Jistě uznáte, že tomuhle jsem nemohl odolat a byl jsem již předem odsouzen k tomu, že si tento závod aspoň jednou v životě zkusím :-) Vyskytly se samozřejmě drobné problémy, třeba kde vezmu další čtyři členy hlídky, kteří se propůjčí této zvrhlosti na běžkách, abych se mohl přihlásit? :-) Ano, existovala varianta startovat jako jednotlivec, ale to "POUZE" na 50km trati a to zkrátka nešlo :-)
Jak to tedy dopadlo? Čtrnáct dní jsem ležel s chřipkou v posteli, o víkendu jsem pak dal na Vysočině přes 130km na běžkách, abych jako zjistil, zda to mám šanci přežít. Týden jsem pak polomrtvý nebyl schopný jakéhokoliv sportu, v pátek jsem šel naposledy do práce, pak se doplácal na vlak do Prahy, adrenalinově jsem se probil našim hlavním městem k bráchovi, v sobotu vstal v 5:30, o hodinu později společně s rodiči naskočil do auta a vyrazili jsme do Svatého Petra, v 8:30 mě naši vyhodili na místě startu (pomiňme skutečnost, že závod byl odstartován v 8:00 :-)).
Já si v klidu připnul ledvinku s foťákem, mobilem, půl litrem čaje (s cukrem a solí - oldschoolovej ionťák jak vyšitej :-)) a pár energetickými bonbóny, pustil GPSku na mobilu, vyfotil prostor startu a cíle, připnul hole a v 8:44 vyrazil, po pár metrech jsem drze vjel do startovního koridoru, ve kterém byla právě odstartována vlna žen do 19 let. Moc povedené, vzhledem k tomu, že trať začíná stoupáním do modré "Turistické" sjezdovky, tak se dá očekávat, že se nepojede podlaha a tak jsem mohl mít skvělý výhled ;-) Skutečnost byla trochu horší, celý den jsem bojoval s rozpadajícím se zubem (v lepší případě plombou), zduřenými uzlinami a nevyspáním. Nevyspání jsem se nerozumně snažil dohnat během dvouhodinové cesty autem z Prahy. Probudil jsem se asi půl hodinu před startem a v podstatě ihned po opuštění auta jsem naskočil do závodu. Již v prvním kopci jsem pochopil, že to nebude zrovna můj den... Zpátky však k děvčatům, pohled na ně byl více než příjemný, jenže mě brzdila, takže jsem je nechal bez váhání daleko za sebou a nedobře naložený pokračoval v přejíždění vln předcházejících (další na řadu přišli chlapi nad 60 let :-)) Už na sjezdovce jsem pochopil, že nejen já nejsem v kondici, i mé skateové běžky na tom byly příšerně... Předváděly podobné divadlo jako na posledních závodech, na Žďárské lize mistrů... Trať závodu vedla v rozličných nadmořských výškách (od 744-1271m), někdy v otevřeném terénu, někdy v lese, jednou ve stínu, podruhé na slunci, jednou v rozsoleném sněhu jednou na zcela kompaktním podkladu, takže bych si ani nedovolil předpokládat, že pojedou celou dobu výjimečně, ale že je 2/3 trati budu tlačit i pohledem a že si budu připadat jako v písečných dunách, tak o tom se mi ani nezdálo... A to, že jsem od začátku všechny přejížděl, tak to neznamenalo nic jiného, než že jsem to zcela typicky přepálil :-) Na třetím kilometru jsem toho měl tak plné zuby, že jsem vážně uvažoval o tom, že to zabalím... Možná jsem to měl udělat :-) Hned v prvním sjezdu jsem skončil mimo trať, ne netypicky jsem se rozčiloval, jak přede mnou všichni v první zatáčce sjezdu pluží, asi na rozdíl ode mě věděli, že je to vracečka, já to pustil bez brzdění, do zatáčky se nevešel, tak jsem skončil ve škarpě, ještě že jsem aspoň nezlámal běžky :-) K tomu pádu jsem ještě v průběhu závodu přidal další dva - oba zavaděním běžky o něco mimo trať při předjíždění do kopce, ale to jsem se jen lehce poskládal k zemi bez následků... Horší následky pro mě měla samotná trať, na prvních dvanácti kilometrech nepoznáte tařka žádné klesání, zato nastoupáte tak 650m (hmmm, nejsme daleko celkovému převýšení Marcialongy po 70km :-)). Jestliže jsem to balil na třetím kilometru, tak nevím jak bych mluvil o 12km nebýt toho, že jsem na 10km drze navštívil občerstvení... Má naivní představa, že dám celý závod jen se svými zásobami vzala za své více než brzy. Nebýt občerstvovaček, tak mě asi tak na 20km odvezla horská služba na skůtru... Ale zpět na 12km, ještě než jsem se tam vyškrábal, potkal jsem borce v protisměru se zlomenou běžkou (Fischer RCS - jo byl to krásný řez ;-)), prvně jsem si říkal, kde k tomu přišel, záhy jsem to pochopil... Přede mnou se objevil sjezd, který jsem už jednou viděl na videu, místo, kde už byly vypluženy závěje jak od rolby, hromada lidí ho sbíhala s běžkami v rukou a ti zbylí se váleli jen přes druhého :-) První třetinu, tu mírnější, jsem plužil, mlžil a kristiánkoval a když už přede mnou byli jen ležáci a běžci, tak jsem to za mohutného řevu: "Pozooooor, jedu z pravaaaaa!" pustil šusem :-) Jen 55km/h... Nebýt přede mnou tolik nebezpečných zjevů na běžkách, mít tam stopu, tak to bylo odhadem na 70-80km/h, pustit to tedy z vrchu :-) No a zbytek trati byl jak přes kopírák, většinu trati jsem útrpně tlačil běžky vpřed, do kopce jsem většinu předjížděl a z kopce a po rovině mi to ta většina vracela. Síly ubývaly neskutečnou rychlostí, nebýt občerstvovaček, tak jsem to nikdy nedal. A když jsem u nich, nemohu nevzpomenout na happeningy nebo jak bych nazval tu pohodičku, kdy většina lidí sundala běžky z nohou a v klidu pojídala a popíjela. Čím dál jsme byli, tím byl tento trend patrnější:-) Když se vyjelo na hřeben, nešlo odtrhnout zrak od překrásných výhledů, to vám byla taková krása (už se těším na čistě turistický návrat do Krkonoš...) Podobně jako výhledy mě bavilo zdolávání sjezdovek napříč aneb není nad to, když Krkonošská magistrála křižuje nejednu sjezdovku :-) Díky neskutečné únavě, která možná překračuje i tu z Vasova běhu si toho moc z trati nepamatuji, pohledem jsem typicky, s výjimkou zmiňovaných výhledů, hypnotizoval patky lyží přede mnou... Vlastně si vzpomínám už jen na tři momenty. Jedním z nich byl návrat do výše popisovaného šíleného skopce, tentokráte z druhé strany... To mnozí sundávali běžky a já nebyl výjimkou. Vyndal jsem pytlík s těstovinami a začal během pěší procházky (během závodu :-)) pojídat své oblíbené penne, jo a pak jsem dostával sníh z bot několik minut, než se mě je opět podařilo dostat do vázání... Posledních 18km naštěstí bylo s výjimkou tří hrbků jen z kopce a na většině trati zůstala klasická stopa, která díky vyšší moci vymrzla a tak mi umožnila přežít a dostat se do cíle v jakž takž nemrtvém stavu :-) Mimochodem nejen posledních 18km jsem jel, když už tak soupaž, mám pocit, že celkově bych možná napočítal 25-30km, které jsem zdolal soupaž... Pověstnou třešničkou na dortu bylo cílové klesání po sjezdovce. I toto jsem viděl na výše zmiňovaném videu, vypadalo to dost podobně jako v předchozím případě, válející se lidé v muldách, za které by se nemusela stydět speciální trať pro jízdu v boulích :-) No co, podjel jsem pásku a vjel do segmentu sjezdovky, který patřil sjezdařům, zde udělal pár obloučků, než se přede mno objevila skulina a já to poslal odpolední rozrytou sjezdovkou šusem. Modlil jsem se, aby mi do cesty nevletělo jedno ze dvou dětí v dálce přede mnou stejně jako prknaři nepříliš sledující dění okolo... Během chvilky se ze všech stali statisté a já letěl nemalou rychlostí do cíle :-)
No a jak to tedy dopadlo? Blbě... Se svým nelichotivým časem 4:57 (a ještě nelichotivější ztrátou na vítěze 1:13) bych se zařadil na 22. místo z 81 hlídek, tzn. že mě getlo 21 * 5 = 105 závodníků a za mnou jich zůstalo 60 * 5 = 300. Je jasné, že díky neoficiální účasti jsem nejel na krev, zároveň to však nebylo samo sobě slibované turistické tempo, jak vidím závodníky před sebou, tak se jednoduše neznám :-) Moje příprava byla mizerná, nejvíce to bylo patrné na běžkách, to nebylo na závodění... Jenže aby to mělo smysl, musel bych být v Krkonoších již v pátek, přespat tam, vyspat se, mít spravený zub, nechat si profesionálně namazat běžky (na Jizerské 50 se za takovou přípravu běžně platí 1300Kč) a připravit se psychicky, fyzicky (nemyslím tím přibrané 4kg od Jizerské 50 :-)) a seznámit se dopředu s tratí, aspoň teoreticky (a ne nechat se překvapit, jak jsem to provedl...) Jenže tohle všechno by vyšlo na několik tisíc korun, které pro mě nemají smysl vyhazovat a zvlášť ne v případě, když jedu neoficiálně :-) Takže bych asi řekl: "Jaký si to uděláš, takový to máš :-)" Každopádně věřte, že to byl s největší pravděpodobností nejtěžší závod, který jsem kdy (ne)absolvoval. Krom poznání a zároveň nepoznání Krkonoš jsem si poprvé vyzkoušel dlouhý závod bruslením (doposud to bylo maximálně 25km na Orlickém půlmaratonu) a zjistil jak to bolí (po 30km jsem dokonce musel rozepnout boty, abych v nich přežil). Takže máte-li rádi hory a sníh, tak vám tento závod jistě nedoporučuji, projeďte se Krkonoši nezávodně! Pokud však máte rádi bolest a totální vyčerpání, kdy nevíte, co vám v těle selže dříve, tak vzhůru na závod hlídek! :-) ...se mnou se tam asi již nepotkáte ;-)
Zajímavé odkazy:
Žádné komentáře:
Okomentovat