Sobota byla poněkud obtížnější, po pěti hodinách spánku následovala pětihodinová jízda autem a na kopci jsme se ocitli až okolo jedné odpolední. Na slet se nikomu extra zvlášť nechtělo, tedy kromě mě, a tak jsem si rozložil křídlo a šel na to. Po měsících nelétání jsem se cítil poněkud nejistě a ani se sám sobě nedivím. První start jsem navíc, snad už typicky, zbabral, takže do vzduchu jsem šel až na podruhé. Za pomoc patří velký dík Jirkovi, přeci jenom jeho přítomnost na svahu a "záložně" na vysílačce je neocenitelná. Druhé vzdušné dobrodružství jsem započal na Z startovačce a s těmi stromy to nebylo až zas tak horké... Bohužel, co se týká soboty a létání, bylo to vše... Pak už jen následoval pokec a v případě většiny přenocování v rekonstruovaném "hangáru". To že jsem spal v autě a lehce mrzl (přeci jenom přízemní mrazíky hodují i na Slovensku) je jen důsledkem jakési nostalgické nálady, která mě přepadla. Před ulehnutím (okolo 20hod) jsem ještě zvládl nastřílet pár nočních snímků a pak si pamatuji až nedělní vstávání :-)
Když už jsem se zmínil o "hangáru", nelze opomenout zdůraznit, že jde o "luxusní" počin. Dřevěná bouda 50m vzdálená od startovačky, kde nám majitel nabídl přenocování (ve vlastních spacácích) za 2 éčka, s možností objednat si něco k snědku, připojit se k WiFi... Not bad! A pár metrů opodál v lese suché záchodky, aneb de facto kompletní zázemí...
V neděli po sedmé ranní jsem vyrazil pozorovat, trochu opožděně, rozbřesk slunce. Společnost mi dělala inverze, která poslala celé údolí do mlhy a řeknu vám, byl to zážitek. S úlovkem několika fotografií jsem se vrátil do auta, nachystal se na let a šel na to... Slet jsem tentokrát poslal někam na louky před zmiňovanou mlhu. Nádhera, sám ve vzduchu a všude okolo tolik krás... Cesta zpět na kopec byla celkem ostrá, více než půlhodinku jsem stoupal přímo po spádnici, prodíral se houštím, ostružiním a šípkovými keři, obrovským batohem jsem si klestil cestu místy, kudy nešplhá ani místní zvěř viz mapa. Druhý slet byl jak přes kopírák, jen s tím rozdílem, že cestu zpět jsem zvolil přes sedlo, kam přistává většina lidí, která nemíří k automobilce, viz mapa. No během dopoledne, kdy na kopci ještě téměř nikdo nebyl, jsem zvládl dát čtyři slety, ty zbylé dva jsem směřoval již do sedla, abych se nahoru neškrábal půl hodiny, ale jen čtvrt, viz mapa. Během odpoledne se mi podařilo zvládnou další čtyři slety, takže neděli jsem uzavřel s osmi slety, což odpovídalo nastoupaným 1400m s paraglidistickou výbavou na zádech...
Přestože ani v neděli nedorazila termika a dalo se "pouze" svahovat, bylo to poměrně uspokojující. Konečně jsem zažil létání tak, jak jsem si to představoval, nejprve dřina při výplazu na kopec a za odměnu cesta dolů vzduchem. Přidejte si k tomu azuro, mlhou zalité údolí, hřejivé slunce, božský klid ve vzduchu a vyčištění hlavy při letu, kdy vytěsníte z hlavy všechny běžné myšlenky... Cítil jsem se jako znovuzrozený! Nadto si člověk může pěkně zatrénovat, stačí si předsevzít, že musíte být do kopce rychlejší, než kohokoliv potkáte :-) S paraglidisty je to jednoduché, na kopec se začali ploužit až před polednem, většinou v čepicích a zimních bundách a tempo měli tak poloviční než já v triku s krátkým rukávem :-) Horší to mohlo být s ostatními, Stráník je očividně oblíbený, takže během dne potkáte zástupy rodinek na procházce, výletníků a mnoha sportovců... Po cestě jsem však nikoho rychlejšího nepotkal, BTW většina lidí se navíc vyhýbala zkratkám, které vedly po spádnicích, které jsem vzhledem k blížícím se Beskydám vynechat rozhodně nemohl :-) Stejně tak jsem nevynechal shybování na trámech "hangáru", znáte to, kde jsem neshyboval, tam jsem nebyl :-)
Na konec bych se mohl zmínit ještě o záložce a česáčích jablek. Během neděle se mi podařila neskutečná věc, dvakrát jsem házel záložku... shodou okolností pokaždé na startu a ještě k tomu na zemi :-) Na podruhé jsem ji dokonce rozbalil, ale vzhledem k tomu, že mě čeká první z každoročních přebalovaček záložky, nejde o nic závažného. No tedy, jak se to vezme... Druhé její vyskočení se odehrálo na sklonku odpoledne, nebýt dvou borců, co mě následovali na kopec, byl bych na svahu již sám, Jirka právě skočil do vzduchu na tandemu a já začal dlouze skládat záložku a řeknu vám, že ten pocit osiření na kopci a v hlavě znějícím pravidlem "jsi-li na kopci sám, bude asi někde problém, nelítej" nepůsobí zrovna mile.
Podobně nemilý byl předposlední nedělní let, kdy jsem krátce po startu točil ostrou levou a nechtělo se mi jít daleko od svahu, abych neměl takové opadání a krutě jsem neodhadl svojí výšku. Namířil jsem si to mezi dva statné smrky, které převyšovaly okolní porost... Když jsem se k ním přiblížil tak, že nešlo změnit směr, naplnila mě obava, jestli mezi nimi vůbec proletím, poněvadž jsem nečekaně hodně vyklesal... Těsný průlet mi sice nakonec vyšel, ale věděl jsem, že se už nevyhnu stromům před sebou... V danou chvíli jsem rozhodl netočit ostrou pravou od svahu, přeci jenom jsem byl kousek nad korunami a opadání v ostré zatáčce by mě možná poslalo do stromů hned, takže jsem to riskl. Jen mírně nabržděné křídlo mířilo nezvratnému osudu - stromům. Korunu jsem se pokusil odkopnout nohama, což se povedlo, sedačkou jsem očesal pár větví, které v danou chvíli sahaly až do výše karabin... Tak tohle bylo těsné, hádám, že chybělo pár desítek centimetrů a psal bych tu o prvním zavěšení na stromě :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat