůbec špatné. Přestože je něco chvíli po šesté večerní, stále praží slunce a teploty oscilují okolo 30°C a na kopci je výhled jak... nevím jak co, ale prostě mi to líbí...
Konečně to lehlo, nicméně se trošku bojím, že to spíše zdechlo a to tak že definitivně, takže asi dvakrát běžím s křídlem až pod kopeček a snažím se udržet ho nad hlavou přes nechutné klapance, které mi bortí co chvíli náběžku...
Ale nakonec se počasí umoudří a vítr se vrací, já jsem nachystaný na malý sletík, ale na poprvé si mě zase bere do parády vítr a tak plachtím metr nad zemí po větru někam, kam vůbec nechci, takže z toho nic moc nebude a raději přistávám...
Poslední dva pokusy a vzhůru domů na Mertu... Jo takhle by to šlo, malý sletík přesně kam jsem chtěl, akorát tak pro objektiv fotografů (díky, rodičové), jen si říkám, že jsem to měl více rozběhnout. Což o to, já bych jako jo, ale od šňůr pořezané bicepsy nejsou téhož názoru. Ale přeci mi do toho nebudou kecat nějaké svaly, no ne? Poslední start napálím trochu rychleji a konečně celkem slušně letím, sladká odměna za tu trochu krve porůznu na mém těle...
A co z toho plyne? Nadešel čas častěji si vybírat svahy a počasí (ne)vhodné pro létání a nejlépe se učit chybami jiných a ne těmi svými :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat