Pátek, 8.6.2018, den odletu aneb když se podělá vše, co může
Jenže se celkem brzy ukázalo, že předražené letenky mohou být tím nejmenším problém, který nás na cestě potká. Už od ranních hodin se zkrátka dařilo. Do práce jsem vyjel o něco později než obvykle a ještě jsem se srazil s průtrží, jakou jsem už dlouho nepotkal. Ve výsledku jsem si zahrál na moudřejšího a ustoupil. Překvapivě, ač ve spěchu, jsem zpomalil a užíval si pohledů do blba, resp. mě okouzlilo okolní mokré dění. Stal jsem se tichým a suchým pozorovatelem všeho okolo. Půl hodina v kelu.
Nečekaně se mi vzápětí podařilo objednat a zaplatit ubytování na první noc, hned kousek od letiště v Marseilles.
Po páté hodině, kdy jsem se opravdu zvolna chystal vyrazit na autobusovou zastávku mi volá Janička, že jí přišla SMS oznamující 45 minutové zpoždění našeho spoje. To není dobré... Vybrali jsem si zcela netypicky (ano typicky jezdíme na letiště autem, proto lze tuto cestu považovat za výjimečnou) spoj bez rezervy. Takhle to vypadá, že do odletu letadla budeme mít pouze jednu hodinu a to se raději nedívám okolo, abych nezjistil, kdy končí boarding. Nasraný proč taková SMS přijde 30min před příjezdem autobusu dle řádu, se snažím vychladnou, byť stále nemohu pochopit hloupost světa.
Janička rychle přispěchala s možností náhradního řešení v podobě vlaku, pro který jsme se den před tím hloupě nerozhodli. Jenže ten už je fuč. Ale není! Má zpoždění 13 minut, to bych z práce stihl. Zatímco chvátám v zimní bundě s těžkých batohem na slunci ve 30°C, volá mi Janička, zda chceme ty lístky, které stály včera okolo 420Kč na osobu, když dnes jsou snad za 640Kč (ve skutečnosti možná stály jen přes 500Kč a já si k nim rovnou připočítal 120Kč za spoj vlakové nádraží-letiště ve Vídni. Politiku ČD nechápu (kecám, chápu, dělají to mazaně), ale na tohle jim kašlu. Janičce oznamuji, že ne, že si prostě počkáme na bus (hloupé rozhodnutí).
Durch propocený dobíhám (už zbytečně) na vlakové nádraží a pomalu se pak přesunujeme na to autobusové. Dovídáme se, že bus je už ve Velmezu, koukám smutně na D1 a říkám si, jaká že je smůla, že čtvrt dne sleduji kamery a dopravní zpravodajství z Brna do Vídně, aniž by mě napadlo zkontrolovat, zda autobus startuje z Brna či tam snad odněkud dojede, nedej bože, že z Prahy.
Autobus dojel s předpokládaným zpožděním 45 min. Dovídáme se, že vlastně máme obrovské štěstí, protože běžné nebere v takových dnech a dané hodině klidně i dvě hodiny zpoždění. Au! Během nastupování, které trvalo bolestivých 10-15 min zjišťujeme, že si máme připočíst další zdržení 20 min na přehradě. Vyděšeně koukám, proč jedeme na Prýgl, ale pak mi dojde, že řidič myslí asi něco jiného, tedy doufám, že měl na mysli Nové Mlýny. Nicméně radost mi to neudělá, že.
Naštěstí nabíráme pouze 3 minuty zpoždění, ale ani tak se neopovažuji propočítávat naši situaci. Riziko, že kvůli blbým 400Kč přijdeme o několik tisíc za letenky do Francie, skoro tisícovku za cestu Brno-Vídeň, zaplacené ubytování v hotelu a přiděláme si starosti s objednaným vozem, je více než vysoké. Je třeba si uvědomit, že gate se zavírá o něco dříve než letadlo odlétá, takže času na zbyt opravdu nebylo.
Aspoň že přes Vídeň to šlo jak po másle. Trocha zklamání zavládla nad místem, kde nás na letišti autobus vyhodil, ale co už. Běh na terminál, pod rentgenem ze mě kapal pot, běh na gateu a voila. Stihli! Kupodivu ještě nezačal boarding.
No, když se daří, tak se daří. Čas plynul, boarding zářil z displayů, ale nic se nedělo. Letadlo dávno mělo být pryč, web letiště o zpoždění ani neceknul a pořád nic. Tak jsem se šel zeptat, co se děje, prý že letadlo ještě nepřiletělo, takže nemůže odletět. To dá logiku. Dvě hodiny zpoždění... Veškeré obavy a spěch zbytečný. LOL. No hlavně že to vyšlo. BTW překvapilo mě, že během celého procesu odbavování nedošlo ani jednou na občanský průkaz. Zkrátka bezpečnostní opatření mě nenadchla.
Sobota, 9.6.2018, Arles, Lex Baux-de-Provence, via ferrata Via Natura a Via Souterrata, Gordes, Abbey Notre-Dame de Sénanque a Mont-Ventoux
Přílet do Francie na Marseille Provence Airport (MRS) se odehrál někdy brzkých ranních hodinách a navíc bez překvapení. Stejně dobře jsem zdolali všechna parkoviště, nalezli Hôtel ibis Styles Marseille Provence Aéroport a okolo druhé hodiny ranní upadli do bezvědomí.
Ráno, tedy, vlastně už bylo krátce před polednem naše kroky neomylně vedly zpět na letiště, bylo třeba půjčit si auto. Klasika, přestože jsme měli vybráno dopředu, paní mě zkoušela překecat na lepší a dražší auto s kvalitnějším a dražším pojištění. Kam že plánujeme cestovat? Ale, do Monaca, říkáte? To je hodně daleko. Vážně chcete malé benzínové auto s velkou spotřebou? A co si připlatit 19EUR denně za naftové mnohem lepší? Zdvořile, co moje angličtina dovolila, jsem vše odmítl a vzápětí obdržel klíčky od nové naftové Fiesty s hodně povedenou výbavou. :-) Kdo by to byl jen řekl, že mě celou dobu bude tahat za nos, prostě na parkovišti jí nestálo jiné než naftové auto, jen z nás chtěla nepřekvapivě vytřískat co nejvíce. Na druhou stranu mohu být rád, že Budget akceptuje debetní karty, takže tak zle jak na Sardinii jsme neskončili.
První cesta vedla nepřekvapivě do Lidlu, to už je takový můj cestovatelský zvyk, stejně jako nákup místních sýrů, pečiva a banánů. :-)
Arles
První město, které jsme si vybrali a které bych bez váhání doporučil každému milovníkovi historie, protože ta na vás doslova číhá za každým rohem. Jedno jest, zda máte v oblibě římské památky (amfiteátr, divadlo, lázně, akvadukt či hřbitov) a nebo pozdější středověké stavby (paláce, katedrály a kostely), město vás nasytí obojím. Tu a tam lze nalézt vyvýšené místo, odkud můžete pozorovat nekonečnou záplavu porůznu orientovaných střech vyzařující překvapivým klidem. Popřípadě se můžete uklidit podobně jako my z náměstíček, kde to celkem žije do klidu na břeh řeky Rhôny a během pojídání francouzských sýrů sledovat říční dopravu. Ale nejen soustem živ je člověk, duchovní injekci jsme dostali při návštěvě jednoho z kostelů, kde probíhala sobotní mše. Asi to není nikterak překvapivé, že člověk na výletech navštěvuje sakrální stavby a jedno jest zda k tomu má duchovní pohnutky, či jiné. Jsou nedílnou součástí naší kultury a historie. Je zvláštní jak moc se duchovní stánky liší v různých zemích. Pravdou také jest, že ne mnohdy se nám podaří zúčastnit se církevního obřadu, tak jako tady. Zároveň šlo o jeden z mých prvních kontaktů s francouzštinou a nutno podotknout, že to bylo velice silné.
Ráno, tedy, vlastně už bylo krátce před polednem naše kroky neomylně vedly zpět na letiště, bylo třeba půjčit si auto. Klasika, přestože jsme měli vybráno dopředu, paní mě zkoušela překecat na lepší a dražší auto s kvalitnějším a dražším pojištění. Kam že plánujeme cestovat? Ale, do Monaca, říkáte? To je hodně daleko. Vážně chcete malé benzínové auto s velkou spotřebou? A co si připlatit 19EUR denně za naftové mnohem lepší? Zdvořile, co moje angličtina dovolila, jsem vše odmítl a vzápětí obdržel klíčky od nové naftové Fiesty s hodně povedenou výbavou. :-) Kdo by to byl jen řekl, že mě celou dobu bude tahat za nos, prostě na parkovišti jí nestálo jiné než naftové auto, jen z nás chtěla nepřekvapivě vytřískat co nejvíce. Na druhou stranu mohu být rád, že Budget akceptuje debetní karty, takže tak zle jak na Sardinii jsme neskončili.
První cesta vedla nepřekvapivě do Lidlu, to už je takový můj cestovatelský zvyk, stejně jako nákup místních sýrů, pečiva a banánů. :-)
Arles
První město, které jsme si vybrali a které bych bez váhání doporučil každému milovníkovi historie, protože ta na vás doslova číhá za každým rohem. Jedno jest, zda máte v oblibě římské památky (amfiteátr, divadlo, lázně, akvadukt či hřbitov) a nebo pozdější středověké stavby (paláce, katedrály a kostely), město vás nasytí obojím. Tu a tam lze nalézt vyvýšené místo, odkud můžete pozorovat nekonečnou záplavu porůznu orientovaných střech vyzařující překvapivým klidem. Popřípadě se můžete uklidit podobně jako my z náměstíček, kde to celkem žije do klidu na břeh řeky Rhôny a během pojídání francouzských sýrů sledovat říční dopravu. Ale nejen soustem živ je člověk, duchovní injekci jsme dostali při návštěvě jednoho z kostelů, kde probíhala sobotní mše. Asi to není nikterak překvapivé, že člověk na výletech navštěvuje sakrální stavby a jedno jest zda k tomu má duchovní pohnutky, či jiné. Jsou nedílnou součástí naší kultury a historie. Je zvláštní jak moc se duchovní stánky liší v různých zemích. Pravdou také jest, že ne mnohdy se nám podaří zúčastnit se církevního obřadu, tak jako tady. Zároveň šlo o jeden z mých prvních kontaktů s francouzštinou a nutno podotknout, že to bylo velice silné.
Lex Baux-de-Provence
Návštěva vesnice Lex Baux-de-Provence ležící na skalnatém výběžku měla zcela jiný charakter, než kterého jsme se nabažili v Arles. Už jen samotná skutečnost, že obci naleznete v Les Plus Beaux Villages de France (sdružení nejkrásnějších vesnic Francie) napovídá, že se tu skoro nepohnete, což je obrovská škoda. Kamenná sídla, úzké uličky, zřícenina hradu, skály, ... Zkrátka to vše je tak úchvatné, že by bylo škodou se to vůbec snažit popsat. A tak vám nebudu ani slepičit místní historii. Tedy až na výjimku, že podle obce byla pojmenovaná hornina Bauxit!
Cavaillon a via ferraty (Via Natura a Via Souterrata)
To co se nám příliš nedařilo na ferratové dovolené na Sardinii se nečekaně a neplánovaně podařilo na první dobrou ve Francii. Letos jsme toho po zajištěných cestách na skalách moc nenalezli, abych byl přesný, zdolali jsem jednu jedinou cestu na zmiňované Sardinii a jinak nic. A tak jen stěží šlo odmítnout nabídku, se kterou se o slovo přihlásilo město Cavaillon. Asi nikterak významné a zajímavé městečko ležící pouhých 80mnm má přeci jen co nabídnout. Nebál bych se říct, že uprostřed se vzpíná kopec s nejvyšším vrcholem Colline Saint-Jacques (182m), poblíž něhož naleznete nejen kostel (vlastně poustevnu) Ermitage Saint-Jacques, ale také skalnatý sráz, na kterém byly vybudovány dvě ferraty. Štěstí, že jsme ve svých internetových toulkách narazili na tu správnou cyklistickou prodejnu. Abyste správně rozuměli, ležela na jednom z velkých náměstí, kde nebylo třeba platit za parkování, :-) mohli jste objevovat historické artefakty (asi římské) a hlavně šlo o stavitele samotné ferraty, u něhož šlo půjčit lezecké vybavení. A tak se stalo, že za 14EUR na osobu v sobotu večer (dokonce měli otevřeno o hodinu déle, než se dalo soudit z webových stránek) jsem vesele vyrazili na skálu. Už od prodejny lze sledovat šipky, které značí nástup, takhle precizně odvedenou práci jsem nečekal. Ani cvičnou skalku s vysvětlením základní problematiky lezení po zajištěných cestách jsem nečekal. Samé plusové body. Za odpadkový koš přidávám ještě jeden. A vzhůru dolů... Via Natura začínal vertikální pasáží dolů, ale nic děsivého. Chvíli mi trvalo než jsem nalezl převodní tabulku francouzského značení na jino-evropské, takže bez záruky by mělo jít o B (francouzské AD). Nádherná ferrata umožňovala ve své polovině odskočit si na další a o poznání těžší cestu, Via Souterrata, povedené D (TD). Tam se mnou Janička už nešla, prý že je na dovolené a ne na lezeckém táboru (jakože jsem právě měli ležet na pláži a ne potit krev v horolezeckém úvazku na stěně). :-) Z té druhé cesty jsme pak byl naprosto nadšený, lezení skrze velké otevřené jeskyně střídaly horizontální traverzy, pak přišla na řadu zatáčka a náznak převisu. A nad to možnost zkrátit si cestu jeskyní v podobě horizontálního komínu (zní to jako protimluv), skrze který bylo natažené lano. Prolezl jsem si obojí... Paráda. Návrat za Janičkou v třetinovém čase papírových předpokladů a dolezení zbytku první cesty. Tu mimochodem provází přírodovědné značení, které vás seznámí s florou a faunou zdejších skal. Škola hrou. Slunce se už značně sklánělo nad obzorem, když jsme dorazili poslední metry. Příjemnou zastávku u poustevny ještě více zpříjemnilo poznání, že je tu k dispozici zdroj pitné vody. Krása. Sestup a návrat půjčeného vybavení proběhl zcela bezproblémově i přestože prodavač nevládl jiným jazykem než mateřskou francouzštinou...
Gordes
A jelikož slunce ještě nezapadlo, zbyl nám prostor na další MUST SEE, na skále ležící kamennou vísku Gordes. Za pozdní příchod jsme byli mnohokráte odměněni. Začalo to neplacením plošného parkovacího poplatku 4EUR, který se zkrátka po 19h nevybírá. Druhak zde nebylo narváno jako v Lex Baux-de-Provence a tak nebyl zvlášť problém vychutnat si pomalé tempo posledních turistů hřejících se ve večerní zlaté záplavě na terase malebné hospůdky. No a do třetice oslavujme opět slunce, které na hraně západu vykouzlilo neopakovatelnou atmosféru (aspoň do okamžiku než dalšího dne opět vycházelo ;-)) Teplé barvy daly vyniknout vesnici, zvláště při pohledu zdáli. Vlastně v mém případě se stavím za obdivování zdáli.
Abbey Notre-Dame de Sénanque
Ale ani v Gordes den neskončil a o zajímavá místa nemají v tomto kraji nouzi. Dle Wikipedie je Abbey Notre-Dame de Sénanque nejznámější cisterciácký klášter v Provence a co více, leží pouhé tři kilometry daleko od Gordes (po silnici D177, kterou jsem stejně chtěli jet). Osud? No, z fotografií jsme nebyli až zas tak odvázání, ale skutečnost z nadhledu (samotný klášter jsme nenavštívili) jevila se býti mnohem barvitější. A při nejmenším šlo o naše první setkání s lány levandule. Krása.
Mont-Ventoux
Nemohu říct, že bychom se považovali za nějaké cyklisty, na stranu druhou o Mont-Ventoux jsme slyšeli a ne že by mě nenapadlo zdolat tento slavný kopec. Jenže výměnou za uskutečnění zvrhlé myšlenky bychom přišli o mnoho dalších zážitků, které se nám chystala Francie nabídnout. Takže zvítězil pragmatický pohled na věc a také cihla na plynu dýchavičné Fiesty. Co si budeme nalhávat, má dosti divoká jízda byla o několik řádů záživnější, než by byla jízda na kole. O čem bych pak vlastně psal? O množství vypocených tekutin, kde jak byl kopec prudký a kolik měl zatáček? Nejspíš, ale nakonec by mi bylo líto, že jsme zdolali jen jednu ze tří možných cest a stejně bychom se sem museli vracet a vracet... Takhle můžu zodpovědně říct, že to nebylo těžké, byť mi srdce bušilo dosti překotně a co by teprve řekla chudinka Fiesta? :-) Zvláštní, že vlastně nevím, čím je ten kopec tak zvláštní... Je mýtický, přestože není nejvyšší (s 1.909mnm o tom snad nemůže ani snít), zdaleka také není ani nejprudší natož nejdelší. Dokonce si myslím, že neskrývá ani nejvíce zatáček. Z větší části pokrytý lesy, z jihu od 1.500mnm kamenitý. Jeho vrchol je značně placatý (zdáli velmi zřetelné) a kdyby na něm nestál vysílač, těžko byste ho na obzoru objevovali. No, stěží vás může překvapit, že skýtá nádherné výhledy do okolí, ale který kopec v horách ne (no dobře, asi byste takových pár našli, ale rozhodně nejde o killer featuru). A to vše mě přivádí k nejzvrhlejší myšlence, že cyklistika a ani žádná z cyklistických Grand Tour nestojí za proslaveností kopce. A co tedy? Rád bych fabuloval, jenže jako mnohem účinnější se ukázalo být, navštívit Wikipedii. Její česká mutace totiž praví, že prvovýstup provedl 26. dubna 1336 Francesco Petrarca. Že jste to jméno již slyšeli? No já také v hodinách českého jazyka, jde o italského spisovatele a humanistu. Jenže navíc jde o jednoho z prvních "alpinistů"... A tato souvislost zkrátka vysvětluje onu magičnost.
Do třetice jsme konečně stihli pravý západ slunce a stál za to (asi mnohem více než hypotetický výjezd na kole). Kombinace chladivého vzduchu a pitoreskních výhledů za návštěvu stojí.
Avignon
Ne, na prohlídku nočního Avignonu jsme již síly nenašli. Je ale pravdou, že jsem viděli osvícený Avignonský most, Papežský palác a hradby, tj. zhruba to, co v tomto městě vidět lze. :-) Ale teď trochu vážně, noční příjezd do Avignonu byl motivován přespáním v hotelF1 Avignon centre Courtine Gare TGV. Úžasný krabicový koncept, který jsem ještě nespatřil. Koupelna vypadala jako ta, kterou jsem zažil letos při cestě do Norska na trajektu a ani v jediné zbývající místnosti moc místa nebylo, sotva se tam vešla postel. Z té prostorové bídy nás naštěstí vytáhla jedna stěna plná imitací posterů z celého světa, takže jsem s Janičkou zkoumali, zkoumali a pak usnuli.
Návštěva vesnice Lex Baux-de-Provence ležící na skalnatém výběžku měla zcela jiný charakter, než kterého jsme se nabažili v Arles. Už jen samotná skutečnost, že obci naleznete v Les Plus Beaux Villages de France (sdružení nejkrásnějších vesnic Francie) napovídá, že se tu skoro nepohnete, což je obrovská škoda. Kamenná sídla, úzké uličky, zřícenina hradu, skály, ... Zkrátka to vše je tak úchvatné, že by bylo škodou se to vůbec snažit popsat. A tak vám nebudu ani slepičit místní historii. Tedy až na výjimku, že podle obce byla pojmenovaná hornina Bauxit!
Cavaillon a via ferraty (Via Natura a Via Souterrata)
To co se nám příliš nedařilo na ferratové dovolené na Sardinii se nečekaně a neplánovaně podařilo na první dobrou ve Francii. Letos jsme toho po zajištěných cestách na skalách moc nenalezli, abych byl přesný, zdolali jsem jednu jedinou cestu na zmiňované Sardinii a jinak nic. A tak jen stěží šlo odmítnout nabídku, se kterou se o slovo přihlásilo město Cavaillon. Asi nikterak významné a zajímavé městečko ležící pouhých 80mnm má přeci jen co nabídnout. Nebál bych se říct, že uprostřed se vzpíná kopec s nejvyšším vrcholem Colline Saint-Jacques (182m), poblíž něhož naleznete nejen kostel (vlastně poustevnu) Ermitage Saint-Jacques, ale také skalnatý sráz, na kterém byly vybudovány dvě ferraty. Štěstí, že jsme ve svých internetových toulkách narazili na tu správnou cyklistickou prodejnu. Abyste správně rozuměli, ležela na jednom z velkých náměstí, kde nebylo třeba platit za parkování, :-) mohli jste objevovat historické artefakty (asi římské) a hlavně šlo o stavitele samotné ferraty, u něhož šlo půjčit lezecké vybavení. A tak se stalo, že za 14EUR na osobu v sobotu večer (dokonce měli otevřeno o hodinu déle, než se dalo soudit z webových stránek) jsem vesele vyrazili na skálu. Už od prodejny lze sledovat šipky, které značí nástup, takhle precizně odvedenou práci jsem nečekal. Ani cvičnou skalku s vysvětlením základní problematiky lezení po zajištěných cestách jsem nečekal. Samé plusové body. Za odpadkový koš přidávám ještě jeden. A vzhůru dolů... Via Natura začínal vertikální pasáží dolů, ale nic děsivého. Chvíli mi trvalo než jsem nalezl převodní tabulku francouzského značení na jino-evropské, takže bez záruky by mělo jít o B (francouzské AD). Nádherná ferrata umožňovala ve své polovině odskočit si na další a o poznání těžší cestu, Via Souterrata, povedené D (TD). Tam se mnou Janička už nešla, prý že je na dovolené a ne na lezeckém táboru (jakože jsem právě měli ležet na pláži a ne potit krev v horolezeckém úvazku na stěně). :-) Z té druhé cesty jsme pak byl naprosto nadšený, lezení skrze velké otevřené jeskyně střídaly horizontální traverzy, pak přišla na řadu zatáčka a náznak převisu. A nad to možnost zkrátit si cestu jeskyní v podobě horizontálního komínu (zní to jako protimluv), skrze který bylo natažené lano. Prolezl jsem si obojí... Paráda. Návrat za Janičkou v třetinovém čase papírových předpokladů a dolezení zbytku první cesty. Tu mimochodem provází přírodovědné značení, které vás seznámí s florou a faunou zdejších skal. Škola hrou. Slunce se už značně sklánělo nad obzorem, když jsme dorazili poslední metry. Příjemnou zastávku u poustevny ještě více zpříjemnilo poznání, že je tu k dispozici zdroj pitné vody. Krása. Sestup a návrat půjčeného vybavení proběhl zcela bezproblémově i přestože prodavač nevládl jiným jazykem než mateřskou francouzštinou...
Gordes
A jelikož slunce ještě nezapadlo, zbyl nám prostor na další MUST SEE, na skále ležící kamennou vísku Gordes. Za pozdní příchod jsme byli mnohokráte odměněni. Začalo to neplacením plošného parkovacího poplatku 4EUR, který se zkrátka po 19h nevybírá. Druhak zde nebylo narváno jako v Lex Baux-de-Provence a tak nebyl zvlášť problém vychutnat si pomalé tempo posledních turistů hřejících se ve večerní zlaté záplavě na terase malebné hospůdky. No a do třetice oslavujme opět slunce, které na hraně západu vykouzlilo neopakovatelnou atmosféru (aspoň do okamžiku než dalšího dne opět vycházelo ;-)) Teplé barvy daly vyniknout vesnici, zvláště při pohledu zdáli. Vlastně v mém případě se stavím za obdivování zdáli.
Abbey Notre-Dame de Sénanque
Ale ani v Gordes den neskončil a o zajímavá místa nemají v tomto kraji nouzi. Dle Wikipedie je Abbey Notre-Dame de Sénanque nejznámější cisterciácký klášter v Provence a co více, leží pouhé tři kilometry daleko od Gordes (po silnici D177, kterou jsem stejně chtěli jet). Osud? No, z fotografií jsme nebyli až zas tak odvázání, ale skutečnost z nadhledu (samotný klášter jsme nenavštívili) jevila se býti mnohem barvitější. A při nejmenším šlo o naše první setkání s lány levandule. Krása.
Mont-Ventoux
Nemohu říct, že bychom se považovali za nějaké cyklisty, na stranu druhou o Mont-Ventoux jsme slyšeli a ne že by mě nenapadlo zdolat tento slavný kopec. Jenže výměnou za uskutečnění zvrhlé myšlenky bychom přišli o mnoho dalších zážitků, které se nám chystala Francie nabídnout. Takže zvítězil pragmatický pohled na věc a také cihla na plynu dýchavičné Fiesty. Co si budeme nalhávat, má dosti divoká jízda byla o několik řádů záživnější, než by byla jízda na kole. O čem bych pak vlastně psal? O množství vypocených tekutin, kde jak byl kopec prudký a kolik měl zatáček? Nejspíš, ale nakonec by mi bylo líto, že jsme zdolali jen jednu ze tří možných cest a stejně bychom se sem museli vracet a vracet... Takhle můžu zodpovědně říct, že to nebylo těžké, byť mi srdce bušilo dosti překotně a co by teprve řekla chudinka Fiesta? :-) Zvláštní, že vlastně nevím, čím je ten kopec tak zvláštní... Je mýtický, přestože není nejvyšší (s 1.909mnm o tom snad nemůže ani snít), zdaleka také není ani nejprudší natož nejdelší. Dokonce si myslím, že neskrývá ani nejvíce zatáček. Z větší části pokrytý lesy, z jihu od 1.500mnm kamenitý. Jeho vrchol je značně placatý (zdáli velmi zřetelné) a kdyby na něm nestál vysílač, těžko byste ho na obzoru objevovali. No, stěží vás může překvapit, že skýtá nádherné výhledy do okolí, ale který kopec v horách ne (no dobře, asi byste takových pár našli, ale rozhodně nejde o killer featuru). A to vše mě přivádí k nejzvrhlejší myšlence, že cyklistika a ani žádná z cyklistických Grand Tour nestojí za proslaveností kopce. A co tedy? Rád bych fabuloval, jenže jako mnohem účinnější se ukázalo být, navštívit Wikipedii. Její česká mutace totiž praví, že prvovýstup provedl 26. dubna 1336 Francesco Petrarca. Že jste to jméno již slyšeli? No já také v hodinách českého jazyka, jde o italského spisovatele a humanistu. Jenže navíc jde o jednoho z prvních "alpinistů"... A tato souvislost zkrátka vysvětluje onu magičnost.
Do třetice jsme konečně stihli pravý západ slunce a stál za to (asi mnohem více než hypotetický výjezd na kole). Kombinace chladivého vzduchu a pitoreskních výhledů za návštěvu stojí.
