Úvodem

Třetí rok v řadě se společně s Jirkou snažíme vybudovat tradici vánočních dovolených na horách. Slovem "dovolených" rozumějte, že je dovoleno sedřít se z kůže, nejlépe na běžkách, v posilovně a nebo při jakékoliv jiné fyzické aktivitě... No dovoleno, možná je to doporučeno a nejspíše dokonce očekáváno... V roce 2012 jsme společně s Aldou vyjeli do Jizerských hor, v roce 2013 společně s Magdou, Evou a Kubou do Rychlebských hor a letos společně s Jančou do Engadinu ve Švýcarsku.

Zatímco se předchozí ročníky vyznačovaly třídenním formátem, Švýcarsko jsme si švihli širokoúhle, rovnou na šest dní. Podařilo se nám sehnat nerozumné ubytování za rozumnou cenu, navíc v těsné blízkosti kolébky zimních turistiky v Alpách. Tou kolébkou je v tomto roce 150 sezónu slavící Svatý Mořic a místem našeho ubytování 13km vzdálená obec La Punt-Chamues-ch. Prostřednictvím cestovní kanceláře CK Sport (pan Brecík) nám pět nocí a šest dní patřila jedna cimra školního krytu civilní obrany :-) Nezvyklý dvacetiosmilůžkový pokoj jsme sdíleli s ostatními Čechy a Slováky (des)organizovanými totožnou cestovní kanceláří :-) V ceně pouhých 3000Kč na osobu jsme dostali k dobru společenskou místnost s kuchyňským koutem (rozuměj, stěnou, ale kdo by takový výraz pochopil?), prostorem pro přípravu lyží kombinovaným s posilovnou, společné umývárny a toalety.

Den 0, sobota 27.12.2014 aneb řidičova řehole

Bylo nás pět a to i ve čtvrt na deset večer, kdy jsme se horko-těžko nasoukali do Fordu Focus, který jsme vyzdobili nezbytným střešním boxem. Co si budeme povídat, to auto není skutečně určené pro přepravu pěti osob, takže zejména ti na zadních sedadlech to vůbec neměli jednoduché... Kromě nás tří, jeli totiž i mí rodiče, kteří se rozhodli vyzkoušet švýcarské sjezdovky. Při balení auta jsem si několikrát posteskl "kéž bychom si vzali příklad z Janči." Ta s sebou vezla jediný pár běžek, holí a lyžáků, Jirka to měl krát dva a já pro jistotu většinu krát tři... Přejezd naší vlasti jsem si vzal za úkol já a hned jsem si to pěkně vyžral, jak pořádnou chumelenicí, tak slalomem mezi vysokou, které mě během hodiny jízdy totálně odrovnali, nakonec jsem to však táhl asi čtyři hodiny v kuse a až potom odpadl. Řízení se chopil táta, který jel do rána až na Rakousko-Švýcarské hranice. A ne že by to měl o cokoliv jednodušší, v televizi nezmiňovali silniční katastrofy spojené s přívaly sněhu v Německu s Švýcarsku jen tak pro nic za nic. Při rozednění jsem se tedy vrátil za volant a více než hodinový stint skrze zasněžené Švýcarsko plné zatáček, které přinesly hromadu drobných driftů, mi vymaloval na tváři úsměv od ucha k uchu. Okolo čtvrt na devět jsme dorazili do cíle.

Den 1, neděle 28.12.2014 aneb letištní výtržníci, soupažníci a souložníci

Po příjezdu do La Punt následovalo nedlouhé hledání krytu civilní obrany, který se měl stát našim domovem téměř na týden. Mnohem horší to však bylo s parkováním. Ale nakonec se vše podařilo a našli jsme jak ubytování pro nás, tak pro auto :-) Nejzajímavějším momentem byla skutečnost, že prodejce/organizátor zájezdu na místě nebyl, a tak de facto neexistovala v objektu osoba působící jako styčný bod mezi námi a vlastníkem objektu (obec/stát/kdo ví?). Nepočítaje tedy školníka, kterému bychom právě tuto roli mohli přisoudit, nebýt skutečnosti, že se na místě objevil letecky asi tak dvakrát za den :-) Tj. přišli jsme, doptali jsme se již ubytovaných na nějaký pokoj, sami se vybalili, kde nám to přišlo vhod a začali se pomalu chystat na první výlet. To že jsem sebou švihl hned ráno na schodech a jen tak tak, že jsem si nepřerazil záda nebo nerozštípl lebku raději zmiňovat nebudu :-) Mezi tím jsme se seznámili s mnoha běžkaři a dověděli se pár dobrých rad a také to, že den před našim příjezdem se v údolí Engadinu (okolo 1700mnm) ještě zelenala tráva. Před polednem se nám podařilo dostat se konečně na běžky, nejprve jsme si dali 3,5km dlouhý úsek do Zuozu na technickém sněhu, po něm následovala cesta zpět a pak na opačnou stranu směrem na Samedan. Tato cesta se již odehrávala na neveliké vrstvě přírodního sněhu ve stopách vyjetých lyžaři, nikoliv rolbou. Otočili jsme to až na letišti, kde to s námi chvíli nevypadalo moc dobře, už moje shybování na ceduli zákaz vstupu mohlo přitahovat nežádanou pozornost a když si to po cestě zpět Jirka namířil po letišti (rozuměj - po trávě za cedulí zákaz vstupu), tak netrvalo dlouho a přijela si pro nás ostraha letiště... Rychle jsme se uklidili a pádili zpět na ubytovnu. Tam jsme se pustili do hodování a pak se oddali malému šlofíku. Po probuzení nám trenér začal diktovat mučící cviky v posilce, takhle vytahané ruce jsem dlouho neměl... Naštěstí jsme si všichni vysloužili večeři, po které jsme společně vyrazili na pěší výpravu po La Punt. Okouzleni malebností vísky nám po návratu ani nevadila potřeba péče o běžecké vybavení. Nakonec bych se měl asi pozastavit u motta prvního dne - letištní výtržníky jsem již zmiňoval, soupažníci jsou víceméně také jasní - ani já ani Jirka jsme si nemazali klasické lyže a tahali jsme to soupaž. Takže zbývají souložníci - Jirkův to výraz, který může být poněkud zavádějící, de facto se odkazoval na skutečnost, že všechna lože byla ve dvou řadách nalepená k sobě, takže pokud jste očekávali nějaký peprný příběh, jakožto důsledek běžného pochopení slova souložník, tak vězte, že se rozhodně netýkal mě a já ani nikoho takového nezpozoroval :-)

Den 2, pondělí 29.12.2014 aneb posmutnělá hvězda a národ zametačů

První probuzení ve Švýcarsku bylo provázeno překvapivým pádem rtuti v teploměru zavěšeného před vchodem do ubytovny. Vydala se na pouť k metě -20°C a to nemluvě o tom, že zlí jazykové mumlali cosi o tom, že teploměr není v pořádku, poněvadž v autě mají -27°C. Ještě podivnější mi však přišlo vysvětlení některých účastníků výpravy, že nepůjdou na lyže dokud se neoteplí, nic divného, tedy nebýt skutečnosti, že zcela zřetelně vyslovili číslovku -18°C, řekněte mi prosím někdo, kde je rozdíl? Po snídani, asi tak okolo půl deváté jsme se vydali na cestu. Již předchozího dne jsme se spolu s Jirkou domluvili na výšlapu do sjezdovky. Podlehli jsme však hlasu Jáni, které se nelíbila naše volba a tak jsme sáhli po menší modré sjezdovce v Zuozu. Ale i tak se na nás Jáňa po cestě vykašlala (rozuměj - měla více rozumu než my dva dohromady) a těsně před obcí Zuoz to sama otočila. Okolo 9h ranní, kdy zazněly zvony místního kostela, začala právě naše pouť po sjezdovce Survih Variante a následně po sjezdovce Spih. Obě se mohly pyšnit maximálně tak modrou barvou, přesto nám výstup do 3/4 horní sjezdovky trval déle než třičtvrtě hodiny. Po cestě vzhůru mě zaujalo nemálo skutečností, ze sjezdovky nás nikdo nevyhazoval, byť nás provozovatelé nemohli nevidět, lyžaři zde nebyli téměř žádní, zato zmrzlý manšestr pod nohami nás mohl těšit (všeho dočasu) skoro všude. Již v tyto okamžiky jsem se sám sebe s obavami dotazoval na to, jak se asi dostanu dolů z toho příšerného kopce... Sjezdovek jsem na běžkách za život sjel nemálo, ale přiznávám, že žádnou alpskou... a už vůbec ne z výšky 2251mnm do 1722mnm :-) Když jsme se vyšplhali na smluvené místo nad krásný traverz, udělali několik fotografií slunce vycházejícího nad horami, nezbylo než se pustil dolů. Traverz byl nádherný, zcela ve mě odboural strach ze sjezdu, naopak mi přinesl mnoho kladných pocitů. Na jeho konci jsem počkal na Jirku a když dojel, bez bázně a hany jsem se pustil z hrany, z toho šíleného kopce dolů... Jeden oblouček, druhý oblouček a najednou ležím... Ležím a jedu! Ležím a letím! Akua! Kdybych si hodně fandil, tak řeknu, že nahoru to bylo se štítem (byť stromeček místo bruslení byl vlastně také selháním), jenže dolů to bylo regulérně na štítě... Co se stalo? Na zmrzlém manšestru se běžky, ostentativně se chlubící absencí ocelových hran, jednoduše neudržely nemálo příkrého svahu a podjely mi. Za normálních okolností nic hrozného, ale ne v tomto kopci, můj sesuv nešlo zastavit, popravdě řečeno, dlouho to nešlo ani přibrzdit... Prsty jsem zbytečně zarýval do zmrzlého kopce, snažil jsem se nedovolit silám, aby mě přetočily po hlavě dolů a u toho se tu a tam pokoušel vstříc pádu postavit hranou některou z běžek a navíc si nic nezlomit. I v tom šíleném mrazu netrvalo dlouho a já začal pociťovat pěkné teplo na boku, po kterém jsem sjížděl... už jsem pomalu viděl roztrhané hadry a do krve rozedřené tělo ledem a přitom stále nebyl schopen zbrzdit svůj volný pád... Konečně! Po 100m nebo také možná po 200m, kdy se strmost kopce umoudřila, se mi s vypětím všech sil podařilo díky jedné vzpříčené běžce zastavit. Trochu otřeseně a nepříliš nadšeně jsem se rozhodl prozkoumat škody... Světe div se, krom drobných oděrek nebylo poškozeno ani oblečení, natož já (zlomený nehet a poškozená nehtová lůžka jsem objevil až po dojezdu na ubytováni :-)) tj. trvalé následky za nula, poškození materiálu také za nula, tak tomu se říká "přijatelné ztráty" :-) V tuto chvíli jsem asi držel rychlostní rekord sjezdovky v jízdě po zadku :-) Poté, co jsem se postavil na nohy, jsem se rozjel dolů mnohem větší rychlostí než doposud, chvílemi jsem dokonce stačil začátečníkům na sjezdovkách, kteří se na svahu začali postupně objevovat :-) V půlce kopce na nás čekal další traverz s následným sešupem a protisvahem, hned napoprvé jsem tam dosáhl skvělé rychlosti a poněvadž se Jirka stále neukazoval, rozhodl jsem se znovu si to vyšlápnout. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem nepochybně Jirkovi zkazil sjezd, poněvadž pohled na mě, jak se bezradně řítím po svahu dolů, jistě otřese i takovými stálicemi jako je Jirka. Takže když jsem dorazil nad traverz, tak jsem ho spatřil nepřekvapivě hodně opatrně slézajícího prudký svah... Pak následoval opětovný sjezd pěkného kopečku, kde jsem dosáhl rychlosti 58km/h - not bad! Zbytek sjezdovky byl už nezajímavý, podobně jako cesta na ubytovnu. Tam jsme se potkali s Jáňou, dali si oběd a vyrazili na odpolední vyjížďku. Podobně jako první den jsme jeli směrem na Samedan, kolem letiště jsme to vzali v úctyhodné vzdálenosti a doplácali jsme se na vlakovou zastávku Punt Muragl, tam jsme to otočili a vydali se nazpět, mí dva soupažníci hodně nenadšeně, se slovy, že jde o příšerné plácání se beze stop a že to nemá cenu. Po návratu jsem se rozhodl dát si přídavek a tak jsem sám v 16:30 vyrazil do Zuoz na nákup potravin do Coopu. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem se vrátil za tmy. Potěšitelné jest, že jsem potkal podobné blázny jako jsem já, s čelovkou na hlavě. A bylo to fajn, byť jsem ji časem sám vypnul, ...rád jezdím po tmě :-) Ještě mi dovolte vrátit se k obchodu, nejvíce mě zaujala zdejší biomanie, koupit něco nebio bylo téměř nemožné, ceny byly samozřejmě vyšší, ale ne zas tak zásadně, biozelenina stála typicky 2-3 násobek naší nebiosupermarketové zeleniny a takové mléčné produkty privátní značky na tom snad byly i lépe... koupil jsem 755g bílého jogurtu za 1,30CHF, 755g nízkotučného tvarohu za 1,90CHF a 1l plnotučného mléka za 1,65CHF... A to, že mě prodavačka málem okradla o 10CHF raději ani zmiňovat nebudu. Nevím zda to byla nešťastná náhoda nebo záměr, nicméně po přepočítání kovových drobáků, zatímco u pokladny stál již další zákazník, jsem zjistil, že mi chybí výše zmíněný obnos peněz, po upozornění mi beze slov vytáhla z pokladny papírovou desetifrankovku a bylo vyřešeno... :( Po návratu jsem si ukuchtil večeři a šlo se opět posilovat, hmmm čtyřfázový trénink? Po posilce jsme pokračovali ve včerejším průzkumu vesnice, tentokráte jsme se vydali na opačnou stranu. Nedaleko od nádraží jsme v oknech jednoho domu spatřili přitažlivé tanečnice (asi nám už z toho tréninku hrabalo, jo a Janči snad nepřipadaly ani přitažlivé :-). Avšak i na nádraží jsme si nadále připadali jako Alenky v říši divů, zpáteční jízdenka pro tři dospělé osoby do Davosu (leží za kopcem) by nás vyšly na 197CHF... Ajajaj! Rychle pryč... Cesta nás vedla dále nad obec, kde svítila obří pěticípá vánoční hvězda. Po vzniku série fotografií Sabelell je hvězda, pardon, Sabelell je ve hvězdě :-) jsem si všiml zvláštní elektroinstalace a nenapadlo mě nic jiného, než to vyzkoušet, vytáhl jsem hvězdu ze zásuvky a ona opravdu zhasla, aneb šetříme elektrický proud Švýcarsku :-) Při odchodu jsem ji opět zapojil a nás čekala poklidná cesta zpět do obce, tedy aspoň do okamžiku, než mě napadlo zasáňkovat si na botách strčených do sáčků určených pro sběr psích exkrementů :-) Poslední obohacení návratu lze přisoudit Jirkově fantazii, ve které se odehrála scéna krádeže obří hvězdy na velkých saních, které jsem spatřil před jedním barákem. Poté co jsem se přestal smát, jsem si uvědomil, že někdy může být člověk rád, že s ním na výlety nejezdí všichni jeho kamarádi, protože jsem si hned na někoho vzpomněl, kdo by to bez skrupulí provedl :-) Úplný závěr pondělí patřil několika fotografiím na venkovním kluzišti, které zdobí snad každou vesnici v Engadinu. Při té příležitosti a při pohledu na neskutečně velkou skrumáž na kluzišti pro curling mi došlo, že tento národ neleze než považovat za národ zametačů - vždyť ono je to tak baví :-)

Den 3, úterý 30.12.2014 aneb PPE aneb Pure Penne Energy

Vstáváme brzy, stejně tak i snídáme a dokonce i opouštíme ubytování. Pro změnu k tomu využíváme auto, vyrážíme ve směru na Sils im Engadin. Poprvé projíždíme Svatým Mořicem, a také v něm končíme, to když vjedu do zákazu vjezdu poblíž bobové dráhy... Nezbývá než to otočit, ale kdo by odolal fotografii v opuštěném/vystaveném čtyřbobu, takže prvně zastávka :-) Po příjezdu do Silsu marně hledáme levné parkování (rozuměj - zdarma :-)), nakonec zaparkujeme v podzemních garážích, kde je první hodina gratis a ostatní neřešíme. Bohužel/bohudíky po ujetí prvního kilometru narazíme na opuštěné parkoviště u jezera, kde se neplatí, takže se ještě vracíme a po vzoru italů tam parkujeme. Opětovný start nás vede směrem na Maloju, nejzasší část Engadinu, odkud se startuje proslulý Engadin Skimarathon. Hned na začátku cesty je třeba vyřešit Nordic Checkpoint, malou budku, ve které sídlí výběrčí. Jak jsme se již před tím dověděli, snad nikdo z české výpravy za použití běžeckých tratí neplatil. 25CHF za pár kilometrů upravených tratí na technickém sněhu odmítáme platit i my, copak můžeme za sněhovou nedostatečnost regionu? Kdyby měli upravných slibovaných asi 240km tratí, tak by mi poplatek přišel adekvátní, ale takhle ne... Já jednoduše výběrčí ignoruji (pomiňmě, že jsem jí/mu stejně nerozuměl), Jirka se tváří, že má zaplaceno a Jáňa checkpoint zdaleka objíždí :-) Za normálních okolností vede běžkařská trať po jezerech Silvaplanersee a Silsersee, jenomže obě jsou nezamrzlá, a tak se pouštíme delší zato však horší cestou po úbočí prudkého svahu úzkou lesní pěšinkou. Ta je lemována kameny a skálami, radost pohledět... Kameny v neveleké sněhové nadílce nám resp. našim běžkám už takovou radost již nedělají... Jirka s Jáňou mnohé úseky nosí, já jich většinu zdolávám na běžkách a je to vážně adrenalin, skopečky a vyhýbání se lidem nad "propastí" :-) V sedle Majola to otáčíme okouzlení lesy a krajinou vůbec, po stejné pěšině se dostáváme zpět do Silsu, vracíme se do auta, kde si dáváme improvizovaný oběd, abychom se mohli vydat na další část cesty, která nás má zavést do údolí Fex. Hned od začátku nás čeká nemalé převýšení, které nakonec čítá 200m. Výšlap je poměrně nebezpečný, les zdvíhající se z údolí totiž patří sáňkařům a koryto/úvoz široký zhruba 2-3m nám často skýtá jen omezené možnosti uhybných manévrů, před shora letícími sáňkaři :-) Nicméně jsme přežili všichni a po vynoření se z lesa jsme si začali užívat nádherných výhledů (no ano, trochu kalených mlhou a zamračenou oblohou). Pro mnohé z nás to byla nejlepší dosavadní vyjížďka... Nic jiného se také popravdě nedalo čekat, opustili jsme kulisu majestátních hor zvedajících se z údolí se vydali přímo do jejich nitra. Já jen nemálo litovat, že mi nejedou běžky a tak jsem velkou část cesty zpět musel píchat soupaž o stošest. Jen tak mimochodem, třetí den jsem se začal dostávat na pokraj svých sil. Všichni mi ujížděli a zejména Jáňa, která si nás v kopci pěkně dávala... K autu jsme se vrátili krátce před setměním okolo 17h, kdy už svítily vánoční stromky. Ne že by asi někoho překvapilo, že jsem zase jeden po cestě vytáhl z elektriky :-) Opakovaný vtip však přestává být vtipem, a tak další úsporné opatření ve prospěch Švýcarska z mé strany již nečekejte :-) Na tomto místě se hodí zmínit motto dne S. Pure Panne Energy aneb s námi bez výpadků (a také bez elektřiny), další z citátů, které si na své konto připisuje Jirka... Po lyžování jsme skočili na nákup do Coopu v Celerině, a to byl vážně zážitek, hlavně zaparkovat a vyparkovat :-) Okolo 18h se ocitáme zpět na ubytovně a já si zcela netypicky dávám sprchu jako první. Absenci sil se snažím dohnat vydatnou večeří - jogurt, tvaroh a k tomu se musím uchýlit k nechtěným bíkovinám v podobě zavařeného vepřového masa a dokonce uzeného, tak hluboko jsem klesl... Po večeři následuje chvilka poezie, pardon, chvilka cvičení, tentokráte se však odbyla hodně symbolicky, pouze jedinou 15 prvkovou sérií kliků. Od cvičení nás totiž vytrhla možnost pokročilejší úpravy běžek za pomocí ručního strukturovače, které jsme radostně využili, aneb není nad to, naučit se novým kouskům (byť jsme staří psi :-)). Večerní procházka tentokráte začala hned za krytem na ledovém kluzišti, Honza nám půjčil dva páry bruslí, jednu hokejku a puk, takže jsme mohli naplnit další naplánovanou zimní radovánku - bruslení. Což jsme také udělali :-) Po bruslení padla jedna série shybů a tak jsme spokojeně mohli vyrazit na další noční výpravu skrze obec. Po vyšplhání na kopec, trenér zavelel, přímo za nosem, a tak se také stalo. Asi tomu chtěla náhoda, že se nám do cesty postavila obrovský mez, kterou jsme ne jednou využili k "sáňkování", nožnímu sáňkování. Po mezi nás ještě čekal kopec technického sněhu, který jsme se s Jirkou pokusili celkem úspěšně rozložit na prvočinitele :-) Na ubytovně pokračovala nekonečná Odysea s podtitulkem "běžky potřebují naši péči", nachystané byly v půl jedné ráno... Dal jsem si druhou sprchu a ještě dlouho nemohl usnout, to asi pro jistotu, aby se tělo náhodou příliš nezregenerovalo :-)

Den 4, středa 31.12.2014 aneb silvestrovské zvrhlosti

Hned první silvestrovskou zvrhlostí bylo mé časné vstávání, už v 6:45 jsem stál na běžkách a s čelovkou vyrazil do Zuozu, rolba musela jet maximálně tak čtvrthodinu přede mnou. Konečně jsem byl první ve stopě a na manšestru :-) V Zuozu jsem vypnul čelovku a otočil to nazpátek. Díky silnému větru a chumelení se stopa již solidně zavála, co naplat. Okolo 7:30 jsem už seděl na snídani s 8km v nohách. Na lyže jsme vyrazili až okolo půl desáté, vezli jsme totiž rodiče na svah a ne že by nás v autě nesedělo šest, na bězky s námi totiž vyrazil Honza, borec dračích lodí. První naší středeční destinací byla Celerina s nádherným kostelem, který najdete na většině fotografií poutajících k návštěvě Engadinu. Pokus o podobnou fotografii jsem si vážně nemohl nechat ujít stejně jako sjezd kamenného schodiště před kostelem, běžky mi ještě teď děkují :-) Po hodině ježdění po placce jsme sedli do auta a přejeli na včerejší destinaci do Silsu a znovu se vydali do údolí Fex. Tentokráte se jednalo o úplně jiné lyžování, za což mohlo několik zásadních změn. Jednou z nich bylo počasí, konečně jsme se dočkali pověstného azura, které tu mají lidé možnost údajně obdivovat 322 dní v roce (my doposud měli zataženo, větrno a chumelivo). Druhou, stejně zásadní, změnou bylo napatlání stoupacího vosku ma klasické běžky a první pořádný test střídáku v sezóně. Běžky mě tentokráte podržely a já luxusně (tedy na poměry nezdravě velké únavy) stoupal sluncem zalitým údolím a užíval si težko popsatelných krás pohoří a údolí. Kupodivu mi to celkem jelo i z kopce, prostě nádhera! Po dojezdu jsme vyzvedli rodiče na sjezdovce, znovu nakoupili v Coopu v Celerině a jeli zpět na ubytování. Následovala opuletní hostina, nabíjení veškeré elektroniky, praní a sušení prádla. Večer nás čekal mnou toužebně očekávaný zážitek v podobě jízdy po místní železnici. Nakonec jsem slevil z nároků a spokojil jsem se s jakoukoliv jízdou namísto luxusní výhledové vyjížďky za neskutečné peníze. Problém nastal malinko v tom, že vlak měl jet až za necelou hodinu a tak jsme vyrazili do Zuozu pěšky, že se svezeme až směrem zpět :-) Na začátku obce nás uvítala sjezdovka, jejíž malou část jsme sjeli po zadku (zajímavá masáž :-)). Druhou atrakcí se stal šikovně umístěný radar, samozřejmě mě nenapadlo nic lepšího, než si dát závody s panem Dopplerem :-) Rychlejší byl jak on, tak Jirka :-) Mých počátečních 14km/h trumfl Jirka hravě 22km/h, poté jsem se zlepšil na 20km/h, ale na Jirku to nestačilo... (v zimních botech na zmrzlých a zachumelených kočičích hlavách :-). Ztřeštěnosti vzápětí vystřídal obdiv... Nádherná vesnice s úžasným centrem, krásným kostelem a neméně okouzlující arichtekturou čehokoliv v centru... Cesta zpět se odehrála prostřednictví železnice, je pravda, že jízdenka pro jednoho za 3CHF na vzdálenost asi 3km (dvou zastávek) nebyla nejnižší, ale stálo to za to. Stále máme co dohánět v naší milé zemi, tuto zřejmost vyslovuji jen pro případ, že by někdo zapomněl! No a jaká byla oslava příchodu nového roku? Zvhrlá, to především. Trenéra napadlo jít spát v 22:22 :-) Zvrhlost té myšlěnky spočívala ve skutečnosti, že celou dovolenou jsem měl nemalé potíže dostat se do postele před půlnocí a teď bych měl jít spát již po desáté hodině.?!:-) Nakonec jsem zalezl okolo jedenácté, ale bohužel hodně dlouho mi trvalo, než jsem usnul, mohli za to ohleduplní souložnící (asi tak by je nazval Jirka), kteří přišli do pokoje před půlnocí, rozsvítili světlo a poté, co poznamenali něco jako "tiše, někdo tu spí", začali se hlasitě bavit do Bůh ví kolika hodin...

Den 5, čtvrtek 1.1.2015 aneb pasu se v passu i s žralokem

Už o půl osmé, zatímco ostatní spali, jsem stál na běžkách a namířil si to do S-schanfu, místa kde se naplňují mnohé závodní osudy během Engadin Skimarathonu. Podařilo se mi zdolat asi 16km a vrátit se na ubytovnu v okamžiku, kdy si ostatní začali dopřávat snídaně. Po ní jsem opětovně naložil šestičlennou osádku do auta, rodiče vyhodil v Celerině na sjezdovce a se zbytkem výpravy jsme se vydali na Bernina Pass. Asi nikoho nepřekvapí, že nás na cestě do sedla čekalo nemálo zatáček a že jsem si to za volantem náležitě užil :-) Odbočku na vysokohorskou běžkařskou trať Alp Bondo jsme minuli, ale to příliš nevadilo. Dostali jsme se na výše položené parkoviště, pod kterým dováděli kiteisté, po přejezdu kolejí proslulého Bernina Expressu jsem nechtěně přejel jednomu z nich šňůry kitu, naštěstí se to obešlo bez jejich poškození. Sjezd po polozmrzlých plání na běžkařskou dráhu nebyl úplně jednoduchý, a tak jsem se nakonec jistou část rozhodl vzít přímo po železnici :-) Sotva jsme se ocitnuli na přecpané trati, uviděl jsem ležet v potoku tři svázané nafukovací balónky, holí jsem je vylovil a následně si je uvázal na čelenku. Za normálních okolností bych se tvářil, že jsem je potřeboval jako aerodynamickou brzdu, abych nebyl tak rychlý, nicméně skutečnost je mnohem prostší, udělal jsem to čistě pro pobavení všech okolo :-) Rád bych vám popisoval krásy tohoto místa, ale můj slovník na to nestačí, takže to tu zapíchnu s doporučením: "Navštivte toto místo!" Cestu zpět na parkoviště jsme si všichni okořenili projížďkou po kolejích, ze kterých nás vyhnal až přijíždějící express :-) Sjezd do údolí byl podobně příjemný jako cesta vzhůru, holt zatáčky jsou zatáčky. Bernina Pass jsme opustili jen z jednoho důvodu, to abychom vyzkoušeli ještě nevyzkoušený úsek připravených tratí, tentokráte v Pontresině. Najít parkování zdarma bylo nemožné, takže jsme nakonec zaparkovali někde daleko a ze svahu se přes něčí zahrádku probili až k řece, po jejíž překonání jsme se octli na trati. Nad námi se tyčil mohutný hotel podobný zámku či hradu a o něco nižší kopec, na kterém jsme si užívali rychlých a nebezpečných sjezdů. Na chvíli jsme se i opovážili opustit upravenou trať a vzali to propojkou směrem na Celerinu, ale kameny brousící naše běžky nás donutily obrátit to před cílem. Po nějaké době ježdění na poměrně ucházejícím okruhu kolem mě z výše zmiňovaného kopce proletělo stádo tří běžkařů, dva z nich sedlali běžky RCS a jeden X-Ium. Vyčerpání organizmu mi říkalo: "Nech to být," a také bych nechal, tedy nebýt toho, že v jejich závěsu kolem mě prolétl Jirka. Zmobilizoval jsem své síly a vyrazil za nimi. Za nedlouho si borci všimli, že jim jdeme po krku a tak přidali do tempa. Mi běžky klasicky moc nejely, takže jsem makal soupaž ve stopě. Brzy jsme odřízli nejslabší článek grupy, s druhým borcem to bylo horší, toho jsem dostal až v okamžiku, kdy jsem ho odřízl poněkud nešetrně na jednom z mostků přes řeku. První, který byl nepochybně mnohem lepší lyžař než my, se z části vzdal sám a dobrovolně se zařadil za mě, a z velké blízkosti mi dýchal na záda. Ještěže jsem se rozhodl počkat na Jáňu a Honzu, jinak by mě záhy dostali, ale zkuste si závodit s lepšími lyžaři, kteří mají mnohem lepší vybavení. Nakonec to byl opět Jirka, který přišel s vysvětlením proč jsem si je podal. Oni sice měli běžky s dírou (rozuměj, Fischer RCS Carbonlite Hole :-)), ale já měl běžky s žralokem (rozuměj, mám rozlepené špičky obou skateových běžek ze Sportenu - Sprintek :-)) ...jo tak tím to jistě bude. Po lyžovačce následoval návrat na ubytovnu, jídlo a večerní sáňkování. Bohužel nedaleká sáňkařská dráha zůstala díky sněhovým podmínkám uzavřena, takže jsme nemohli nepohrdnout možností vypůjčit si sáňky od jedné účastnice zájezdu a vyrazit po svých nad vesnici. Že jsme byli tři dospělí na jedny dětské sáně, řešit asi nebudeme, že :-) Sotva jsme vyrazili, potkali jsme švýcarskou nebo italskou učitelku (starší bezprostřední sympatická ženu), která se objevila v ubytovně asi uprostřed našeho pobytu. Právě se vracela se svými trochu historickými sáněmi ze sáňkování, sama se zastavila, dala se s námi do řeči a nabídla nám půjčení svých saní, rázem jsme měli dvoje :-) Původní plán jet od notoricky známé hvězdy padl za vlast, když jsme se na jedné křižovatce vydali na opačnou stranu. Po značené turistické cestě jsme se šourali tmou stále do kopce, podle GPS jsme vyšplhali z 1766mnm do 1891mnm. Ještěže se měsíc pomalu, ale jistě blížil k úplňku a obloha byla jasná, jinak bychom stěží viděli i to málo, co jsme viděli :-) Počáteční organizace cestujících v hromadné dopravě, tedy sáně 1 - Jirka a sáně 2 - Sabelell a Jáňa se ukázala býti nešťastnou. Díky mé váze jsme se těch pár desítek metrů, co jsme ujeli, stále zastavovali díky boření se do sněhu. Převelení druhé pilotky Jáni k Jirkovi přineslo kýžené ovoce v podobě úspěšné jízdy obou posádek raketových lodí :-) Fascinovalo mě, jak rychle mi ty dva zmizeli, Jirka je pekelný pilot. Sám jsem na trati při jedné z dvou jízd dosáhl maximální rychlosti 32km/h a to jsem byl o hodně pomalejší než ty dva :-) Druhou jízdu jsme na rozdíl od té první pustili až do centra vesnice. To že jsme velkou část jeli po chodníku, před kterým stála značka zákaz sáňkování nám snad Švýcaři prominou. Zpět na ubytovně jsme se rozhodli pro poslední nevyzkoušenou zimní radovánku, která je místním tak blízká - curling. Tajně jsme si z ubytovny vypůjčili košťata, místo kamenů jsme si z kluziště půjčili plastové lachtany a vydali se na curlingové kluziště. Ano, naše hra byla velice improvizovaná a ne že by se curlingu nějak zvlášť podobala, ale my se u ní bavili podobně jako Švýcaři, které jsme před pár dny viděli. Aby toho dne nebylo málo, čekala nás ještě jízda do Svatého Mořice, kde se den po Novém roce koná na jezeře ohňostroj. Před 22h jsme si to již vesele vykračovali po břehu jezera a pak si užili podívanou na zmiňovaný ohňostroj, spolu s tisíci dalších lidí. Po tomto mrazivém (rozuměj, že jsem pořádně vymrzl) zážitku (jo ohňostroj nebyl nijak zvlášť výjimečný a to ani opulentní...) jsme se konečně vydali na očekávanou prohlídku města. Místo pobytu celosvětově proslulé společenské smetánky se pro nás ukázalo být naprosto odpudivé. Známá hlavní třída poskytující útočiště těm nejprestižnějším světovým značkám, luxusní auta na každém kroku a vše dávající ostentativně najevo svoji exlusivitu nám přišlo ve srovnání s okolními vesnicemi, kterým stěží může někdo upřít genia loci, jako prázdná navoněná obálka bez obsahu... A tak jak rychle naše pouť městem hotelů začala, tak i skončila... V noci jsem se ještě stihl sbalit, abych byl nachystaný na zítřejší odjezd domů a pak upadl do bezvědomí.kopce

Den 6, pátek 2.1.2015 aneb s vyčerpáním na kameře

Pátek probíhal jako čtvrtek přes kopírák, brzké vstávání a extra porce 16km do S-chnafu a zpět. Věrným průvodcem slunečných dní a vzrůstajících denních teplot je už věky tání a věřte mi, že bylo více než patrné, skoro by se chtělo říct, ještěže už míříme pomalu domů. Ubytování nakonec bylo nutné vyklidit do 12h, takže před odjezdem na poslední společnou lyžovačku nás čekalo nemalé nakládání auta s jedním velkým otazníkem, narveme tam všechno? Z kufru jsem vytáhl před jedním dnem objevené balonky a namísto původního plánu zajímavé inscenované fotografie, kdy by mi byly propíchnuty balonky lyžařskými holemi přímo za hlavou, jsem rozhodl o jejím životě a smrti zcela odlišně (nevím proč se mi do hlavy vkradla myšlenka na moji oblíbenou knihu Viktora Fischla, Dvorní šašci). Balonky jsem vzal odhodil je na nedaleký chodník... Těžko popsatelnou radost mi udělal neznámý tatínek, který za nedlouho okolo projížděl s kočárkem, balonky sebral a k velké radosti ratolesti jí je dal. Kruh se uzavřel... Balonky jejichž původní osud neznám, od chvíle, kdy jsem je potkal rozveselily toliko lidí, že se mi chce smát... Okolo 11h jsme opět vysadili rodiče v Celerině a vyjeli znovu na kopec na Bernina Pass. Zde se mi podařilo během prvního kolečka urvat rukavičku hole, takže následoval návrat pro jiné hole a rovnou i lyže, pro tentokráte použité stoupací vosky mě totiž neskutečně brzdily z kopce. Za normálních okolností bych nad tím mávl rukou, ale při mém vyčerpání to jinak nešlo. Moji kamarádi mi nepokrytě oznámili, že vypadám jako zombie a měli pravdu, včerejší promrznutí ve Svatém Mořici mě postavilo do zástupu marodů... I se skateovými běžkami jsem se neuvěřitelně plácal a tak jedinou mojí záchranou byla kamera, na kterou jsem natáčel Jáňu a Jirku. Jen škoda, že azuro zvolna začalo ustupovat polojasnu, takže dokonalost dne předchozího zůstane jen v našich myslích :-) Nakonec se mi ještě podařilo pobavit pár cizinců, když jsem si švihl otočku o 360° s následným ustláním si na tvrdém :-) Po pár kolečkách jsme to zabalili a sjeli zpátky dolů do Celeriny, kde jsme si dali jedno placaté kolečko. Okolo 15h jsme vyzvedli rodiče na sjezdovce a vydali se na nákup do Zuozu. Během nakupování ostatních jsem přebalil celou rakev tak, aby se nám tam vešly všechny potřebné věci a před čtvrtou odpolední jsme byli nachystáni na cestu domů.

Den 7, sobota 3.1.2015 aneb příjezd sněhuláků

Byť se převážná část návratu do České Republiky uskutečnila v průběhu páteční noci, tak si dovolím cestu vypíchnout a logicky (z druhé úhlu pohledu zcela nelogicky) vyčlenit do zvláštního dne :-) Po šesti dnech lyžování (pro mě to období bylo dokonce osmidenní - dva dny před odjezdem jsem zasvětil lyžovaní na Vysočině) nebylo vůbec jednoduché sednout do auta a neusnout, natožpak se vydat přibližně na 800km dlouhou cestu. Ač jsem byl na dně se svými silami, sedl jsem okolo čtvrté hodiny za volant a vyrazil, zatáčkovité Švýcarsko mi dobilo baterky. Se setměním jsme se dostali na území Rakouska, kde jsme doplnili nádrž po okraj a mohli zvesela pokračovat. Zvesela, protože jsem měl k dispozici hromadu gumových medvídků a to dokonce i ty kyselé :-) Pomalu, ale jistě se můj stav začal zlepšovat, do toho však opět zasáhla příroda. Pro tentokrát nešlo o sníh, ale o déšť, který postupem času nabyl docela slušných proporcí :-) O omezeních provozu raději ani nemluvě, slavné rakouské IG-L vás rozhodně nepotěší aneb když po dálnici jedete pomaleji než po okreskách - sláva! O totálně ucpané dálnici v Německu mlčím jako hrob... I přes tyto drobné potíže cesta celkem ubíhala, nebýt toho, že posádce bylo od začátku špatně z mé jízdy po Švýcarsku a chtělo se jí na toaletu, tak bych snad ani nezastavil. Nepočítaje jedno zastavení ve Švýcarsku u automatické čerpací stanice a jedno na Rakouské hranici ze stejného důvodu, jsem ujel bez zastávky 600km a zastavil až na odpočívadle za Linzem okolo jedenácté hodiny večerní. Měl jsem v plánu dotáhnout to až domů, ale dostalo mě počasí za Českými Budějovicemi. Při nájezdu na dálniční přivaděč jsem dostal slušný smyk. Vzápětí jsem si ověřil nechutnou skutečnost, veškeré silnice v okolí pokrývala ledovka, když k tomu připočtete silný vítr a rakev na střeše, stal se z našeho auta težko ovladatelný kolos. Já za volantem vytuhl během pár chvil a svůj souboj s únavou jsem zabalil o půl jedné ráno někde před Pelhřimovem. Vůz jsem předal tátovi, který odřídil zbývající půl druhou hodinu na ledu. Okolo druhé hodiny ranní, tedy po deseti hodinách jízdy jsme se vykodrcali z auta rovnou do postele.

Závěrem

A jaké to tedy bylo? Luxusní! Luxusem však rozumějte skvělé zážitky s báječnými kamarády, rozhodně nemám na mysli luxus takový, jaký můžete spatřit na každém kroku ve Svatém Mořici, tedy ten hmotný... Když k tomu všemu přičteteme kouzelné horské prostředí, nelze než doporučit návštěvu vám všem a je jedno zda máte rádi běžky, sjezdovky, sáňky, bruslení, curling, pěší turistiku nebo válení se v bazénu či snad na baru :-) Sám doufám, že se na toto místo nejednou vrátím, třeba i jako účastník Engadin Skimarathonu nebo La Diagonely. Co se týká finanční náročnosti, tak s klidem počítejte se mnou - 3000Kč za ubytování, 700Kč za cestu (při obsazenosti auta pěti lidmi) a asi 1000Kč za jídlo (jak přivezené, tak na místě nakoupené), tj. suma sumárum 4700Kč za šest dní v kolébce zimní alpské turistiky a luxusu :-) Na konec bych mohl ještě zúčtovat ujeté kilometry na běžkách, jen tak pro představu :-) Zhruba to vychází na 228,9km + možná nějakých 10km, o které nás jeden den okradla GPS na Bernina Passu :-)