Je pravdou, že začátky jsou těžké, no a aby ne, stroj za zhruba 24.000EUR bez DPH (po aktuálním zavedení cel na dovoz různého zboží z USA, ze kterého se HD nevyvleče, lze čekat, že bude ještě značně vyšší) totiž váží v provozní konfiguraci 425kg. Není se však čemu divit, v základu stroj disponuje zavazadlovým prostorem o objemu 132l, což není až zas tak zlé, třeba takové Ferrari 488 Spider nabídne 230l, dvěma křesly z obyváku, Hi-Fi soupravou taktéž z obyváku a pak půlkou železářství, což poznáte na každém hrbolu. Málech bych zapomněl na vibrátor, ne nemám na mysli žádnou erotickou pomůcku, spíše něco, co s vámi škube po nastartování, abyste náhodou neusnuli.
Ale zpět na stroj, už první pohled vás nenechá v klidu. Obdiv a posvátná úcta se mísí s obavou o to, zda s tím vůbec pohnete. Design je vážně úchvatný, jediné, co mě může malinko mrzet, že šlo o dvojkombinaci Silver Fortune/Black Tempest, kdežto já bych bez pochyb sáhl po Wicked Red/Twisted Cherry a nebo ještě lépe Electric Blue. Hodně nechápu, jak se designérům podařilo docílit zřetelné vyváženosti. Přes rozměrnost celého stroje (v délce 2.595mm) plného obrovských kapotáží, kufrů, nádrží, krytů a kdo ví čeho vypadá vcelku vzdušně. Třeba za to může kombinace chromovaných výfuků, šavlí vidlice, motoru, řidítek, víčka nádrže a padáků... Zkrátka skvělá práce!
Pilotní prostor je značně komplikovanější záležitostí. Řidítka v podobě vlaštovek mi připomínala ta ze Sobi 20, jen byla natočená ještě více k řidiči. Prostě bych čekal řidítka širší a ne s takovým zahnutím, za sebe je nemohu považovat za ergonomická. Plynová rukojeť je cajk, k té nemám, co bych podotkl. Páčky spojky i přední brzdy byly designovány námořníky, jinak nevím, proč by nebyl problém ovládat je pádlem. :-) Jdou trochu ztuha, ale odezva není zlá. Blinkry jsou typicky HD, takže na každý zvlášť tlačítko, nic proti ničemu, jen na to nejsem zvyklý, takže to rozhodně nepochválím, protože jsem jim musel věnovat nepřiměřené množství pozornosti. Aspoň, že kontrolky blinkrů jsou v malých budících obklopující hlavní display (tj. v zorném poli, ne jak na Road Kingovi). No a pak na řidítkách naleznete nepřekvapivě ovládání multimediálního systému, vypadá jako dva joysticky, na každé straně jeden. Symboly naprosto nečitelné a ergonomie? O té se mi tak může maximálně zdát... Zapomenout bychom neměli na malá, ale celkem funkční zrcátka s typickým iritujícím americkým nápisem. No a pak je tu kombinace tachometru a otáčkoměru. Oba tubusy ve společném pouzdru přidělaném na vidlici, avšak ne přímo v zorném poli. Tj. ergonomie zase trochu pláče. Nemluvě o skutečnosti, že otáčkoměr vlastně vůbec nepotřebujete a tachometr má zbytečně velký rozsah (asi ho také nikdy nevyužijete) a v nízkých rychlostech, kterými se snad budete pohybovat, není vůbec jasné jak jedete rychle. O skutečnosti, že se můžete dovědět zařazenou rychlost z malého LCD naspodu tachometru se raději nebudu zmiňovat, nalezení toho čísla totiž trvá tolik vteřin, že škoda mluvit. No a pak jsou tu dva analogové budíky okolo velkého centrálního displaye. Jsou vcelku dobře umístěny v zorném poli. Jenže zatímco jeden ukazuje poměrně užitečný údaj - množství paliva v nádrži, ten druhý ukazuje napětí akumulátoru. WTF? Možná jde o tradici, nevím, ale za mě je to blbost, naprostá. Umím si představit asi dvacet mnohem důležitějších informací, které bych tam chtěl vidět. Pověstnou korunu všemu nasazuje obrovský centrální display, který nevím co zobrazuje, nejspíše navigaci, ale mi tam svítilo rádio a to ještě poměrně nečitelně. Aspoň, že okolo naleznete 4 velká tlačítka, která lze bez problému mačkat v rukavicích.
Elektroniku tentokráte pominu, krom rádia, které je součástí palubního entertainment-systému, je tu ještě ABS, které jsem naštěstí nezkoušel vůbec a elektronické vstřikování motoru. A tak se raději zastavme u motoru, Twin-Cooled Milwaukee-Eight 107, prostě klasika, 1745ccm véčkový dvouválec spřažený se 6.ti stupňovou převodovkou. Výkon neznám, ale asi mnohem zajímavější je maximální krouťák 153Nm při 3.250rpm, Tomu se říká silák.
A jak se s tím jezdí? Po usednutí za nepříliš padnoucí řidítka se pokusíte se strojem zamávat na místě a on zamává s vámi. Respekt a žádné velké divočiny, když se netočí kola! Start, start, start... Nic, nic, nic! Bezklíčkové zapalování, ale na startér to nereaguje. Ale ouha je tu páčka jako z dob Pionýrů :-) Pohnete s ní vlevo a start! Zemětřesení? Ale houby, to se jen rozezvučel vibrátor. Vše se klepe jak na staré Tatramatce. A znovu je tu moje neschopnost na HD zařadit neutrál... A tak držím motor na spojce a modlím se, aby se dala kolona rychle do pohybu, protože stojím na jejím konci a síla v prstech třímající spojku odchází. Konečně... Jedeme a už zase ne, kolona se řadí na silnici a zastavuje. Tohle je vážně nezvyk. Než přesunu nohy z opěrek někde vepředu, tak aby jistily více než půl tuny, tak asi zešedivím. Hlavně to nepoložit... První metry jsou vcelku výživné a co teprve první vracečka, stroj se bojíte nahnout, nevíte co snese, přes monstrkapotáž nic nevidíte a mašina sama padá do zatáček ochotně, ale také divoce a nezvykle, takže ji musíte krotit. Ještěže motor příliš neřeší, co jste zařadili, prostě pořád jede, nebojte neutrál tam nedáte, prostě pořád jedete... Sedíte typicky vzpřímeně až zakloněně s nohama vepředu. Na první posed to vypadá extra pohodlně, jak jsem říkal, křeslo z obyváku (a spolujezdec na tom bude ještě o třídu lépe). Jenže v pohybu, po prvním zatáhnutí plynu a nebo na prvním hrbu vás (možná ne vás, ale mě určitě) začne bolet bederní páteř. Jo tak na tomhle bych daleko nedojel. :-( No a pak ty hrby, fuj. Komfort žádný, jen takový pocit, jak když borci z Cejlu táhnou kárku plnou kovového harampádí přes koleje šaliny. Takhle si to vážně nepředstavuji. A co zatáčky? Stroj se do nich vrhá ochotně a divně a ještě v nich plave a vlní se. Akua. Zkrátka prvních 20km to bylo samé WTF. Ale nakonec mi ta dvacka stačila, abych aspoň trochu přišel na to, co si stroj žádá. Sžil jsem se s tou ohromnou hmotností a dokázal odhadovat, jak moc se položit tělem do zatáčky a jak moc nechat sklopit přední kolo potažmo řidítka, aby stroj zatočil, jak jsem si přál. A najednou to tam bylo, plul jsem si krajinou 50km/h a vcelku úspěšně řezal zatáčky, aniž bych se s Glidem pral. Začalo mě to bavit. Takže zákonitě musel přijít konec zatáček a objevit se kousek dálnice. A pokud si vzpomenu na nepříjemnosti s Road Kingem, tak tady vyšší rychlost (okolo 120km/h tachometrových) problém nebyl. Vlastně dobrý. No tedy když si odmyslíme nízký štít, přes který mi foukalo na helmu a to že mi foukalo na stehna i kolena (nechápu však kudy).
Považte však, co bylo nejvíc nejlepší. Rádio, hlasité rádio! Repráky vepředu i vzadu totiž po nastartování samy hrály. Naštěstí se mi je podařilo na první kilometry vypnout, abych slyšel motor a mohl trochu vnímat samotný stroj. Jenže jak jsem se pomalu sžíval, začal mě hrozně brzdit borec přede mnou a předjíždění bylo zakázané... Unmute! Rádio Beat mělo zrovna silnou chvilku a Rock and roll linoucí se ze silných repráků srdnatě bojovat o moji přízeň s dvouválcovým vibrátorem. Hej, má to ale něco do sebe. Místo pily, motoru superbiku vytočeného do 12.000 otáček a 90km/h máte na tachecu zhruba 45km/h a přesto vám proudí žilami adrenalin, to vlastně skoro vždy, když se ta mrcha položí do zatáčky...
Žádné komentáře:
Okomentovat