Asi tam patřilo Ostravo, ale to je vcelku jedno, pro mě je to jednoduše sever a jaksi pod rozlišovací schopnost mých zeměpisných znalostí. Pokud jsem se však někoho dotkl, tak se omlouvám, a napravím to.
Opavu jsem ještě nikdy v životě neviděl a tak není divu, že jsem ji vidět chtěl a už vůbec není divu, že to nebyl ten hlavní důvod, proč jsme se tam spolu s Janičkou v neděli ráno rozjeli. Napadlo mě totiž spojit příjemné s příjemným s dalším příjemným a tak bych mohl pokračovat ještě... ještě jednou :-) A cože si představit pod těmi příjemnostmi - tak předně test tří motorek, a pak neméně skvělé zábavy jako je jídlo, cykloprohlídka Opavy, prohlídka arboreta, okukování tropických motýlů ve skleníku, cykloprojížďka podél Moravice...
Cesta za moc zmínek nestojí, prvně jsem spal a Jáňa řídila a pak to bylo přesně naopak...
Test tří motorek by za zmínku stál, ale ne tady a teď, pokud vás to skutečně zajímá, můžete zkouknout pseudotesty:
Prohlídka Opavy mi přišla nemálo zajímavá, ostatně jako každé poznání či poznávání :-) Zvláštní směsice pěkného a škaredého, udržovaného a neudržovaného, nicméně s lítostí mohu konstatovat, že jsem viděl více toho neudržovaného. Neméně pozoruhodné jsou kombinace staré (pěkné) zástavby a do toho nelítostně vťaté socialistické krabicoidní zástavby. Pokud jsem si myslel, že je Děčín výjimkou, poněvadž má na náměstí paneláky, ohromně jsem se zmýlil, i zde je naleznete... Tak či onak město zdobí poměrně hodně zeleně, do nichž můžeme samozřejmě zařadit rozsáhlé parky a obecně si myslím, že za vidění stojí.
Po nedlouhé projížďce městem, jsme si to namířili do Arboreta Nový Dvůr u Opavy, které nás nalákalo prohlídkou tropických motýlů, ale o tom až později... Aboretum ze začátku vypadalo nanicovatě, ale postupem času se ukázalo, že není tak malé jak se zprvu zdálo, ale malinko nanicovaté zůstalo. V podstatě jde o lehce promícený les, do kterého bylo zasazeno pár desítek let starých stromů pro běžný les tohoto pásma netypických... Cedulek se stromy je tu též poskrovnu, takže žádná velká hitparáda. Tím vás však nechci odradit od návštěvy, přeci jenom je tu i expozice (byla bohužel zavřená), botanická zahrada, prostor s motýly (speciální akce), bylinková zahrada a minizoo. Nemyslím si, že byste si nenašli to svoje, ale trochu se obávám, že v mnohých zámeckých parcích uvídíte zajímavější dřeviny... Ale ty sekvojovce k zahození nebyly... :-) Pro mě osobně se nejhodnotnějším zážitkem stala návštěva botanické zahrady, kdyby v ní příšerně nesmrděl smažák z nedaleké restaurace, řekl bych, že to bylo dokonce skvělé :-)
O minizoo jsem se již zmínil, prostě taková ohrada s králíkárnou, výběhem pro kozy a výběhem pro roztomilá miniprasátka. Nějak tak jste se mezi zvířaty mohli volně pohybovat a krmit je, byť je to přísně zakázáno...
Tropičtí motýli nás přivedli do arboreta/botanické zahrady a nakonec to pro mě bylo největším zklamáním, nějak tak jsem čekal, že uvidím něco podobného jako v botanické zahradě v Tróji, kde stovky motýlů poletovali skrze celý skleník. Tu to bylo mnohem komornější, představte si prostor velkého sklepu, do kterého pustí maximálně deset lidí, prostor ve skleníku uzavřený až po strop netkanou textilií, úžasné vedro, úžasná vlhkost vzduchu a k tomu jen několik živých exemplářů, většina bohužel odešla na onen svět :-( Na druhou stranu nemohu návštěvu jednoznačně zatracovat, přeci jenom plápolání se vzduchem snad 15cm velkého modrého motýla je nezapomenutelným zážitkem...
Na konec ještě musím dodat vtipnou informaci o vstupném. Nebaví mě na něm skutečnost, že není vysoké (40Kč), ale spíše jeho příplatkových charakter... K té trošce peněz si připočítejte dalších 10Kč za kouknutí na motýly, dalších 30Kč za to, že budete moci fotit, ač není příliš co, atd....