Avignon
Ne, na prohlídku nočního Avignonu jsme již síly nenašli. Je ale pravdou, že jsem viděli osvícený Avignonský most, Papežský palác a hradby, tj. zhruba to, co v tomto městě vidět lze. :-) Ale teď trochu vážně, noční příjezd do Avignonu byl motivován přespáním v hotelF1 Avignon centre Courtine Gare TGV. Úžasný krabicový koncept, který jsem ještě nespatřil. Koupelna vypadala jako ta, kterou jsem zažil letos při cestě do Norska na trajektu a ani v jediné zbývající místnosti moc místa nebylo, sotva se tam vešla postel. Z té prostorové bídy nás naštěstí vytáhla jedna stěna plná imitací posterů z celého světa, takže jsem s Janičkou zkoumali, zkoumali a pak usnuli.
Neděle, 10.6.2018, Avignon, Roussillon, Moustries-Sainte-Marie, Grand canyon du Verdon a La Cannet
Avignon
Ráno nás zastihlo v F1, pokoji těsném jako kokpit skutečné formule. No a také zastihlo počasí ne zcela v kondici, zkrátka všude pod mrakem a s příchutí dusna. Auto jsme navíc odstavili na P+R Île Piot, kde se naplatí vůbec nic, ale zato se slušně projdete (asi 3/4km). Na druhou stranu to má i jisté výhody, musíte po svých zdola Rhonu (nejlépe po mostě Édouarda Daladiera), ze kterého můžete vcelku úspěšně pozorovat Avignonský most, Papežský palác, hradby a také Mont-Ventoux... Ve výsledku mě toto město zase tolik neoslovilo, proslulý most je vlastně fragmentem mostu a ještě navíc malého a nezajímavého mostu, Papežskému paláci obdiv patří, ale nejlepší je to ze vzduchu, soudě z viděných fotografií... Barbar, řekl by si mnohý, po té, co vyslovím troufalé tvrzení, že nejvíce mě chytla výstava klasických automobilů, kterou jsme koutkem oka zachytili při odjezdu z města...
Roussillon
Jen pár kilometrů od Gordes (kde jsme se pohybovali již předchozího dne) naleznete další údajně nejhezčí vesnici Provance. Kolik že jich je? Ale nemohu nesouhlasit. Okrová barva vás provází všude od školy až po hřbitov. Procházka vesnicí mě vážně okouzlila a ještě více placené muzeum těžby okrového "stavebního materiálu", kam jsme se dostali omylem a bez placení, to když někoho napadlo zkrátit si cestu za hřbitovem podle mapy... Ale co už, luxusní to bylo a nemálo jsem si chvíli připadal jako v nějakém národním parku USA (barvou a věžičkami mi to připomnělo Bryce). No a také jsme si dali fantastickou levandulovou zmrzlinu, o které nevím zda mohu říct, že chutnala skvěle, ale aroma takové měla. Nakonec by tu neměla chybět zmínka o parkování, za které se platí de facto v celé obci jednotně a draze, přesně tak jak to nemám rád. Nic proti ničemu, zaparkujeme přeci 1km od centra u fotbalového hřiště, tam to jistě půjde. Šlo by, jen kdyby frantíci nehráli v neděli dopoledne fotbal, díky čemuž parkovali mnozí pomalu na stromech. Nakonec jsem nevyměkl a po půl hodině odhodlávání zastavil na prasáka v křižovatce a pak trnul, zda nám odtáhnou auto. No neodtáhli, ale rozhodně je to doporučení hodný postup, jak přijít o drahocenný čas na krátké dovolené a ještě se zbytečně stresovat. Jedině, že by platilo, co říká Kuba: "Je to sport!" :-)
Moustries-Sainte-Marie
Znovu kilometr pod obcí, hlavně že zdarma. Nádherná víska v kopcích pod skalami, neskutečně prudké uličky, kde nebudete ochotní věřit, že po nich místní jezdí skutečnými auty... No a také první skutečný trek po skutečné turistické trase. Stále do kopce vstříc výhledům a slunci, které si dalo dostaveníčko s blankytnou oblohou (luxusní rande). Poměrně vysoko v horách pak zasloužená odměna v podobě mrazivých kamenných zdí kostelu Chapelle Notre-Dame de Beauvoir. Plnobarevné vitráže šálily náš zrak, pak ostré slunce venku, výhledy do dálky a neskutečný (první a poslední relax) u vody, v malé bezejmenné horské říčce jen kousek nad vodopádem. Lehli jsem si poblíž zurčící H2O, smočili nohy a krmili se broskvemi z plechovky. Luxus! No a ani sama vesnice by neměla ujít vaší pozornosti. Nemohu si pomoci, ale všechny doposud navštívené obce disponovaly neskutečnou mocí uhranout vás a okouzlit.
Grand canyon du Verdon
Luxusní záležitost, kterou nesmíte opomenout, navštívíte-li tento kraj a není-li vám příroda lhostejná. A lhostejno jest, zda jde o jeden z nejhlubších kaňonů v Evropě či nejde... Na rozdíl od mnoha jiných jsme nezvolili typickou dlouhou cestu skrze údolí a ani nejeli na lodi. Ne že bychom nechtěli, ale zkrátka na to nebyl čas. Ta nejdražší komodita nám vycházela maximálně tak na sportovní akci v podobě sestupu k řece, krátkému relaxu spojenému s koupačkou v ledové a nebezpečné vodě, a pak přirozeně k návratu do lidských výšin (Chalet La Maline). S velkým zklamáním zjišťuji, že nejde o chatu s názvem malina jako spíše o chytrou chatu. Tak či onak, to bylo místo sestupu i nástupu. Nepřekvapivě úchvatné pohledy nabízí celý okraj kaňonu a jen stěží by člověk nenabyl pocitu déjà vu, přeci jenom z tohohle místa duch amerických národních parků doslova prýští. Za to je možné, že někoho překvapí v pozitivním smyslu kvalita výhledů a vůbec všeobjímající krásy po cestě dolů k řece. Květena, skály, kořeny a staleté stromy lemují rozdivočenou pěšinku, jež vás zavede až k neuvěřitelně čisté a divoké řece (na mnoha místech můžete očekávat zákaz koupání a je-li vám život milý, asi ho i dodržíte). Ještěže se nám podařilo najít malou zátočinu, ve které nebyl problém zchladit cestou rozpálené tělo. Klid a mír vládnoucí na dně "propasti" nemůže člověka neočarovat. A i když jsme viděli na vlastní oči zblízka pouze zlomek řeky a kaňonu, je nad slunce jasnější, že i mnohé další úseky vám nabídnout luxusní zážitky.
