Jak nejezdit do práce

Pondělní ráno, 6:00, v pohodě jsem vstal (nevím jestli jsem ten mobil nezabil, kvůli tomu, že mě probudil), dal jsem si snídani (ano za nedlouho se ukázalo, že to opět nebyl dobrý nápad) a ještě za tmy jsem se posadil na motorku a vyrazil do Prahy. První z věcí na které jsem přišel, že nejsou dobře bylo hledí přilby, nějak jsem ho od minulé jízdy nestihl zbavit přischlého hmyzu a mastných fleků, za bílého dne nejde o zvlášť velký problém. Potmě, když proti vám jezdí jedno auto za druhým (kam se to všichni vlastně ženou), tak vám veškerý bordel na hledí rozptyluje přicházející světlo a úchvatně vás oslňuje, což je vzhledem k množství vysoké na Vysočině to nejlepší, co vás může potkat. Po čase jsem se doplácal na dálnici a zalitoval jsem, že jsem vůbec snídal. Povrch D1 připomíná, jak všichni víme, rozbouřené moře a jízda, kdy člověk leží za větrným štítem položený na nádrži má za následek, že obsah jeho žaludku putuje několikráte sem a tam trávicí trubicí, vážně skvělý pocit... Aby toho nebylo málo, tak dálnice je plná exotů, a tak občas člověk usíná v levém pruhu při 110km/h v kilometrové řadě aut, občas sleduje návěs kamionu (dlouhé minuty), který se právě rozhodl předjet několik dalších kamionů (a ono to kupodivu s tím omezovač moc nejde). Když už jsem se dostal do ucpané Prahy, tak jsem začal vyrábět opět boty já, a to mě ani nezaměstnává Baťa. Ještě na dálnici jsem se snažil protáhnout si nohy, nějak jim ta dlouhodobě strnulá pozice po víkendu nedělala dobře. Natáhl jsem levou nohu, ale ne dostatečně vysoko a tak jsem si vyzkoušel jaké to je upalovat podrážku v 100km/h :-) Že jsem po jejich opětovném skrčení začal chytat křeč do kyčlí, to mě vážně vyděsilo... O pár chvil později stojím první řadě v křižovatce, blikne zelená, a chcíp, normálně by mi to nevadilo, ale takhle trnu, který z nervózních bláznů té šílené kolony za mnou mě žvejke... Na stejné křižovatce z opačného směru o dalších pár chvil později mě málem sejmula Oktávka, která se asi rozhodla nedat mi přednost při jejím odbočování vlevo... Třešničkou na dortu bylo uklouznutí mé mokré boty na dokonale kluzkém povrchu garáže, které mě málem stálo sbírání stroje ze země :-)