- Překvapivé setkání se známými z Itálie a Švýcarska...
- Fialový special byl skvělá volba (pro 700m ze 70.000m)...
- 70km s 2.000m převýšením soupaží a stromečkem...
- V Jeseníkách není místo, kde bych nezanechal stromečkovou stopu (jméno za to nemůže)...
- Řezáč by mě řezal...
- Do půlky závodu jsem byl nejlepší ženou...
- Křeče i v kleče...
- Matrix na hřebenech Jeseníků...
- 66km místo 70km aneb zkrácení trati neplatí...
- Dvakrát v cíli a ani jednou s čipem...
- První pokuta v životě...
- Nemrtvá nevěsta v Polárce...
- Vepřová krkovička U Dřeváka...
Týden po Krkonošské 70 jsem si naordinoval Jesenickou 70. Představa, že mě nic horšího než Krkonošská 70 potkat nemůže, byla na sněhové vločky rozmetána pár dní před závodem zhlédnutím jeho webu! Stejná vzdálenost, obdobné převýšení, místo volného stylu klasika a třešnička na dortu v podobě slibu organizátorů, že zdaleka ne celá trať bude disponovat strojově upravenými stopami, tak tomu se říká výzva :-)
Poslušně hlásím, že jsem se na rozdíl od všech předchozích závodu cítil zcela zdráv a dobře a vůbec na zdraví se tentokrát vymlouvat nemohu :-) Chronický únavový syndrom nechme pro tentokráte stranou :-)
A co lyže? V sobotu večer, tedy noc před závody, jsem vytočil (možná tak i tak :-)) mazače ze stánku One Way s prosbou o radu, v čem vymáchat běžky před závodem. Na skluz LF6 s HF4 (prášky nevedu, maximálně tak prdopeč a ten by mi byl prd platný ;-)), na stoupání gumu a fialový speciál... Noční dvouhodinová příprava běžek už na pohled musela přinést svoje ovoce a nebo také zeleninu, jo a v nejhorším drn ;-) BTW dobrá rada pro všechny, nikdy, ale vážně nikdy neparafínujte běžky doma v bytě, teď tu mám kluziště (dlažba pokrytá jemným parafínovým prachem je totiž lepší než zimák :-)).
Ráno jsem naskočil do auta a dal si 170km race (ještě na 165km nebylo po sněhu ani památky a já se pomalu začal shánět po kolečkových lyžích) na jejímž cíli mě čekal Skřítek, ne nemyslím to skrčka na parkovišti, který po mě chtěl pět pětek, ale sochu skřítka před motorestem "Na Skřítku". Start byl ještě dvacet minut daleko, paráda, kdybych chtěl, stihl bych si ještě nechat namazat běžky stoupacími vosky od profíků. Jenže neochvějná víra ve své schopnosti (a bohužel i půl den starý recept mázy) mi naprosto neospravedlnitelně zatemnila mysl :-) No ano, neexistuje jediný závod, kde bych si sám mazal běžky a byl s nimi spokojený :-) O tom, že tomu tak bylo i tentokráte, asi netřeba dlouze rokovat ;-) No s tím zatemněním to nebylo zas tak horký, procházka po parkovišti ukázala, že většina závodníků pojede na klistrech, nad čímž jsem mávl rukou - "co jsem si nadrobil si i vypiju" :-) BTW je skvělé potkávat známé tváře, ať už jde o Aleše z Itálie (rozuměj Marcialongy) a nebo Jardu, Tomáše a Báru ze Švýcarska (rozuměj dovolené ve Sv. Mořici). Ale zpátky na start, do něhož zbývalo právě pět minut - zapnul jsem GPSku, bez otestování mázy jsem se nalodil na prkénka (první závod na mých nových Bohemkách pocházejících snad z 90. let) a zařadil jsem se na úplný konec startovního pole.