La Cannet
Do konce 18. století šlo jen o část Cannes, nyní si užívá samostatnost, byť stavební zástavba obou měst se dotýká, ne-li prolíná :-) Prostě jako bychom byli v Cannes. Cílem nebyla ani tak zevrubná prohlídka města jako spíše přiblížení se k moři a přespání. Útočiště nám poskytl postarší Hôtel balladins Cannes Le Cannet. Klasika, na fotografiích pohledný a ve skutečnosti mnohem slabší. Žádný velký propadák, ale staré omšelé vybavení a v koupelně zvlášť vám asi radost neudělá. Dokonce ani snídani nelze hodnotit jakkoliv excitovaně. Škoda, šlo o jediné mimo lidlovské setkání s francouzskou gastronomií a já si nic neodnesl (ne na pokoj...)
Do konce 18. století šlo jen o část Cannes, nyní si užívá samostatnost, byť stavební zástavba obou měst se dotýká, ne-li prolíná :-) Prostě jako bychom byli v Cannes. Cílem nebyla ani tak zevrubná prohlídka města jako spíše přiblížení se k moři a přespání. Útočiště nám poskytl postarší Hôtel balladins Cannes Le Cannet. Klasika, na fotografiích pohledný a ve skutečnosti mnohem slabší. Žádný velký propadák, ale staré omšelé vybavení a v koupelně zvlášť vám asi radost neudělá. Dokonce ani snídani nelze hodnotit jakkoliv excitovaně. Škoda, šlo o jediné mimo lidlovské setkání s francouzskou gastronomií a já si nic neodnesl (ne na pokoj...)
Pondělí, 11.6.2018, Cannes, Nice, Monako, Théoule-sur-Mer, Pointe de l´Observatoire, Le Dramont, Sain-Tropez a La Vallete-du-Var
Cannes
Ráno přišlo, co meteorologové předpovídali a to, čeho jsme se báli. Silný déšť... A tak přišel na řadu plán B. Zrušili jsme procházky i koupání v Cannes a vyrazili prostě dál. Bohužel jsem si na vlastní kůži vyzkoušeli proslavené peklo jednosměrek v Cannes. Děs, zvláště, když žádná z našich navigací nefungovala bezchybně. Ježdění v obřích kruzích v průběhu ranní špičky mě vážně nenaplňovalo ani klidem ani pocitem zadostiučinění. Situaci tvrdili odvážní či blázniví Francouzi prohánějící se bez bázně na skůtrech, občas snad i stojící vodou, po bílých mokrých čarách a zejména kličkující mezi automobily jako za sucha. Skládám před nimi hlubokou poklonu. Ani za nic... Nakonec se nám podařilo dostat na vytouženou Promenade de la Croisette, abychom aspoň něco málo z Cannes měli. No jako třeba možná pěkný, kdo ví, každopádně po spíše klidných vískách jsme se ocitli opět v ruchu města, které mě spíše ubíjí, takže nečekejte příliš kladných slov.
Nice
Pátá největší aglomerace Francie, hostitel miliónů turistů ročně, ... Co ode mě chcete slyšet? Do města jsem přijeli po pobřeží a tak nám neutekla žádná pláž podél Promenade des Anglais, no ano, jde o známou Anglickou promenádu. Pošmurné počasí a nesmyslnost velkého provozu za zády těch, kteří by snad na místních plážích chtěli relaxovat jen dokreslovaly kam až jsme to dopracovali. Díky, tady bych se nechtěl rozvalovat, i kdybych na to měl čas. Otrávenost obří aglomerací ze mě smyly až letmé pohledy přes rameno při stoupání po silnici M6007, kdy najednou spatříte celou kotlinu jak na dlani a pocítíte jisté pohnutky (možná jen slabá chvilka vzbuzená pomíjivostí okamžiku, kdy se rychle ohlédnete zpět a pak už nutně vracíte pozornost provozu před vámi). Tak či onak, pokud zastavíte na parkovišti u autobusové zastávky La Léopolda, dostane se vám krásných výhledů na moře.
Monako
Monako, Monacké knížectví, Monte Carlo, princ Albert II (na internetech si dohledejte rozhovor s ním "Na plovárně" Marka Ebena. Také si otevřete třeba Wikipedii a nechte se poučit, vážně poutavé čtení, zbytečné jest, abych opisoval... No a až si to dočtete, věřte, že se to musí zažít, ať už koupačka za hotely, projížďka neskutečně drahými tunely, brouzdání se po trati Formule 1, obdivování honosných staveb, luxusních plavidel a aut. Zažít lze mnohé a je až s podivem, že nejvíce si budu pamatovat SMSku od O2, která mi taktně oznámila, že je fajn, že používám mobilní data (asi Mapy.cz) a jen abych si byl vědomý skutečnosti, že mě to přijde na 250Kč/1MB :-) Drahá lekce, která mě poučila o skutečnosti, že Monacké knížectví není součástí EU :-) Tak či onak, přehršel luxusu, hory, moře... Zkrátka jedinečná kombinace, která by neměla ujít vaší pozornosti. Přirozeně, mít více času, dal by se tu podniknout i nějaký ten trek, u nás bohužel zůstalo u autoturistiky.
Théoule-sur-Mer
Ves ležící jen kousek za Cannes, kde nebyl problém zaparkovat a protáhnout se při pěším pochodu na Plage de l'Aiguille, ze které jsme si udělali obědní místo (neplést si to s obětním místem). Na druhou stranu je pravdou, že jsem se obětovat musel, abychom nebyli za sraby, do vody jsem skočil, ale teplá chutná zkrátka jinak. Výhled na nikterak překvapující Cannes nebyl tím, proč jsme se usadili právě zde, ale na druhou stranu ani nijak zvlášť nepohoršoval. Ve výsledku šlo o příjemnou pláž bez lidí, kterých na pobřeží najdete možná stovky.
Pointe de l´Observatoire
Další z krátkých zastávek, tentokráte pod nevysokou Pic du Cap Roux (454mnm), více než skalní útesy a pozůstatky obranného dělostřeleckého systému z Druhé světové války, mě zaujala vedle spočívající nuda pláž. Kecám. Skalnaté pobřeží a hora spolu s dramaticky vyhlížející oblohou tvořily nerozlučnou dvojku plnou napětí, které mi zabraňovalo odtrhnout zrak. To se povedlo až letce tří velkých letadel neznámého původu předvádějící nízký průlet.
Potěcha, touha i zklamání, to všechno lze zažít na tomto místě. Sotva jsme otiskly své stopy do rozpuštěného asfaltu parkoviště, upoutal můj zrak pestrobarevný roj nad hlavou. Nešlo o zmalovaný vosí roj, ba dokonce ani o francouzské čarodějnice během meetupu. Prozaickou skutečnost by normální člověk pojmenoval jako paraglidisty užívající nad kopcem. Touha i zklamání, že nemohu s nimi... Tedy zklamání mě rychle opustilo, to když jsem zjistil, že jako přistávačka slouží asi 5m skalnatého pobřeží, které s trochou představivosti lze považovat za rovinu. Hmmm, do toho prostoru bych se netrefil ani při skákání panáka... Vidět borce, jak tam s klidem přistává, zatímco ucho jeho padáku olizuje blízký strom, byl vskutku zážitek. Prostě trochu jiná liga...
