Jednadvacátý březen, na naprosté většině území naší vlasti vládne jaro a tak není divu, že o běžkování projevili zájem jen jeho nejvíc nejskálopevnější vyznavači. Když o tom zpětně přemýšlím, tento výlet nemohl přežít nikdo jiný, než právě ti, kteří se ho zúčastnili :-) Tedy s čestnou výjimkou v osobě Magdy, která s námi bohužel nejela, ale jistě by to zvládla s úsměvem podobně jako Jáňa. Jo, do mariáše chybí už jen třetí tanečník, kterým nebyl nikdo menší než velký Jirka aneb Batman aneb Man in Black... Zkusil jsem si představit jak by naše výprava asi vypadala v případě účasti dalších kamarádů - Láďa by to po pár kilometrech otočil s hláškou že takové nelyžování mu za to nestojí a šel by na silničiku, Alda by nás po prvním kilometrů poslal ke všem čertům a šel by leštit silničku, a dál, dál jsem raději už ani neuvažoval, další by se totiž mohli uchýlit k násilí :-) Hospodské osazenstvo již znáte, tak vzhůru k zážitkům!
Den první á la "Ve stopě Jesenické 70"
Sobotní ráno mě doběhlo již po půl šesté, nemělo to zas tak těžké, nehýbal jsem, to asi následkem pádu do kómatu o pár hodin dříve... Cestou z Vysočiny do Jeseníku jsem posbíral Jáňu a mnohem později i Jirku. O půl osmé jsme vystoupili na parkovišti motorestu "Na Skřítku" a v devět jsme už sedlali naše divoká prkénka. Vše šlo v duchu rčení "přání otcem myšlenky" :-) Uvítala nás krásná jesenická krajina, modrá obloha a zářící slunce. Stopařem a trasyvůdcem jsem se bezostyšně jmenoval já sám. Cílem nebylo nic menšího než vydat se po stopách před čtrnácti dny zdolané Jesenické 70. Chceme-li se pravdě podívat do oči zpříma tak nějak mezi čtyřma očima (za předpokladu, že pravda není slepá nebo nepřišla aspoň o jedno oko), tak vyloženě jarní počasí bylo dokonalé na pohled, ale zdaleka ne tak pro běžkování. Vysoko nad nulou poletují teploty se slunečními paprsky měnily skupenství sněhové pokrývky na kapalné, zatímco stinná místa odolává skupenské změně s ledovým klidem :-). No ano, mazání byl mazec, jisté bylo jen to, že máza bude zcela nejistá stejně jako odraz při klasice. A tak není divu, že Batman stále procvičoval sílu paží při soupaži a skatu, zatímco já s Jáňou jsme se trápili mnohými pokusy o střídák. Společníka v nekonečném stoupání nám dělaly podivně hluboké stopy od těžké techniky. O jejich původci jsme se dověděli až když jsme v protisměru potkali rolbu, jejíž řidič zastavil na pokec. Říkal asi něco takového: "Já si najdu toho PIP!!!" Vzápětí se nám dostalo vysvětlení, že hluboké stopy patří traktoru, který jel vytáhnout po střechu zahrabaný teréňák nějakého pytláka. Mít kudlu, tak se mi právě otevírá v kapse. Šmejd pytláckej s chutí vraždit zvířata otravuje přírodu tím, že jezdí autem po lesích a ještě totálně zničí běžecké stopy... Zavřel bych ho, parchanta! Jáňu to asi také dost namíchlo, protože za zatáčkou se opřela do holí takovým způsobem, že jednu ohnula! Zpátky však na vrchol, tam kam jsme se dostali po hodně dlouhé době :-) Nicméně hlavní hřebenovka Hrubého Jeseníku byla dostatečnou odměnou za naše úsilí, krásné výhledy a konečně i rovinky, na kterých se dalo lyžovat... Netrvalo dlouho a my stanuli nad propastí, resp nad sjezdovkami na Ovčárně. Je mi potěšením oznámit, že do sbírky na běžkách zdolaných sjezdovek můžeme započítat další kousek. Na Ovčárně jsme si kvůli mě dali delší pauzu a pak vyrazili na Praděd kvůli obligátní skupinovce. Je skoro s podivem, že na Švýcárně, která byla nejzazším místem našeho sobotního výletu nepadly kynuté knedlíky s borůvkami, čest jejich, námi nenaplněné, památce :-) Cesta zpět byla naplánována stejnou, možná stejně děsivou, trasou. Krom Batmana nebylo široko daleko živáčka, který by měl chuť zdolat černou sjezdovku na běžkách směrem vzhůru... Tedy já tu chuť dostal, ale až v okamžiku, kdy jsem zjistil, že lze ze země dosáhnout na kotvu Pomy ;-) V půli kopce jsem si vyhlídl jednu neobsazenou, skočil po ní a nechal se vytáhnout až nahoru aneb s Černým na černé načerno... Měl jsem co dělat abych uhájit těsné vedení, Batmana jsem měl pomalu za krkem ;-) Jenže s poctivostí nejdál dojdeš... Si možná pomyslela Jáňa a vydala se do kopce po svých :-) Abychom na ni nemuseli čekat, vyrazili jsme jí naproti... Po černé sjezdovce... :-) Zadařilo se, Batman ukázal netopýřího eskymáka s běžkami a já to celé pěkně natočil ;-) Zpáteční cesta po hřebenu byla naprosto luxusní. Hned v druhém sjezdu v boulích jsem si definitivně připsal vedení v soutěži o padavku dne, Batman získal od cizí skupiny ocenění skokan dne a Jáňa díky zahnuté holi... (jo to by neznělo pěkně). Na konci hřebenu jsme to vzali nepříliš komfortním sešupem rovnou na Skřítka! Myslím, že tohoto dne jsem se konečně naučil plužit na běžkách... Po osmi hodinách na lyžích jsme měli v nohách 54km a 1300 nastoupaných metrů. Utahaný jak nikdy jsem nás odvezl na Ztracenku, necelé tři kilometry vzdálenou chatu/hotel. V téměř prázdné ubytovně jsme si objednali low-cost ubytování za 250Kč na noc se se sociálkou pro celé patro a oddali se odpočinku. Kupodivu nás náš trenér ani příliš nepeskoval za necvičení, třeba mu stačilo to, že jsem hodinu hráli pinec...
