ZLM 2015 a short track - kde je síla a výdrž má?

Vážně přestávám chápat, proč žiji celý život v domnění, že jsem výborný bruslař, zvlášť když se mě ZLM snaží již druhým rokem přesvědčit o právem opaku. :-)
Stejně tak je k nevíře, že i před tímto podnikem ZLM jsem se cítil zdravý. Takže, kde budeme hledat výmluvy pro neúspěch tentokrát? :-) Tak snad abych to vzal z opačné strany, odvážně zveřejním skutečně příčiny neúspěchu - nejsem dostatečně rychlý! A proč nejsem dostatečně rychlý? Jednoduchá odpověď... Neumím bruslit, nejsem dostatečně silný a nemám dostatečnou výdrž. Tak ještěže tak dobře vím, na čem zapracovat :-) Vzhledem k výše uvedenému se nezdá být dobrým nápadem to, co jsem provedl v průběhu neděle... 12km na kole by možná ani tak moc nevadilo, ale těch 27km chůze, kdy se mi do cesty postavila Pálava už poznat šlo, zvlášť, když počátečních 12km po rovině následovalo 15km kopcovitějších, na které mi zbyly už jen dvě a půl hodiny. Možná jsem se mohl šetřit i co se týká jídla... K snídani pět Kofil, po cestě sáček gumových bonbónů a šest čokolád, po návratu kysané zelí a cottage. Při příjezdu na Vysočinu jsem neodolal z Francie dovezeným plísňovým sýrům spolu s hromadou nezdravého pečiva a másla. To jsem ještě pro jistotu zaklopil jablkem a čtvrt kilem tvarohu s medem a nakonec povedeným zeleninovým salátem, jen ho nemuselo být půl kilo a víc...
Na závody jsem vyjel spolu s Láďou a Láďou, no ano, úsměvná vzpomínka na Karla a Karla mě neminula, nicméně tato konotace sem nepatří, už jen proto, že jsou tak dobří sportovci. Na zimák do Žďáru nad Sázavou jsme dorazili s dostatečným předstihem, nicméně stejně nám nepatřila lepší než devátá rozjížďka... Nezbytný trénink na ledě ukázal ve své ohromující čistotě špinavost mého stylu s největším flekem v podobě jistoty stání na nožích... Společně rozbruslení 90 závodníků ukázalo i limity místního ledu, to jen mimo jiné. Také ukázalo to, jak rychle se mohu unavit a unavím :-) Přijde mi srandovní a možná i divné, jak lehkovážně i zodpovědně dokážu brát ZLM. To že to neberu jako smrtelně vážné sportovní klání vám rozklíčoval již odstavec o tom, co že jsem v neděli všechno vyváděl. Ale je tu také opačný úhel pohledu, kterým mě můžete spatřit, jak s Láďou běháme do schodů zimáku, dáváme si rozcvičku, provádíme strečink, pilujeme techniku na ledě a v hlavách kalkulujeme ty nejlepší strategie pro závod...
Jenže nakonec je to stejně jen o tom čísle na stopkách. Těch pár desítek vteřin, které jsou vám vyhrazeny od startovního hvizdu po okamžik než obkroužíte tři okruhy okolo zimního stadiónu... a to číslo bylo neúprosné. Co mi byla platná náhodě nenechaná startovní pozice, co mi byla plátna čistá stopa v zatáčkách, kde nehrozilo, že se zabiji (že byla o hromadu metrů delší o tom raději ani muk, strategie upřednostňující bezpečí před rychlostí okořeněné rizikem), co mi byl platný nesilový styl, kdy jsem se snažil o rychlobruslařské pojetí, povahy spíše technické? ...když jsem byl nakonec tak pomalý.
Oproti loňskému roku, kdy jsem startoval nemocný, jsem se zlepšil o pouhých 11 setin vteřiny a to je smutné. Nechutnému času 46:04 odpovídá nechutná 14. pozice (horší než loni) a průběžné 7. místo v lize. Tak příště snad radostněji a lépe... A to jsem zvědav, jak se zlepším v kuželkách :-)
PS: Ještě že jsem si téhož večera zlepšil chuť nočním běžkováním na závodní trati u Hotelu Ski. Desátá hodina se snoubila s oblohou posetou hvězdami a vůbec... Byla to krása!