Ale jdeme dál, pěší vycházka okolo Cap du Dramont se spektakulárními výhledy na moře, skaliska, vysílač, ostrovy i okolní fauna rozhodně potěší. Jako bonus vás na konci cesty čeká soukromý ostrov Île d'Or, kterému dominuje věžička snažící se zapadnou do středověku, byť je mnohem mladší. Drobný punc obskurnosti lze pak se zvrhlým potěšením pociťovat při pohledu na fotografii z Druhé světové, kdy se tu očividně vylodili Američané. Válečná loď na břehu a na pozadí Île d'Or, podivná podivnost.
Via Cordata du Dramont
Skutečný cíl návštěvy Le Dramont je však nutné hledat ve slovech Via Cordata du Dramont. Podle webu se zdálo, že jde o nějakou jednodušší placenou ferratu s průvodcem. A podle všeho se také zdálo, že se na místo nedostanete bez průvodce. Jasná výzva, že? Takže jsme hodinu lezli okolo skalisek, útesů a stále porovnávali aktuální výhled s několika málo fotografiemi, které můžete nalézt na webu, ovšem bez jakéhokoliv výsledku. Jak nic nevzdávám, tak zde nakonec zvítězila trocha zdravého úsudku nad zarputilostí. A dobře jsme udělali... Později jsem totiž zjistil, že Via Cordata je taková mobilní ferrata, jednoduše ve skále naleznete pouze klasické borháky. Po zaplacení nemalé částky, na skálu vlezou borci s tunou expresek a lanem, které na místo klasického pevného ocelového lana slouží pro vaše jištění... Zajímavý způsob, jak "nezkazit" skálu fixním jištěním.
Dokud se neplatí za parkovné, ještě se neumřelo... Touto parafrází můžete klidně suffixovat většinu našich výletů podniknutých za pomoci automobilu, tedy pokud řídím. Je to značně nepříjemné skrblictví, které v důsledku žere drahocený čas. Na druhou stranu naše přivyknutí si americkému stylu autoturistiky nevěští nic dobrého oběhovému systému našich těl a tato úchylka se snaží aspoň trochu rozetnout začarovaný kruh. A tak se stalo, že po dvou kolečkách po Saint Tropez jsem odstavil auto opět o kilometr dál, bohužel jsem si pro tentokráte nebyl jistý, zda stojím na neplaceném místě, zkrátka to nebylo značené až tak dobře, jak bych očekával... Nicméně malá procházka ještě nikoho (kdo ví) nezabila. Ve výsledku jsme se ocitli na malém náměstíčku před známou četnickou stanicí. Skoro mám pocit, jako by to místo přitahovalo jen Čechy. K oblibě střelených taškařic s Louis de Funèsem se přiznám klidně i bez mučení, takže pro mě must see jak vyšité (BTW nevím zda za to může velký komik sám, či kogeniální dabing Františka Filipovského popř. záběry ze slunné Francouzské riviéry a nebo snad jen bláznivý automobilové honičky). Zdá se však, že Saint-Tropez by dokázalo nabídnout mnohem více, město, přístav, pláže a kdo ví, co dalšího. Jen by nesměl být večer, kdy jsem se již viděl v posteli.
La Vallete-du-Var
Poslední pondělní cíl, podivná díra u dálnice odnikud nikam (to značně kecám, přeci jenom to nebyla bezejmenná spojnice Monaka a Marseiles). Ne až tak špatně hodnocený hotel měl zajisté za úkol seznámit návštěvníky s nepříliš zdařilou historií ubytovacích služeb v zemi galského kohouta asi tak před 30 lety. Vrcholem všeho byly tři obří kokony nalepené na závěsech. S nemalými obavami jsme dumali nad tím, co se z nich může vyklubat... Zkrátka nakonec si sami našli cestu z pokoje, otevřeným oknem a já jim k tomu skoro ani nemusel pomoci. :-) Ale co, postel tam byla a koupelna jak by smet. Dobrou noc.
Úterý, 12.6.2018, Cassis, Plage de Port Pint, Plage d'En Vau, Marseille a odlet domů
Nezvykle a netypicky jsme poslední noc dovolené spali poměrně nebezpečně daleko od letiště, které nám mělo zabezpečit náš návrat domů. A aby toho nebylo málo, rozhodli jsme se pro riskantní návštěvu údajně jedné z nejkrásnějších pláží Francouzské riviéry, Plage d'En Vau. A co že je na návštěvě pláže tak riskantního? Její (ne)dostupnost. Ideálně po moři, méně vhodně po turistické pěšině. Mapy sice mluvily o 3,5km s převýšením přes 200m, což nezní rozhodně tragicky, ale skutečnost byla znatelně horší.
Vše to začalo už na cestě z La Vallete-du-Var, poměrně moudře jsme zaplatili za několik úseků dálnice, ale ani přesto jsem nejeli na čas podle optimálního plánu. Ještě více se to pokazilo v poměrně roztomilém městečku Casssis, kde se platí za parkování skoro všude, také skoro všude naleznete rychlostní omezení 30km/h a jednosměrky. Přestože jsem byl přesvědčen, že vilová čtvrť necelý kilometr od plánovaného 3,5km výletu bude cajk, že za parkování netřeba platit, ukázalo se, že všechny auta na ulici mají za oknem lístek od parkování a automat nikde žádný. Po cestě na naší cestu se mi to rozleželo v hlavě a běžel jsem zpět k autu, abych ho přeparkoval. Přeci jenom nám do odletu zbývaly řádově jednotky hodin a nechat si odtáhnout půjčený vůz v danou chvíli nebylo rozhodně nejmoudřejším rozhodnutím. Krom další časové ztráty můj nápad v důsledku znamenal ztracení se a průjezd jednosměrkou a zákazem vjezdu, au! Nakonec se mi tímto husarským kouskem podařilo dostat auto na původně plánované parkoviště, pouhých 3,5km od pláže (jen škoda, že jsem to neudělal hned).
Calanque de Port-Miou
Sotva vylezete z parkoviště do bývalého lomu (aspoň si to myslím), zjeví se vám po levici Calanque de Port-Miou. Záliv, přístav, lodičky, skály, borovice, moře, slunce ještě poměrně nízko nad obzorem... Zkrátka taková krása, že stálo za to popřemýšlet, zda se neusadit na prvním kameni a kochat se. Jenže já měl černo před očima a vysněnou Plage d'En Vau jako jasný cíl, takže nádech, výdech a makáme dál.
Plage de Port Pint
Plage de Port Pint byla první pláží, na kterou jsme se narazili kousek za Calanque de Port-Miou. Zkrátka další zátoka a další kouzelné místo, ze kterého se vám nebude chtít utéct ani za nic. Jenže zase černo...