Den druhý á la "Dlouhé Stráně, krátký rozum"
Budík nás vytrhl z nedělního snění v sedm ráno. O osmi jsem už seděli v autě a mazali do Koutů. Kdo by to byl řekl, že na sjezdovku? :-) Mrholení a mlha byly našimi věrnými průvodci při výšlapu po červené sjezdovce - Hřebenovce. Na rozehřátí jsem tak našim tělům nadělili 500 výškových metrů... Na vrcholu jsem naskočili do běžkařské stopy a mlhu neopouštěje pádlovali na vrchol největší české přečerpávající elektrárny. Rozhledy byly vážně skvostné, Jeseníky jsou zkrátka kouzelné... bych jistě řekl, kdybych viděl dál než na dvacet metrů :-) Horní nádrž jsme obkroužili v luxusní stopě a mohli si tak užívat dlouhých výhledů na Severní ledový oceán ;-) Po jednom a půl kolečku bylo načase vydat se zpět. Tříkilometrové klesání nám vykouzlilo neobyčejné úsměvy. Ve sjezdařské postoji jsem se snažil marně nahánět přede mnou ujíždějícího Batmana... skoro ulítavajícího (sám jsem dosáhl rychlosti 54km/h a on mi přesto mizel)! Pak se stalo něco neočekávaného, mlha se rozestoupila a my po dobu asi jedné hodiny dostali možnost ochutnat počasí se sobotou srovnatelného (pro fotografování díky přítomnosti několika povedených mraků snad ještě lepšího). Jenže nic netrvá věčně a tak jsme se nedlouho před návratem na vrchol sjezdovky opět zanořili do mlhy. Z ní se naopak vynořily otázky hledající odpovědi... odpovědi jakže se kua dostaneme dolů po ledové pistě, kterou bylo nebezpečné lézt vzhůru natož ji pak zkoušet sjet na běžkách dolů... Nakonec jsem to vyřešili šalamounsky, Jáňa jela vlekem dolů a zbytek se pokusil získat bobříka odvahy... První dvě části sjezdovky celkem šly, ale závěr, byť šlo jen o modrou sjezdovku, stál vážně za to. Vypadali jsme tak zoufale, že nás chtěla svážet horská služba na pásové čtyřkolce :-) S díky jsme odmítli a pak poměrně při(před)posraně klouzali v paralelním postavení lyží kolmo k sjezdovce pomalu dolů... Nakonec se nám podařilo dostat se bez pádu až dolů, jestli jsem si zasloužili bobříka to nevím, ale maximálku jsem posunul na 59km/h... Jo celkem šlo o 34km a 1100m převýšení s pěti hodinami na cestě.
Den druhý á la "Jedeme stromečkem"
Jistě uznáte, že nejrozumnější, co jsme mohli udělat, bylo přesunout se na Červenohorské sedlo a pokračovat v Mlze... Ještěže bylo parkoviště otevřené zdarma, mít platit 200Kč, tak jedu raději zaparkovat do Prahy, bylo by to levnější ;-) Na sedle panovalo ultrahnusné počasí, krom neviditelnosti zde vládl i celkem slušně silný vítr. Naštěstí nás zachránily všudepřítomné kopce, člověk se zahřeje tak rychle, že neví, kde mu hole stojí nebo rampouch visí :-) Náš cíl byl i tentokráte jasný a neměnný - rozcestí Šerák. Cesta byla náročná, nebezpečná, vyčerpávající a přesto naprosto skvělá. Většinu pro nás neznámých krkolomných a v mlze schovávajících se sjezdů jsme jezdili stromečkem - Batmanovo pojmenování pro kličkování traverzem mezi řídce rostoucími stromy po zmrzlé krustě. K této zábavě se přidalo poskakování v notně zvlněném terénu a skutečnost, že více než polovinu trati se jede přes největší vrcholy ve stopě vyšlápnuté od lidí, poněvadž sem rolba nesmí :-) Na Šeráku nám přestalo být do smíchu, vyčerpání a vyčerpávající se čas vyměřený dni nám začal nahánět mráz kamkoliv... Naštěstí mě zachránila Jáňa svými brusinkami a Jirka hroznovým cukrem, jinak bych se ještě teď šeřil na Šeráku a to možná lehce přimrzle. Vše naštěstí dopadlo dobře a tak jsme krátce pře 18h dorazili na Vřesovou studánku odkud jsou to asi tři kilometry stále z kopce aneb další dokonalý zážitek... V cíli na sedle ukazovala GPSka dalších 24km s převýšením 700m a dobou jízdy něco přes tři hodiny...
Závěrečné poučení
Chcete-li si užít krásu hor se vším všudy, nepůjde to bez skvělých lidí okolo! Tímto bych chtěl poděkovat Jáni a Jirkovi za báječný víkend a za povedených 112km s převýšením 3100m :-) Skol!
