Prvních několik málo kilometrů tomu sice nasvědčovalo. Běh na lyžích jsem nechal pouze svému snění a vyměnil jej za chůzi na prknech s nalepeným sněhem. Za třičtvrtě hodiny jsem měl za sebou pouhé 4km. Tou dobou jsem právě procházel pod Šibenicí, kde se nachází dva skokanské můstky K53 a K28. A najednou mi hlavou probleskla vzpomínka na rozhovor s už ani nevím kým, jehož obsahem byl seznam činností, které jsem ještě podnikli na běžkách. Hádejte co bylo jednou z nich...
S úsměvem na tváři jsem se doplácal pod můstky a ohromeně jsem zůstal hledět na ten nechutně příkrý kopec. V tu chvíli jsme si říkal, že vlastně ani nemusím skákat, že pokud najdu odvahu na sjetí bubnu na běžkách, budu mít skvělý pocit z překonání sebe sama.
Nejprve jsem si chtěl vyzkoušet sjezd z menší výšky, tak jsem se vyšplhal asi do 1/5 bubnu, kde se hrozivě povalovaly hordy sněhu. Zde se ukázalo, že díky několik dní trvající oblevě sjel sníh po umělém povrchu bubnu a zůstal právě na jeho spodní pětině. V okamžiku, kdy jsem se pokusil vkročit na umělý povrch, mě zradily běžky a v tu ranu jsem ležel na zemi. Dívaje se na obří hromady sněhu kolem sebe, jsem se snažil najít vhodné místo na projetí. To nejlepší jsem objevil asi 1m od dřevěného bednění, které přísně vymezuje buben od okolního svahu. Jak alpský frajer jsem elegantně otočil běžky o 180° na místě a následně jsem se pustil dolů poměrně vysokou rychlostí, která mě lehce překvapila.
Pod kopcem jsem si řekl: "bylo to fajn, konec blbostí, asi bych měl pokračovat v rádoby běžkování a šlapat dál." Vzápětí jsem však sebe přesvědčil, že tento hlas slabocha je třeba umlčet odvahou, bláznivostí, rozsekat ho baseballkou a rozprášit ho na atomy. Pracně jsem se kolem lesa vyšplhal v hlubokém sněhu až pod K28. Zde jsem zastavil a při pohledu dolů se mi zatajil dech, uviděl jsem kousíček bubnu, horizont a víc nic. Větší část bubnu byla schována pod horizontem, vskutku otřesný pohled. Upozorňuji, že nejsem zrovna citlivka, aspoň co týká běžek a sjezdů na běžkách. Ani sousední sjezdovku na Harusově kopci nepovažují za kdo ví jaký kopec, šusem na běžkách není problém... Jenže tohle byla poněkud ostřejší polívčička (extra Phall v indické restauraci?) Vážně jsem poměrně dlouhou dobu hledal odvahu pustit se na umělý povrch bubnu a sjet jej ve vzdáleností pouhého 1m od zmiňovaného bednění, které by při kontaktu v rychlosti mnohem vyšší než 50km/h nabízelo slevovou poukázku do místní nemocnice, tedy v případě, že by mě u skokanských můstků někdo našel a dopravil do ní. Nemluvě o přimrzlých hromadách sněhu v spodní pětině kopce, přes které jsem se nutně potřeboval probít, tedy v případě, že jsem chtěl dojet až pod kopec a to jsem chtěl. Dostatek odhodlání jsem nakonec v sobě nalezl, navíc jsem si řekl: "vezmu to rovnou i s malým skokem na K28, přeci znovu nepolezu do toho příšerného kopce, až se mi to podaří úspěšně sjet!" Tak se také stalo, vylezl jsem asi 0,5m schod, ano opravdu tak nízká je odrazová hrana můstku, a vyšplhal jsem asi tak 5-10m za tuto hranu směrem ke skokanské věži, ze které se rozjíždí ti, co to skutečně umí (přirozeně ne s běžkami na nohou). Zde jsem si v hlavě promyslel celý skok, jak skuteční závodníci :-) Trochu jsem se zamyslel nad následky případného nezdaru v podobě jakéhokoliv pádu a pokusil jsem se je dopředu minimalizovat. Zabalil svazek klíčů do obalu na mobil netoužíc po jejich negativní formě vytlačené v bederní oblasti mých zad. Také jsem si sundal rukavičky hůlek, poněvadž jsem usoudil, že padat s hůlkami pevně přidělanými k dlaním, si říká o báječné torzní zlomeniny horních končetin. Pak nastala sekunda S a já se rozjel z můstku dolů. Ve vteřině následoval drobný skok, snad ani ne metrový, jehož dopad jsem neustál a zlehka si přisedl. Ale v tom okamžiku se už běžky dostaly na umělý povrch bubnu a vyletěly jako raketa, tím mě vrátily zpátky na nohy a já letěl bláznivou rychlostí vstříc sněhové barikádě, tu jsem zdárně proletěl a když už se zdálo, že to snad i přežiji, tak přišel největší pád, který jsem na běžkách kdy zažil. V rychlosti možná ještě okolo 30km/h, kdy už jsem byl prakticky pod kopcem, se mi v hlubokém sněhu zasekla jedna běžka a já bez jakkoliv postřehnutelné reakce letěl přímo po hlavě do sněhu. Štěstí bylo, že sníh byl dostatečně hluboký, a tak i přes pořádnou ránu do hlavy a hrudníku jsem z celého pádu vyvázl prakticky jen s lehkými pohmožděninami. Když jsem se vyhrabal ze sněhu, postavil se na vlastní nohy, ověřil jsem si, že jsem si nic nepolámal a posbíral poztrácené hole, neušlo by kolemjdoucímu, co se mi zračilo ve tváři. Adrenalinové omámení s pocitem vítězství, nejtěžšího vítězství, vítězství nad sebou samým. Těch několik vtěřin out of the comfort zone vás jsou schopny posunout o roky aspoň z pohledu vnímání vnitřní síly. To bylo zejména pro ty, kteří by v mém počínání viděli nepochopitelný risk, kdy nemohu nic získat, ale naopak hodně ztratit.
Žádné komentáře:
Okomentovat