Plage d'En Vau
Sotva jsem opustili krásnou pláž, kterou jsme spatřili stejně tak nějak z rychlíku, nešlo si nevšimnout, že se cesta proměnila v kamenitou stezku odvahy. Ponořeni různě hluboko v okolní zeleni jsme pokračovali celkem pomalu krok za krokem přes skály a balvany. Kdo z nás mohl tušit, že to je navíc jen slabý odvar toho, co nás mělo potkat. Z nejvyššího místa treku (140mnm) jsme se potřebovali dostat do 0. No jo, jenže turistická cesta se změnila v lezení po skále, nebál bych se tvrdit, že by bylo vhodné uvést obtížnost podle stupnice UIAA, dle mého laického soudu I až I-II. Časový plán bez rezerv se rozplýval jako cukrová vata v mikrovlnce... Už jsem se obával, že dosáhneme-li vytyčeného cíle, uletí nám letadlo a nebo minimálně zaplatíme v půjčovně automobilů nedobrovolně za další den... Ale přeci to nevzdáme. Už pohled shora na skaliska a k moři nás naplňoval velkými očekáváními. Nebudu to napínat, přestože počasí nám nepřálo a obloha byla spíše zakaboněná, my se dostali do cíle a oněměle sledovali úchvatnou pláž. K dokonalosti sice chybělo pár drobností, třeba ta obloha, aby v dáli neclonila rybářská loď a aby na pláži v národním parku (kde je to přirozeně zakázané) nenocoval pár, který se právě probudil. Na druhou stranu nejsme ve filmu, takhle chutná skutečný život. BTW nemít to štěstí a nepotkat na místě nocovníky, nebyl by asi zvlášť problém dostat se ráno na pláž první a užít si zdejší nepopsatelné krásy a pohody. Kouzelné místo, luxusní koupačka (byť ani ne desetiminutová), snídaně a pak souboj s časem na cestě zpět. Tentokráte to však bylo znatelně lepší, přeci jenom vylézt po skále je o poznání jednodušší než ji slézt. Tak či onak, cestu zpět lze popsat jako souboj s časem, aneb Lola běží o letadlo. Pardon, primárně jsme nestíhali vrátit auto, do odletu letadla zbývala nějaká ta hodina na víc. A pak auto, smutný okamžik, vědomí, že nás čeká už jen a pouze dramatická cesta na letiště...
Marseille
Nastartovali jsme auto i navigaci, auto dobrý, zato navigace jen stěží. Jestliže bylo třeba vrátit vůz v 11:00 (no dobře s tolerovanou rezervou 11:29), tak navigace mluvila o návratu na letiště asi v 11:22 a to se raději nezmiňuji o skutečnosti, že po cestě bylo třeba doplnit nádrž. Prekérní situace. Vyhlídka už tak drahého půjčení vozu prodraženého o další den, z kterého bychom využili asi tak 30min. mi nedávala spát. No dobře, ani normálně bych nespal, ale takhle už vůbec ne. Co naplat, šup na placenou dálnici a fofrem přes Marseilles do cíle. No a nešlo by to nějak rychleji? Co na to říká navigace v autě. Hmmm, skoro žádná změna. Do třetice však všeho dobrého, Google mapy představily cestu asi o 20min kratší. Jak to udělaly? Těžko říct, ale taková nabídka se neodmítá. Asi je vám jasné, že to mělo jakýsi háček... Placený Tunnel Prado Carénage, asi netřeba překládat. No ano, je to ten tunel, ze kterého pochází video (2015), kterak se tunelem řítí dva drogoví mafiáni, zezadu je sestřelí auto, z jehož okénka následně vykoukne týpek se samopalem a uštědří jim kovovou sprchu a následně je znovu žvejknou autem... No a co se nám tu nestalo. Kdo tudy jel, možná si pamatuje, že v některých místech naleznete nespočet pruhů (zejména pro výběr mýtného), které se následně sjíždí v mnohem méně jízdních pruhů. A přesně v tomto místě mě dostihla policie s modrými majáky. Způsobně jsem vozidlo pustil před sebe, no a aby se tam nenacpal nikdo další, šlápl jsem na plyn a vyrazil za nimi. Jo jenže v tom fofru jsem jaksi nezaregistroval, že ve vedlejším pruhu jelo další policejní auto... Aneb jak se ocitnout nechtěně v policejní koloně. Pech! Není příliš pravděpodobné, že by spěchající poldové jeli zrovna dle předpisů. Já to sice nechtěl, ale musel. :-) Chvílemi jsem se chtěl nechat předjet, ale nestalo se, takže jsem značně opocený až na... valil dle úsudku francouzských policistů v překvapivém vláčku. A také měli překvapivě na spěch natolik, že nás nikterak neperzekuovali.
Z tunelů (ani nevím jak jsme se ocitli v navazujícím - Tunnel du Vieux-Port) jsme se vynořili u moře, v přístavu, těsně před Cathédrale La Major, první a zároveň poslední pamětihodností Marseilles (navíc viděnou z rychlíku). Trochu nás mrzelo, že jsme toto město "opomenuli" a dokonce i průjezd skrze něj se odehrál z větší části pod zemí. Na druhou stranu jen stěží mohu neocenit rychlý průjezd pod druhým největším městem Francie, který nám dával naději na bezproblémový návrat domů.
Letiště Aéroport de Marseille Provence
Benzínka, pár nepěkných zlých manévrů na kruháči i několika křižovatkách a s dobrými 15 minutami v záloze dosedáme na parkovací plochu před letištěm. Vcelku bezproblémově si pokecáme s Francouzem, který od nás auto přebral a pomalou chůzí míříme k budově letiště. Pár posledních hodin věnujeme teoretické přípravě, dojedení zásob, sledování starého pána, který pod svým beduínským pláštěm vykonával malou potřebu před budovou letiště na místo toho, aby použil toalety a vůbec koukali jsme i do dálky na skalnatý horizont se zříceninou čehosi a nechali se ohřívat příjemnými slunečními paprsky.
Nakonec zpáteční let bez zjevných obtíží, Vídeň, svezení vlakem z letiště do centra, přestup a naprosto luxusní cesta přímou linkou Vídeň - Brno opět po železnici.
Závěr
Co to stálo
- Celkem, 15.381Kč (7.691Kč na osobu)
- doprava, 10.682Kč
- 442Kč (17EUR dálnice a tunely)
- 1.783Kč (68,62EUR benzin, 46,61l, 5,28l/100km, 883km)
- 780Kč autobus do Rakouska (2 x 390Kč)
- 951Kč vlak z Rakouska (2 x 369Kč + 2 x 4,10 přeprava letiště - hlavní vl. nádraží)
- 3.037Kč půjčení auta
- 3.689Kč letenky
- pojištění, 64Kč
- ubytování, 5452Kč
- 1549Kč Irbis Hotel
- 1267Kč F1 Hotel Avignon
- 1398Kč Balladis Cannes
- 1238Kč hotel v La Vallete-du-Var
- sport, 727Kč
- 727Kc Via Ferrata (2 x 28 EUR)
- jídlo, 1.190Kč
Žádné komentáře:
Okomentovat