Ale tyto časy jsou... no jsou především minulostí :-) Můj současný pohyb postrádá pro mě tak typické prvky extrémismu, díky čemuž jsem pomalejší a neodolnější. Ne že by to však nutně muselo být špatně, ve výsledku to do mého sportování přináší nové aspekty. Jestliže jsem dřív až zas tak neřešil okolnosti, teď je tomu naopak. Už týden před ligou sleduji předpovědi počasí, splétám strategie, kdy se jet přihlásit a kdy jet závod, tak aby nám foukal co nejlepší vítr, aby byl co nejvhodnější tlak, teplota, rosný bod a bio zátěž. Stejnou péči pak věnuji předzávodní přípravě kola a stravě. Tentokrát se mi dokonce podařilo absolvovat firemní párty, aniž bych něco sežral, nedej bože těžko stravitelné maso :-)
No a to kolo je kapitola sama pro sebe. Odmontoval jsem z něj skoro vše, no dobře, košíky jsem tam nechal, ale třeba i držák na světlo hmotnosti několika gramů šel pryč, tachometr jsem nechal ležet doma atd. Jako by mě snad mohlo spasit těch pár gramů, když já sám přibral 8kg :-) Ale odtučňovací kůra byla prvním krokem, tím druhým bylo celkové seštelování, včetně povolení kónusů slibující o trochu větší setrvačnost na úkor životnosti ;-) Finálním krokem bylo nahuštění lehce zteřelých plášťů na jejich maximum. Resp. večer před závody jsem do nich švihnul osmičku a ráno před závody jejich maximum, někde okolo 9ATM.
Podobné procedury čekaly i Janiččino kolo. Jenže to kladlo odpor. Asi hodinu po nahuštění ji doma vybuchlo zadní kolo, takže v noci po návratu z Vlachovic, kde jsme po době zase pokecali s Magdičkou, jsem ještě měnil duši v zadním kole. Původní předpoklad, že to nevydržela záplata vzala rychle za své. Duše se prostě roztrhla bez zjevné příčiny na jiném místě. Naštěstí jsem doma měl nový kousek. Do rána vydrželo kolo ve sklepě se 7ATM a před závody jsem to zvedl na 8,5ATM.
V rámci úspory sil jsme se nechali zavézt autem kousek před Žďár, tam jsme teprve naskočili na kola a spěchali se přihlásit. Bohužel na nás vyšla řada stejně až 18 resp. 19 minut po 10hod. No co, aspoň bude čas na další přípravu jako strečink nebo důkladné vyprázdnění, už asi po... (jo to si mohu nechat pro sebe :-)) No, ale to jsem se poněkud zmýlil. Okolo čtvrt na deset se totiž ozvala nepěkná rána a Janiččino zadní kolo opět disponovalo dírou v duši. Přes ohromný počet závodníků zde nebylo k dispozici příliš mnoho lepení natož pumpiček, ale nakonec se dobrá věc podařila, prostě jsem to na místě zalepil - údajně do prdlo na sváru duše jen kvůli tomu, že dostala větší tlak než snesla :-( Huštění byl problém nejproblematičtější, poněvadž malé pumpičky ve spojení s krátkým ventilkem jaksi nedovolovaly přitvrdit muziku. BTW proti tomu byla i sama duše u níž se dalo očekávat, že tak velká očekávání nesnese ani podruhé.
Pět minut před startem prvního závodníka jsem měl za sebou rozhovor pro místní televizi a Janička kolo připravené na start. Je pravdou, že z mých tlakových optimalizací se stalo huštění vhodné asi tak na cyklokros, ale pořád lepší uštvat Janičku na měkkém zadním kole, než se jí postarat o třetí výbuch zadního kola ve dvanácti hodinách :-)
No a já si konečně mohl znovu zaběhnou odběhnout do nedalekého nonstopu :-)
Vrátil jsem se snad pět minut před startem Janičky, kopl jsem do sebe zbytek oldschoolového ionťáku - černý čaj se solí oslazený cukrem (med doma nebyl), vyhodil jsem všechny lahve a hurá na start. Jo teď si uvědomuji, že jsme se moc neprotáhli a k zahřátí svalů došlo až během závodů :-)
Minutu po Janičce jsem vyrazil na trať já. BTW díky těm chodcům co šli po silnici právě při mém startu, jsem trochu uvažoval, zda budu muset startovat přes mrtvoly ;-) No a co říct k závodu? Bolelo to, tak to asi nikdo nečekal, že? Janičku jsem sjel o minutu ve Vysokém, vypadalo to, že to rozjela dost slušně, bohužel jsem ji předjížděl z kopce, takže se nemohla ani chvíli vyvézt v háku... No a ten vítr, který nám dělal při příjezdu do Žďáru radost, tak přesně ten mi už radost nedělal. Foukal nějak blbě... Jo a taky to dusno před slibovanými bouřkami, ach jo, proč jen jsem více nejezdil na kole, teď bych se tu nemusel vymlouvat na špatné okolnosti. Jinak to celkem šlo, postupně jsem na trati sjel asi 5 závodníků, takže cajk. Ve skutečnosti to byly s výjimkou Janičky slabší kusy a ještě na horských kolech, nicméně to jste neslyšeli...
Největší problém překvapivě spatřuji ve své hlavě. Do teď to nemohu pochopit, ale nechtělo se mi zmáčknout se a jet. Kdyby mě díky špatnému dýchání nebodalo v boku, tak bych snad i řekl, že jsem jel na pohodu. Téměř celý kopec v sedle... Jo jasně, pro normální lidi asi cajk, ale já všechny kopce jezdím ze sedla... Celou cestu jsem si šetřil síly a říkal si, že bych to snad již mohl rozbalit... Jenže to jsem si říkal i na cílové čáře, takže zůstalo jen u zbožného přání :-)
A tím by mohl být dnešní pohádky konec, ale nebyl :-) Po závodech jsme plánovali vyrazit na malou vyjížďku než dojde bouřka. Vzhledem k tomu, že podobný plán měla i Pavla s Markem (jen pro nezasvěcené doplním naprosto zřejmou informaci, že jde o historicky nejúspěšnější závodníky ligy), tak jsme vyrazili společně. Příjemnou projížďku s báječnými lidmi okořenil další defekt zadního kola, pro tentokrát Pavly. Naštěstí jsme se nacházeli ve Sněžném, ve kterém lze na náměstíčku poblíž vyhlášené cukrárny (již pár let bych ji nechal shnít v zapomnění) běžně potkat desítky cyklistů, dnes však pod temnou dekou oblak skoro nikdo.... Během deseti minut nás naštěstí potkalo štěstí v podobě staršího páru dobrodinců na kolech (z Březin), kteří nám zapůjčili komplet vybavení i lepení, které jsme využili pro snad úspěšnou opravu. V NMNM jsme se pak rozloučili, Janička přeskočila v přicházejícím dešti silnici, já promokl na kost během cesty na Holubku a Pavla s Markem snad také dobře dojeli. Tak zase na viděnou na lize, za měsíc!
Žádné komentáře:
Okomentovat