úterý 28. února 2012
Víkendové zážitky na běžkách s koncem února na krku
Poslední únorový víkend jsem strávil na běžkách, byť příroda od pátku ukazovala svoji odvrácenou tvář a podmínky pro běžkování nebyly vůbec přívětivé. I přesto jsem si víkend náležitě užil, vše začalo již v pátek večer nočním běžkováním. V sobotu po ránu jsem pokračoval na neočekávaně vymrzlých stopách v pojídání kilometrů a obdivování zimních krás Novoměstska. Zejména sobota však byla dnem, kdy jsem velice litovat, že jsem si nevzal fotoaparát, protože díky polojasné obloze a nádherným výhledům jsem přišel o možnost pořídit luxusní snímky. Nedělní běžkování se zprvu tvářilo velice nešťastně, ale nakonec přineslo několik silných zážitků, v duchu přísloví: "zážitek nemusí být příjemný, ale musí být silný". Detaily můžete nalézt v popisu návštěvy K28 a stopování rolby.
Jak jsem si stopnul rolbu, aneb krásy Novoměstska z tepla kabiny PistenBully 100
Po mém nevšedním zážitku na můstku K28 jsem pokračoval spokojeně kolem Radňovic směrem na Vlachovice. Za nedlouho mě z nezvyklé byť logicky odůvodnitelné samoty, psa by ven nevyhnal, natož brněnského turistu na běžkách, probudila zcela neočekávaně rolba. Ta se taktéž vydala do nehostinného počasí a byla mi v patách. A tak jsem raději patky lyží odklidil projíždějící rolbě ze zbytků stopy, ve kterých jsme se belhal a jen obdivně sledoval ten nádherný stroj. Zde si dovolím takovou malou, mojí oblíbenou, vsuvku. Vždy jsem si přál projet se rolbou, poznat práci člověka, který je nezbytný pro mě a mně podobné, kteří milují běžecké lyžování. Jak kolem mě projel, tak jsem zalitoval, že jsem se ji nepokusil zastavit a nepoprosil jsem řidiče, aby mě svezl. Ale což, nemá cenu plakat na rozlitým mlékem. Skočil jsem do luxusní stopy, která se, jak mávnutím kouzelného proutku, přede mnou zjevila a pustil jsem se do běhu. Rolba se stála vzdalovala, až mi zmizela, nicméně za nedlouho mi zmizela i luxusní stopa, protože rolba odbočila, pro mě, neznámo kam. A tak jsem pokračoval dále cestou necestou. Vlachovice vystřídalo Sklené a když jsem se blížil k silnici na Tři Studně, tak jsem uslyšel již důvěrně známý zvuk. Na nic jsem nečekal a zkusil jsem stopnout rolbu. Má snaha nevyzněla kupodivu do prázdna, mohutný stroj se zastavil a pan řidič otevřel okénko. Po omluvě za zdržení jsem ho zeptal, zda by bylo možné, aby mě někdy svezl. Vstřícný pan řidič byl nakonec tolik ochotný, že mě vzal hned. Běžky jsme připevnil za kabinu do speciálních držáků a vlezl si přes pásy do kabiny. Uvnitř jsem se usadil do pohodlné sedačky a začal si užívat pohledů na zimní Novoměstko z pohodlí klimatizované kabiny. První co člověka zaujme je pracoviště řidiče, které není nepodobné kokpitu letadla s hromadou ovladačů, ukazatelů, páček, přepínačů... Vzhledem k tomu, co všechno a jakým způsobem lze na rolbě ovládat, není ani divu. Pokud se nabažíte pohledů v interieru a výhledů na krajinu, jakože těch se nikdy nenabažíte, tak zbývá ocenit další vlastnosti tohoto stroje, jako jsou klidná, tichá a pohodlná jízda pro řidiče, poměrně nízký hluk vně kabiny a subjektivně i málo výfukových splodin - celkem komfortně se dá rolba pronásledovat i z blízka, tedy pokud jste natolik zdatní běžkaři. Za přibližně 3km, které jsem se vezl v tomto nádherném stroji, PistenBully 100, jsem se dověděl mnohé o práci řidiče a situaci ohledně úprav běžeckých tratí. Tímto bych chtěl panu řidičovi poděkovat za jeho ochotu a báječné popovídání. Šlo o další příjemný a nevšední zážitek toho dne.
JBoss User Forum na téma “Co může přinést JBoss enterprise middleware”
23.2.2012 jsem se zúčastnil akce JBoss User Forum na téma “Co může přinést JBoss enterprise middleware”. Akce se konala v Národní technické knihovně v Praze - Dejvicích. Lze říci, že šlo o podařenou akci, na které se vystřídalo několik zajímavých přednášejících. V první řadě bych jmenoval zástupce Red Hatu, Vladimíra Špičku a zejména Dominika Wotrubu, jehož příspěvky o JBoss EAP 6 a JBoss AS 7 mi přišly jako nejhodnotnější. Obsahově byly zajímavé i přednášky Vojtěcha Knězů a Vladimíra Mezery z DoxoLogicu, těm bych se však nebál vytknout jejich kulturu projevu. Nejméně zajímavá, aspoň pro mě, byla business přednáška paní Ivety Babulenkové z firmy Servodata. Seznam přednášek je možné zhlédnout v pozvánce.
Motáme se v kuchyni - zeleninový salát
Suroviny:
- 1,5kg Pekingského zelí
- 1 salátová okurka
- 3 nakládané okurky
- 1 mrkev
- 30g lněných semínek
- 1 polévková lžíce panenského olivového oleje
Postup výroby:
- na struhadle nastrouháme všechny okurky a mrkev (hrubost dle chuti)
- nakrouháme Pekingské zelí
- nastrouhané a nakrouhané suroviny důkladně promícháme v misce
- do misky nasypeme lněná semínka
- do misky vlijeme panenský olivový olej
- v misce opět vše důkladně promícháme
pondělí 27. února 2012
Kryle: "Ne, nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi", aneb K28 na běžkách
V neděli ráno jsem se probudil náležitě rozlámaný po sobotním volejbalu a nemile špatném spánku. Po obrovské snídani jsem vyrazil do psího počasí, které slibovalo rozmoklé stopy, do kterých padal čerstvý sníh popoháněný nadmíru silným vítrem. Volba padla opět na tréninkové klasiky bez parafínu, stále se zbytky V60tky. Již prví metry odhalily očekávané tajemství - kombinace nepřátelských povětrnostních podmínek, špatného sněhu a mého mizerné stavu nepovede ani ke krásné vyjížďce, ani ke kvalitnímu tréninku. Jediným zcela mylným předpokladem se ukázalo být očekávání nudného běžkování.
Prvních několik málo kilometrů tomu sice nasvědčovalo. Běh na lyžích jsem nechal pouze svému snění a vyměnil jej za chůzi na prknech s nalepeným sněhem. Za třičtvrtě hodiny jsem měl za sebou pouhé 4km. Tou dobou jsem právě procházel pod Šibenicí, kde se nachází dva skokanské můstky K53 a K28. A najednou mi hlavou probleskla vzpomínka na rozhovor s už ani nevím kým, jehož obsahem byl seznam činností, které jsem ještě podnikli na běžkách. Hádejte co bylo jednou z nich...
S úsměvem na tváři jsem se doplácal pod můstky a ohromeně jsem zůstal hledět na ten nechutně příkrý kopec. V tu chvíli jsme si říkal, že vlastně ani nemusím skákat, že pokud najdu odvahu na sjetí bubnu na běžkách, budu mít skvělý pocit z překonání sebe sama.
Nejprve jsem si chtěl vyzkoušet sjezd z menší výšky, tak jsem se vyšplhal asi do 1/5 bubnu, kde se hrozivě povalovaly hordy sněhu. Zde se ukázalo, že díky několik dní trvající oblevě sjel sníh po umělém povrchu bubnu a zůstal právě na jeho spodní pětině. V okamžiku, kdy jsem se pokusil vkročit na umělý povrch, mě zradily běžky a v tu ranu jsem ležel na zemi. Dívaje se na obří hromady sněhu kolem sebe, jsem se snažil najít vhodné místo na projetí. To nejlepší jsem objevil asi 1m od dřevěného bednění, které přísně vymezuje buben od okolního svahu. Jak alpský frajer jsem elegantně otočil běžky o 180° na místě a následně jsem se pustil dolů poměrně vysokou rychlostí, která mě lehce překvapila.
Pod kopcem jsem si řekl: "bylo to fajn, konec blbostí, asi bych měl pokračovat v rádoby běžkování a šlapat dál." Vzápětí jsem však sebe přesvědčil, že tento hlas slabocha je třeba umlčet odvahou, bláznivostí, rozsekat ho baseballkou a rozprášit ho na atomy. Pracně jsem se kolem lesa vyšplhal v hlubokém sněhu až pod K28. Zde jsem zastavil a při pohledu dolů se mi zatajil dech, uviděl jsem kousíček bubnu, horizont a víc nic. Větší část bubnu byla schována pod horizontem, vskutku otřesný pohled. Upozorňuji, že nejsem zrovna citlivka, aspoň co týká běžek a sjezdů na běžkách. Ani sousední sjezdovku na Harusově kopci nepovažují za kdo ví jaký kopec, šusem na běžkách není problém... Jenže tohle byla poněkud ostřejší polívčička (extra Phall v indické restauraci?) Vážně jsem poměrně dlouhou dobu hledal odvahu pustit se na umělý povrch bubnu a sjet jej ve vzdáleností pouhého 1m od zmiňovaného bednění, které by při kontaktu v rychlosti mnohem vyšší než 50km/h nabízelo slevovou poukázku do místní nemocnice, tedy v případě, že by mě u skokanských můstků někdo našel a dopravil do ní. Nemluvě o přimrzlých hromadách sněhu v spodní pětině kopce, přes které jsem se nutně potřeboval probít, tedy v případě, že jsem chtěl dojet až pod kopec a to jsem chtěl. Dostatek odhodlání jsem nakonec v sobě nalezl, navíc jsem si řekl: "vezmu to rovnou i s malým skokem na K28, přeci znovu nepolezu do toho příšerného kopce, až se mi to podaří úspěšně sjet!" Tak se také stalo, vylezl jsem asi 0,5m schod, ano opravdu tak nízká je odrazová hrana můstku, a vyšplhal jsem asi tak 5-10m za tuto hranu směrem ke skokanské věži, ze které se rozjíždí ti, co to skutečně umí (přirozeně ne s běžkami na nohou). Zde jsem si v hlavě promyslel celý skok, jak skuteční závodníci :-) Trochu jsem se zamyslel nad následky případného nezdaru v podobě jakéhokoliv pádu a pokusil jsem se je dopředu minimalizovat. Zabalil svazek klíčů do obalu na mobil netoužíc po jejich negativní formě vytlačené v bederní oblasti mých zad. Také jsem si sundal rukavičky hůlek, poněvadž jsem usoudil, že padat s hůlkami pevně přidělanými k dlaním, si říká o báječné torzní zlomeniny horních končetin. Pak nastala sekunda S a já se rozjel z můstku dolů. Ve vteřině následoval drobný skok, snad ani ne metrový, jehož dopad jsem neustál a zlehka si přisedl. Ale v tom okamžiku se už běžky dostaly na umělý povrch bubnu a vyletěly jako raketa, tím mě vrátily zpátky na nohy a já letěl bláznivou rychlostí vstříc sněhové barikádě, tu jsem zdárně proletěl a když už se zdálo, že to snad i přežiji, tak přišel největší pád, který jsem na běžkách kdy zažil. V rychlosti možná ještě okolo 30km/h, kdy už jsem byl prakticky pod kopcem, se mi v hlubokém sněhu zasekla jedna běžka a já bez jakkoliv postřehnutelné reakce letěl přímo po hlavě do sněhu. Štěstí bylo, že sníh byl dostatečně hluboký, a tak i přes pořádnou ránu do hlavy a hrudníku jsem z celého pádu vyvázl prakticky jen s lehkými pohmožděninami. Když jsem se vyhrabal ze sněhu, postavil se na vlastní nohy, ověřil jsem si, že jsem si nic nepolámal a posbíral poztrácené hole, neušlo by kolemjdoucímu, co se mi zračilo ve tváři. Adrenalinové omámení s pocitem vítězství, nejtěžšího vítězství, vítězství nad sebou samým. Těch několik vtěřin out of the comfort zone vás jsou schopny posunout o roky aspoň z pohledu vnímání vnitřní síly. To bylo zejména pro ty, kteří by v mém počínání viděli nepochopitelný risk, kdy nemohu nic získat, ale naopak hodně ztratit.
Prvních několik málo kilometrů tomu sice nasvědčovalo. Běh na lyžích jsem nechal pouze svému snění a vyměnil jej za chůzi na prknech s nalepeným sněhem. Za třičtvrtě hodiny jsem měl za sebou pouhé 4km. Tou dobou jsem právě procházel pod Šibenicí, kde se nachází dva skokanské můstky K53 a K28. A najednou mi hlavou probleskla vzpomínka na rozhovor s už ani nevím kým, jehož obsahem byl seznam činností, které jsem ještě podnikli na běžkách. Hádejte co bylo jednou z nich...
S úsměvem na tváři jsem se doplácal pod můstky a ohromeně jsem zůstal hledět na ten nechutně příkrý kopec. V tu chvíli jsme si říkal, že vlastně ani nemusím skákat, že pokud najdu odvahu na sjetí bubnu na běžkách, budu mít skvělý pocit z překonání sebe sama.
Nejprve jsem si chtěl vyzkoušet sjezd z menší výšky, tak jsem se vyšplhal asi do 1/5 bubnu, kde se hrozivě povalovaly hordy sněhu. Zde se ukázalo, že díky několik dní trvající oblevě sjel sníh po umělém povrchu bubnu a zůstal právě na jeho spodní pětině. V okamžiku, kdy jsem se pokusil vkročit na umělý povrch, mě zradily běžky a v tu ranu jsem ležel na zemi. Dívaje se na obří hromady sněhu kolem sebe, jsem se snažil najít vhodné místo na projetí. To nejlepší jsem objevil asi 1m od dřevěného bednění, které přísně vymezuje buben od okolního svahu. Jak alpský frajer jsem elegantně otočil běžky o 180° na místě a následně jsem se pustil dolů poměrně vysokou rychlostí, která mě lehce překvapila.
Pod kopcem jsem si řekl: "bylo to fajn, konec blbostí, asi bych měl pokračovat v rádoby běžkování a šlapat dál." Vzápětí jsem však sebe přesvědčil, že tento hlas slabocha je třeba umlčet odvahou, bláznivostí, rozsekat ho baseballkou a rozprášit ho na atomy. Pracně jsem se kolem lesa vyšplhal v hlubokém sněhu až pod K28. Zde jsem zastavil a při pohledu dolů se mi zatajil dech, uviděl jsem kousíček bubnu, horizont a víc nic. Větší část bubnu byla schována pod horizontem, vskutku otřesný pohled. Upozorňuji, že nejsem zrovna citlivka, aspoň co týká běžek a sjezdů na běžkách. Ani sousední sjezdovku na Harusově kopci nepovažují za kdo ví jaký kopec, šusem na běžkách není problém... Jenže tohle byla poněkud ostřejší polívčička (extra Phall v indické restauraci?) Vážně jsem poměrně dlouhou dobu hledal odvahu pustit se na umělý povrch bubnu a sjet jej ve vzdáleností pouhého 1m od zmiňovaného bednění, které by při kontaktu v rychlosti mnohem vyšší než 50km/h nabízelo slevovou poukázku do místní nemocnice, tedy v případě, že by mě u skokanských můstků někdo našel a dopravil do ní. Nemluvě o přimrzlých hromadách sněhu v spodní pětině kopce, přes které jsem se nutně potřeboval probít, tedy v případě, že jsem chtěl dojet až pod kopec a to jsem chtěl. Dostatek odhodlání jsem nakonec v sobě nalezl, navíc jsem si řekl: "vezmu to rovnou i s malým skokem na K28, přeci znovu nepolezu do toho příšerného kopce, až se mi to podaří úspěšně sjet!" Tak se také stalo, vylezl jsem asi 0,5m schod, ano opravdu tak nízká je odrazová hrana můstku, a vyšplhal jsem asi tak 5-10m za tuto hranu směrem ke skokanské věži, ze které se rozjíždí ti, co to skutečně umí (přirozeně ne s běžkami na nohou). Zde jsem si v hlavě promyslel celý skok, jak skuteční závodníci :-) Trochu jsem se zamyslel nad následky případného nezdaru v podobě jakéhokoliv pádu a pokusil jsem se je dopředu minimalizovat. Zabalil svazek klíčů do obalu na mobil netoužíc po jejich negativní formě vytlačené v bederní oblasti mých zad. Také jsem si sundal rukavičky hůlek, poněvadž jsem usoudil, že padat s hůlkami pevně přidělanými k dlaním, si říká o báječné torzní zlomeniny horních končetin. Pak nastala sekunda S a já se rozjel z můstku dolů. Ve vteřině následoval drobný skok, snad ani ne metrový, jehož dopad jsem neustál a zlehka si přisedl. Ale v tom okamžiku se už běžky dostaly na umělý povrch bubnu a vyletěly jako raketa, tím mě vrátily zpátky na nohy a já letěl bláznivou rychlostí vstříc sněhové barikádě, tu jsem zdárně proletěl a když už se zdálo, že to snad i přežiji, tak přišel největší pád, který jsem na běžkách kdy zažil. V rychlosti možná ještě okolo 30km/h, kdy už jsem byl prakticky pod kopcem, se mi v hlubokém sněhu zasekla jedna běžka a já bez jakkoliv postřehnutelné reakce letěl přímo po hlavě do sněhu. Štěstí bylo, že sníh byl dostatečně hluboký, a tak i přes pořádnou ránu do hlavy a hrudníku jsem z celého pádu vyvázl prakticky jen s lehkými pohmožděninami. Když jsem se vyhrabal ze sněhu, postavil se na vlastní nohy, ověřil jsem si, že jsem si nic nepolámal a posbíral poztrácené hole, neušlo by kolemjdoucímu, co se mi zračilo ve tváři. Adrenalinové omámení s pocitem vítězství, nejtěžšího vítězství, vítězství nad sebou samým. Těch několik vtěřin out of the comfort zone vás jsou schopny posunout o roky aspoň z pohledu vnímání vnitřní síly. To bylo zejména pro ty, kteří by v mém počínání viděli nepochopitelný risk, kdy nemohu nic získat, ale naopak hodně ztratit.
Noční běžkování u Hotelu Ski
V pátek večer 24.2.2012 jsem poměrně nezvykle vyrazil v noci na běžky. Vybaven jsem byl svojí oblíbenou, pro běžkaře jak dělanou, čelovkou Fenix HL20 a tréninkovými běžkami na klasiku, které se pyšnily zbytky neuvěřitelně lepivého stoupacího vosku Swix V60 Red Silver, což ve spolupráci s nechutnou oblevou slibovalo podprůměrný skluz. Skutečnost naštěstí byla poněkud růžovější. Záležitost, která mě však překvapila více, bylo množství světla v té pokročilé hodině, díky kterému jsem ani nezapínal čelovku. Možná, že by to nebylo tak neobvyklé, být měsíc v úplňku, ale na Novoměstsku vládla obloze nízká oblačnost. Jako nejpravděpodobnější se jeví teorie o odrazu světla vyprodukovaného pouličním osvětlením v Novém Městě a zejména osvětlením sjezdovky od této nízké oblačnosti. Na polích a lukách šlo bez problému rozlišit stopu včetně vylézající orby. V lese u Hotelu Ski to bylo poněkud horší, ale i tam by to šlo zvládnout bez osvětlení. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl příliš riskovat, tak jsem si čelovku zapnul nad Velkými houpačkami a nechal jsem ji zapnutou až do konce sjezdu následujícího za Esíčky. Je třeba říct, že tento krok byl poněkud kontraproduktivní, poněvadž k mlze okupující vyšší partie Ochozy se přidal drobný déšť, který nemile rozptyloval a odrážel světlo z čelovky, čímž mě velice nechutně oslňoval. Vzhledem k teplotě vysoko nad bodem mrazu a obrovské vlhkosti, podpořené zmíněným deštěm, se jednalo o luxusní léčebnou kúru pro sliznice dýchacích cest, které zažívaly nirvánu. Spolu s nádhernou vůní lesa, nočním klidem a radostí z pohybu se jednalo o další jedinečný zážitek na běžkách.
Není vlak jako vlak - EC versus RegioNova
Nestává se mi často, abych chválil ČD, a když už bych měl proč, tak to většinou nestihnu, protože mi vzápětí nachystají dárek v podobě nějaké vylomeniny, která mě zradí od původního záměru... Nicméně se překonám a drobnou pochvalu tiše, sám pro sebe, vyslovím. Od počátku roku 2012 jsem si všiml několika pozitivních změn. Je nutno předeslat, byť tak nepředpokládám, že se nemusí jednat o celorepublikové změny. Konec konců mé cestovní vlakem je omezeno na několik málo tratí, navíc žádné dále popsané zlepšení jsem nekonfrontoval s jakýmkoliv předpisem/řádem ČD, tudíž nemohu říct, že nejde o ojedinělý zážitek.
Prvním pozitivním krokem vpřed je lepší informování na nástupištích, rozumějte dřívější. S tím jde ruku v ruce konec kvantifikace zpoždění po 5 minutách. Zdá se, že zpoždění menší než 5 minut je skutečným a hlášeným zpožděním.
Dalším, ještě subjektivnějším, zlepšením je ochota a přístup personálu ČD, jak ve vlacích tak na nádražích.
V neposlední řadě se lze pochvalně vyjádřit o nabízených akcích ČD. Takové ČD Promo Praha-Brno je jedním ze zářných příkladů.
Nakonec bych se měl vrátit ke konkrétní události, za kterou jsem ČD chtěl pochválit. Byly jí 2 cesty: Brno-Praha a Praha-Brno. Obě jsme absolvoval ve vlacích kategorie EC. Šlo o příjemné cesty ve starších vagónech zahraniční provenience vybavených klimatizací (úspěšně fungující), pohodlnými sedadly a hlavně kvalitně zkonstruovanými - tj. bez nadměrného hluku, houpání, cukání, natřásání a poskakování. Cesta byla dokonce tak plynulá a klidná, že se mi nedařilo usnout... Odjezd i příjezd vlaků proběhl přesně dle jízdního řádu. Během jízdy jsme byli strojvedoucím pravidelně informování o zastávkách. A jako bonus bych uvedl výše zmíněnou akci ČD Promo, v rámci které stály jízdenky, se zákaznickou kartou, přijatelných 2 x 175Kč.
Pihou na kráse a téměř posledním hřebíkem do rakve pochval ČD se ovšem stala, o několik dní pozdější, jízda slavnou RegioNovou. Začínám se domnívat, že ta byla vytvořena jen pro to, aby se daly pořizovat úhledné fotografie zasněžené Vysočiny s jedoucím vlakem, který příliš nenarušuje ráz tamější přírody. Proč mám z RegioNovy nedobré pocity jsem již jednou psal.
Prvním pozitivním krokem vpřed je lepší informování na nástupištích, rozumějte dřívější. S tím jde ruku v ruce konec kvantifikace zpoždění po 5 minutách. Zdá se, že zpoždění menší než 5 minut je skutečným a hlášeným zpožděním.
Dalším, ještě subjektivnějším, zlepšením je ochota a přístup personálu ČD, jak ve vlacích tak na nádražích.
V neposlední řadě se lze pochvalně vyjádřit o nabízených akcích ČD. Takové ČD Promo Praha-Brno je jedním ze zářných příkladů.
Nakonec bych se měl vrátit ke konkrétní události, za kterou jsem ČD chtěl pochválit. Byly jí 2 cesty: Brno-Praha a Praha-Brno. Obě jsme absolvoval ve vlacích kategorie EC. Šlo o příjemné cesty ve starších vagónech zahraniční provenience vybavených klimatizací (úspěšně fungující), pohodlnými sedadly a hlavně kvalitně zkonstruovanými - tj. bez nadměrného hluku, houpání, cukání, natřásání a poskakování. Cesta byla dokonce tak plynulá a klidná, že se mi nedařilo usnout... Odjezd i příjezd vlaků proběhl přesně dle jízdního řádu. Během jízdy jsme byli strojvedoucím pravidelně informování o zastávkách. A jako bonus bych uvedl výše zmíněnou akci ČD Promo, v rámci které stály jízdenky, se zákaznickou kartou, přijatelných 2 x 175Kč.
Pihou na kráse a téměř posledním hřebíkem do rakve pochval ČD se ovšem stala, o několik dní pozdější, jízda slavnou RegioNovou. Začínám se domnívat, že ta byla vytvořena jen pro to, aby se daly pořizovat úhledné fotografie zasněžené Vysočiny s jedoucím vlakem, který příliš nenarušuje ráz tamější přírody. Proč mám z RegioNovy nedobré pocity jsem již jednou psal.
úterý 21. února 2012
Pekelný bílý ráj potřetí aneb Ski Adventure 2012
Stejně jako v předchozích případech pekelných bílých rájů (Orlický půlmaraton a Jizerská 50) byla na počátku touha, touha splnit si nějaký sen, zažít něco nového, nevyzkoušeného. Běžecké závody jsem si úchvatně užil, ale tím to neskončilo, seznam je totiž dlouhý... Na jeho čele se již delší dobu vyhřívala zimní obdoba Bike Adventure tj. Ski Adventure. Jde o lyžařský orientační běh dvojic s volným pořadím kontrol. Předchozí věta přirozeně odhaluje drobný problém, aneb kde najít správného parťáka, který bude chtít vyměnit pohodovou neděli v teple domova, za 5 hodin trvající běh na lyžích v maximálním možném tempu za jakéhokoliv počasí a navíc po cestách i necestách. Že jsem ani letos takového parťáka nenalezl mezi chlapy, mě vůbec nepřekvapilo, o to větší bylo mé překvapení, když se to napoprvé podařilo mezi příslušnicemi něžného pohlaví. Tou odvážnou, která kývla na účast v tomto nádherném závodě, byla Magda.
Jistě se sluší zmínit aspoň pár slov o Magdě, pár zcela neautorizovaných slov... Vězte, že kromě odvahy a úsměvu jí nechybí žádné atributy společné většině sportovců a závodníků. A tak při vyjížďce na biku jí jistě budete koukat na zadeček, ať si to přeberte jakkoliv, můžu vás ujistit, že jí nebudete stačit, takže ji bude sledovat z povzdálí dokud vám nezmizí úplně... Ale nejen cyklistikou živ je člověk, proto se podívejme na jiné sporty, např. horskou turistiku. Tak tam, aspoň co jsem slyšel, je to přes kopírák úplně stejné jako na biku. No a zkuste hádat jak jí to asi jde na běžkách :-)
A nyní již zpátky k samotným závodům. Registrace do závadu proběhla přes Internet a zcela bezproblémově. Den před závodem, v sobotu, jsem se dostavili na prezentaci, kde jsem si vyzvedli startovní balíček se 2 čísly, SI čipem, mapou se zakreslenými kontrolami, závodními instrukcemi a dalšími drobnostmi. Toto jsem přirozeně učinili na běžkách, jak jinak, že?
Pro neznalé je třeba zdůraznit pár informací, nutných pro zúčastnění se popř. pochopení celé té rozkošné zimní taškařice. Nejprve však něco málo k formátu závodu. Jde o variantu lyžařského orientačního běhu s volným pořadím kontrol (scorelauf), který se běží ve dvojici. Tato dvojice se pohybuje pospolu, je vybavena jediným SI čipem a omezena je časovým limitem, který je stanoven na 5h. Během tohoto času se snaží "ulovit" co nejvíce kontrol. Ty jsou specifické tím, že mají různou bodovou hodnotu, zpravidla přímo úměrně odpovídající vzdálenosti od startu a její orientační náročnosti. Pro dvojici nestihnuvší časový limit čeká v cíli neodmítnutelný bonus v podobě udělení záporných bodů za každou minutu, kterou stráví na trati navíc. Všechny kontroly jsou zakresleny v mapě s měřítkem 1:50000 (téměř klasická turistická mapa) spolu s lyžařskými stopami (rolba, skútr, lyžař). Tuto mapu obdrží dvojice již při registraci, tj. i den předem. V tomto okamžiku je nutné poznamenat, že mapa neobsahuje bodové ohodnocení zakreslených kontrol, to se vám dostane do rukou až při ostrém startu. Pokud si říkáte, že i přesto je to jednoduché, tak ještě doplním detail, některé zakreslené kontroly jsou ohodnoceny 0 body, jinými slovy nejsou v terénu umístěny, a to vám může již slušně nabourat dopředu naplánované postupy. Vítězem se přirozeně stává dvojice s největším počtem bodů. V případě bodové shody pak rozhoduje čas příjezdu do cíle.
Z výše uvedených informací lze mezi řádky vyčíst o čem že je tento závod. Jedním z těch nejdůležitějších faktorů je přirozeně fyzická připravenost pro náročnou vytrvalostní aktivitu, kterou bezesporu 5h běžkování je. Tím pádem je to i o technice lyžování, přípravě lyží a nemálo i o jejich kvalitě. Dalším z pilířů na kterých stoji případný úspěch je orientační složka, která zahrnuje nesmírné množství poměrně rozlišných dovedností. Jde o práci s mapou, její čtení a orientaci. Jde o schopnost odhadovat rychlost jízdy a vzdálenosti jak na mapě tak ve skutečnosti. Jde o schopnost volit správné postupy, aneb optimální trasu (nemusí být nutně nejkratší, ale rozhodně by měla být nejrychlejší). Dále je to o schopnosti plánovat a zároveň o schopnosti rychle se rozhodovat a přizpůsobovat za jízdy okolnostem které se vyskytnou (povětrnostní podmínky, nedostatek času, přebytek času, ...)
Teď byste měli zhruba tušit s čím se závodníci musí poprat. A jak že jsem se poprali my? Báječně! Připraveným štěstí přeje, ze soboty naplánovaná cesta se krátce po startu po obdržení bodové ohodnocení kontrol, ukázala jako životaschopná. Navíc všechny 4 kontroly, kterých mi bylo líto, že ačkoliv blízko naší trati, tak časově nedosažitelné, nebyly vůbec umístěny. Od začátku jsme tedy na nic nečekali a vyrazili do boje. Cesta ubíhala perfektně, kontroly postupně přibývaly, čas přiměřeně ubýval a my bezpečně letěli od jedné k druhé. V nejvyšších partiích Žďárských vrchů nás sice doprovázelo příjemné počasí v podobě mlhy s viditelností do 50m a hustého chumelení, ale to nás nemohlo připravit o potěšení ze závodění. Po cestě jsem našli čas i na zábavu v podobě diagonálního přejezdu sjezdovky na Harusově kopci, jistě k překvapení mnoha regulérních návštěvníků. Stejně tak jsme našli dostatek času na průběžné občerstvování nápoji a lehkou stravou, které je nezbytným úkonem nutným pro rozumné absolování takové porce kilometrů. Přibližně 3/4 trati jsme ujeli podle našeho plánu, pak se ukázalo, že máme mnohem více času, něž se kterým jsme počítali a tak jsem upravili další postupy tak, abychom ještě ulovili nějakou tu kontrolu, z pohledu původního plánu navíc. Hned druhá neplánovaná kontrola se ukázala být slušným oříškem, bylo to jediné místo na trati, kde jsem ztratili zbytečně čas. A to proto, že jsem úspěšně a nepochopitelně zaměnil Kadůvek za Podmedlovský mlýn. Ale ani toto orientační faux pas nás v konečném zúčtování kromě trochy ztraceného času nic nestálo. Do cíle jsem úspěšně propluli asi 8min před časovým limitem se sladkým pocitem ze slušně odvedené práce. Vzhledem k prvotnímu cíli - pobavit se závodem je naše 4. místo výborným výsledkem. Nabyli jsem nových zkušeností, které bezpochyby zúročíme v některém z dalších ročníků Ski Adventure.
A nakonec malá statistika:
Jistě se sluší zmínit aspoň pár slov o Magdě, pár zcela neautorizovaných slov... Vězte, že kromě odvahy a úsměvu jí nechybí žádné atributy společné většině sportovců a závodníků. A tak při vyjížďce na biku jí jistě budete koukat na zadeček, ať si to přeberte jakkoliv, můžu vás ujistit, že jí nebudete stačit, takže ji bude sledovat z povzdálí dokud vám nezmizí úplně... Ale nejen cyklistikou živ je člověk, proto se podívejme na jiné sporty, např. horskou turistiku. Tak tam, aspoň co jsem slyšel, je to přes kopírák úplně stejné jako na biku. No a zkuste hádat jak jí to asi jde na běžkách :-)
A nyní již zpátky k samotným závodům. Registrace do závadu proběhla přes Internet a zcela bezproblémově. Den před závodem, v sobotu, jsem se dostavili na prezentaci, kde jsem si vyzvedli startovní balíček se 2 čísly, SI čipem, mapou se zakreslenými kontrolami, závodními instrukcemi a dalšími drobnostmi. Toto jsem přirozeně učinili na běžkách, jak jinak, že?
Pro neznalé je třeba zdůraznit pár informací, nutných pro zúčastnění se popř. pochopení celé té rozkošné zimní taškařice. Nejprve však něco málo k formátu závodu. Jde o variantu lyžařského orientačního běhu s volným pořadím kontrol (scorelauf), který se běží ve dvojici. Tato dvojice se pohybuje pospolu, je vybavena jediným SI čipem a omezena je časovým limitem, který je stanoven na 5h. Během tohoto času se snaží "ulovit" co nejvíce kontrol. Ty jsou specifické tím, že mají různou bodovou hodnotu, zpravidla přímo úměrně odpovídající vzdálenosti od startu a její orientační náročnosti. Pro dvojici nestihnuvší časový limit čeká v cíli neodmítnutelný bonus v podobě udělení záporných bodů za každou minutu, kterou stráví na trati navíc. Všechny kontroly jsou zakresleny v mapě s měřítkem 1:50000 (téměř klasická turistická mapa) spolu s lyžařskými stopami (rolba, skútr, lyžař). Tuto mapu obdrží dvojice již při registraci, tj. i den předem. V tomto okamžiku je nutné poznamenat, že mapa neobsahuje bodové ohodnocení zakreslených kontrol, to se vám dostane do rukou až při ostrém startu. Pokud si říkáte, že i přesto je to jednoduché, tak ještě doplním detail, některé zakreslené kontroly jsou ohodnoceny 0 body, jinými slovy nejsou v terénu umístěny, a to vám může již slušně nabourat dopředu naplánované postupy. Vítězem se přirozeně stává dvojice s největším počtem bodů. V případě bodové shody pak rozhoduje čas příjezdu do cíle.
Z výše uvedených informací lze mezi řádky vyčíst o čem že je tento závod. Jedním z těch nejdůležitějších faktorů je přirozeně fyzická připravenost pro náročnou vytrvalostní aktivitu, kterou bezesporu 5h běžkování je. Tím pádem je to i o technice lyžování, přípravě lyží a nemálo i o jejich kvalitě. Dalším z pilířů na kterých stoji případný úspěch je orientační složka, která zahrnuje nesmírné množství poměrně rozlišných dovedností. Jde o práci s mapou, její čtení a orientaci. Jde o schopnost odhadovat rychlost jízdy a vzdálenosti jak na mapě tak ve skutečnosti. Jde o schopnost volit správné postupy, aneb optimální trasu (nemusí být nutně nejkratší, ale rozhodně by měla být nejrychlejší). Dále je to o schopnosti plánovat a zároveň o schopnosti rychle se rozhodovat a přizpůsobovat za jízdy okolnostem které se vyskytnou (povětrnostní podmínky, nedostatek času, přebytek času, ...)
Teď byste měli zhruba tušit s čím se závodníci musí poprat. A jak že jsem se poprali my? Báječně! Připraveným štěstí přeje, ze soboty naplánovaná cesta se krátce po startu po obdržení bodové ohodnocení kontrol, ukázala jako životaschopná. Navíc všechny 4 kontroly, kterých mi bylo líto, že ačkoliv blízko naší trati, tak časově nedosažitelné, nebyly vůbec umístěny. Od začátku jsme tedy na nic nečekali a vyrazili do boje. Cesta ubíhala perfektně, kontroly postupně přibývaly, čas přiměřeně ubýval a my bezpečně letěli od jedné k druhé. V nejvyšších partiích Žďárských vrchů nás sice doprovázelo příjemné počasí v podobě mlhy s viditelností do 50m a hustého chumelení, ale to nás nemohlo připravit o potěšení ze závodění. Po cestě jsem našli čas i na zábavu v podobě diagonálního přejezdu sjezdovky na Harusově kopci, jistě k překvapení mnoha regulérních návštěvníků. Stejně tak jsme našli dostatek času na průběžné občerstvování nápoji a lehkou stravou, které je nezbytným úkonem nutným pro rozumné absolování takové porce kilometrů. Přibližně 3/4 trati jsme ujeli podle našeho plánu, pak se ukázalo, že máme mnohem více času, něž se kterým jsme počítali a tak jsem upravili další postupy tak, abychom ještě ulovili nějakou tu kontrolu, z pohledu původního plánu navíc. Hned druhá neplánovaná kontrola se ukázala být slušným oříškem, bylo to jediné místo na trati, kde jsem ztratili zbytečně čas. A to proto, že jsem úspěšně a nepochopitelně zaměnil Kadůvek za Podmedlovský mlýn. Ale ani toto orientační faux pas nás v konečném zúčtování kromě trochy ztraceného času nic nestálo. Do cíle jsem úspěšně propluli asi 8min před časovým limitem se sladkým pocitem ze slušně odvedené práce. Vzhledem k prvotnímu cíli - pobavit se závodem je naše 4. místo výborným výsledkem. Nabyli jsem nových zkušeností, které bezpochyby zúročíme v některém z dalších ročníků Ski Adventure.
A nakonec malá statistika:
- přihlášených týmů celkem/MD: 109/25
- odstartovalo týmů celkem/MD: 103/25
- dojelo do cíle týmů celkem/MD: 103/25
- nenastoupilo týmů: 6 (DNS)
- nedokončilo týmů: 0 (DNF)
pondělí 13. února 2012
Cyklostezka NMNM Medin - Hotel Ski - zimní provoz
Cyklostezka od Medinu k Hotelu Ski je fajn záležitost, jen je škoda, že v zimním období slouží díky inertnímu posypu výhradně pěším. Obecně by na tom nebylo nic špatného, ale aby Nové Město na Moravě dostálo své pověsti, Mekky běžeckého lyžování, nebylo by špatné myslet na tisíce turistů - běžkařů. Po úpravách okolí - vybudování dalších parkovišť nutných pro konání sportovních akcí typu mistrovství světa, ve spojení s častým uzavřením závodních tratí a díky výše zmíněnému posypu, zmizela možnost dostat se rozumně od vlakové zastávky za Hotel Ski směrem na Vlachovice. Přitom by možná stačilo šikovné udělátko pro posypový vůz (klidně jej vymyslím), které by zamezilo létání posypu do stopy, která se na cyklostezce občas objevuje, byť zcela zbytečně (je plná posypu byť to z fotografií není zcela zřejmé).
sobota 4. února 2012
Pekelný bílý ráj po druhé aneb 10. ročník Orlického půlmaratonu
Když už jsem si letos vyzkoušel Jizerskou 50, tak mě tak napadlo, že bych mohl zkusit i nějaký běžecký závod volnou technikou. Logickým krokem byl výběr některého dalšího závodu seriálu SkiTour - tentokrát jsem zvolil Orlický maraton (půlmaraton) - 20km volnou technikou v malebné vesničce Deštné v Orlických horách.
Jak tedy vypadaly moje šance pár dní před závodem?
Jak tedy vypadaly moje šance pár dní před závodem?
- schopnosti
- nejsem žádný excelentní běžkař (to se nemění)
- raději bruslení, než klasika (to se také nemění)
- fyzička
- naježděné km na kole do práce se stále příliš nepočítají
- pár set km na běžkách, volnou technikou však jen desítky
- sem tam volejbal a squash, pravidelně pár shybů na hrazdě
- výbava
- letité běžky Salomon Equipe 10 Skate
- letité boty Salomon RS Carbon Skate
- letité hole Hole KV+ Tempesta
- obecně
- nikdy jsem nejel běžecký závod volnou technikou
- na rozdíl od Jizerské 50 pojedu s téměř srovnatelnou výbavou jako ostatní, už žádné Sportenky za 800Kč
- zdraví
- mám aftu a zvětšnou mízní uzlinu
- den před závodem jsem si dal trénink a nachladil jsem se
- den před závodem jsem nenaspal více než 4h
- ráno jsem se probudil se slušnou bolestí v krku
- po příjezdu do Deštného jsem byl rád, že jsem neměl lékařský teploměr, asi by mi vystavil nekompromisní stopku, kterou bych musel respektovat...
A jakže to tedy dopadlo aneb malý deníček...
24.1.2012
Zaregistroval jsem se na Orlický maraton. Následně přišly 2 emaily potvrzující registraci a objednávku.
28.1.2012
Na základě přijaté platby byla zpracována má registrace, o čemž jsem byl notifikován emailem.
2.2.2012
Přišel email s instrukcemi jak a kde vyzvednout přidělené startovní číslo.
3.2.2012
Pořadatelé rozesílají email o posunutí startu z 10 na 11 hodinu, kvůli mrazivému počasí.
4.2.2012 6:45
Budíček mi po necelých 4h spánku dává na vědomí, že je čas závodit.
4.2.2012 7:30
Vyjíždíme z NMNM.
4.2.2012 9:30
Přijíždíme do Deštného v Orlických horách, kde si vyzvedávám čip a startovní číslo.
4.2.2012 10:00
Obhlídka sjezdovek v Deštném.
4.2.2012 10:30
Předstartovní příprava - převlékání, svačinka, toaleta, rozcvička. Pořadatelé opakují důležitá pravidla, zároveň nás informují o teplotě na trati, vzhledem k okolnostem a očekáváním, velice příjemných -12°C.
4.2.2012 10:50
Jsem nachystán ve startovní stopě, měl jsem však přijít o 5-10min dříve, kromě oddělené první startovní vlny, přede mnou stojí asi 2 závodníci.
4.2.2012 11:00
Výstřel, závod je odstartován, na úvod mě čekalo pár desítek metrů soupaž ve stopě, bez možnosti bruslení a předjíždění, pod hrozbou diskvalifikace.
4.2.2012 11:01
Hned v prvním stoupání, kde již pravidla závodu umožnila bruslení, dochází k mnoha pádům, mnohokráte mám také namále, zároveň se strachuji o zdraví svých holí - necelých 200 nadšených borců pádí ke zteči...
4.2.2012 11:05
První kilometry mi dávají za pravdu, závod určitě nevyhraji :) Zároveň se začínám strachovat o své průdušky, krk již necítím, nos je mrazem slepený, inhaluji studený vzduch ústy a nemám z toho dobrý pocit...
4.2.2012 11:15
První 4km jsou za mnou, držím se v hlavním balíku závodníků, občas někoho předjíždím, běžky slušně sviští, trať je v těchto místech velice pěkně upravená, doposud v závětří a jen mírně zvlněná, byť ve skutečnosti doposud stoupala.
4.2.2012 11:30
Míjím přibližně metu 9km, od 5km se jen klesalo, ve sjezdech mi běžky jedou výborně, víceméně lidi pouze dojíždím.
4.2.2012 11:35
Cedule označující 10km je zlomem na trati, od teď mě a ostatní čekají jen náročná stoupání a milosrdný cílový sjezd. Zároveň cítím, že toho mám plné zuby, jako vždy jsem to přepálil, nemám žádné síly a cítím se vážně mizerně. Nicméně, my, bojovníci nikdy nic nevzdáváme. Takže se jsem se zakousl do bílého manžestru, pokusil jsem se dát si energetický gel, který jsem však zapnul v kapse na zádech odkud jsem ho se zapnutými rukavičkami holí nemohl vytáhnout a pak následkem vyčerpanosti ani nemohl pozřít... Nezbylo mi než zvolnit tempo, což se ihned projevilo tím, že mě postupně začala dojíždět a předjíždět hromada závodníků.
4.2.2012 11:50
13km nebo 14km, otevřené pláně daly vyniknout nelítostné síle větru z hor. Zároveň mám za sebou jeden kratičký lesní úsek, který mi vyrazil dech. Mé vynikající běžky jako bych po písku tlačil, skluz je ten tam. Navíc byl plný větviček a jehličí, během normální lyžovačky bych své skaty již nesl v rukou... Nevím, zda kvalitu lesních úseků přičíst na vrub pouze přírodě, či i neschopnosti organizátorů (rolbu jsem v životě neřídit, takže netuším, zda se dá takový lesní úsek bez navážení sněhu "vyčistit"). Scénář se nemění, jedu na morál, neustále mě někdo předjíždí.
4.2.2012 12:05
16km podle mapy, 15km podle cedule, místo na které jsem se těšil od začátku závodu. Před sebou jen 4km sjezd do cíle. Situace se téměř nezměnila, lesní úseky jsou ve špatném stavu, sníh je jako brusný papír, něco jako skluz neexistuje, moc lidí mě však již nepředjelo, jsem součástí tříčlenné skupiny, za námi i před námi široko daleko nikdo.
4.2.2012 12:10
Sjezdy si obvykle užívám, nicméně borec jedoucí přede mnou mě připravuje o trošku z jejich radosti, ujíždí mi, jeho sjezdařský postoj nejsou mé nohy schopny napodobit. Prudké vracečky však pluží, a tak se snažím projíždět je agresivně s přešlapování, dvakrát se mi to málem vymstí, když balancuji na hraně meze. Nicméně to nese svoje ovoce, pomalu se mu přibližuji. V dáli před námi se objevují další tři závodníci, ke kterým se slušným tempem přibližujeme. Neznalost trati a nedůsledná četba mapy způsobily to, že před cílem se objevuje několik rovinatých pasáží, které jsem tam nečekal. A tak sahám až na dno svých sil a využívám je k dojetí a předjetí všech tří závodníků na trati přede mnou. Posledního předjíždím v zatáčce do cílové rovinky, nebo spíše do cílového kopečku. Nelítostně mu křížím cestu, a totálně vyčerpán, se snažím co nejrychleji se vyplácat do cíle.
4.2.2012 12:12
Cíl, slastný pocit, mražené průdušky, maximální tepová frekvence, mám to za sebou. Organizátoři mi odebírají čip, následuje občerstvení v podobě 2 čajů, které lehce tiší zmrzlé dýchací ústrojí.
4.2.2012 12:15
Vydávám se k autu.
4.2.2012 13:30
Převlečen v suchém a zmrzlém oblečení, vyčerpaný, spokojený. Vyjíždíme směr NMNM.
4.2.2012 15:30
NMNM, jsem doma.
A nakonec malá statistika:
- přihlášených: 237
- odstartovalo: 185
- dojelo do cíle: 178
- nenastoupilo: 52 (DNS)
- nedokončilo: 7 (DNF)
Můj výsledek:
- čas pod 1h 12min
- umístění mezi první 50
Zajímavé odkazy:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)