Až v pozdním odpoledni jsem se dostali na plánovanou projížďku na kole. Auto jsme zahodili na jednom náměstíčku (parkoviště Podolská) v Hradci na Moravicí a vydali se vstříc dobrodružství podél zmiňované Moravice. Je fajn, že jsme ušetřili za parkovné, ale stálo nás to nemálo sil, protože, kdo by to byl řekl, zámek, vlastně zámky stojí ne nepodobně hradům na kopci a přesně tam jsme se museli vyškrábat. Červený i bílý zámek rozhodně stoji minimálně za externí prohlídku, co můžete spatřit uvnitř, to vám neřeknu, poněvadž jsem po tom nepátral. Turistické trasy bohužel vedou zámeckým parkem. Proč říkám bohužel? Protože se tam nesmí na kole, takže změna plánu, pojedeme podle zámeckých hradeb, proč jen se nemůžu zbavit pocitu, že by tu spíše měl stát hrad? V jednu chvíli se rozhodneme tuto zeď zdolat, opustíme naše kola a vrhneme se na malý horolezecký výkon, odměnou nám je vyhlídka od Beethovenova pomníku. Při návratu zpět své kolo skopávám a uštědřuji mu tak políček za... nevím co. O chvíli později zjišťujeme, že jsme měli vzít kolo přes hradby, protože červená turistická vede jen o pár metrů dál, no co, zdoláváme tedy tutéž (naštěstí už dosti pobořenou) zeď s koly a pouštíme se do milého sjezdu po Bukové cestě. Spokojeně si frčím, no vlastně spíše brblám, proč jedu na trekovi a ne na fullovi, a najednou koukám, Janička nikde. Otočím se a vracím se do kopce, kde najdu z nohy krvácející Janičku, kterak pátrá po roštíplém zadním blatníku, který se z neznámých důvodů (asi nějaký klacek v kole) rozlomil a jak nůž ostrý lom ji pořezal na stehně a ještě sletěl poměrně daleko ze slušného srázu :( Jenže Janička není dámička, valíme dál...
V Žimrovicích míjíme papírnu, která je zajímavá především svým náhonem, Weisshunovým kanálem (známým též jako Papírenský náhon), který je zajímavou památkou z konce 19. století. 3,5km dlouhý kanál vytesaný do kamenného podloží je okrášlen třemi tunely a dvěma akvadukty a rozhodně stojí za prohlídku...
Dál míříme po cyklotrase č. 551, která často obcuje s červenou turistickou... To s sebou nese jisté konsekvence, třeba, že bych nakopal do zadnice toho, který vytyčil tuto cyklotrasu. Např. skoro třičtvrtěkilometrové stoupání na rozcestí Nad Melčským údolím, které prosíravě označil pacedulkou o hrozícím nebezpečí, skvělé, solved, ten úsek cesty byl téměř neschůdný, natož tam jet na kole, ale co už...
Další palec vzhůru patří mapám (Seznamu), který v případě Moravice a cesty za autokempem - Podhradí sáhl hodně vedle... To že poloha červené turistické byla zcela rozdílná na mapě a v realitě, to mě nijak zvlášť nepřekvapilo, přeci jenom se turistické cesty čas od času přesouvají. O něco podivnější mi to přišlo ve chvíli, kdy na skutečné cestě (v mapě červená t.) chyběly zamalované značky a vůbec bylo zřejmé, že tudy žádná červená nikdy nevedla. Ale čert to vem, stará nepoužívaná lesní cesta do výše metru zarostlá trávou byla pro kolo stále sjízdnější, než-li úzká pěšinka v bezprostřední blízkosti řeky kroutící se divoce přes kořeny, stromečky a i jinak. Zásadní průšvih však nastal v okamžiku, kdy údajná červená v realitě skončila skálou a propastí, zatímco v mapě pokračovala vesele dál. Téměř kilometrová zajížďka mě nasr..., ale co na tom bolelo nejvíce, byla tráva plná klíšťat. Tohle jsem nikdy nezažil, ze svého těla jsem sundával snad desítku malých mrštných klíšťat. Za efektních světelných a zvukových efektů právě přicházející bouřky jsem zběšile a zbaběle zavelel k ústupu... Během cesty zpět jsme nachytali přibližně stejné množství klíšťat jako po cestě tam. Paráda! Díky mapy.cz! No a pak už jen lesní svlíkačka a klíšťozabíjačka... Jak já je nesnáším!
S prvními kapkami a krásnými blesky nad hlavou jsme se rozhodli pro variantu B, tj. cestu po zelené turistické na druhém břehu Moravice. Zpětně toto rozhodnutí musím hodnotit jako nejhorší možné, ale po bitvě je každý generál, plukovník, velitel a nebo jiný chytrák... Jestliže jsem se domníval, že se takto v přicházející bouřce nejrychleji dostaneme do nejbližší obce (Radkov) a tím i bezpečí, byl jsem na omylu. Zelená se po nějakém kilometru ukázala být stejně zarostlá jako naše virtuální červená. Navíc Janička se stala hlavní hrdinkou tragédie jménem rozbila jsem si koleno při pádu na kole za ohromujících zvuků neméně impozantní bouřky... Ke krvácejícímu stehnu tak přidala roztlučené a na mnoha místech krvácející koleno, slušný horor. No a aby toho nebylo málo, vzal jsem to zkratkou za srnkou, která před námi utekla, ale věřte mi, že ani tentokrát to nebyl dobrý nápad, ještěže funguji jako parní mašina, křák nekřák :-)
Do vesnice jsme nakonec dorazili poněkud mokří, odření od prolézání houštinami, obsypáni dalšími klíšťaty a poměrně vyčerpaní. Naštěstí se bouřka vydala opačným směrem, než jsme měli namířeno a tak po dalším odvšivení (pardon, odklíšťování) došlo na silniční etapu s cílem v Hradci nad Moravicí. Vtipné bylo, že po pár kilometrech jsem drandili již po úplně suché silnici... Vtipné, ale dobré, lepší než naopak.
V Hradci jsme se pak pustili do operace, která měla za cíl přežití pacientky a zbavení se nenasytné potvory, klíštěte. Což se nám zdařilo, a tak jsme si o chvíli později dopřáli zaslouženou odměnu v podobě nesnězených zásob jídla - sýrů a chleba. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se někdo nerozhodl krájet chléb opačnou stranou skládacího nože, což mělo za následek sklopení jeho čepele a proseknutí mého ukazováčku, skvělé! Sýrům, Opavě, Hradci a Moravici zdar!