Start na sebe nenechal již dlouho čekat a já se okamžitě začal prokousávat startovním polem vpřed. První tři kilometry se jednou téměř po vrstevnici na okruho okolo Skřítka a já nabyl pocitu (přirozeně falešného), že mi jedou lyže báječně, no ano, na střídák jsem ani nepomyslel, ale soupaž byla dobrá, předjížděl jsem jednoho Fischera za druhým, až mi jich bylo líto, že jim dávám tak na prdel na svých starých, tedy nových kameňačkách. První kopec "Nad Skřítkem" mi rozklíčoval ten falešný pocit, lyže jsem měl na pohled namazané naprosto luxusně, ale naprosto špatným stoupacím voskem, takže po prvním kopečku soupaží a stromečkem jsem měl všeho plné zuby, ta představa, že jsem nastoupal z 864mnm pouhých 30m a že mě vzápětí čeká stoupání téměř až na Praděd (Praděd rozcestí) do nadmořské výšky 1423mnm mi dávala pěkně zabrat. Tedy asi tak stejně jako ty krásné strmé jesenické kopce aneb stará písnička o tom, kterak se splnilo, co jsem čekal, sníh se každou chvíli lišil díky naprosto rozdílným podmínkám (stín/slunce, les/louka/hřeben, nadmořská výška, čas (teplota)) a tomu odpovídaly skluzové i stoupací schopnosti mých běžek. Snad by se na to dalo podívat i pozitivně, moje máza byla těmto vlivům téměř zcela imunní, nefungovala na žádném sněhu :-) No, to jsem si malinko zapřeháněl, v součtu jsem možná těch 700m střídákem najel, takže asi tak na 1% trati to šlo. Zbytek jsem řešil stromečkem a soupaž... Zpětně mě mrzí, že jsem nejel na úplně hladkých běžkách, teď bych se tu mohl prsit, jak jsem objel takovou zabíjárnu soupaž (ten stromeček bych vám totiž zatajil ;-)). Když jsem u stromečku, s ubývajícími silami jsem ho maloval čím dál tím častěji. Mám takový pocit, že jsem ustromečkoval více kilometrů než za celý svůj předchozí život, jo ty Bohemky tohle také asi nikdy nezažily :-) Ale co, bylo to krásné. Jestliže jsem chválil krásu Krkonoš, tak nevím jaké mám použít superlativy pro Jeseníky... Prostě škoda mluvit! A to počasí, azuro, slunce hřející tak, že turisté běžkovali v tričkách s krátkými rukávy... Dokonalé počasí, tedy dokonalé na kochačku, už trochu méně na běžky (o závodění nemluvě), okolo poledne muselo být na slunci hrubo přes deset stupňů (jenže já neměl vodní lyže...) Krásy hor byly tak okouzlující, že jsem chvílemi oněměl (to se ukecaným lidem jako jsem já často nestává). Nejvíce jsem si užíval jízdu po hřebeni od Jelení studánky po Vysokou holi - vymrzlá stopa mezi ledem obalenými stromky přišitá zlatými slunečními paprsky k azurové obloze totiž nenechá vaši duši bez pohnutí, tedy nemáte-li srdce z ledu ;-) Ale dost již do nebe vynášení, stačí, že jsme se tam museli vystromečkovat sami, ještě tam nosit hory, co by pak držel Atlas a k čemu by chodil Mohamed?
Od příchodu kopců to nebylo lehké, no ale to asi pro nikoho :-) Aspoň že jsem i na trati potkal Jardu, nějakou dobu jsme jeli a kecali spolu, navíc ve společnosti nejlepší (rozuměj minimálně nejrychlejší :-)) ženy ve startovním poli. Na mnoha místech jsem se nesmírně radoval z toho, jak si to užiji po cestě zpět z kopců, které jsem nejprve musel zdolat v tom horším směru, to že to dopadlo jinak asi tušíte už teď :-) Ono i ten sjezd z Vysoké hole na Ovčárnu (z části po sjezdovce) nakonec nebyl tak jednoduchý a díky riziku zranění se ani možná tak zábavný jak mohl být (ale sjezdovky jsou stejně zbytečné, myslím si :-)) Když jsem se protrápil do přesné poloviny trati, tj. na Červenohorské sedlo, dýchala mi nejlepší žena na záda, jako bych je už tak neměl dost spocená :-) To by bylo v pohodě, ženám fandím, ale do kolen mě srazila informace organizátorů, že to jedeme za rovné tři hodiny...
Abyste tomu rozuměli, jel jsem opět bez strartovního čísla, takže jsem si na jednu stranu nemusel nic dělat ze špatné mázy, chybějících sil a bůh ví čeho, tedy nebýt skutečnosti, že v 18h jsem měl být zpátky v Brně v divadle :-) Letmou kalkulací zbývající vzdálenosti a zbývajících sil jsem dospěl k závěru, že budu mít problémy. Totiž i přes to stromečkování jsem měl pocit, že celkem frčím a že to půjde podle plánu za dvě a půl hodiny, no tak asi ne... Občerstvovačka v půlce trati byla posledním místem, kde jsem pokecali s nejlepší ženou, než mi zmizela v dáli někde na kopci...
Na tomto místě bych rád poděkoval i pořadatelům, že mě nenechali zemřít a i přestože jsem jel bez čísla mě ochotně na oběrstvovačkách napájeli :-) Díky nim jsem nezemřel žízní, toliko čaje a ionťáků... na jedné jsem dostal i banán :-) Sám jsem si vezl pro tentokráte třičtvrtě litru klasického oldschoolového ionťáku (černý čaj, cukr a sůl, navrch jsem to okořenil zázvorem :-), dvě tablety Enervit GT Sport a asi 200g těstovin (penne jak malované) :-) No ano, čtete dobře, byl to asi první dlouhý závod, který jsem jel bez energetických gelů, jistě, měl jsem dvě energetické tablety, ale považte, jedna váží 4g, tzn. že obsahovaly necelých 7g cukrů, celkově 132kJ energie, tj. ve srovnání s těstovinami množství zcela zanedbatelné :-)
Cesta zpět byl boj, byla to často především plavba na vodě, případně horolezení, ty kopce vymýšlel solidní sadista. Zajímavé mi přišlo, že na rozdíl od minulého závodu, kde jsem celou dobu někoho předjížděl a zejména do kopce to tu bylo naopak. Sám jsem předjížděl jen první polovinu trati a to výhradně z kopce případně po rovině. Do kopce jsem se propadal žebříčkem stejně jako celou druhou polovinu závodu.
Po vyškrábání se na Vysokou holi mě čekaly vytoužené sjezdy v boulích na hřebeni. Jo, humor mě brzy přešel, už o několik kilometrů dříve jsem musel povolit suché zipy lyžáků zpevňující mé kotníky, protože jsem díky neustávající soupaži začal chytat křeče do holení. Toto místo se ukázalo být kritickým i v rozbitých sjezdech na hřebeni, kdy mě křeče chytaly co chvíli a já nevěděl jak jim ujet. A ty boule... V druhém sjezdu jsem to pustil šusem a na posledním hrbku (možná bych se ho nebál označit, v dané rychlosti, skokanským můstkem) jsem byl vystřelen dosti nešťastně do vzduchu... V rychlosti mezi 40-50km/h jsem šel na záda a předvedl jsem jeden z parádních kousků Nea z Matrixu, kdy se vyhýbá kulkám :-) Vůbec netuším jak jsem to ustál, ale vážně jsem se viděl na sáňkách tažených horskou službou... Po horkých chvilkách equilibristiky jsem se doplácal do stopy a i přes patrné známky šoku pokračoval v nastoleném zběsilém tempu celé čtyři hřebenové kilometry. Zcela výjimečně se mi podařilo zbavit se totálně dvou borců, kteří se mnou jeli notnou chvíli a dalšího borce dojet. V úsecích okolo Jelení studánky však šlo o život, turisté v protisměru, trať plná zatáček a skopců a na úplném konci asi metr široké koryto, kde se s někým potkat, tak nepřežijeme ani jeden... Ač nerad, nasadil jsem pluh, ale ouha! Křeče v stehenních svalech poblíž kyčlí? To je porod! V úzkém korytě už nejsem schopný držet na uzdě ani rychlost běžek, ani křeče ve svalech, takže jsem se pokusil vyskočit snad z metr a půl vysokého koryta... To se sice povedlo, ale neobešlo se to bez pádu - toho dne naštěstí a překvapivě prvního i posledního. Borec za mnou předvedl o zatáčku dál podobný záchranný pokus se stejným výsledkem :-)
Za nedlouho měla přijít kritická část trati nad Alférdkou, které jsem se bohužel vyhnul, to když jsem si nechtěně zkrátil trať asi o 605m, díky tomu, že jsem na neznačeném rozcestí následoval závodníka před sebou... (900m správné trati a 295m nesprávné trati). Tohle zkrácení jsem si pak vykompenzoval po dojezdu, ale o tom až později. Od Alfrédky to měla být již pohoda, ale nebyla, ono těch pět, šest kilometrů nebylo ani tak po rovině jako spíše do mírného kopce a když už došlo na téměř závěrečný pětikilometrový sešup dolů, tak to bylo patrně ještě horší. Byla místa, kde stopa vymrzla a naopak místa, kde se jelo po vodě... Tahalo to za nohy takovým způsobem, že jsem několikrát šel po hubě k zemi (naštěstí jsem to vždy ustál), ale neustály to nohy, které chytal nejen sníh, ale i křeče. Poslední lehce zvlněné čtyři kilometry jsem nemohl jet soupaž ani ne proto, že by mi nesloužily svaly jako spíše proto, že nohy (které celý závod zahálely) byly v permanentní křeči :-)
