Veltrusy - poměrně pěkný zámek, který se právě opravuje, na pohled se zdá být celkem zchátralý. To co mě ovšem okouzlilo, byl zámecký park plný překrásných stromů uctihodného stáří a přilehlé aleje, radost pohledět.
Říp, no co vám budu povídat, kopec... Kopec, na kterém byl snad každý, tedy kromě mě :-) Což už vlastně neplatí :-) V práci mi říkali, že je to kopec, který se jen tak na kole nedá vyjet... Dobrá výzva :-) Na tato tvrzení mám univerzální odpověď: "Většinu kopců lze zdolat na kole, v nejhorším trialově - vyskákat, bohužel však nejsem obdařen těmito schopnostmi (chápej - jsem jen líný se to naučit a pořádně natrénovat, ve skutečnosti to není o ničem jiném, jako většina věcí na světě), abych vám to mohl dokázat." Pod Řípem jsem měl v nohách 50km průměrnou rychlostí blízkou 30km/h, ta měla však rychle a rapidně klesnout, což jsem vzápětí poznal na svoji kůži... Asfaltka zmizela pod lesem, a objevil se nechutný betonový povrch, kdybych však věděl, co se objeví za chvíli, tak bych o betonovém povrchu psal mnohem přívětivěji. Během pár metrů v lese jsem byl obklopen bojovným stádem komárů. Tak neodbytné potvory jsem dlouho nepotkal! Následkem nízké rychlosti jsem se začal nesnesitelně potit, nesnesitelně proto, že mi všechen pot tekl do očí a postupně je vypaloval, a tak jsem za stálého máchání rukou sundával za jízdy brýle a následně i helmu. Kopec chtěl svojí strmostí vyvrátit výše napsané tvrzení o zdolatelnosti kopců... Ale mé odhodlání zabil až prťavý komár, který mi vlétl do ucha, následkem úleku jsem sjel z betonové cesty a málem zahučel do neznáma. Toto jsem sice ještě ustál, tedy v případě kola spíše useděl, ale návrat na beton přes malý schodek mi již nevyšel, protože jsem právě jednou rukou odháněl další útočníky a to se mi stalo osudným - šlápl jsem na zem. Sice jsem se rozjel a zbytek kopce již zdolal, ale nebylo to čisté, no znáte to "co není stopro to mě vždycky smolí..." Na vrcholu jsem v rychlosti zkouknul rotundu a pak se vydal po žluté dolů. Zastavil jsem se na pražské vyhlídce, která nabízí nevšední rozhled do krajiny, který vskutku stojí za to. Od vyhlídky vede žlutá po skále a kamenech, nádherná a umravňující. Po prvním málem letu přes řidítka do propasti jsem způsobile slezl z kola snažil se po svých slézt dolů, moc to nešlo, ale přesto to bylo krásné...
Cesta z Řípu na Okoř byla hodně nechutná a podivná, jel jsme po silnicích snad sedmé třídy, několikrát jsem pískal na zajíce, aby se mi klidili z cesty. V Straškově mě málem přejel vlak, na nezabezpečeném železničním přejezdu jsem zastavil a už chtěl jet, když v tom se najednou zleva přiřítil šnečím tempem nehlučně jedoucí motoráček (snad to jde vykvaltovat?), no bylo to o fous... Ve Veltrusech jsem ve vietnamské večerce doplnil chybějící tekutiny a dál se plazil po těch zvláštních cestách. Např. hned ta z Veltrus do Kralup je lemována železniční tratí, na čemž by nebylo nic divného, kdyby koleje neležely asi tak metr od krajnice, to jsem vážně ještě neviděl... Na této silnici mě málem o život připravil kamion, který mě předjížděl v okamžiku, kdy proti jelo auto, nikdo už neměl kam uhýbat a já tak zažil blízké setkání třetí druhu... Se štěstím jsem však přežil a brzy sjel na silnice asi tak třicáté páté třídy. Zde jsem nesutčněkráte kufroval, takže jsem se na Okoř dostal až někdy po půl deváté, stihl jsem tak již poslední sluneční paprsky, které se zařezávaly do kamenných zdí impozantní zříceniny.
Na zbylé cestě do Prahy jsem už naštěstí nic podivného nezažil a tak mi zbývá poslední bonbónek již čistě pražský. Pod Babou jsem dojel žiletkáře na krásné silničce. Ještě nedávno bych se zachoval zbaběle/vychytrale/mazácky - nazývejte to jak chcete, dojel bych ho, tak aby si mě všiml, na což mnozí cyklisté (aspoň ti se srdcem závodníků) reagují tak, že se snaží člověka urvat. Pokud bych během této fáze neodpadl a naopak vyhodnotil situaci jako zralou pro předjetí (tj. dokážu ho předjet a ještě mu ujedu), tak bych to učinil. Poslední dobou jsem však větší střelec, takže mi stačilo, že jsem ho dojel a rovnou jsem ho i předjel bez nějaké taktiky. Dokonce jsem měl dost sebevědomí na to, abych se neotáčel jestli se mě chytl a jede za mnou v háku. No byla by také pošetilost myslet si, že ne. Díky mým tělesných proporcím a posedu na horském kole je za mnou aerodynamický pytel, do kterého by se vlezla půlka pelotonu Tour de France, natož jeden pražský šampónek. Pardon, nebyl to takový šampónek, po kilometru, kdy za mnou jel v háku rychlostí okolo 40km/h (ano, ani necelých 100km, které jsem měl právě v nohách mi v tom nějak nebránilo) mě borec předjel. V tu chvíli jsem si konečně mohl v háku prohlédnou jeho kolo, krásné Pinarello (tipoval bych to na Dogma 65.1 747 Rosso, jednoduše italská hračka s cenovkou okolo 200.000Kč). No v háku za tímto borcem, ano v tu chvíli mě začala opouštět představa, že je to šampónek, spíše to bude nějaký závodník, jsem se začal těšit na závodění po Praze. Mé představy však utnuly první semafory, borec přijel na červenou, chvíli balancoval jako pověstný Duratec a když nic nejelo, tak křižovatkou projel na červenou. Já ještě mnoho dlouhých vteřin čekal na zelenou než jsem se pustil do stíhací jízdy. Za semaforem následoval kopec, ve kterém šel týpek ze sedla a otáčel se po mě, já šel ze sedla také (jaká hloupost, ti kdo mě znají, ví, že si vlastně vůbec nesedám, bodejť by taky jo, snad si nemyslíte, že by mě sedlová trubka unesla, takového pašíka...). Do kopce jsem ho parádně sjížděl a vůbec to vypadalo dobře, než borec odbočil někam z hlavní silnice, takže jsem zase prohrál, protože v životě se na nějaké kdyby nehraje. Ale mi to nevadilo, boj to byl krásný :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat