A když už mluvím o nemocech, není špatný nápad kouknout jak jsem na tom byl před startem. Bohužel v roce 2014 jsem přestal s výjimkou běžek zaznamenávat veškeré sportovní aktivity, takže vám asi nic neřeknu. Ale že jste to vy, tak si něco přeci jenom vymyslím. Na kole jsem jezdil hodně, hodně pomalu a převážně do práce, to hodí pár tisíc kilometrů za rok, ale zapomeňte, že by to byl trénink. Běh jsem krom Spojených Států téměř neprovozoval, nebo jen sporadicky, každopádně v posledních měsících šlo téměř o nulu. Na inlinech jsem najezdil pár stovek kilometrů a to i teď v zimě, samozřejmě soupaž s běžeckými holemi... Nakonec jsem si nechal běžky, na Vysočině padlo přes 50km a při novoročním pobytu v Engadinu okolo 240km. Je však potřeba zmínit, že za trénink na běžkách lze považova asi tak 20-30km najezděných u Hotelu Ski v NMNM, ostatní byla kochačka a turistika. Vlastně jediným hlavním přínosem Švýcarska bylo to, že jsem trávil celé dny venku a nemohl žrát :-) No a díky tomu jsem se úplně vyčerpal, no to taky, ale vlastně jsem se chtěl pochlubit, že jsem konečně shodil pod 82kg, což byla meta pro Jizerskou 50 - DONE! Jenže nechval dne před večerem (v mém případě před večeří :-)) V Brně jsem si dal tři dny oraz a uprostřed týdne vyrazil na jeden ze dvou plánovaných tréninků na bruslích, které měla vystřídat několikadenní regenerace... Kdo by to řekl, že po blbých 16km na bruslích na rovině onemocním... Podala si mě viróza a to tak hravě, že je to k pláči. Takže jsem letos stejně jako předloni proléval na pokoji TUL hrdlo slivovicí, ale to už trochu předbíhám... Hodně předbíhám, zpátky do pohádky o váze, spolu s virózou mě dostala i blbá nálada a hned po ní medožerka, no ano, váha se posunula někam, kde bych ji raději ani neviděl! Ale vezmeme to konečně už popořadě od Adama a Barbie.
Sobota ráno, na poslední chvíli se snažím dobalit věci a vůbec se mi nechce, dokonce mi je tak mizerně, že uvažuji o prodeji startovního čísla a výměně závodů za teplou peřinu. Mezi sedmou a osmou hodinou přijíždí Magda, kdybych zde napsal, kdy vstávala, aby dorazila tak brzy, udělalo by se mi asi slabo, respekt! Okolo osmé hodiny máme naložena zavazadla a vyrážíme do Liberce. Někdy před polednem dojíždíme do jednoho lyžařského obchodu, kde si kupuji sjezdařskou helmu a co na tom, že je červená, ladí mi s očními stíny, pardon, s autem :-) Prodejce na mě při platbě kartou zírá jak na blázna, to sem jedete pro tu helmu až z Nového Města na Moravě? Uklidňuji ho, že nikoliv, že jen si tu jen tak mimochodem odskočíme i na Jizerskou 50. To ho překvapí ještě více, že prý nezná moc běžkařů, kteří jezdí v sjezdařské přilbě :-) Magda ho ujišťuje, že jsem paličák a vůbec, že to není vlastně špatný nápad :-) Ještě vysmátý nás přemisťuji do OC Nisa, kde na nás čekají startovní čísla. Krom toho dělám zásadní chybu, jdu do potravin, kde si nakoupím litr jablečného džusu, půl litru podmáslí a půl litru kefíru v domnění, že svůj rozhozený trávicí trakt napravím (tuny česneku, čili, kari, zázvoru a citronu mi krk nevyléčily, ale aspoň mi rozežraly žaludek :-)) S nákupem spokojeně a nespokojeně míříme na staré známé koleje TUL, kde budeme jednu noc přebývat. Kdo by si myslel, že se nemůže opakovat předloňské setkání se stejnými spolubydlícími v buňkovém systému, byl by na omylu! Pro neznalé vysvětlím. Svůj první ročník Jiz50 jsme bydlel na stejném místě a v druhém pokoji bydlel velice sympatický starší pár. O rok později jsme se s nimi opět potkali na stejném místě a ve stejný čas. A letos to bylo do třetice :-) Buď se o tyto náhody stará někdo schválně (třeba vedení kolejí TUL čte můj blog a chce mi zajistit témata, abych měl o čem psát :-)) a nebo je to jednoduše krásná náhoda :-) Po krátkém popovídání jsme vyrazili na autobus, autem na autobus. Bohužel nebo možná i Bohu díky jsme si spletli zastávku, na které autobus jedoucí do Bedřichova zastavoval (tedy právě že nezastavoval), takže se nám dostalo možnosti prohlédnout si zatím neviděné části Liberce při společenské hře "ty se pokus na mobilu najít tuhle šílenou zastávku autobusu a já tam zkusím doletět". Nakonec se nám podařilo zvítězit, dorazili jsme na zastávku autobusu asi minutu před samotným autobusem. V některých částech Liberce však není žádná sranda najít místo pro parkování vozu, tak tomu bylo i v tomto případě, takže jsem doslova hodil auto mezi kontejnery do odpadků... Minimálně bych pěkně ztížil situaci odtahovce :-) Jo a už jsem vám řekl, že se v Liberci udělalo pěkně, dokonce na chvíli vylezlo slunce :-) A proč to zmiňuji, no protože při příjezdu lilo jak z konve a po sněhu nebylo ani památky. V Bedřichově to s tím sněhem na první pohled nebylo také tak slavné, slézající sníh ze sjezdovek nevěštil nic dobrého... Na stadionu jsme plavali, své nové běžky jsem ještě nekoupal, takže si svoji první koupel zažily až zde a rozhodně ne pouze jednou... Společně jsme se vydali na Jizerskou magistrálu, to bylo chvíli před startem Jizerské firemní štafety okolo 15h. Postupně jsem se probili až na Rozmezí, kde jsme pořídili vrcholovou fotografii a protože se již začalo stmívat, otočili jsme to a pádili zpět. Už při pohledu na ty jezera, potoky a další netypické zimní útvary se mi zdálo, že bude mít spousta lidí práci až do rána nebo se Jiz50 nepojede... Vyškrábat se na vrchol nebylo mimochodem vůbec jednoduché, a to nejen protože nám chyběly vodní lyže, ale ani jsme neměli namazáno, takže to byla dřina. Nicméně můj mikrokontakt nebyl úplně k zahození :-) Okolo páté hodiny jsem opustil Magdu na Nové louce, kde jsem měl to štěstí mít možnost zanechat lyže v dobrých rukou... Srandovní bylo, že už byla celkem slušná tma, Magda již dobrých patnáct minut hrála neviditelnou (černé oblečení v černém lese) a proti nám zástupy lyžařů s čelovkami. A zatímco Magda spěchala do prostoru startu zahodit své běžky do některého mazačského stánku, já již bez běžek běžel nocí po asfaltce do Bedřichova. Kupodivu se nám to oboum podařilo stihnout a asi tři minuty před příjezdem autobusu do Liberce jsme byli nachystaní na zastávce. A pak to znáte - klasika - jídlo a slivovice, odpočinek a chystání se na závod. Tentokráte jsem to vzal precizně a začal jsem ladit rukavičky holí, nachystal jsem si startovní číslo, na které jsem přišil energetické gely a tablety, upravil zipy, přišil poutka a tak vůbec :-)
Neděle, 5:45, budík budí, nezvedáme se, je přeci noc... Takhle asi vypadalo naše nedělní ráno. Zatímco Magda se ještě prala s budíkem, aby utichl, já už do sebe cpal druhou misku penne, kdo by to byl jen řekl, že :-) A pak to šlo ráz na ráz, další jídlo, balení se, toaleta, sprcha, oblékání, stěhování věcí do auta... Místo v 6:30 se nám podařilo koleje pustit asi okolo 6:45, docela dobrý výkon, BTW čekalo se na mě, až si dám vařící sprchu :-) Okolo sedmé ranní se nám podařilo udat i moje auto na nějaké rozumné parkovací místo a už jsme si to hrnuli (i s naším buňkovým známým) do kyvadlového autobusu mířícího do Bedřichova. Autobusák byl po ránu pěkně zpruzený, ale i tak jsem si jízdu do Bedřichova skvěle užil, co vám budu povídat, serpentiny a výhled na Liberec s Ještědem za rozednění... Po dojetí jsme vyrazili do převlékacího stanu, který byl vyhřívaný a v něm jsme setrvali téměř až do startu závodu. Tentokráte jsem vzal přípravu podctivě, od ponožek až po hlavu. Velké díky patří Magdě, která mi byla nápomocna a opatrovala mi věci a hlavně lyže s holemi. Půl hodiny před startem elity mužů a první vlny jsem vlezl do startovního roštu. Zároveň jsem se dopustil té největší chyby v závodě, přišel jsem příliš pozdě. Možná že již dvě třetiny vlny byly zaplněné... Drze jsem se prodral aspoň do poloviny, ale kdybych věděl co mě čeká, vtiskl bych se do první řady :-) 15min před námi odstartovala elita žen, krásný to pohled :-) Po téměř půlhodinové rozcvičce, u které jsem pochopil, proč všichni cvičí s holemi a nepouštějí je nejen z oči, ale dokonce ani z rukou, se přiblížila hodina H. Pět minut do startu, závodníci si připínají lyže a je tu hudba z Marsu... A to asi budu muset vysvětlit. Vzhledem k tomu, že teploty přes noc padly z jarních výšin pod nulu, celá podmáčena trať vymrzla a tím bylo rozhodnuto o máze, buď hladké běžky nebo klistry. V okamžiku, kdy se postavíte na namazané lyže a s klistrem zvlášť, nezbyde vám, než začít na místě šoupat nohama, aby vám ve stoupací komoře nepřimrzl sníh, což by mohlo mít za následek pád možná i saltem provázený. Ne, to vážně není nejlepší nápad, zvlášť když máte za zády další stovky nažhavených závodníků, kteří vidí rudě a nebo také vůbec, každopádně s výstřelem startovací pistole se rozjede šílená masa, kterou máloco zastaví... Tady už nejde ani tak o běžky, hole jako spíše o vlastní život, no dobře, minimálně o zdraví :-) A teď si představte že nohami začne šoupat asi 500 lidí, symfonie kobylek, hudba z Marsu, porouchaný bzučák... Pro neznalého pozorovatele banda trpící závažnou psychickou chorobou popř. zvrhlá sekta vyzívající své bohy :-) Výstřel startovní pistole ukončil napětí, které bylo tak hmatatelné, že bych ho mohl posnídat. Elita vyletěla a o vteřinu později i první vlna. Pár ostrých soupažů a brzda, hole do vzduchu, aby mi je někdo nezlomil, snažím se vyhnout několika pádům přede mnou, úspěšně! Za stadiónem se stopy sbíhají do tří a já mám čas na kafe, zastavují, pak jdu krokem, hole zvednuté do výše, aby nepřišly k úhoně... Možná to zní zvrhle, ale karbonové hole jsou náchylné na jisté typy poškození, přesně ty, které lehce přivodí taková skrumáž... A věřte mi, bez holí rozumně Jiz50 neobjedu. První dva tři kilometry jedu takovým tempem, že se ani nezadýchávám, mohl bych vám zavolat telefonem a tvrdit, že sedím v kavárně... Až někde u Kristiánova se to začíná trochu pohybovat. Na první občerstvovačce zastavuji a beru si dva kelímky s ioňtáky, prsty mám hned zalepené, jeden kelímek navíc putuje na šátek na krku místo do krku, jak typické :-) Snažím se hned makat dále, bohužel většinu úseků jsou všechny stopy plné, není kudy předjíždět, jenže já mám pocit že nezávodím, všichni jedou pomalu. Možná za to mohou dokonale připravené běžky, mohu jít do nádherného skluzu s minimem vydané energie... O tom se několikráte přesvědčím, když se nějaká stopa uvolní a mohu jet své tempo, to mám najednou pocit, že jedu jinou ligu :-) Bohužel toho nemohu využít, většinou se uvolňuje jen ta stopa, která je nějakým způsobem tragická, rozuměj, hrbolatá s nemožností odrazit se holemi. Jenže já se i přes virózu cítím dobře naladěn, takže to stále zkouším a plýtvám tak hromadou energie, zbytečně... Na rozmezí po 9km jsem nakonec slušně unavený, takže si beru první energetický gel. Následují mírnější pasáže, sjezdy a rovinky. Běžky mi jedou famózně, přes jejich dokonalou stoupavost letí báječně i vpřed. Sice "pouze" držím krok s ostatními, ale když si vemete v úvahu, že jsem na své běžky o 6-8kg těžší než bych měl být a že mnozí okolo jedou na hladkých běžkách je skluz zkrátka impozantní. Když jedu ve stopě za borcem, tak zatímco on píchne soupaž šestkrát, já jen dvakrát a pak se vezu. V těchto pasážích jsem si trochu odpočal a mimochodem to hrozně rychle utíkalo. Po vypuštění Jizerky jsem se ani nevím jak ocitnul na Smědavě a tam jde vždy do tuhého. V těchto chvílích jsem už cítil přicházející křeče v holeni a lýtku, stejně tak mě píchalo v obou bocích :-) Nejprudší část kopce přímo ze Smědavy odhalila pro mě překvapivou informaci a to kolik borců jede na nenamazaných běžkách, soupažníků bylo neskutečně hodně. Většina ostatních šla stromečkem, zato mě podržely skvělé běžky, které mi umožnili stoupat klasickým krokem, o skluzu se moc mluvit nedá, bál jsem se podklouznutí jako čert kříže, při každém větším zákmitu nohy jsem začal totiž chytat křeče a ruce mě už nedržely tak pevně jak bych si přál, takže jsem spíše klusal, ale i tak jsem předbíhal většinu lidí okolo. Snažil jsem se nesledovat příliš zdolávaný kopec, takže jsem zrakem hypnotizoval patky RCS (jakožto nejčastějších běžek v poli) někoho před sebou a ani nevím jak, ocitl jsem se na vrcholu. Za nedlouho se objevila tabule značící 35km a to ještě přituhlo, všichni okolo do toho bušili soupaž takovým způsobem, že jsem musel jít snad na více než 90% svého maxima, pracovně jsem pojmenoval závěr padesátky jako 15km soupaž sprint. Pozitivní bylo, že jsem lidi spíše dojížděl, než že by mě příliš lidí dojelo ze zadu, což bylo psychicky příjemné. Občas jsme ve skupinkách, ve kterých jsem se vyážel dojeli někoho pomalejšího a nikdo neměl tendenci jet, takže nastaly i chvíle, kdy jsem se musel chopit aktivity a začít na vlastní pěst stíhat ty před sebou. Zvláštní pocit, už jsme vypozoroval, že patřím mezi typicky kontaktní závodníky, možná bych snesl přirovnání s vlkem, který si vyhlídne kořist a prostě ji užene, s upřeným pohledem na patky něčích běžek jsem schopen zdolat kopce, aniž bych si uvědomoval jak moc stoupají a jak to bolí... Takže role vůdce skupiny, který na sebe bere nelehkou úlohu rozrážeče vzduchu popř. solitéra, který se na vlastní pěst rozhodne někoho sjet a nejlépe u toho ještě setřást navěšenou bandu lidí na zádech mi není vlastní. Z pohledu zdraví bych se na ni ani necítil, ale ten adrenalin a touha být co nejlepší nutí člověka tu a tam sáhnout si na dno svých sil a udělat něco šíleného. Konec konců, nejednou jsem zjistil, že v takových okamžicích si člověk neskutečně silně uvědomuje svoji existenci, což je navíc provázeno vyčištěním hlavy, jistou dobu totiž z hlavy vypustíte vše, krom několika málo myšlenek na přežití a dosažení co nejlepšího umístění :-) Trochu si musím vyčinit za šílenou strategickou chybu, které jsem se dopustil necelých deset kilometrů před cílem, místo pokračování osamělého stíhání skupiny, k jejímuž dostižení chyběl jen kousek, jsem začal do mírného stoupání hledat po kapsách gel a díky tomu mi skupina cukla a já ji pak sjížděl asi tři až čtyři kilometry. Také se přiznám, že jsem i přes stíhací jízdu pořád nešel na sto procent, nějak jsem se nepřestal obávat křečí, svého zdravotního stavu a nevím čeho, prostě jsem netypicky sáhl po jistotě v podobě jízdy ze zálohy (pořád šlo o více než zmiňovaných 90% :-)) namísto rizika, že něco přeženu a podělám a zníčím slušně rozjetý závod. Když mluvím o jistotě, tak rozhodně nemluvím o sjezdech, zde jsem si počínam typicky bezhlavě (já se na to dívám jako na sjezdařskou jistotu, ale tenhle pohled sdílím jen já a já :-)). Mnohokráte mě překvapilo, jak borci před zatáčkami z kopců plužili a to jsme dle mého soudu nijak zásadně nepřekračovali čyřicet kilometrů za hodinu :-) Je sice pravdou, že ledové sjezdy následované hlubokými závějemi vypluženého sjezdu v zatáčkách mě tu a tam viděsily, ale rychlost, kterou jsem měl na výjezdech byla znatelně větší než u ostatních, těch opatrných, aneb odvážným štěstí přeje :-) Poslední dva tři kilometry jsem jel tedy z jisté zálohy a přetahoval jsem se o pár míst, nic zásadního. Sto procent zbylých sil jsme rozbalil až na cílové rovince, ale bohužel jsem už dva závodníky před sebou nedostihl, jaká škoda :-) Po průjezdu cílem na mě kouká světelná tabule a já na ni, tady není něco v pořádku, říkám si. Mají to rozbité! Na tabuli svítí čas 2:20... Ano, jeli jsem sice jen 45km, ale tohle asi není možný a bylo... :-) Ale nepředbíhejme, organizátoři mi sundali čip a já vesele odtančil pro pytel s věci, v převlékacím stanu se převlékl do suchého a teplého oblečení, dal běžky do úschovny a vydal se na jídlo. Když jsem uviděl a ucítil typický buřtguláš, tak se mi obrátil žaludek, naštěstí o kotel vedle měli i nějaké rozvařené těstoviny se zeleninou a k tomu tak šest čajů :-) Sprchy se nekonaly ani letos, což považuji za velký nedostatek, v tomto ohledu Jiz50 pokulhává v dálce za svými slavnějšími sourozenci ze Švédska, Itálie a nejspíše i ostatních zemí... Ale co, do večera to přežiji, byť to není žádná slast. Skočil jsem do autobusu a vydal se do Liberce. Tam jsem sedl do auta a namířil si to zpět pro Magdu do Bedřichova. Díky tomu jsem si užil své oblíbené zatáčky na cestě i v roli řidiče :-) Juchůůů! Netrvalo to dlouho a Magda byla v cíli, o pár chvil později už seděla v autě a my valili směrem na Vysočinu. Ptáte se proč ne na Brno. Možná jste už slyšeli o Žďárské lize mistrů a pakli-že ano, tak třeba i tušíte, že v 17h se v NMNM jel obří slalom a nečekáte přeci, že bych chyběl na startu, že ne, ale o tom až příště :-) K cestě se hodí ještě poznamenat, že nám ji zpestřil pelikán a nebo jiný velký dravý pták, kterého jsme málem sestřelili autem, naštěstí jsem to ubrzdil!
No a co říci závěrem, závody jsme si skvěle užili, Magda podala vynikající výkon, nechápu jak může takhle valit po ATB a netrénování, vážně respekt! Pro následující ročník je o další vlnu blíže elitě... Já jsem zajel opravdu pro mě stěží uvěřitelný čas něco přes 2:20 (padesátku bych jel okolo 2:45), čímž jsem si vysloužil 155. místo celkově. Předjelo mě jen dvanáct měsíčků, tedy žen ze skupiny elite, která čítala něco mezi 20-30 ženami, dokonce jsem byl letos rychlejší než Zuzka Kocůmová... Kdybych pořádně trénoval, tak si myslím, že za dané konstelace hvězd bych si mezi ženami mohl sáhnout na prize money :-) Docela mě začíná zajímat, jak by se závod vyvíjel, kdybych ho také někdy jel zdravý, nabývám pocitu, že čím nemocnější jsem, tím lepšího výsledku dosahuji :-) Za úspěch patří největší dík profíkům za precizně nachystané běžky, byla radost na nich stát a jet, kdo si to na vlastní kůži nevyzkouší, nikdy nepochopí o čem mluvím :-) Stejně tak bych rád poděkoval Magdě za její pomoc a vůbec za celý povedený víkend. Dle mých slov to byla poslední Jiz50, na kterou jsem se snažil nějak systematicky připravit, ale... rozloučím se přepisem kousku článku z časopisu Stopa, pod kterým je podepsaný Martin Koukal:
"... Využít můžete cílové občerstvení, které po několikahodinové námaze bodne. Na škodu není absolvovat krátkou dvacetiminutovou regenerační procházku. A doma vás budou čekat obdivné pohledy od přítelkyň, manželek, milenek či pro koho to člověk dělá. Případně se můžete podívat sám do zrcadla a pochválit se, jak jste dobrý, že jste to dokázal a slíbit si, že takovou blbost už příští rok neuděláte, i když sám víte, že uděláte a ještě rád."
No a co říci závěrem, závody jsme si skvěle užili, Magda podala vynikající výkon, nechápu jak může takhle valit po ATB a netrénování, vážně respekt! Pro následující ročník je o další vlnu blíže elitě... Já jsem zajel opravdu pro mě stěží uvěřitelný čas něco přes 2:20 (padesátku bych jel okolo 2:45), čímž jsem si vysloužil 155. místo celkově. Předjelo mě jen dvanáct měsíčků, tedy žen ze skupiny elite, která čítala něco mezi 20-30 ženami, dokonce jsem byl letos rychlejší než Zuzka Kocůmová... Kdybych pořádně trénoval, tak si myslím, že za dané konstelace hvězd bych si mezi ženami mohl sáhnout na prize money :-) Docela mě začíná zajímat, jak by se závod vyvíjel, kdybych ho také někdy jel zdravý, nabývám pocitu, že čím nemocnější jsem, tím lepšího výsledku dosahuji :-) Za úspěch patří největší dík profíkům za precizně nachystané běžky, byla radost na nich stát a jet, kdo si to na vlastní kůži nevyzkouší, nikdy nepochopí o čem mluvím :-) Stejně tak bych rád poděkoval Magdě za její pomoc a vůbec za celý povedený víkend. Dle mých slov to byla poslední Jiz50, na kterou jsem se snažil nějak systematicky připravit, ale... rozloučím se přepisem kousku článku z časopisu Stopa, pod kterým je podepsaný Martin Koukal:
"... Využít můžete cílové občerstvení, které po několikahodinové námaze bodne. Na škodu není absolvovat krátkou dvacetiminutovou regenerační procházku. A doma vás budou čekat obdivné pohledy od přítelkyň, manželek, milenek či pro koho to člověk dělá. Případně se můžete podívat sám do zrcadla a pochválit se, jak jste dobrý, že jste to dokázal a slíbit si, že takovou blbost už příští rok neuděláte, i když sám víte, že uděláte a ještě rád."
Žádné komentáře:
Okomentovat