Nakonec se mi podařilo dorazit do cíle, kde jsem pokecal s děvčaty, která mi chtěla odebrat čip z nohy, který jsem (ne)logicky neměl. Neopomenul jsem se jim vyzpovídat ze svého hříchu v podobě zkrácení si trati (to jsem ještě nevěděl, že to bylo 605m). Podle záznamu GPSky jsem totiž zdolal necelých 66km, takže jsem se to rozhodl vykompenzovat tím, že jsem si dal ještě jednou úvodní, tři kilometry dlouhé, kolečko. Když jsem podruhé projel cílem, měl jsem tedy za sebou nějakých 69km, pěkné kulaté číslo, no ne? ;-)
Nemohu ještě nevzpomenout na nedávný rozhovor o čůrání během závodů na běžkách. Stál jsem si za svým názorem - během závodění se nečůrá, tekutin se zbavuji jen pocením. Ano, přiznal jsem výjimku potvrzující pravidlo, devadesát kilometrů dlouhý Vasův běh... Ale co říci o Jeseníkách, kde jsem zastavoval dvakrát? :-)
Teď vám snad dlužím už jen můj neoficiální čas - 5:55h s časovou kompenzací neprojeté trati, čímž bych se zařadil na 37. místo ze 78. přeživších :-) Detaily asi nejsou podstatné, umístění by možná bylo i lepší, dá se totiž očekávat, že trať jsme si nezkrátili jenom dva ;-)
A jaké to bylo? Krásné a náročné. Díky máze to bylo skoro předem ztracené (no ne tak jako v případě borce, kterému praskla přímo přede mnou běžecká hole v půlce závodu...), ale nakonec jsem nebyl zdaleka tak zničený jako v Krkonoších. Tam jsem totiž dojel na celkové vyčerpání organizmu, tady jsem jen odepsal trup a ruce díky urputné soupaži, nohy v křečích teď ostentativně přehlížím, ale rozhodně jsem se nevyčerpal jako o týden dříve...
...a ještěže tak, po dojezdu jsem naskočil do auta a letěl do Brna. Raději nemluvě o tom, že jsme si po cestě musel dokoupit tekutiny, doplnit palivo, umýt okna, postarat se o MDŽ :-) I přesto všechno jsem to s přehledem stihl. Do divadla jsem vyjížděli s dostatečným (aspoň při výjezdu se takovým zdál být) předstihem. Asi tušíte, že se něco podělalo... Skoro bych se nebál říct, že jsem to byl já... Přehlédnutí zákazu vjezdu mě stálo nejen peníze, ale zejména všechen rezervní čas. Čtvrt hodiny vypisování pokuty... ach jo... a tak dobře jsem si s borcem (pocházejícím ze stejného města jako já) pokecal, jak o lyžování, tak o divadle...
Divadlo Polárka s hostujícím Divadlem Stodola mělo na programu Nemrtvou nevěstu... Já jsem si připadal jako neživý běžec, poté co jsem vyložil dvě minuty před začátkem divadla Lenku před vstupem do budovy a odvezl auto na první volné parkovací místo půl kilometru dalko :-) Představení byla buď naprostá blbost a nebo blbost z červené knihovny :-) Nicméně atmosféru to mělo dobrou a já se výtečně bavil, červ to celé zahránil(a) :-) Takže pokud se chcete pobavit a nevadí vám, že třeba podobně jako já, ve hře nenajdete žádné hlubší poselství, tak potom vřele doporučuji...
Aby toho denního programu v podobě 350km autem, 69km na běžkách, 0,5km běhu, policistů a divadla nebylo náhodou málo, zamířili jsme ještě do hospody. Shodou okolností jsem se ocitl někde, kde jsem už jednou v životě byl a kde jsem se si pochutnal na skvělé vepřové krkovičce... a zkuste hádat, co jsem si asi dal :-) Nemohu si pomoci, ale U Dřeváka mi chutná :-)
Ženám, běžkám a jídlu skol!
Žádné komentáře:
Okomentovat