Sabelell: Ferraty v Nationalpark Gesäuse

4:45, sobota, děsivě brzké probuzení, za nepříjemného klapání prvních kapek dopadajících na zem usedáme do auta. Opouštíme Brno a prší, děkujeme silničářům za uzavřený průtah na Vídeň, prší, projíždíme Vídní, prší. Až někde mezi Niedere Tauern a Eisenerzer Alpen ukazuje rakouské počasí přívětivější tvář, už neprší a postupně se začalo i vyjasňovat. O nějakou hodinu později a dobré dvě hodiny oproti původnímu plánu přijíždíme do Campingplatz Forstgarten. Tím my myslím Andrejku, Janičku, Jardu, Peťu a mě.

Kemp na řece Enns jsme kupodivu trefili na první dobrou a to bylo jen dobře. Ještě se nám podařilo stihnout správkyni, která nám poskytla klíče od společné ubytovny. Tu jsme s holkami hodlali využít, na rozdíl od Jardy s Peťou, kteří zvolili osvědčenou klasiku v podobě stanu. Zázemí kempu nám přišlo vhod. Nad vysoko čnějícími vrcholy začalo vypalovat slunce a tak jsem se usadili okolo stolů a v klidu poobědvali. Pak bohužel :-) nezbylo než vyrazit na cestu.

Sobotním cílem byla "horská ferrata" Südwandband Klettersteig Buchstein. A přestože šlo "pouze" o B, tak nám dala dosti zabrat. Celková doba 6:30 se měla skládat z 2:30 nástupu, 1:30 lezení a 2:00 sestupu, přičemž jištěná cesta překonávala 250 výškových metrů z celkových 1.650. Ve výsledku z toho byl celodenní pochod na 9:30. Ano zastavili jsem se na vrcholu hory, zastavili jsem se pod ferratou a dva krát v horské chatě na úbočí, ale ani tak nám tyto zastávky nejspíše nevzaly více než jednu hodinu. O další hodinu jsme přišli při sestupu díky značné únavě dolních končetin. Ale kam se poděla ta třetí chybějící a nebo spíše přebývající hodina, tak o tom nemám žádné potuchy. Asi nebudu sám, který si myslí, že jsme šli poměrně svižným tempem a to až takovým, že bych si myslel, že papírovým hodnotám natrhneme p.. papír :-) Na stranu druhou turistický ukazatel u mostu přes řeku Enns (jen 200m od kempu) mluvil o 5h výšlapu na 2224m vysoký vrchol Großer Buchstein, tak si vyberte. Kdybyste netušili proč ta nikam nevedoucí úvaha, tak snad jen proto, abych vás případně uchránil před podestimováním časové náročnosti takového výletu.

Cesta samotná byla výživná nejen převýšením (obecně náročností), ale i tím, co můžete spatřit. Když přeskočím zmiňovaný kemp, tak nelze neobdivovat horskou řeku Enns, která přes mnohé kameny nechává proudit kvanta silné vody v korytu zařízlém do skalních stěn. V její těsné blízkosti probíhá železnice, která tak svým klientům nabízí jistě často až pitoreskní podívanou. Kousek za kolejemi se poměrně prudce zdvíhá cesta skrze běžné lesy, takové ty nám známé, smrkové monokultury a různé jiné smíšené. Kupodivu bych se nebál nazvat nejnižší nadmořské výšky tropickým pásem, slunce se postaralo o mohutné odpařování z nebe spadlé vody a my se tak dusili potem... Naštěstí brzy přešel les v o něco otevřenější formu, kde zavládl lehčí vánek, který všechnu vlhkost rozfoukal.

Zhruba v polovině cesty pak narazíte na horskou chatu Buchsteinhaus poskytující nejen ubytování a naprosto luxusní výhled ze zahrádky, ale nepřekvapivě i občerstvení. Ve stejné nadmořské výšce (okolo 1550mnm) končí les a začíná pásmo kosodřevin. Nejen, že jde o vítanou změnu z pohledu prostředí, kterým pochodujete, ale zejména vytváří prostor pro nejeden svůdný pohled do údolí popř. po okolních horách.

O dalších 300 výškových metrů výše přijdete i o poslední zbytky kosodřevin a už je to jen mezi vámi a bělostným masivem. Béčková ferrata byla opravdu choďákem, ale nemohu se nepřiznat, že jsem se několikrát celkem bál. Přes svůj převážně horizontální charakter nezapře jistou dávku děsivosti spočívající v několika exponovaných místech, kde máte báječný výhled na kolmou skalní stěnu přímo pod nohama :-) Je fajn, že cestu natáhli jižním svahem, poněvadž ten severní byl z nemalé části pod sněhovým příkrovem.

Po vrcholové fotografii a vrcholové Anglické slanině přišel na řadu sestup. Nádherné výhledy zmiňovat nebudu, to je nošení kamenů na skálu, ale rád zmíním báječnou skupinu lidí, se kterou jsem měl tu radost cestovat skrze nádherné úchvatné kopce národního parku Gesäuse. Krom rakouských kopců jsem zažil kopec srandy, slyšel poutavá vypravování a sám přespříliš mluvil, jak je mým špatným zvykem...

Ale zpět zpět. Sestup dolů okořeněný lezeckou zkratkou II- jsme se týmově rozhodli oželet, zejména gumové nohy a ještě ne tak gumový mozek byl zásadně proti. A tak došlo na klasický sestup skrze Wanderweg 641, který nebyl extra lehčí a už vůbec ne kratší :-)

Terasu Buchsteinhaus s posledními slunečními paprsky jsem stihli na poslední chvíli a tak mohlo padnou pivo. Těžké, přetěžké, když vám padá tělo únavou a to před námi stála dvouhodinová sestupovka, která dala pěkně požrat našim kolenům a svalům dolních končetin, které mě proklínají ještě dva dny po návratu domů :-)

Do kempu jsem se doplazili nádherně zničení v devět večer. Ještěže jsme potkali správkyni již ráno, jinak by naše trojice spala pod širákem, což by si s ohledem na naše spacáky říkalo o zápis do nějaké knihy rekordů... Takto jsem jen vytáhl klíč od Lageru č. 1 a mohli jsme padnou na tři skutečné matrace. Jaká krása, navíc okořeněné skutečností, že další 17 nocležníků chybělo, takže jsem to měli vše jen pro sebe.

Po teplé sprše přišla na řadu večeře a nebo to bylo v opačném pořadí, na tom asi zvlášť nesejde. Příjemné posezení nad jídlem ve společnosti báječných lidí, co více si přát. Pochvalu si také zaslouží kemp, který nejenže pěkně vypadal, nacházel se na povedeném místě, ale hlavně tam vše fungovalo, včetně teplé vody v deset večer, prostě paráda. Plápolající plameny ohňů a zpěv podbarvený kytarou dotvářeli téměř idilickou atmosféru večera, tedy nebýt ožralých Čechů, kteří patřili nepřekvapivě k nejhlučnějším v celém kempu, stydím se...

Noc na skutečné matraci ve skutečném domě, dřevěném smrkovém domě... Jaká nádhera probudit se ráno odpočatý a nechodící :-) Za svalovici však nemohl spánek, ale náročný sobotní program. Ještěže kluci kolegiálně souhlasili se zmírněním nároků na nedělní cesty. Díky tomu vypadala ze hry další horská ferrata a místo ní jsme si naplánovali dvě jednoduché bez nástupové. Ale ještě než k tomu došlo, bylo třeba zaplatit za ubytování a pořádně se posilnit, což nebylo tak těžké díky mamutím zásobám potravin. Navíc nám přálo počasí, přesně dle předpovědi, jasná slunečná obloha téměř bez mráčků. Co vám budu povídat, venkovní snídaně pod horským masivem... Nakonec jsme si to pěkně užívali a vyrazili někdy mezi 9-10 ranní.

Ještěže první nedělní via ferrata ležela za kopcem (8km a 9min jízdy) pod vesnicí Johnsbach. Jde o malou "cvičnou" skalku s cestou obtížnosti C/D. Johnsbach Klettersteige ukojila naše lenošné potřeby časem nástupu 5min a sestupovou dobou v délce 25min. Přestože sama ferrata nebyla obtížná ani silově natož technicky, byl jsem lehce předposr... Svým dílem za tím stála skutečnost, že šlo o soukromou skalku, za kterou se údajně platí poplatky. Bohužel na Internetu nešlo dohledat bližší informace, většina lidí se v diskuzích shodovala na neplacení poplatků, zmiňovaný hostinec (výběrčí místo) jsme zvlášť nehledali a tudíž ani nenašli, zvlášť po té, co mi skupina rakouských lezců na parkovišti oznámila, že je to blbost, neboť je ferrata free of charge... Přesto všechno vidina policejní hlídky a jakýchkoliv problémů mě optimismem nenaplňovala. Ještě horší aspekt však spatřuji v síle mého strachu, cesta vedla po velmi exponovaných částech skály a to mi vážně nedělá ani trochu dobře. Na druhou stranu mohu být rád, že jsem nebyli nuceni využít lanového skluzu bez jistícího lana skvícího se mezi dvěma skalami na vzdálenost minimálně 60m, strach mnou rezonoval jen při představě jízdy, BTW všichni kromě mě aspoň viděli borce, co tam právě projížděl, když jsme stoupali, ještě že jsem to jen slyšel schovaný za rohem :-) No a druhé štěstí spatřuji ve skutečnosti, že jsme díky špatné TOPO neviděli/nehledali těžší cesty D/E a E... to už by bylo vážně nad mé síly, ale otázkou zůstává, zda bych to nechtěl zkusit :-) Když nad tím tak přemýšlím, tak mi značení této cesty přijde v některých místech trochu podstřelené, zvlášť lehce převislý sestup po kramlích (na TOPO značen jako B/C), který bych známkoval jistě o stupeň vyšší známkou. Ale co, vylezli to všichni bez problémů, jen já trochu brblal a co si budeme povídat, i tady bylo extrémně krásně.

Po návratu k autu mi už začínalo kručet v hlavě :-) Vzhledem k absenci protestů jsme naplánovali brzký oběd s jasnými požadavky na prostředí, ve kterém by k němu mělo dojít. A povedlo se, krásně posečená a podmáčená ;-) louka vedle zámku Kaiserau bei Adomnt. Ideální nedělní oběd/piknik... Na dosah vlaštovkou zámek, vůkol krásně zelené lesy, za zády dvoutisícové vrcholy skalisek a v dálce jim podobné se sněhovou čepicí... Nádhera, zvlášť když nebe křižují větroně a paraglidy...

Ale i odpočinku se dá zajíst, takže vzhůru na cestu domů. Úmorné okamžiky strávené v autě nedokázala mírnit ani klimatizace natož pití s jídlem. Jediné co tomu mohlo učinit přítrž byla další ferrata a ta v plánu rozhodně byla. Janičce a mně důvěrně známá Mödlinger Klettersteig. Přespříliš jednoduchá, ale zároveň krásná v neméně krásném prostředí, jen pár kilometrů od Vídně... Občas si říkám, kde že vzala svoje B/C, ale ono to je jedno. Pobyt v borovicových hájích okolo potoku Mödlingbach má takové kouzlo, že jen stěží mu lze odolat.