Ráno na mě žádné křeče nečekaly (kupodivu ani za rohem v kuchyni), tak jsem sedl na kolo a vyrazil do Brna. Uznávám, že to asi nebyl nejlepší nápad, dát si před závody 70km projížďku, zvlášť, když jsem se doma zdržel déle než bylo zdrávo a musel jsem hejbnout zadkem, abych se vůbec stihl zaregistrovat :-) I přes dvou měsíční tréninkový výpadek nebylo tempo až zas tak zlé, i po 40km jízdy jsem měl průměr 32km/h, který pak postupně spadl na necelých 30km/h. Je pravdou, že již v půli cesty jsem se cítil poměrně slabě, občas jsem se po té silnici motal nechutně. Zároveň jsem celou cestu prosil počasí ať zůstane pošmurné - mlha, chlad, zatažená obloha apod., měl jsem pro to dobré důvody, po sobotních zážitcích jsem neměl sportovní oblečení, které by zároveň nešlo použít jako chemickou zbraň a tak jsem musel vzít zavděk Lidl Softshelkou. Tato bunda je vynikající, vynikající pláštěnka :-) Ale jo na cestu dobrý, nebyla mi zima, bunda neprofoukne a i kdyby sprchlo, tak bych hned tak nepromokl, ale již po cestě jsem tušil, že se na závodě uškvařím (kdyby aspoň vyškvařím, třeba bych něco zhubl). Podobná situace se opakovala i v případě rukavic - Windstopperovky na běžky byly fajn a zároveň na houby :-) Měl jsem štěstí, počasí zůstalo snesitelně hnusné a já dorazil na místo startu poměrně vyčerpaný asi 45min před startem závodu.
První co mi padlo do okna po příjezdu nebylo vlastně co, ale kdo :-) Překvapení v podobě Et, která zde fungovala jako vypůjčovatelka koloběžky a odstrašující příklad pro děti, jak dopadnou, když nebudou vozit helmičku. Po nutné registraci jsem díky ní měl možnost zbavit se tuny zbytečných věcí, které jsem s sebou táhl a tím, že mi pohlídala kolo, tak jsem si dokonce zvládl nakoupit čokoládu a rozinky, které mi vypumpovaly hladinu cukru v krvi téměř k normálu. Byla to ona, která mě upozornila, že za 3min bych měl startovat, čímž mě celkem vyděsila, protože můj neomylný japonský tachometr s bedlivým kočičím okem mi dával ještě celých 10min. Rychle jsem na hlavu hodil šátek, helmu a brýle a vystrašeně vyrazil hledat start, díky radě dalšího závodníka jsem nabral správný směr a dupl jsem do pedálů. Připadal jsem si jako Šárka Záhrobská, jen s tím rozdílem, že jsem ve spocených rukou svíral řidítka a ne hole, navíc jsem tedy nemohl stejně akčně atakovat branky (v mém případě malé pobíhající děti). Když jsem dorazil k nedozírnému stádu závodníků čítajícího stovky hlav, nezbylo mi než se pokorně zařadit na jeho konec. Komentátor do mikrofonu mlel cosi o poslední minutě do startu a já se marně pokoušel najít své rukavice. Když se mi to konečně podařilo, tak jsem uslyšel výstřel startovací pistole.
Ve spěchu jsem si navlékl druhou rukavici a čekal až, se vlna dá do pohybu. Jaké bylo moje překvapení, když se stovka závodníků vzdalovala, už jsem za nimi viděl jen obláček a přede mnou stála další stovka lidí zcela nehybně. Trochu nervózně se ptám staršího borce po pravici: "To se startuje po vlnách?" Jeho pohled říkající něco o tom, že mentálně malomocní by neměli startovat na takovýchto závodech mi naznačil, že jako asi ne. Zeptal se mě zda jsem v kategorii nad 40. "Ne", odpověděl jsem. "Hmmm, tak to jsi měl být již támhle za kopcem." Zuřivě jsem se začal protloukat polem závodníků nad 40 let, kteří ve snaze urvat nejlepší startovní pozici byli namačkáni na kategorii do 40... Měl jsem více štěstí než rozumu, že jsem nedostal přes hubu, poněvadž mé prodírání se se neobešlo bez nárazů do kol ostatních borců, při pohledu na jejich stroje s cenou atakující 5ti ciferné částky se mi svíralo hrdlo a půlky.
Dobrá věc se však podařila a když už jsem neviděl na kopci žádného závodníka své kategorie, tak jsem se konečně dostal přes startovní čáru. V té chvíli mi došlo, že jsem nestihl udělat poměrně zásadní věc, neupustil jsem kola nafoukaná na více něž 4atm (přece jenom pro těch 70km na asfaltu to stálo). Zapřemýšlel jsem zda zabiji další minutu upouštěním kol, ale nakonec jsem se na to vykašlal a vyrazil stíhat zbytek závodu. Komentátor posměšně prohodil nějakou nejapnou poznámku o zapomenutém závodníkovi právě když jsem okolo projížděl a pro mě začalo opravdové peklo. Možná jsem se doteď měl tvářit, že jsem jenom chtěl dat ostatním šanci a proto jsem jim dal náskok, nebo že jsem silný individualista a že nesnesu svoji podobiznu na fotce s kýmkoliv jiným... Pozdě, pravdu již víte, prostě jsem to na startu pěkně potento... :-) Zde se hodí ještě jednou poděkovat Et, nebýt jí, tak jsem startoval se zpožděním několika minutovým :-) Trvalo mi snad kilometr než jsem dojel posledního, pardon, předposledního :-) Na vlastní kůži jsem zakusil, co znamená "prokousávat se polem závodníku". V mém případě to bylo dotažené ad absurdum :-) Bylo to namáhavé, ale krásné, pěkně jsem diktoval: "zprava, zleva, zleva, ..." Předjížděl jsem jednoho za druhým, prostě nádhera. Sjezdy byly luxusní, i bez toho, že bych si zkusil letos trať projet, tudíž jsem vůbec netušil, co mě na ní čeká, jsem to pálil leckde téměř padesátkou a dával ostatním na prdel. Měl jsem obrovské štěstí, trať byla z 90% suchá a tvrdá, takže mě nahuštění pneumatik limitovalo pouze na písečných a bahnitých úsecích, které jsem s kulhánkovským štěstím přežil bez újmy na zdraví. Bohužel v posledním stoupání na konci prvního kola ze tří jsem dobře pocítil tuhnoucí nohy. Průjezd do kola druhého mi už kořenily přicházející křeče... Klasika, prostě jsem to přepálil a nohy unavené z dvou včerejších závodů a dnešní jízdy do Brna vypověděly službu. Byla to škoda, s dechem jsem na tom nebyl špatně, ale každé silnější opření se do pedálu znamenalo příchod křečí do stehenních svalů. Nezbylo než znatelně zpomalit a volit lehčí převody. O co více mi ujížděli ti přede mnou o to více jsem si užíval sjezdů, byť jsem zdaleka nebyl tak rychlý jako v prvním kole, dobře jsme si uvědomoval, že s přicházející silnou únavou ovadá i má pozornost. A uvědomil jsem si to ještě více v okamžiku, kdy jsem se nevešel do jedné zatáčky a vyletěl z trati. Konec konců v prvních dvou kolech nebylo o kontaktní situace nouze. Jednoho člověka jsem málem řidítky poslal k zemi, při mém divokém předjíždění jsem hromadu lidí minimálně vyděsil, některé zatáčky jsem jel nechutným smykem předního kola, přece jenom přilnavost přefouklého kola není optimální... Na několika místech si bylo možné pěkně zalítat, čehož jsem si dosyta užil, zvlášť, když na blízkých stromech byly přidělané ochranné matrace :-) Jenže požitek z krásných sjezdů byl vykoupen výjezdy, ve kterých jsem umíral, přehřátý organizmus pomalu začal vypovídat službu. Na začátku třetího kola mi došel i dech a já totálně vytuhl, dokonce jsem opustil řazení na španěla a začal podkopávat na menší talíře, postupně mě sjelo a následně i předjelo snad 20-30 lidí. Ve sjezdech jsem si to přesto dával s úsměvem a srdcem tlukoucím v rytmu více než 200bpm. V jednom takovém jsem také předvedl poměrně nerozumný kousek (ano mozku se kyslíku již nedostávalo), když jsem ve 40km/h předjel nějakou holku ve sjezdu skokem skrz větve stromu ve vzdálenosti necelého metru od ní... Kdyby zrovna uhnula na moji stranu, tak zápisek na blog za mě píše asi někdo jiný. Všechny kopce posledního a polovinu předposledního kola jsem již tlačil... Z útrpným výrazem na tváři jsem se doplácal vyčerpaný do cíle, dokonce i bez závěrečného sprintu.
Měl jsem chuť padnout vyčerpání, no kdyby tam nestála Et, tak bych to možná i udělal, ale copak jsem mohl? No jo chlapi (týká se to i bábovek)... :-) Po dojetí jsem se doplazil pro pití, dehydratace kupodivu překročila únosné meze a ten mezek mlel z posledního. Cukry jsem doplnil v cukrárně a mohl vyrazit na cestu k domovu. Ano, tekutiny a sladké mě daly lehce do hromady, že jsem zpáteční 70km dlouho štreku dal po své ose. Za den tedy padlo 155km, z toho 15km závodních. Kromě absurdního neúspěchu jsou zajímavé i ztráty tekutin, Na cestu do Brna jsem mel 0,5l čaje s medem, cukrem a solí (oldschoolovej ionťák) a po cestě zpět jsem vypil další litr tekutin, přesto úbytek na váze po dojetí (způsobený ztrátami tekutin, čím jiným :-)) činil více než 3kg, odpočítám-li postupně doplňované tekutiny, tak šlo přibližně o 4,5l. BTW po cestě zpět se protrhala oblačnost a já si dosyta mohl užít podzimu na Vysočině, tu nádheru se nepodařilo zkazit ani mé Motorole, však posuďte sami :-)
- postapokalyptický výsledek:
Žádné komentáře:
Okomentovat