Hukot motokrosových strojů nenechával příliš prostoru pro jakoukoliv diskuzi, takže jsme zarytě mlčeli a koukali. A že bylo na co koukat... Už v tréninku se rozsekal jeden lyžař efektním skokem plavmo z trati, naštěstí vyvázl snad jen se zlomeninami... To vám povím, já měl takovou chuť projet jakoukoliv z krosek... Že je přání otcem myšlenky, říkám poměrně často a poměrně často to vychází :-) Zrovna když mi tato myšlenka proletěla hlavou, proletěl okolo mě naštvaný závodník, jemuž se rozsekal lyžař. Když chcípl tu žíznivou benzínovou bestii, tak první, co uslyšel, byla moje otázka, zda bych se nemohl svézt... Jenže stejně jako je život plný přání a otců, je i plný nedorozumění... Borec mi odvětil, ať si vezmu lyže, když chci. No takhle jsem si to nepředstavoval, ale co, tomuhle se teprve říká výzva.
Doběhl jsem do auta, přezul se do promočených lyžáků a drze si osvojil Jániny běžky, přeci jenom jsou o několik desítek centimetrů kratší než moje fošny. Když jsem doběhl zpět k motorce, borec na mě koukal jak spadlej z višně, jeho rezignovaný pohled jako by říkal: "Magore!" Vysvětlil mi pár základních pravidel a signálů, podal mi lano uvázané k motorce a nakrmil toho křiklouna dávkou na plno otevřeného heftu... Zařazení jedničky zaznělo jako rozsypaná bedna kovového nářadí, kterou naštěstí přehlušil řev té bestie.
Přestože šlo o očividně opatrný rozjezd, měl jsem plné ruce (i nohy) práce, abych to ustál. Že jsem měl plné kalhoty, to vám tady popisovat nebudu :-) Po, pro mě raketovém startu, následovala rovinka závodního okruhu, kterou jsme prolítli rychlostí, že se mi třásla kolena a zimou to nebylo... Skoro bych raději, aby se mi zapalovala lýtka, ale co naplat, občas si člověk nevybere. Zatáčku jsme rozhodně nemohl dát stejně jako sjezdaři, to bylo zkrátka s běžkami téměř nemožné, takže jsem letěl až po ledovém mantinelu lemujícím celý okruh. Dvě zatáčky, dvě rovinky, tak tomu se říká ovál a já ho dal celý bez pádu, juchůůů! Borec na krosce letěl dál, druhé kolo, třetí kolo... Strach mě ani na okamžik neopouštěl, nicméně, mozek se začal krmit adrenalinem tak překotně, že jsem se snad i usmíval. Po čtvrtém kole jsme museli z trati, končil trénink, na řadě byly první rozjížďky. Najednou přiletěla vzduchem... sněhová koule a trefila mě do hlavy, skoro jsem se probudil, díky Jirko! :-) Za ní další, tentokráte otázka: "Jedeš závod?" No tak to teda LOL! "Jedu," odvětil jsem. Ještě jsem dostal pár rad a strachy se nemohl dočkat druhé rozjížďky...
Šero protínaly paprsky světlometů a v dálce bylo možné spatřit ambientní osvětlení nedaleké papírny, od které jsem si přál jediné, aby mi netiskla parte, tedy aspoň ne dříve než za necelých devadesát let :-) Výstřel startovní pistole poměrně typicky uťal proud mých myšlenek, ústa mi zacpal sníh servírovaný zadním drapákem Frantova stroje, který se rozhodně s ostrým startem nepáral. Zato já se málem rozpáral, ruce se mi protáhly jak Saxaně... Ale i tentokráte jsem to ustál, do první zatáčky jsme vjížděli na druhém místě, vzápětí jsme nemálo ztratili tím, že jsem nehodlal opustit mantinel. Následkem strachu, řevu motorů a zvráceného reje světel si toho už více nepamatuji. Vše se mi slévá do jedné adrenalinové kaše, kterou jsem pojídal zběsilým tempem... Druhým a posledním útržkem paměti je pohled na téměř okolo vpřed projíždějící vítěznou posádku pod šachovnicovým praporkem. Rychlý pohled do poslední zatáčky dal vyniknout i druhému v pořadí, kterak jen těsně míjí dvě sestřelené motorky... To už se pomalu ocitáme v téže zatáčce, jen se štěstím mně vlastním těsně míjíme hromadu šrotu a projíždíme jako třetí cílem. Euforické pocity však nepřichází, poněvadž chvilka omámením ochablé pozornosti přináší své plody a můj pád... V těle mi chrastí a jen s velkou bolestí se zvedám, mám pocit jako by přes mě přejela rolba i se stopovačem.
Třetí místo v rozjížďce nakonec nestačilo na postup do dalších bojů, což je více štěstí než-li smůla... Nevím totiž, zda bych další jízdu přežil. Stačí, že ještě o pár dní později přemýšlím, zda svěřit svá chrastící žebra ostřížímu zraku pana Röntgena a nebo přesvědčit sám sebe, že na zlomené kosti se neumírá :-) Přestože šlo o vskutku nevšední zážitek, tak doufám, že si příště osedlám spíše nějakou z motorek :-)
Třetí místo v rozjížďce nakonec nestačilo na postup do dalších bojů, což je více štěstí než-li smůla... Nevím totiž, zda bych další jízdu přežil. Stačí, že ještě o pár dní později přemýšlím, zda svěřit svá chrastící žebra ostřížímu zraku pana Röntgena a nebo přesvědčit sám sebe, že na zlomené kosti se neumírá :-) Přestože šlo o vskutku nevšední zážitek, tak doufám, že si příště osedlám spíše nějakou z motorek :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat